Kapitola 7.: Pánduovci v nebezpečí

viṣān mahāgneḥ puruṣāda-darśanād
asat-sabhāyā vana-vāsa-kṛcchrataḥ
mṛdhe mṛdhe 'neka-mahārathāstrato
drauṇy-astrataś cāsma hare 'bhirakṣitāḥ

Můj drahý Kršno, ochránil jsi nás před jedovatým dortem, před velkým požárem, před kanibaly, před hříšným shromáždĕním, před strádáním bĕhem našeho vyhnanství v lese a před bitvou, kde válčili velcí generálové. A teď jsi nás zachránil před zbraní Ašvatthámy.

Šrímad-Bhágavatam 1.8.24

V tomto verši jsou popsány nebezpečné situace, do kterých se Pánduovci dostali. Dévakí přivedl její závistivý bratr do nesnází jednou a jinak se jí nic nestalo, ale Kuntídéví a její syny čekala po mnoho let jedna nesnáz za druhou. Durjódhana a jeho přívrženci jim strojili úklady kvůli království, ale Pán pokaždé syny Kuntí zachránil. Jednou chtĕli otrávit Bhímu jedovatým dortem, pak se Pánduovci nastĕhovali do domu ze šelaku, který Kuruovci zapálili, a Draupadí chtĕli jednou vysvléci donaha před hříšným shromáždĕním Kuruovců a tak ji zneuctít. Pán Draupadí zachránil tím, že jí poslal nekonečný pruh látky, a Durjódhana a jeho přátelé proto její nahotu nespatřili. Když pak byli Pánduovci vyhnáni do lesa, Bhíma musel bojovat s démonským lidojedem Hidimbou Rákšasou, ale Pán ho ochránil. Ani to však nebyl konec. Po všech tĕchto útrapách nastala velká bitva na Kurukšétře a Ardžuna se musel střetnout s tak velkými generály, jakými byli mocní vojevůdci Dróna, Bhíšma a Karna. A když už vše skončilo, syn Drónáčárji vystřelil brahmástru, aby zabil dítĕ v lůnĕ Uttary. Tehdy Pán zachránil posledního žijícího potomka Kuruovců    —    Mahárádže Paríkšita.

Kuntí vzpomíná na všechna nebezpečí, kterými museli Pánduovci projít, než získali zpĕt své království. V Bhagavadgítĕ Pán Kršna říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati. „Drahý Ardžuno, smĕle vyhlas po celém svĕtĕ, že Můj oddaný nikdy nezanikne.“ Pánduovci byli velkými oddanými Pána, ale protože lidé v hmotném svĕtĕ mají hmotné zájmy, museli čelit mnoha nebezpečím. Jejich materialistický strýc Dhrtaráštra neustále plánoval, jak je zabít a získat království pro své vlastní syny. To byl jeho cíl od samého počátku.

Jednou Dhrtaráštra postavil dům z šelaku, který byl tak hořlavý, že se ho stačilo dotknout hořící zápalkou a byl v plamenech. Potom synovcům a své švagrové Kuntí řekl: „Postavil jsem pro vás velice krásný dům, ve kterém budete nĕjaký čas bydlet.“ Dhrtaráštrův bratr Vidura jim ale prozradil jeho zámĕr: „Chce, abyste v tom domĕ uhořeli.“ Dhrtaráštrův syn Durjódhana poznal, že Vidura Pánduovcům vše prozradil, a velice se rozzlobil. Taková je politika. I když Pánduovci vĕdĕli, že jejich strýc chce dům podpálit, souhlasili s tím, že tam půjdou bydlet. Dhrtaráštra byl přece jejich opatrovníkem a slušelo se poslouchat pokyny nadřízeného. Vykopali však pod domem tunel, kterým se jim podařilo při požáru uniknout.

Když byli Pánduovci ještĕ doma, Dhrtaráštra jim dal otrávený dort, ale i tehdy se zachránili. A potom puruṣāda-darśanāt    —    potkali lidojeda, démona, který se jmenoval Hidimba Rákšasa, ale Bhíma s ním bojoval a zabil ho.

Jindy byli Pánduovci podvedeni, když hráli šachy na královském shromáždĕní Kuruovců. Bylo zde přítomno mnoho starších osob jako Dhrtaráštra, Bhíšmadéva, Drónáčárja a další a manželka Pánduovců, Draupadí, byla dána v sázku. Kuruovci řekli Pánduovcům: „Když prohrajete, získáme vaší manželku Draupadí.“ Když Pánduovci prohráli, Karna a Duhšásana ji ihned zajali a řekli: „Již nepatříš svým manželům. Nyní patříš nám a my s tebou můžeme jednat, jak chceme.“

Karna byl předtím uražen na Draupadinĕ obřadu svayaṁvara. V tĕch dobách si velmi krásné a urozené princezny vybíraly své manžele při obřadu zvaném svayaṁvara. V Americe si dnes může každá dívka vybrat manžela, jaký se jí líbí, i když pro obyčejnou dívku to není příliš dobré. V té dobĕ ale výjimečnĕ kvalifikované dívky vĕdĕly, jak si vybrat vhodného manžela. I takový výbĕr však mĕl velice přísné podmínky. Otec Draupadí například při tomto obřadu umístil na strop rybu a vyhlásil, že ten, kdo se chce ucházet o jeho dceru, musí rybĕ prostřelit šípem oko. Nesmí se však na rybu dívat přímo, ale smí sledovat pouze její odraz v nádobĕ s vodou, která stála na zemi. Když vyhlásil tyto podmínky, sjelo se k soutĕži mnoho princů, neboť odpovĕdĕt na výzvu je zásadou kšatriji, hrdinského vládce.

Na tomto obřadu svayaṁvara byl přítomný i Karna. Draupadí ve skutečnosti chtĕla za svého muže Ardžunu, ale vĕdĕla, že když spolu budou Ardžuna a Karna soutĕžit, Ardžuna prohraje. V té dobĕ nikdo nevĕdĕl, že Karna je kšatrija. Narodil se Kuntí ještĕ před svatbou, ale to se drželo v tajnosti. Pak vyrůstal v rodinĕ tesaře a patřil proto mezi šúdry, nejnižší třídu ve společnosti. Draupadí toho využila a prohlásila: „Na tomto obřadu mohou soutĕžit pouze kšatrijové. Nechci, aby sem přišel nĕjaký tesař a ucházel se o moji ruku.“ Tímto způsobem byl Karna ze soutĕže vyloučen.

Karna to považoval za velkou urážku a když Pánduovci prohráli Draupadí ve hře, byla to pro nĕj první příležitost k odplatĕ. Byl velký přítel Durjódhany a řekl: „Nyní chceme vidĕt nahou krásu Draupadí.“ Starší Kuruovci jako Dhrtaráštra, Bhíšma a Drónáčárja byli také přítomní, ale neprotestovali. Neřekli: „Co je to za nápad? Chcete svléknout na veřejnosti ženu donaha?“ Protože ale nic nenamítali, ukázalo se, že jsou asat-sabhāyāḥ, nekulturní. Pouze nekulturní človĕk chce vidĕt nahou ženu, i když je to dnes v módĕ. Podle védské kultury se nesmí žena ukázat nahá před nikým kromĕ svého manžela. Protože tito muži chtĕli vidĕt Draupadí nahou na velkém shromáždĕní, byli to darebáci. Slovo sat znamená „ušlechtilý“ a asat znamená „hrubý“. Kuntídéví se proto modlí k Pánu Kršnovi: „Zachránil jsi Draupadí na shromáždĕní hrubých lidí.“ Když se Kuruovci snažili vysvléci Draupadí donaha, Kršna jí poslal nekonečný pruh sárí, takže nemohli dojít k jeho konci. Když látka, kterou z Draupadí strhávali, naplnila celou místnost, unavili se, neboť vidĕli, že se jim nikdy nepodaří Draupadí vysvléci.

Draupadí se nejprve snažila své sárí držet. Co jiného mohla dĕlat? Byla konec konců žena a Kuruovci ji chtĕli svléci. Naříkala proto a modlila se ke Kršnovi: „Zachraň moji počestnost,“ ale zároveň se také snažila zachránit sama tím, že držela rukou své sárí. Potom si pomyslela: „Takhle se nemohu zachránit,“ a zdvihla obĕ ruce nad hlavu a modlila se: „Kršno, jestli chceš, zachraň mĕ.“ A Kršna odpovĕdĕl na její modlitby.

Není proto příliš dobré, když se snažíme sami zachránit. Mĕli bychom radĕji záviset na Kršnovi: „Kršno, budu rád, jestli mĕ zachráníš. Jestli ne, můžeš mĕ zabít. Můžeš dĕlat, co chceš.“ Jak říká Bhaktivinód Thákur:

mānasa, deha, geha    —    yo kichu mora
arpiluṅ tuya pade, nanda-kiśora

„Můj drahý Pane, vše, co mohu považovat za své vlastní, odevzdávám Tobĕ. A co všechno vlastním? Mám toto tĕlo a mysl, malý dům a svou ženu a dĕti, ale vše, co mám, odevzdávám Tobĕ.“ To je úplné odevzdání se.

Kršnův oddaný se Kršnovi bez výhrad plnĕ odevzdá, a proto se nazývá akiñcana. Slovem kiñcana se označuje nĕco, co si necháme pro sebe, a akiñcana je ten, kdo si pro sebe nic nenechává. I když by se človĕk mĕl takto odevzdat, v hmotném svĕtĕ bychom nemĕli falešnĕ napodobovat zcela odevzdané duše. Podle příkladu Rúpy Gósvámího bychom mĕli padesát procent svého vlastnictví dát Kršnovi a dvacet pĕt procent svým příbuzným, kteří to očekávají, a dvacet pĕt procent si můžeme nechat pro sebe pro případ nouze. Rúpa Gósvámí všechny své peníze tímto způsobem rozdĕlil před odchodem ze společenského života a pozdĕji, když byl jeho bratr Sanátana Gósvámí, také velký oddaný, uvĕznĕn, utratil zbylé peníze, aby ho dostal z vĕzení. To je příklad úplné odevzdanosti. Podobnĕ se Kršnovi plnĕ odevzdala i Draupadí a nesnažila se sama zachránit. Kršna jí poslal nekonečnĕ dlouhé sárí a Kuruovci její nahotu nikdy nespatřili.

Potom Pánduovci znovu hráli šachy a v sázce byla jejich svoboda    —    pokud by prohráli, museli odejít na dvanáct let do lesa. Potom by se museli rok skrývat, a pokud by byli odhaleni, museli by odejít na dalších dvanáct let. I tentokrát Pánduovci prohráli a žili tedy dvanáct let v lese a jeden rok se skrývali. Tehdy Ardžuna získal Uttaru.

Všechny tyto události jsou popsány v Mahábháratĕ. Mahā znamená „velký“ nebo „vĕtší“ a bhārata označuje Indii. Mahábhárata proto popisuje dĕjiny velké Indie. Lidé nĕkdy tyto popisy mylnĕ považují za vymyšlené příbĕhy nebo mytologii. Mahábhárata a Purány zaznamenávají dĕjiny, i když ne v chronologickém pořadí. Kdyby byly historické události v tak rozsáhlém časovém rozmezí popisovány chronologicky, kolik by na to bylo potřeba stran? V Mahábháratĕ jsou proto zachyceny jen nejdůležitĕjší události.

Kuntí ve svých modlitbách ke Kršnovi popisuje, jak zachránil Pánduovce v bitvĕ na Kurukšétře. Mṛdhe mṛdhe 'neka-mahārathāstrataḥ. V bitvĕ na Kurukšétře válčilo mnoho velkých bojovníků zvaných mahá-rathové. Stejnĕ jako dnes dostávají vojáci hodnosti jako poručík, kapitán, plukovník a generál, dříve existovaly hodnosti jako eka-ratha, ati-ratha a mahā-ratha. Slovo ratha znamená „vůz“. Když válečník mohl bojovat proti jednomu vozu, nazýval se eka-ratha, a když byl schopný bojovat proti tisícům vozů, nazýval se mahá-ratha. Všichni vojevůdci v bitvĕ na Kurukšétře byli mahá-rathové a o mnohých z nich se zmiňuje i Bhagavad-gítá. Obzvláštĕ velkými válečníky byli Karna, Bhíšma a Drónáčárja. Byli tak silní, že dokonce i Ardžuna, i když byl také mahá-ratha, proti nim nic neznamenal. Milostí Kršny ale mohl zabít Bhíšmu, Karnu, Drónáčárju i ostatní a vyjít z boje vítĕznĕ. Mahárádž Paríkšit se o tom v rozhovoru s Šukadévou Gósvámím také zmínil: „Kuruovské bitevní pole bylo jako velký oceán a válečníci byli jako dravé ryby. Kršnovou milostí ale můj dĕd Ardžuna tento oceán velice snadno překonal.“

To je velice důležité. Máme mnoho nepřátel, kteří mohou být velmi silní, ale když zůstaneme pod Kršnovou ochranou, nikdo nám nemůže ublížit. Rakhe kṛṣṇa māre ke māre kṛṣṇa rakhe ke. „Nikdo nemůže zabít toho, koho Kršna ochraňuje a nikdo nemůže zachránit toho, koho chce Kršna zabít.“ Velice bohatý človĕk například trpí nĕjakou nemocí. Může mít k dispozici nejlepšího lékaře, léky a nemocnici, ale přesto zemře. To znamená, že si Kršna přál, aby tento človĕk zemřel. Všechny takzvané obranné metody, které jsme vynalezli, nejsou k ničemu, pokud si Kršna nepřeje, abychom žili. Démon Rávana byl velice mocný, ale když si ho Kršna v podobĕ Pána Rámačandry přál zabít, nikdo ho nemohl zachránit. Rávana byl velký oddaný Šivy a modlil se k nĕmu: „Prosím, přijď a zachraň mĕ před tímto nebezpečím.“ Šiva ale nepřišel. Párvatí, Šivova manželka, se ho zeptala: „Co to má znamenat? Je takový velký oddaný a tolik ti sloužil. Nyní je v nebezpečí a prosí tĕ o pomoc. Proč mu nejdeš pomoci?“ Šiva odpovĕdĕl: „Má drahá Párvatí, co mohu dĕlat? Proč bych za ním mĕl jít? Nemohu ho zachránit.“ Když chce Bůh nĕkoho zabít, nikdo ho nemůže zachránit, a když chce Bůh nĕkoho zachránit, nikdo ho nemůže zabít. Rakhe kṛṣṇa māre ke māre kṛṣṇa rakhe ke.

Kuntí vzpomíná, jak Kršna zachraňoval ji a její syny. To je smaraṇam, myšlení na Kršnu. „Kršno, jsi tak laskavý, neboť jsi nás zachránil v tolika nebezpečných situacích. Bez Tebe bychom byli ztraceni.“

Poslední nástrahou byla drauṇy-astra, zbraň, kterou vystřelil Drónův syn Ašvatthámá. Ašvatthámá se dopustil toho nejhroznĕjšího zločinu, neboť zabil Pánduovcům pĕt synů. Na Kuruovském bitevním poli patřili všichni do stejné rodiny a na konci byli témĕř všichni mrtví. Jen tĕchto pĕt pánduovských synů přežilo. Ašvatthámá si proto myslel: „Když je zabiji a jejich hlavy přinesu Durjódhanovi, jistĕ ho to potĕší.“ Když chlapci spali, Ašvatthámá jim ve spánku usekal hlavy a přinesl je Durjódhanovi. V té dobĕ mĕl Durjódhana zlomenou páteř a nemohl se hýbat. Ašvatthámá řekl: „Drahý Durjódhano, přinesl jsem ti hlavy pĕti Pánduovců.“ Durjódhana byl nejprve velice šťastný. Vĕdĕl však, jak zjistit, jestli hlavy patří skutečnĕ Pánduovcům. Dotkl se jich a ony se rozpadly. Durjódhana proto řekl: „To nejsou hlavy Pánduovců. To jsou hlavy jejich synů.“ Když Ašvatthámá přiznal, že to jsou opravdu hlavy jejich synů, Durjódhana omdlel, a když opĕt přišel k vĕdomí, řekl: „Zabil jsi všechny naše nadĕje. Doufal jsem, že v naší rodinĕ přežije alespoň tĕchto pĕt synů, ale ty jsi je nyní zabil.“ Potom zklamaný zemřel.

Ardžuna pozdĕji Ašvatthámu zajal a chtĕl ho zabít. Kršna mu ve skutečnosti nařídil: „Zabij ho. On není bráhman; je ještĕ nižší než šúdra.“ Draupadí ale řekla: „Trápím se, protože moji synové jsou mrtví, ale tento darebák je synem našeho guru mahárádže, Drónáčárji, který pro nás tolik udĕlal. Jestli Ašvatthámá zemře, potom bude Drónáčárjova manželka, naše matka, velice nešťastná. Prosím, propusť ho.“ Ardžuna Ašvatthámu nechal odejít, ale uražený Ašvatthámá se pomstil a vystřelil brahmástru. Brahmástra je nĕco jako atomová zbraň a je jí možné zabít nepřítele, ať se nachází kdekoliv. Ašvatthámá vĕdĕl, že posledním potomkem kuruovské rodiny je Paríkšit, syn Abhimanjua, který byl v lůnĕ Uttary, a myslel si, že když ho zabije, celá dynastie zanikne.

Když zbraň vystřelil, Uttará, matka Paríkšita Mahárádže, cítila, že dítĕ v jejím lůnĕ je v nebezpečí. Obrátila se proto na Kršnu a řekla: „Prosím, zachraň mĕ.“ Kršna Svou mystickou silou vstoupil do jejího lůna a dítĕ zachránil. Po bitvĕ na Kurukšétře byl Paríkšit Mahárádž, nacházející se ještĕ v lůnĕ své matky, posledním potomkem Pánduovců. Když potom přišel na svĕt, byli živí pouze jeho dĕdové. Paríkšit Mahárádž byl synem Abhimanjua, který byl synem Ardžuny a Subhadry, Kršnovy sestry. Když bylo Abhimanjuovi šestnáct let, zahynul v boji, ve kterém proti nĕmu spojilo své síly sedm velkých vojevůdců. Paríkšit Mahárádž byl jediným vnukem Subhadry. Jakmile vyrostl, byla mu svĕřena vláda nad celým královstvím a všichni Pánduovci odešli do Himalájí. To vše je popsáno v Mahábháratĕ.

Pánduovcům hrozilo mnoho nebezpečí, ale za všech okolností záviseli na Kršnovi a On je vždy zachránil. V dalším verši je popsáno, jakým způsobem se ke všem tĕmto pohromám Kuntí stavĕla.