V Bhagavad-gítĕ Pán Šrí Kršna prohlašuje, že ménĕ inteligentní lidé Ho mylnĕ pokládají za obyčejného človĕka jako jsme my, a tak se Mu vysmívají. Totéž zde potvrzuje královna Kuntí. Ménĕ inteligentní lidé jsou ti, kteří se bouří proti autoritĕ Pána. Takovým osobám se říká asurové. Asurové nemohou uznat Pánovu autoritu. Když se mezi námi Pán Sám zjevuje jako Ráma, Nrsinha, Varáha nebo ve Své původní podobĕ jako Kršna, vykonává mnoho podivuhodných vĕcí, které jsou pro človĕka nemožné. Jak se dozvíme v desátém zpĕvu tohoto velkého písma, Pán Šrí Kršna ukazoval Své pro človĕka nemožné činnosti již v dobĕ, kdy ležel Své matce na klínĕ. Zabil čarodĕjnici Pútanu, přestože si potřela ňadro jedem, aby Pána zabila. Pán sál z jejího prsu jako obyčejné dítĕ a vysál z ní i její život. Podobnĕ zdvihl horu Góvardhan, jako když dítĕ zdvihne muchomůrku, a nĕkolik dní tak nepřetržitĕ stál, aby chránil obyvatele Vrndávanu. To jsou nĕkteré z nadlidských činností Pána, které popisují autoritativní védská písma jako Purány, Itihásy (historické spisy) a Upanišady. Předal nám Své učení v podobĕ Bhagavad-gíty. Předvedl se jako dokonalý hrdina, hospodář a učitel. Jako Nejvyšší Osobnost Božství Ho přijímají autoritativní osobnosti, k nimž patří Vjása, Dévala, Asita, Nárada, Madhva, Šankara, Rámánudža, Šrí Čaitanja Maháprabhu, Džíva Gósvámí, Višvanáth Čakravartí, Bhaktisiddhánta Sarasvatí a všechny ostatní autority této učednické řady. On Sám to prohlásil na mnoha místech v autentických písmech. Přesto existuje určitá třída lidí s démonskou mentalitou, kteří stále odmítají přijmout Pána za Nejvyšší Absolutní Pravdu. Zčásti to způsobuje jejich chabé poznání a zčásti jejich tvrdohlavost, která je výsledkem různých přečinů v minulosti a přítomnosti. Tito lidé nebyli schopní rozpoznat Pána Šrí Kršnu, ani když stál před nimi. Další potíž spočívá v tom, že ti, kteří závisejí velkou mĕrou na svých nedokonalých smyslech, Ho jako Svrchovaného Pána nemohou realizovat. Takoví lidé jsou jako moderní vĕdci. Chtĕjí vše poznat na základĕ svého experimentálního poznání, ale Nejvyššího Pána tak není možné poznat. Zde je popsán jako adhokṣaja    —     za hranicemi experimentálního poznání. Všechny naše smysly jsou nedokonalé. Prohlašujeme, že vidíme vše, ale musíme přiznat, že vidíme jen to, co nám dovolí naše hmotné možnosti, které není v naší moci zmĕnit. Pán je mimo dosah smyslového vnímání. Královna Kuntí uznává tento nedostatek podmínĕných duší, zvláštĕ třídy žen, které jsou ménĕ inteligentní. Pro ménĕ inteligentní lidi musí existovat chrámy, mešity nebo kostely, aby mohli začít uznávat autoritu Pána a naslouchat o Nĕm na takových svatých místech od autorit. Pro ménĕ inteligentní lidi je tento začátek duchovního života nezbytný a jen pošetilci zavrhují zakládání míst k uctívání Boha, která jsou zapotřebí k pozdvihnutí duchovní úrovnĕ lidí. Poklonit se autoritĕ Pána v chrámech, mešitách či kostelích je pro ménĕ inteligentní lidi stejnĕ prospĕšné, jako je pro pokročilé oddané prospĕšná meditace o Nĕm aktivní službou.