Skip to main content

Kapitola desátá

Duchovní a hmotná připoutanost

TEXT 18

jñāna-vairāgya-yuktena
bhakti-yuktena cātmanā
paripaśyaty udāsīnaṁ
prakṛtiṁ ca hataujasam

Díky poznání a odříkání v oddané službĕ vidí seberealizovaný človĕk vše v pravém svĕtle. Přestává ho zajímat hmotný svĕt a všechny hmotné vlivy na nĕj působí mnohem ménĕ.

Mikroby nakažlivé nemoci mohou působit jen na slabší jedince a právĕ tak vliv hmotné přírody neboli iluzorní energie Pána může působit jen na slabší, podmínĕné duše, zatímco osvobozených duší se nedotkne. Být seberealizovaný znamená nacházet se na osvobozené úrovni. Své přirozené postavení může človĕk pochopit pomocí poznání a odříkání (vairāgya). Bez poznání nemůžeme být realizovaní. Poznáme-li, že jsme nepatrné částečky Nejvyšší Duše, přestane nás zajímat hmotný, podmínĕný život. To je začátek oddané služby. Pokud se nevysvobodíme z hmotného pojetí života, nebudeme se moci zapojit do oddané služby Pánu. Proto se v tomto verši říká: jñāna-vairāgya-yuktena. Když si je človĕk plnĕ vĕdom svého přirozeného postavení, je v životním stádiu odříkání a nejeví zájem o hmotné svody, pak se prostřednictvím čisté oddané služby (bhakti-yuktena) může stát láskyplným služebníkem Pána. Paripaśyati znamená, že je schopen všechno vidĕt v pravém svĕtle. Pak se vliv hmotné přírody témĕř vytratí. Potvrzuje to také Bhagavad-gítá: brahma-bhūtaḥ prasannātmā    —    seberealizovaný človĕk se vymaní z vlivu hmotné přírody a dosáhne štĕstí. Nikdy se nermoutí a po ničem netouží. Pán označuje tento stav za mad-bhaktiṁ labhate parām, skutečný začátek oddané služby. V Nárada-paňčarátře je potvrzeno, že v oddané službĕ Pánu je možné zamĕstnat pouze očištĕné smysly. Oddaným nemůže být ten, koho přitahují hmotné vĕci.

V podmínĕném stavu jsme ovlivnĕni hmotnou přírodou. Dříve již bylo vysvĕtleno, jak jsme podmínĕni třemi kvalitami hmotné přírody    —    nevĕdomostí, vášní a dobrem. Dobro je nadřazené nevĕdomosti a vášni, protože v kvalitĕ dobra můžeme porozumĕt Kršnovi a dostat se tak na transcendentální úroveň. V tomto vĕku jsou lidé ovlivnĕni nižšími kvalitami, vášní a nevĕdomostí. Pod jejich vlivem nejsme schopni sloužit Kršnovi. Nĕkomu sloužit je přirozené, takže když nesloužíme Kršnovi, musíme sloužit máji. Nikdy se nestaneme pány. Kdo může říci, že nikomu neslouží? Sloužíme své rodinĕ, společnosti, zemi, svému podniku, svému autu a tolika jiným vĕcem. Když nenajdeme nikoho, komu bychom mohli sloužit, koupíme si kočku nebo psa a sloužíme jim. Proč? Protože je to pro nás přirozené. Pouze nevíme, komu svou službu vĕnovat. Služba je určena Kršnovi. V hmotném svĕtĕ sloužíme svému chtíči, ale žádnou zvláštní radost nám to nepřináší. Chodíme také do práce a sloužíme, abychom dostali peníze. V tomto případĕ nesloužíme žádné osobĕ, ale penĕzům. V hmotném svĕtĕ sloužíme smyslům a penĕzům. Sloužíme za každých okolností. Sloužit jednoduše musíme.

Jediným pánem je ve skutečnosti Kršna. Ekale īśvara kṛṣṇa, āra saba bhṛtya (Čaitanja-čaritámrta, Ádi 5.142). Všichni polobozi, lidské bytosti, zvířata, stromy a všichni ostatní    —    všichni jsou služebníci. Seberealizace znamená pochopit, že jsme vĕční služebníci Kršny a že naší jedinou povinností je sloužit Mu. Seberealizace neznamená myslet si: ahaṁ brahmāsmi    —    „Jsem Brahman, jsem Bhagaván.“ Jak bychom se mohli stát Bhagavánem? Kdybychom byli Bhagaván, byli bychom svrchovanĕ mocní. Proč tedy trpíme? Proč jsme pod vlivem máji? Může se Bhagaván dostat pod vliv máji? Ne. Kršna říká v Bhagavad-gítĕ, že prakṛti, májá, jedná pod Jeho dohledem. Májá je Kršnova služebnice, a staneme-li se služebníky máji, jak můžeme sloužit Kršnovi, Bhagavánovi? To je seberealizace. Jñāna-vairāgya-yuktena. Skutečné duchovní poznání znamená vĕdĕt, že nejsme služebníci nikoho jiného než Kršny. Jelikož jsme pod vlivem iluze, sloužíme chtíči a chamtivosti (kāma, lobha, moha, mātsarya), aniž z toho máme nĕjaký prospĕch či potĕšení. Kāmādīnāṁ kati na katidhā pālitā durnideśā: „Rozkazy chtíče nemají konce.“ (Bhakti-rasámrta-sindhu 3.2.25) Když pochopíme, že naše potĕšení spočívá ve službĕ Kršnovi, dosáhneme úrovnĕ jñāna-vairāgya. Ve Šrímad-Bhágavatamu (1.2.7) se říká:

vāsudeve bhagavati
bhakti-yogaḥ prayojitaḥ
janayaty āśu vairāgyaṁ
jñānaṁ ca yad ahaitukam

„Oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství, Šrí Kršnovi, človĕk okamžitĕ získá bezpříčinné poznání a ztratí zájem o hmotný svĕt.“ Jestliže se človĕk zapojí do služby Vásudévovi, Kršnovi, získá poznání a stane se z nĕj mahátmá. Mahátmá je ten, kdo poznal, že Kršna je všechno. Kdo to neví, není mahátmá, ale durátmá, darebák. Jaké je postavení a poznání mahátmy? Kršna říká:

mahātmānas tu māṁ pārtha
daivīṁ prakṛtim āśritāḥ
bhajanty ananya-manaso
jñātvā bhūtādim avyayam

„Velké duše, které nejsou poblouznĕny, ó synu Prthy, jsou pod ochranou Božské přirozenosti. Plnĕ se zamĕstnávají v oddané službĕ, protože vĕdí, že jsem původní a nepomíjivá Nejvyšší Osobnost Božství.“ (Bhagavad-gítá 9.13)

Jako mahátmu si nemůžeme vybrat kohokoliv. Mahátmá musí být pod ochranou daivī prakṛti, Božské přirozenosti. Prakrti je dvojího druhu: parā prakṛti a aparā prakṛti. Aparā prakṛti je hmotný svĕt a daivī prakṛti je duchovní svĕt. Jakmile človĕk pochopí, že v hmotném svĕtĕ zbytečnĕ slouží máji v podobĕ společnosti, přátel, zemĕ a podobnĕ, dospĕje na úroveň džňány, poznání. Toto poznání ho okamžitĕ povýší na úroveň brahma-bhūta, realizace Brahmanu, a tak dosáhne štĕstí (prasannātmā). Můžeme se zeptat: „Proč mám sloužit Kršnovi?“ Již jsme vysvĕtlili, že část přirozenĕ slouží celku. Celkem je Kršna a individuální bytosti jsou určeny k tomu, aby Ho uspokojovaly. Īśāvāsyam idaṁ sarvam.

Existuje mnoho vládců, íšvarů, ale nejvyšší íšvara je Kršna. Když človĕk dospĕje k této realizaci, dosáhl dokonalého poznání a vykonává oddanou službu v duchu bhakti-jógy. Hlupáci říkají, že bhakti je určena jen pro ajñānī, ménĕ inteligentní lidi, ale ve skutečnosti je tomu naopak. V Bhagavad-gítĕ Kršna naznačuje, že pouze jñānī neboli moudrý človĕk se Mu po mnoha a mnoha zrozeních odevzdá.

Mĕli bychom vĕdĕt, že pokud jsme nepochopili Kršnu, jsme stále ještĕ hlupáci. Můžeme se vydávat za velké učence a jñānī, ale ve skutečnosti jsme hlupáci. To je závĕr šáster. Skutečný jñānī se odevzdá Kršnovi.

Existuje mnoho dharem neboli činností. Nĕkteré jsou zbožné a nĕkteré bezbožné, ale Kršna nám říká, abychom zanechali obou. Ardžuna si myslel, že bojovat s příbuznými je bezbožné, ale Kršna naléhal, aby bojoval. Jak mohl Ardžuna jednat bezbožnĕ? Ve skutečnosti nejednal bezbožnĕ, protože služba Kršnovi je transcendentální zbožným i bezbožným činům. Když gópí o půlnoci uslyšely zvuk Kršnovy flétny, bĕžely za Ním do lesa. Podle šáster je nemorální, aby se mladé dívky stýkaly s mladým chlapcem v lese uprostřed noci. Jejich chování ale nebylo bezbožné, protože gópí to dĕlaly pro Kršnu. Čaitanja Maháprabhu, který byl tak přísný, že se k nĕmu žádná žena nesmĕla ani přiblížit, aby se Mu poklonila, řekl: ramyā kacid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā. „Kdo by mohl uctívat Kršnu lépe než gópí z Vradži?“ Nám se mohlo zdát nemorální, když gópí tančily s Kršnou, ale Čaitanja Maháprabhu říká, že jejich vztah ke Kršnovi je nejvyšší podobou odříkání. To je skutečné transcendentální poznání. Službou Kršnovi človĕk transcenduje všechny zbožné a bezbožné činnosti. Zbožnost a bezbožnost patří do hmotných kvalit. Oddaná služba Kršnovi je transcendentální dobrému i špatnému, zbožnému i bezbožnému. Bhakti-jóga začíná završením džňány a vairágji. Džňána je poznání a vairágja je odříkání všeho hmotného a zamĕstnání mysli v duchovních činnostech. Obojího automaticky dosáhneme, zamĕstnáme-li se v oddané službĕ Kršnovi.

TEXT 19

na yujyamānayā bhaktyā
bhagavaty akhilātmani
sadṛśo ’sti śivaḥ panthā
yogināṁ brahma-siddhaye

Žádný jogín nemůže dosáhnout dokonalosti seberealizace, pokud se nezamĕstná v oddané službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť to je jediná příznivá cesta.

Zde je jasnĕ vysvĕtleno, že poznání a odříkání nejsou nikdy dokonalé, pokud nejsou spojeny s oddanou službou. Na yujyamānayā znamená „bez odchýlení“. Mluvíme-li o oddané službĕ, nabízí se otázka, komu má být určena. Oddaná služba má být vykonávána pro Nejvyšší Osobnost Božství, Nadduši všech a všeho, protože je to jediná zaručená cesta seberealizace neboli realizace Brahmanu. Slovo brahma-siddhaye znamená pochopit, že se lišíme od hmoty, pochopit, že jsme Brahman. Védy říkají: ahaṁ brahmāsmi. Brahma-siddhi znamená, že se lišíme od hmoty, že jsme duše. Existuje mnoho druhů jogínů, ale každý z nich by mĕl dosáhnout seberealizace neboli realizace Brahmanu. Zde je jasnĕ řečeno, že není možné dosáhnout brahma-siddhi, pokud se človĕk zcela nezapojí do oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství.

Na začátku druhé kapitoly Šrímad-Bhágavatamu se říká, že oddanou službu Vásudévovi automaticky provází duchovní poznání a odpoutanost od hmotného svĕta. Oddaný o nĕ nemusí zvlášť usilovat. Oddaná služba je tak mocná, že každému přinese vše potřebné. Śivaḥ panthā: je to jediná příznivá cesta k seberealizaci. Oddaná služba je nejdůvĕrnĕjší cestou k realizaci Brahmanu. Je-li realizace Brahmanu dosaženo prostřednictvím oddané služby, znamená to, že takzvaná realizace Brahmanu neboli realizace zářící brahmadžjóti není brahma-siddhi. Za brahmadžjóti je Nejvyšší Osobnost Božství. V Upanišadách se oddaný modlí k Pánu, aby laskavĕ odstranil Svou záři, aby oddaný mohl v této brahmadžjóti vidĕt skutečnou vĕčnou podobu Pána. Bez realizace transcendentální podoby Pána není možné dosáhnout bhakti. Bhakti vyjevuje existenci příjemce oddané služby a oddaného, který ji nabízí. Brahma-siddhi je realizace Nejvyšší Osobnosti Božství prostřednictvím oddané služby. Poznání tĕlesné záře Osobnosti Božství není dokonalou úrovní brahma-siddhi neboli realizace Brahmanu. Ani realizace Paramátmy není dokonalá, protože Bhagaván, Nejvyšší Osobnost Božství je akhilātmā    —     Nadduše. Ten, kdo realizoval Osobnost Božství, realizuje také ostatní rysy Boha, Paramátmu a Brahman, a tato souhrnná realizace se nazývá brahma-siddhi.

Již jsme uvedli, že yoga znamená „spojení“. Brahma-siddhaye znamená „seberealizace“ a ahaṁ brahmāsmi znamená „já jsem duše“. Poznání, že jsme duše, k dokonalosti nestačí. Musíme pokročit dále. Horečka se sníží, ale abychom se zcela uzdravili, musí se nám vrátit také síla a chuť k jídlu. Teprve potom se nemoci zbavíme a žijeme normálním zdravým životem. Pouhá realizace naší duchovní podstaty nestačí. Musíme se zamĕstnat duchovní činností a touto činností je bhakti. Májávádští filozofové si myslí, že stačí zastavit všechny hmotné činnosti a buddhisté zastávají nirvánu, ukončení hmotného života, ale nikdo nejde dále. Faktem je, že trpíme kvůli hmotnému zapletení. Tĕlo se skládá ze zemĕ, vody, ohnĕ, vzduchu, éteru, mysli, inteligence a falešného ega. Buddhisté a májávádíni chtĕjí s tĕmito prvky skoncovat a říkají: „Ať se zemĕ vrátí do zemĕ, voda do vody, oheň do ohnĕ a my se staneme ničím.“ Když zboříme dům hmotného tĕla a staneme se ničím, dosáhneme nirvány. Nirvána znamená konec radostí a bolestí. Májávádíni a buddhisté říkají, že nádoba může vydávat nĕjaký zvuk, dokud ji zcela nenaplníme. Prohlašují, že na úrovni realizace Brahmanu všechny védské mantry končí. Jinými slovy říkají, že svĕt je falešný, mithyā, a mĕli bychom ho anulovat. Pouhá realizace Brahmanu, realizace, že jsme duše, nestačí. Musíme realizovat, že Bhagaván je všude:

eko ’py asau racayituṁ jagad-aṇḍa-koṭiṁ
yac-chaktir asti jagad-aṇḍa-cayā yad-antaḥ
aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-sthaṁ
govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi

„Uctívám prvotního Pána Góvindu, který Svou úplnou částí vstupuje do každého vesmíru a každého atomu, a tak projevuje Svou nekonečnou energii po celém hmotném stvoření.“ (Brahma-sanhitá 5.35)

Šrí Bhagaván není sám. Je nejen lokalizovaný, ale je také všude. I když je Kršna na určitém místĕ, zároveň je také všudypřítomný. Když je tady, ještĕ to neznamená, že nemůže být zároveň i nĕkde jinde. My jsme podmínĕné duše, a když sedíme ve své kanceláři, nemůžeme být zároveň i doma. Ale Kršna takový není. Goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ. Kršna je neustále v Gólóce Vrndávanĕ, ale přesto je aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham. Je v každém atomu ve vesmíru. Vesmír existuje díky Garbhódakašájí Višnuovi. Existují miliony vesmírů a všechny bezchybnĕ pracují díky přítomnosti Garbhódakašájí Višnua. Nemĕli bychom si myslet, že všechny planety se vznášejí v prostoru bez uspořádání. Vše je přesnĕ určeno.

Chceme-li se úplnĕ vymanit z vlivu hmotných kvalit, musíme být nejen na úrovni džňány a vairágji, ale také bhakti. Když řekneme „bhakti“, nĕkteří lidé odpoví: „Dávám bhakti své ženĕ. Mám ji moc rád a starám se o ni. Když ji nemohu vidĕt, šílím.“ Lidé tak dávají bhakti své rodinĕ, zemi, bohyni Durze nebo jiným polobohům. Taková bhakti ale nepomůže. Bhaktir bhagavati. Bhakti musíme vĕnovat Nejvyššímu. Skutečná bhakti se nemůže týkat nĕjakého vymyšleného Bhagavána. Když nĕkdo řekne, že je Bhagaván, mĕli bychom se ho zeptat: „Jsi přítomný v srdcích všech živých bytostí? Můžeš mi říci, co si teď myslím?“ Bhagaván musí být akhilātmā. Pravý íšvara musí být přítomen v srdcích všech. Kršna je v srdci všech živých bytostí (sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭaḥ). To vše bychom mĕli důkladnĕ prostudovat. Žádného darebáka bychom nemĕli považovat za Bhagavána a bhakti bychom nemĕli vĕnovat ani polobohům, ani rodinĕ, zemi, společnosti, manželce, kočce, psovi, ani nikomu jinému. To pak není skutečná bhakti, ale pouhá napodobenina. Je to chtíč. Vyvineme-li bhakti ke Kršnovi, vĕdomí Kršny, náš život bude úspĕšný. Nemáme žádnou jinou možnost. V tomto verši se říká: sādṛśo 'sti śivaḥ panthā. Parabrahman je Kršna a brahma-siddhaye znamená porozumĕt našemu vztahu s Kršnou. Je dobré poznat, že jsme Brahman (ahaṁ brahmāsmi), ale jaký je náš vztah k Parabrahmanu? Vždy existují Brahman a Parabrahman, átmá a Paramátmá, íšvara a Paraméšvara, individuální živá bytost a svrchovaná živá bytost, nitya a nityānām, cetanaś a cetanānām. Vždy existují dva a to znamená určitý vztah. Proto bychom mĕli porozumĕt našemu vztahu k Nejvyššímu, k Parabrahmanu. To je brahma-siddhaye.

Kvalitativnĕ jsme rovni Parabrahmanu, ale Parabrahman je velký, zatímco my jsme malí. Parabrahman je jeden (kaivalya). Nikdo se Mu nevyrovná a nikdo není vyšší než On. To je význam slova kaivalya. Lidský život je určen k rozvíjení poznání o Parabrahmanu a o našem vzájemném vztahu. Lidé si ale naneštĕstí takové otázky nekladou. Všichni se ptají, co dnes píšou v novinách a kde se dá nĕco levnĕ koupit. To známe z lidské společnosti, ale podobné vĕci se odehrávají i ve zvířecí společnosti psů a koček.

Hmotný svĕt je plný temnoty a nevĕdomosti, ale vĕdomí Kršny je tomuto svĕtu transcendentální. Vĕdomí Kršny je jako svĕtlo. Když nĕco hledáme potmĕ v noci, dá nám to velkou práci, ale ve dne to najdeme bez potíží. Šástry nám radí, abychom vyšli z temnoty na svĕtlo. Svĕtlo nám dává guru.

oṁ ajñāna timirāndhasya
jñānāñjana-śalākayā
cakṣur unmīlitaṁ yena
tasmai śrī-gurave namaḥ

„Narodil jsem se v nejtemnĕjší nevĕdomosti a můj duchovní učitel mi otevřel oči pochodní poznání. Proto mu vzdávám svou hlubokou úctu.“

Guru musí umĕt vše osvítit svĕtlem poznání. Guru si osvojil podstatu védského života. Śruti, poznání, přichází prostřednictvím naslouchání. Nemůžeme ho získat pomocí pokusů. Pokusy nám nikdy nedovolí pochopit to, co je za hranicemi našeho smyslového vnímání. Žádným pokusem nezjistíme, kdo je naším otcem. Není možné hledat svého otce pomocí experimentů. Náš otec žil ještĕ před tím, než jsme byli na svĕtĕ; nikdy se nám nepodaří určit, který muž je náš otec. Smĕrodatná autorita je matka. Védské poznání je proto přirovnáváno k matce a Purány k sestrám. Z Véd můžeme pochopit, co je konečné poznání. Konečným cílem poznání je Kršna a poznáním Kršny můžeme poznat všechno. Nemusíme se snažit o každé zvlášť. Kršna je v našich srdcích. Není daleko    —    je zde, je všude. Když uvidí, že o Nĕj máme zájem, stane se naším přítelem. Kršna je přítelem všech, ale zvláštĕ je přátelský ke Svým oddaným, jak Sám říká v Bhagavad-gítĕ (10.11):

teṣām evānukampārtham
aham ajñāna-jaṁ tamaḥ
nāśayāmy ātma-bhāva-stho
jñāna-dīpena bhāsvatā

„Dlím v jejich srdcích a ze soucitu k nim rozptyluji temnotu zrozenou z nevĕdomosti zářící pochodní poznání.“

Jñāna je zde; pouze ji zakrývá závoj nevĕdomosti. Když jsme v temnotĕ, nemůžeme vidĕt vĕci takové, jaké jsou. Kršna říká, že odstraňuje nevĕdomost živých bytostí podle toho, jak Mu slouží. Chceme-li dosáhnout dokonalosti v tomto životĕ, musíme se pouze zamĕstnat v oddané službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, Bhagavánovi. Bhagavána není tĕžké najít    —    je v našem srdci. Īśvaraḥ sarva bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati (Bhagavad-gítá 18.61). Skutečný Bhagaván sídlí v srdcích všech. Bhagaván je neustále aktivní. Předal poznání Brahmovi, vládci vesmíru, a Brahmá podle Jeho pokynů vytvořil celý vesmír. Kršna dá poznání také nám, jestliže se zamĕstnáme v oddané službĕ Jemu.

TEXT 20

prasaṅgam ajaraṁ pāśam
ātmanaḥ kavayo viduḥ
sa eva sādhuṣu kṛto
mokṣa-dvāram apāvṛtam

Každý moudrý človĕk ví, že záliba v hmotných vĕcech je pro duši nejvĕtším poutem, avšak tatáž záliba přeorientovaná na seberealizované oddané otevírá dveře k vysvobození.

Připoutanost k určité vĕci je příčinou otroctví a podmínĕného života, ale stejná připoutanost zamĕřená k nĕčemu jinému otevírá dveře k vysvobození. Připoutanost nelze zničit. Je ji pouze nutné přeorientovat. Připoutanost k hmotným vĕcem je základem hmotného vĕdomí a připoutanost ke Kršnovi nebo Jeho oddanému je základem vĕdomí Kršny. Připoutanost existuje na úrovni vĕdomí. Když své vĕdomí očistíme a z hmotného vĕdomí se stane vĕdomí Kršny, dosáhneme vysvobození. Říká se, že bychom se mĕli vzdát svých pout, ale úplnĕ se zbavit všech tužeb není pro živou bytost možné. Živá bytost má sklon být k nĕčemu poutána. Vidíme, že když se nĕkdo nemá o koho starat     —    nemá-li dĕti    —    přeorientuje svou připoutanost na psy a kočky. Z toho je patrné, že sklon k připoutanosti nelze zničit, pouze ho musíme využít správným způsobem. Naše záliba v hmotných vĕcech prodlužuje náš hmotný život, ale stejná záliba zamĕřená na Osobnost Božství nebo Jeho oddaného je zdrojem osvobození.

Zde je doporučeno, abychom své záliby zamĕřili na seberealizované oddané, sádhuy. Kdo je to sádhu? Sádhu není obyčejný človĕk v šafránovém rouchu s dlouhými vousy. Sádhu je podle Bhagavad-gíty ten, kdo se bez odchýlení vĕnuje oddané službĕ. Může se stát, že nĕkdo ještĕ nedodržuje přísná pravidla oddané služby, ale pokud má neochvĕjnou víru v Kršnu, Nejvyšší Osobu, mĕli bychom ho považovat za sádhua. Sādhur eva sa mantavyaḥ. Sádhu je neochvĕjným následovníkem cesty oddané služby. Chce-li nĕkdo dosáhnout realizace Brahmanu neboli duchovní dokonalosti, má svou připoutanost zamĕřit na oddaného, sádhua. Pán Čaitanja to potvrzuje. Lava-mātra sādhu-saṅge sarva-siddhi haya: jediný okamžik ve společnosti sádhua nám může přinést dokonalost života.

Mahátmá a sádhu jsou synonyma. Říká se, že služba mahátmovi, vznešenému oddanému Pána, je dvāram āhur vimukteḥ neboli královská cesta vysvobození. Mahat-sevāṁ dvāram āhur vimuktes tamo-dvāraṁ yoṣitāṁ saṅgi-saṅgam (Šrímad-Bhágavatam 5.5.2). Služba materialistům má opačný výsledek. Když nĕkdo slouží materialistovi nebo človĕku, kterého zajímá jen smyslový požitek, pak se mu díky této společnosti otevírají dveře do pekla. Totéž je potvrzeno v tomto verši. Připoutanost k oddanému je stejná jako služba Pánu, protože sádhu nás bude učit, jak se stát oddaným, upřímným služebníkem Pána. To jsou dary, které můžeme získat od sádhua. Chceme-li být ve společnosti svĕtce, nemůžeme očekávat, že nám poradí, jak si hmotnĕ přilepšit. Bude nám radit, jak přeseknout pouta hmotných zálib a jak se povznést na úroveň oddané služby. To je výsledek svaté společnosti. Kapila Muni nejprve říká, že cesta k vysvobození začíná touto společností.

Šrí Čaitanja Maháprabhu říká:

‘sādhu-saṅga’, ‘sādhu-saṅga’ — sarva-śāstre kaya
lava-mātra sādhu-saṅge sarva-siddhi haya

„Všechna zjevená písma dokazují, že pouhý okamžik ve společnosti čistého oddaného může človĕku přinést veškerou dokonalost.“ (Čaitanja-čaritámrta, Madhja 22.54)

Říká se, že človĕk je společenské zvíře a že si svůj charakter můžeme vytvářet podle společnosti, ve které se zdržujeme. Obchodníci se scházejí, aby vyvinuli lepší obchodnické schopnosti. Je tolik druhů společnosti a každá s sebou nese připoutanost k určité vĕci. Ve společnosti materialistů se upevňují naše pouta ke smyslovému požitku. Symbolem smyslového požitku je žena, a proto se všemu, co souvisí se smyslovým požitkem, říká yoṣit-saṅga. Yoṣit-saṅga je v hmotném svĕtĕ témĕř všude, protože každého zajímá jen smyslový požitek. V Bhagavad-gítĕ je řečeno (2.44):

bhogaiśvarya-prasaktānāṁ
tayāpahṛta-cetasām
vyavasāyātmikā buddhiḥ
samādhau na vidhīyate

„V myslích tĕch, kteří příliš lpĕjí na smyslových požitcích a hmotném bohatství a kteří jsou tímto zmateni, se nezrodí pevné odhodlání oddanĕ sloužit Nejvyššímu Pánu.“ Bhoga znamená „smyslový požitek“. Bhogaiśvarya: Ti, kteří jsou příliš poutáni k bohatství a smyslovému požitku, nemohou porozumĕt duchovnímu životu a jsou v chápání duchovních záležitostí velice pomalí. Lidé jsou dnes manda, velice pomalí. Neberou hnutí pro vĕdomí Kršny příliš vážnĕ, protože moderní civilizace je pouze naučila uspokojovat své smysly. Zvláštĕ v západních zemích najdeme mnoho prostředků ke smyslovému požitku. Lidé vymysleli dokonce i elektronické holicí strojky, třebaže původnĕ všem stačila břitva nebo žiletka. Dnes díky strojům človĕk nemusí ani hýbat rukou a všichni to považují za velký pokrok. Šástry nám však říkají, že lidský život není určen ke smyslovému požitku, ale k odříkání. To je védská civilizace. Nejdříve musí být každý vychováván jako brahmačárí a musí se naučit ovládat smysly. Brahmačárí musí žít životem tapasji, odříkání, a nesmí podléhat žádostem smyslů. Dříve chodili brahmačárí od domu k domu a žebrali pro ášram a od samého začátku se učili oslovovat každou ženu jako matku.

Dnes jsou již lidé v tak ubohém stavu, že nĕkteří říkají: „Ať už umřeme. Chceme umřít.“ Kršna říká v Bhagavad-gítĕ: „Proč bys mĕl umírat?“ Lidé chtĕjí umřít, aby skončilo jejich trápení v hmotném svĕtĕ, ale kdo se snaží zjistit, jak je možné se smrti vyhnout? Bhagavad-gítá říká, že smrt je pro nás ve skutečnosti nepřirozená. Je nám násilím vnucena a naším cílem je znovu dosáhnout nesmrtelnosti. To je dokonalost lidského života, ale nikoho to nezajímá. Jsme tak otupĕlí, že se nedokážeme vyhnout zrození, stáří, nemoci a smrti. Procházíme jimi jenom proto, že nejsme dostatečnĕ bdĕlí. Když Sanátana Gósvámí přišel za Čaitanjou Maháprabhuem, řekl: „Můj drahý Pane. Přivedl jsi mĕ až ke Svým lotosovým nohám. Proto se Tĕ ptám, jaké je mé skutečné postavení. Proč musím trpĕt trojím utrpením hmotného života?“ Nikdo si dnes neklade takové otázky. Mokṣa, osvobození, znamená osvobodit se od trojího utrpení života a také od zrození, stáří, nemoci a smrti. Nĕkdy lidé projeví trochu zájmu a vydají se cestou, která není autorizovaná, nebo vymyslí nĕco jiného. Není však třeba nĕco vymýšlet. Vĕdomí Kršny může očistit každého. Každý může být vysvobozen, bez ohledu na své postavení nebo kulturu. Rozšířili jsme toto hnutí pro vĕdomí Kršny do celého svĕta a lidem to přineslo štĕstí.

Podle Bhagavad-gíty (9.32) se může Kršnovi odevzdat každý. Kršna nikoho neodmítá a podobnĕ ani Jeho oddaní nikoho neodmítají. To je hnutí pro vĕdomí Kršny. Říkáme všem: „Ano, jste vítáni. Studujte tuto vĕdu, začnĕte žít duchovním životem a staňte se oddanými Kršny.“ Lidé nás za to nĕkdy kritizují, ale Kršna jasnĕ říká v Bhagavad-gítĕ, že i nízcí lidé se Mu mohou odevzdat a dospĕt k vysvobození. Co potom říci o zbožných lidech narozených v bráhmanských rodinách? V tomto vĕku se však lidé narození v bohatých nebo bráhmanských rodinách o duchovní realizaci příliš nezajímají. Zahazují svoji příležitost a jen vyčerpávají výsledky svých zbožných činností. Má-li se společnost zlepšit, je zapotřebí nejvĕtších sádhuů (svĕtců). Jestliže jsou všichni šúdrové nebo podvodníci, jak může být společnost mírumilovná? Pro nápravu společnosti Kršna doporučuje varnášrama-dharmu. Společnost potřebuje ideální bráhmany, kšatrije, vaišje a šúdry, ale dnes to nikoho nezajímá.

„Kdo je sádhu?“ Sádhu je ten, kdo z celého srdce oddanĕ slouží Kršnovi. V Bhagavad-gítĕ (9.30) Šrí Kršna říká:

api cet su-durācāro
bhajate mām ananya-bhāk
sādhur eva sa mantavyaḥ
samyag vyavasito hi saḥ

„Dokonce i človĕk, který se dopustil nejohavnĕjšího činu, by mĕl být považován za svatého, jestliže Mi slouží s ryzí oddaností, neboť jde ve své snaze správným smĕrem.“

Sádhu musí být velice tolerantní. Když se človĕk stane oddaným, mnoho lidí se k nĕmu začne chovat nepřátelsky, protože v této dobĕ jsou lidé démonští. Dokonce i z vlastního otce se může stát démon jako například Hiranjakašipu. Jeho syn Prahlád Mahárádž zpíval Haré Kršna již v pĕti letech, ale Hiranjakašipua to tak rozzuřilo, že ho chtĕl zabít. Hiranjakašipu křičel: „Proč zpíváš Haré Kršna? Proč pořád mluvíš o nĕjakém jiném Bohu? Já jsem Bůh.“ Tak se chová asura, démon. Darebáci, kteří se prohlašují za Boha, jsou jednoduše démoni. Prahládův otec se mu snažil vnutit, že je Bůh, ale Prahlád Mahárádž to nepřijal. Vidĕl svého otce jako asuru a zákonitĕ mezi nimi došlo ke konfliktu. Když se Hiranjakašipu zeptal Prahláda Mahárádže: „Co nejlepšího ses naučil od svých učitelů?“ Prahlád odpovĕdĕl: „Ó nejvĕtší z asurů, naučil jsem se, že se kvůli hmotnému tĕlu musíme podrobit smrti. To ale není cílem lidského života. Lidský život je určen k vysvobození (mokṣa).“ Hloupí lidé to ale nevĕdí. Kršna říká: mṛtyuḥ sarva-haraś cāham. „Já jsem smrt a odejmu všechno tvé vlastnictví.“ (Bhagavad-gítá 10.34) Hiranjakašipu byl tak mocný démon, že se ho báli i polobozi, ale Kršna mu vzal všechno bĕhem jediného okamžiku. Hiranjakašipu si chtĕl zajistit bezpečí a myslel si: „Nezemřu ani tímto způsobem. Nezemřu ani tamtím způsobem.“ Nenapadlo ho však, že ho zabije Samotný Pán ve Své podobĕ Nrsinhy. Můžeme být velice vychytralí a snažit se Kršnu podvést, ale On se vždy ukáže jako inteligentnĕjší. Když se matka Jašódá snažila svázat Kršnu provazem, provaz nebyl nikdy dost dlouhý. Vždy chybĕly dva palce. S naší inteligencí je to podobné. Chceme Boha podvést a přelstít Ho, ale nikdy se nám to nepodaří. Lidé si myslí, že jsou velmi pokročilí a chytří, ale jejich pýcha způsobí, že jim poznání unese májá. Kršna odejme inteligenci ateistickým a démonským lidem jako je Hiranjakašipu. Ateisté nevĕdí, že Kršnova inteligence je vždy alespoň o dva palce vĕtší než jejich.

V hmotném svĕtĕ neustále bojujeme o přežití. Chceme žít a bojíme se smrti. Nechceme trpĕt při zrození, být nemocní, nebo zestárnout. V hmotném svĕtĕ na nás čeká tolik utrpení. Nechceme ho, ale je nám vnuceno. Naneštĕstí nejsme dostatečnĕ inteligentní, abychom všechny tyto problémy vyřešili. Mĕli bychom se jako Sanátana Gósvámí zeptat, jak s nimi skoncovat. Místo toho však jednáme tak, že budeme muset přijmout další tĕlo. Setkáváme se s potížemi pramenícími z hmotného tĕla, ale nedĕláme nic pro to, abychom se jich zbavili. Hnutí pro vĕdomí Kršny přináší všem radu, jak se vysvobodit.

Mahátmové neustále zpívají Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare / Hare Rāma Hare Rāma Rāma Rāma Hare Hare. Bhajana znamená zpívat Haré Kršna. Službou mahátmovi, jakým byl například Haridás Thákur, který neustále zpíval Haré Kršna, se nám otevře cesta k vysvobození. Ale ve společnosti materialistických lidí, které zajímá jen smyslový požitek, se začneme ubírat cestou temnoty. Tamo-dvāraṁ yoṣitāṁ saṅgi-saṅgam. Védy nám nařizují, abychom nezůstávali v temnotĕ a vyšli na svĕtlo. V tomto hmotném tĕle nebudeme moci zůstat vĕčnĕ. Budeme ho muset opustit a přijmout další. Proč? Taková je temnota hmotného svĕta. Lidé dostávají jedno tĕlo za druhým. Hnutí pro vĕdomí Kršny nám proto přináší osvícení a možnost vysvobodit se a nabízí nám nejjednodušší metodu    —    zpívání Haré Kršna    —     a zároveň i nejvznešenĕjší filozofii.