KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ: Obrácení Bhattáčárji na vaišnavismus

Pro impersonalisty a voidisty je svĕt příštího života svĕtem vĕčnosti a blaženosti, který však postrádá smysl. Voidističtí filosofové chtĕjí prosadit, že z konečného hlediska nic nemá smysl, a impersonalisté zase to, že v příštím svĕtĕ existuje pouze poznání, ale žádná činnost. Takto se ménĕ inteligentní stoupenci osvobození snaží přenést nedokonalé poznání do oblasti dokonalého duchovního jednání. Impersonalista si uvĕdomuje, že hmotné činnosti přinášejí utrpení, a proto chce definovat duchovní život jako existenci bez činností. Nemá totiž ponĕtí o činnostech oddané služby. Ty jsou pro voidistické filosofy a impersonalisty naprosto nesrozumitelné. Vaišnavští filosofové jasnĕ vĕdí, že Absolutní Pravda, Nejvyšší Osobnost Božství, nemůže být nikdy neosobní nebo prázdná, protože vlastní nespočetnĕ mnoho energií. Jejich prostřednictvím se může zjevovat v rozmanitých podobách, a přesto zůstávat Absolutní Nejvyšší Osobností Božství. Nejvyšší Pán je tedy schopen si neustále udržovat své transcendentální postavení, přestože se expanduje do mnoha různých podob a šíří své nesčetné energie.

Pán Čaitanja odhalil mnoho nedostatků v májávádské filosofii, a přestože se Bhattáčárja pokoušel pomocí logiky a překrucováním významu slov prosadit své pojetí, Pán dokázal všechny jeho útoky odrazit. Vysvĕtlil, že védská literatura má človĕku pomoci ke třem vĕcem: aby pochopil svůj vztah s Absolutní Nejvyšší Osobností Božství, aby jednal v souladu s tímto pochopením a aby dosáhl nejvyšší dokonalosti života, lásky k Bohu. Každý, kdo se snaží dokázat, že cílem védských písem je nĕco jiného, je nutnĕ obĕtí své vlastní představivosti.

Potom Pán citoval nĕkolik veršů z Purán, jimiž dokázal, že Šankaráčárju povĕřil šířením jeho učení Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Citoval verš z Padma Purāṇy (62.31), ve kterém je řečeno, že Pán nařídil Mahádévovi, Pánu Śivovi, aby šířením vymyšlených výkladů védských písem odvádĕl lidi od skutečného cíle Véd. „Takto se z nich pokusíš udĕlat ateisty,“ řekl Pán, „a oni potom budou plodit více obyvatelstva.“ V Padma Purāṇĕ (25.9) je také uvedeno, jak Pán Śiva vysvĕtlil své manželce Párvatí, že ve vĕku Kali přijde v podobĕ bráhmany a bude kázat nedokonalý výklad Véd zvaný májáváda, což ve skutečnosti není nic jiného než upravené vydání ateistické buddhistické filosofie.

Bhattáčárja byl tĕmito výklady Pána Čaitanji ohromen. Poté, co vyslechl Jeho vysvĕtlení májávádské filosofie, nedokázal promluvit ani slovo. Když nĕjakou dobu mlčel, Pán Čaitanja ho požádal: „Nebuďte z tohoto vysvĕtlení zmatený, milý Bhattáčárjo. Vĕřte mi prosím, že oddaná služba Nejvyššímu Pánu je nejdokonalejší úrovní lidského pochopení. Je tak přitažlivá, že dokonce i ti, kdo jsou již osvobození, se nepochopitelnou mocí Nejvyšší Osobnosti Božství stávají oddanými.“ Ve védské literatuře je popsáno mnoho takových případů. Například slavný verš Ātmārāma ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.7.10) se týká zejména tĕch, kdo jsou přitahováni seberealizací a prosti všech hmotných pout. Tyto osvobozené impersonalisty přitahují různé činnosti Pána Krišny k oddané službĕ. To je povaha transcendentálních vlastností Nejvyšší Osobnosti Božství.

Ve stavu čistého vĕdomí živá bytost chápe, že je vĕčným služebníkem Nejvyššího Pána. Pod vlivem iluze pokládá hrubohmotná a jemnohmotná tĕla za své vlastní já; tato představa je základem doktríny o transformaci. Nedílná část Nejvyššího ve skutečnosti není vĕčnĕ nucena žít hrubohmotným a jemnohmotným životem. Hrubé a jemné obaly netvoří její vĕčnou podobu; je možné je zmĕnit. Živá bytost, která je původnĕ čistĕ duchovní, může být podmínĕna hrubohmotnými a jemnohmotnými tĕly, a když se tohoto hrubého a jemného podmínĕní zbaví, může znovu dosáhnout svého čistého duchovního postavení. Májávádští filosofové využívají této doktríny o transformaci k tvrzení, že živá bytost podléhá mylnému dojmu, když se považuje za část Nejvyššího. Prohlašují, že ona sama je Nejvyšší. Tuto doktrínu však nelze obhájit.

Bhattáčárja potom Pána Čaitanju Maháprabhua požádal, aby vysvĕtlil slavný verš Ātmārāma, neboť chtĕl vyslechnout jeho výklad od samotného Pána. Pán Čaitanja odpovĕdĕl výzvou, ať verš nejprve vyloží sám Bhattáčárja tak, jak ho chápe on, a potom že ho vysvĕtlí sám. Bhattáčárja tedy začal vykládat sloku Ātmārāma s použitím svých logických a gramatických metod. Tímto způsobem podal celkem devĕt různých vysvĕtlení. Pán Čaitanja ocenil jeho učenost, kterou při vykládání verše projevil, a řekl: „Milý Bhattáčárjo, vím, že jste zástupcem učeného mudrce Brihaspatiho a dovedete přesnĕ vysvĕtlit kteroukoliv část šáster. Vaše vysvĕtlení se však víceménĕ zakládá pouze na akademickém vzdĕlání. Kromĕ tohoto akademického, učeného přístupu existuje ještĕ jiný výklad.“

Potom na Bhattáčárjovu žádost vysvĕtlil sloku Ātmārāma sám Čaitanja Maháprabhu. Verš rozdĕlil na jednotlivá slova: (1) ātmārāmāḥ, (2) ca, (3) munayaḥ, (4) nirgranthāḥ, (5) api, (6) urukrame, (7) kurvanti, (8) ahaitukīm, (9) bhaktim, (10) ittham-bhūta-guṇaḥ a (11) hariḥ. Výklad tohoto verše Pán již podal Sanátanovi Gósvámímu. Aniž by se dotkl devíti Bhattáčárjových vysvĕtlení, vyložil verš rozborem tĕchto jedenácti slov. Takto podal šedesát jedna různých výkladů. Stručnĕ řečeno prohlásil, že Nejvyšší Osobnost Božství oplývá nespočetnĕ mnoha energiemi; nikdo nedokáže odhadnout, kolik má transcendentálních vlastností. Pánovy vlastnosti jsou vždy nepochopitelné, a všechny metody seberealizace se dotazují na schopnosti, energie a vlastnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Pánovi oddaní však Jeho nepochopitelné postavení okamžitĕ přijímají. Pán Čaitanja uvedl, že i velké osvobozené duše, jako Kumáry a Šukadévu Gósvámího, přitahovaly transcendentální vlastnosti Nejvyššího Pána. Bhattáčárja obdivoval Pánovo vysvĕtlení a usoudil, že Šrí Čaitanja není nikdo jiný než samotný Krišna. Potom začal sám sebe odsuzovat, když si připomnĕl, jak předtím považoval Pána Čaitanju za obyčejnou lidskou bytost a dopouštĕl se tak přestupku. Padl k lotosovým nohám Pána, opovrhuje sám sebou, a žádal Ho, aby mu prokázal svou bezpříčinnou milost. Pán Čaitanja velmi ocenil pokoru tohoto významného učence, a zjevil mu nejprve svou čtyřrukou a potom i šestirukou podobu (ṣaḍbhuja). Sárvabhauma Bhattáčárja znovu a znovu padal na zem k Pánovým lotosovým nohám a skládal Mu různé modlitby. Nikdo nepochyboval o tom, že je velkým učencem a když dostal bezpříčinnou milost Pána, byl zmocnĕn k tomu, aby různými způsoby popisoval Pánovy činnosti. Byl schopen vyjádřit i důležitost zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare  /  Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Říká se, že Sárvabhauma Bhattáčárja složil sto veršů velebících Pánovy činnosti, které byly natolik úchvatné, že ani Brihaspati, nejvĕtší učenec z nebeských planet, by nedokázal složit lepší. Pán byl velice potĕšen, když tĕchto sto veršů slyšel, a Bhattáčárju objal. Toho zaplavila extáze z Pánova doteku a témĕř upadl do bezvĕdomí. Plakal, klepal se, třásl a potil, chvílemi tančil, zpíval a padal k Pánovým lotosovým nohám. Jeho švagr Gópínáth Áčárja a Pánovi oddaní žasli, když vidĕli, že se z Bhattáčárji stal velký oddaný.

Gópínáth Áčárja pak Pánu dĕkoval: „Jedinĕ Tvou milostí se Bhattáčárja zmĕnil z bezcitného človĕka v takového oddaného!“ Pán Čaitanja mu odpovĕdĕl, že to přízeň oddaného způsobuje, že se človĕk tvrdý jako kámen může zmĕnit v oddaného jemného jako kvĕtina. Gópínáth Áčárja si totiž upřímnĕ přál, aby se jeho švagr Bhattáčárja stal oddaným Pána. Upřímnĕ toužil po tom, aby Pán Bhattáčárju obdařil svou přízní, a byl rád, když nyní Pán Čaitanja jeho touhu splnil. To ukazuje, že Pánův oddaný je milostivĕjší než Pán sám. Když si oddaný přeje nĕkomu projevit svou milost, Pán podle toho jedná, a Jeho milostí se z toho človĕka stane oddaný.

Čaitanja Maháprabhu uklidnil Bhattáčárju a požádal ho, ať jde domů. Bhattáčárja začal znovu Pána velebit a řekl: „Ty jsi sestoupil, abys vysvobodil všechny pokleslé duše z tohoto hmotného svĕta. To pro Tebe není příliš tĕžké, ale že jsi človĕka s kamenným srdcem, jako jsem byl já, promĕnil v oddaného   –   to je úžasné! I když jsem byl mistrem v logických debatách a gramatických výkladech Véd, byl jsem bezcitný jako kus železa. Tvůj vliv a žár však byly tak velké, že jsi dokázal roztavit i takový kus železa, jakým jsem byl já.“

Pán Čaitanja se pak vrátil na místo, kde přebýval, a Bhattáčárja Mu po Gópínáthovi Áčárjovi poslal různé druhy prasádam z Džagannáthova chrámu. Příštího dne se Pán odebral časnĕ ráno do chrámu Džagannátha, aby se zúčastnil maṅgala-ārati. Chrámoví knĕží Mu přinesli girlandu od Božstva a také Mu dali rozmanité druhy prasádam. Pán vše s potĕšením přijal a okamžitĕ šel do domu Bhattáčárji darovat kvĕty i prasádam jemu. Ačkoliv to bylo brzy ráno, Bhattáčárja poznal, že přišel Pán a nyní mu klepe na dveře. Okamžitĕ vstal z postele se slovy „Krišna! Krišna!“ Pán Čaitanja to slyšel. Když Bhattáčárja otevřel, uvidĕl tam Pána stát a mĕl takovou radost, že Ho vidí tak časnĕ ráno, že se Ho snažil přivítat s veškerou péčí. Nabídl Mu pohodlné sedátko a oba se posadili. Pán Čaitanja mu pak dal prasádam, které získal v Džagannáthovĕ chrámu, a Bhattáčárja byl nadšený, že dostává prasádam přímo z Pánových rukou. Začal ho okamžitĕ jíst, přestože ještĕ nebyl vykoupaný, nevykonal své každodenní povinnosti a dokonce si ani nevyčistil zuby. Tak byl zbavený všech hmotných nečistot a pout. Když jedl Pánovo prasádam, citoval verš z Padma Purāṇy, že dostane-li človĕk prasádam, musí ho okamžitĕ sníst i v případĕ, že je oschlé či staré, dopravené zdaleka, nebo i když ještĕ nedokončil své denní povinnosti. Jelikož šástry přikazují prasádam přijmout okamžitĕ, neexistuje omezení co se týče času a místa; nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství je nutné splnit. Existují různá omezení, jimiž se človĕk musí řídit, než přijme jídlo od určitých lidí, ale prasádam lze přijmout od kohokoliv; na nĕ se žádná omezení nevztahují. Prasádam je vždy transcendentální a je možné ho přijímat za jakýchkoli okolností. Bhattáčárja vždy striktnĕ dodržoval všechna pravidla, a Pánu Čaitanjovi se líbilo, když vidĕl, jak přijímá prasádam, aniž by se na nĕjaká pravidla ohlížel. Potĕšilo Ho to natolik, že Bhattáčárju objal a oba začali tancovat v transcendentální extázi. Pán Čaitanja v této extázi zvolal: „Mé poslání v Džagannáth Purí je splnĕno! Obrátil jsem osobu jakou je Sárvabhauma Bhattáčárja! Teď budu jistĕ moci dosáhnout Vaikunthy!“

Misionářským cílem oddaného je promĕnit alespoň jednu osobu v čistého oddaného. To mu zajistí vstup do duchovního království. Pán mĕl z Bhattáčárji tak velkou radost, že mu opakovanĕ žehnal: „Drahý Bhattáčárjo, nyní jsi úplnĕ čistým oddaným Pána Krišny, a to Ho velice tĕší. Ode dneška tĕ již neznečišťuje toto hmotné tĕlo ani hmotná energie. Jsi způsobilý jít zpátky k Bohu, zpátky domů.“ Potom Pán přednesl verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (2.7.42):

yeṣāṁ sa eṣa bhagavān dayayed anantaḥ
sarvātmanāśrita-pado yadi nirvyalīkam
te dustarām atitaranti ca deva-māyāṁ
naiṣāṁ mamāham iti dhīḥ śva-śṛgāla-bhakṣye

„Nejvyšší Pán, jenž je znám jako neomezený, obdaruje svou přízní každého, kdo se zcela odevzdá Jeho lotosovým nohám. Tato osoba také dostane svolení překročit oceán nevĕdomosti. Ale ten, kdo považuje hmotné tĕlo za své vlastní já, nemůže získat bezpříčinnou milost Nejvyšší Osobnosti Božství.“

Po této události se Pán Čaitanja vrátil do svého obydlí a z Bhattáčárji se stal čistý a dokonalý oddaný. Dříve byl velkým akademickým učencem, a takto ho zmĕnit proto mohla jedinĕ bezpříčinná milost Čaitanji Maháprabhua. Od toho dne již nikdy nevykládal žádné védské písmo, aniž by do svého výkladu nezahrnul oddanou službu. Jeho švagr Gópínáth Áčárja byl z jeho postoje tak šťastný, že začal tancovat v extázi a zpívat transcendentální zvukovou vibraci Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare  /  Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Dalšího dne šel Bhattáčárja po časné ranní návštĕvĕ Džagannáthova chrámu za Pánem Čaitanjou a vzdal Mu úctu tím, že před Ním padl na zem. Pak hovořil o svém dřívĕjším nevhodném chování. Když Ho požádal, aby řekl nĕco o oddané službĕ, Pán začal jednoznačnĕ vysvĕtlovat verš harer nāma harer nāma z Bṛhan-nāradīya Purāṇy. Jakmile Bhattáčárja vyslechl toto vysvĕtlení, jeho extáze jen vzrostla. Gópínáth Áčárja při pohledu na stav svého švagra řekl: „Můj milý Bhattáčárjo, již dříve jsem říkal, že když je človĕk obdařen přízní Nejvyššího Pána, porozumí způsobům oddané služby. Dnes vidím, jak se to stává skutečností.“

Bhattáčárja se mu náležitĕ poklonil a odpovĕdĕl: „Můj milý Gópínáthe Áčárjo, jen díky tvé milosti jsem obdržel milost Nejvyššího Pána.“ Milost Nejvyšší Osobnosti Božství lze získat milostí čistého oddaného. Pán Čaitanja projevil Bhattáčárjovi svou milost kvůli úsilí Gópínátha Áčárji. „Jsi velký oddaný Pána,“ pokračoval Bhattáčárja, „a já jsem byl jednoduše zaslepený svým akademickým vzdĕláním. Ano, dostal jsem Pánovu milost, ale pouze díky tvojí pomoci.“ Samotného Pána Čaitanju velice potĕšilo, když uslyšel Bhattáčárjovo prohlášení, že človĕk může získat Pánovu milost prostřednictvím oddaného. Ocenil jeho slova a objal ho, aby potvrdil jejich správnost.

Pán pak vyzval Bhattáčárju, ať jde opĕt do Džagannáthova chrámu, a Bhattáčárja tam odešel v doprovodu Džagadánandy a Dámódara, dvou blízkých společníků Pána Čaitanji. Po návštĕvĕ chrámu se vrátil domů s velkým množstvím prasádam, které tam nakoupil. Všechno prasádam pak poslal Pánu po svém bráhmanském služebníkovi.

Poslal také dva verše napsané na palmových listech, o jejichž laskavé předání požádal Džagadánandu. Tak Pán dostal prasádam a verše na palmových listech. Mukunda Datta, který se také podílel na doručení veršů, si je však dříve, než se dostaly k Pánu, opsal do své knihy. Když si je Pán Čaitanja přečetl, roztrhal palmové listy na kousky, protože nikdy nemĕl rád, aby Mu nĕkdo chvalořečil. Verše se tedy zachovaly jen díky tomu, že si je předtím Mukunda Datta opsal. Tyto verše velebily Pána, Nejvyšší Původní Osobnost Božství, jenž sestoupil jako Šrí Čaitanja, aby všem lidem kázal odpoutanost, transcendentální poznání a oddanou službu. Opĕvovaly Pána Čaitanju jako původní Osobnost Božství a přirovnávaly Ho k oceánu milosti. „Odevzdávám se Pánu Čaitanjovi Maháprabhuovi,“ stálo tam. „Pán vidĕl, jak svĕtu chybí oddaná služba, a proto sestoupil v podobĕ Čaitanji Maháprabhua, aby ji kázal. Odevzdejme se všichni Jeho lotosovým nohám a naučme se od Nĕho, co oddaná služba ve skutečnosti je.“ Pánovi oddaní v učednické posloupnosti tyto verše pokládají za nesmírnĕ cenné drahokamy. Díky nim se Sárvabhauma Bhattáčárja proslavil jako nejvznešenĕjší oddaný.

Takto byl Sárvabhauma Bhattáčárja promĕnĕn v jednoho z nejdůležitĕjších oddaných Pána a nemĕl již žádný jiný zájem než sloužit Pánu. Neustále myslel na Pána Čaitanju a meditace a zpívání se staly hlavním smyslem jeho života.

Jednoho dne přišel Sárvabhauma Bhattáčárja za Pánem, uctivĕ se Mu poklonil a začal číst verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.8), který obsahuje modlitbu Pána Brahmy k Nejvyššímu Pánu:

tat te 'nukampāṁ susamīkṣamāṇo
bhuñjāna evātma-kṛtaṁ vipākam
hṛd-vāg-vapurbhir vidadhan namas te
jīveta yo mukti-pade sa dāya-bhāk

„Ten, kdo zasvĕcuje svou mysl, tĕlo a řeč službĕ Pánu i bĕhem strastiplného života poznamenaného dřívĕjšími špatnými činy, má zaručené osvobození.“ Bhattáčárja však zamĕnil slovo mukti (osvobození) za bhakti (oddanou službu).

„Proč jsi zmĕnil původní verš?“ zeptal se ho Pán. „Správnĕ má být mukti a tys to zmĕnil na bhakti.“ Bhattáčárja na to odpovĕdĕl, že mukti není tak cenné jako bhakti a pro čistého oddaného je vlastnĕ jakýmsi trestem. Proto ta slova zamĕnil. Poté vysvĕtlil svou realizaci bhakti: „Ten, kdo neuznává existenci transcendentální Osobnosti Božství a transcendentální podoby Pána, nemůže poznat Absolutní Pravdu.“

Osoba, která nechápe transcendentální povahu Krišnova tĕla, se stává Krišnovým nepřítelem a pohrdá Jím nebo s Ním bojuje. Tito nepřátelé nakonec splynou s Brahmanem, Pánovou září. Toto mukti neboli osvobození v záři Brahmanu si Pánovi oddaní nikdy nepřejí. Je pĕt druhů osvobození: (1) dosažení planety, na níž sídlí Pán, (2) připojení se k Pánovĕ společnosti, (3) nabytí transcendentálního tĕla, jako má Pán, (4) nabytí stejného bohatství, jako má Pán a (5) splynutí s Pánem. O kterýkoliv z tĕchto druhů osvobození nejeví oddaný žádný zvláštní zájem. Ke spokojenosti mu stačí zamĕstnat se transcendentální láskyplnou službou Pánu. Zvláštĕ však nechce splynout s Pánem a ztratit svou individuální totožnost. Toto splynutí považuje za pekelné. Nĕkteré ze zbývajících čtyř osvobození však přijme s ohledem na to, že tak bude moci Pánu sloužit. S transcendencí je možné splynout dvĕma způsoby   –   vnořit se do záře Brahmanu nebo do Osobnosti Božství   –   a druhá možnost se oddanému oškliví ještĕ více. Oddaný si totiž nepřeje dĕlat nic jiného, než se vĕnovat transcendentální láskyplné službĕ Pánu.

Když to Pán Čaitanja vyslechl, poučil Bhattáčárju, že slovo mukti má i jiný význam. Mukti-pade poukazuje přímo na Osobnost Božství. Nespočetné množství osvobozených duší se vĕnuje transcendentální láskyplné službĕ Osobnosti Božství a Pán je konečným zdrojem osvobození. Krišna je v každém případĕ konečným útočištĕm.

„I navzdory tomuto výkladu dávám přednost bhakti před mukti,“ odpovĕdĕl Sárvabhauma Bhattáčárja. „I když má podle Tebe slovo mukti dva významy, je dvojznačné, a proto dávám přednost bhakti. Jakmile človĕk zaslechne slovo mukti, okamžitĕ se mu vybaví splynutí s Nejvyšším. Proto již nenávidím i pouhé vyslovení slova mukti. Zato jsem nadšený hovořit o bhakti.

Po tomto vysvĕtlení se Pán Čaitanja hlasitĕ rozesmál a s velkou láskou Bhattáčárju objal.

Takto se z Bhattáčárji, jenž se dříve vyžíval ve vykládání májávádské filosofie, stal tak neochvĕjný oddaný, že cítil dokonce odpor vůči vyslovení slova mukti. To je možné jedinĕ bezpříčinnou milostí Pána Šrí Čaitanji. Pán je jako zázračný kámen, neboť Jeho milostí se železo může promĕnit ve zlato. Všichni lidé si všimli, jak se Bhattáčárja po svém obrácení zmĕnil, a dospĕli k závĕru, že tuto zmĕnu umožnila jedinĕ nepochopitelná moc Pána Čaitanji. Proto nepochybovali o tom, že Pán Čaitanja není nikdo jiný než samotný Pán Krišna.