Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpívá ve své Prema-bhakti-candrice: ’krodha' bhakta-dveṣi-jane — hněv je třeba použít k potrestání démona, který je nepřátelský vůči oddaným. Kāma, krodha, lobha, moha, mada a mātsarya — chtíč, hněv, chamtivost, iluze, pýcha a zášť — to vše nachází náležité uplatnění v zájmu Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a Jeho oddaného. Pánův oddaný nemůže tolerovat urážení Pána nebo Jeho oddaných, a Pán rovněž nemůže tolerovat urážení oddaného. Pán Nṛsiṁhadeva byl proto tak rozhněvaný, že velcí polobozi, jako je Pán Brahmā a Pán Śiva — a dokonce ani bohyně štěstí, která je stálou společnicí Nejvyššího Pána — Ho nedokázali uklidnit, přestože Mu přednesli modlitby plné oslav a chvály. Nikdo nedokázal utišit Pánův hněv, ale Pán byl svolný projevit svou náklonnost Prahlādovi Mahārājovi, a proto všichni polobozi a ostatní, kteří stáli před Pánem, postrčili dopředu Prahlāda Mahārāje, aby Ho uklidnil.

Pán má neomezené množství podob a tělesných rysů (advaitam acyutam anādim ananta-rūpam). Ty všechny existují na Vaikuṇṭě, ale Lakṣmīdevī, bohyně štěstí, se přesto vlivem līlā-śakti nedokázala z této nevídané podoby Pána těšit. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje následující verše z Brahmāṇḍa Purāṇy:

Pro obyčejné lidi je Pánova podoba Nṛsiṁhadeva jistě nevídaná a úžasná, ale pro oddaného, jako je Prahlāda Mahārāja, není taková hrůzostrašná podoba Pána ničím neobyčejným. Oddaný milostí Pána dokáže velice snadno pochopit, že Pán se může zjevit v jakékoliv podobě si přeje. Proto se takové podoby nikdy nebojí. Díky zvláštní milosti, které se mu dostalo, zůstal Prahlāda Mahārāja tichý a bez obav, přestože všichni polobozi, dokonce i Lakṣmīdevī, se Pána Nṛsiṁhadeva báli. Nārāyaṇa-parāḥ sarve na kutaścana bibhyati (Bhāg. 6.17.28); nejen že se čistý oddaný Nārāyaṇa, jako je Prahlāda Mahārāja, nebojí žádného nebezpečí hrozícího v hmotném životě, ale zůstává beze strachu za všech okolností — i tehdy, když se Pán zjeví, aby zmírnil jeho strach.

Nezbytné činnosti hmotného světa jsou čtyři: āhāra, nidrā, bhaya a maithuna (jedení, spaní, obrana a sex). V hmotném světě je vědomí každého plné strachu (sadā samudvigna-dhiyām) a jediným prostředkem, jak všechny strachu zbavit, je vědomí Kṛṣṇy. Když se zjevil Pán Nṛsiṁhadeva, všichni oddaní se přestali bát. Pokud bude oddaný zpívat svaté jméno Pána Nṛsiṁhadeva, má naději stát se neohroženým. Yato yato yāmi tato nṛsiṁhaḥ — ať jdeme kamkoliv, vždy musíme myslet na Pána Nṛsiṁhadeva. Tak se jakožto oddaní Pána nebudeme ničeho bát.

Bhagavad-gītā (14.26) uvádí:

“Ten, kdo mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitě překonává kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Na jiném místě v Bhagavad-gītě (9.32) Pán říká:

“Ó synu Pṛthy! Ti, kdo se ke Mně uchýlí, byť jsou i nižšího původu, ženy, vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci), mohou dosáhnout nejvyššího cíle.”

Z těchto veršů Bhagavad-gīty je zřejmé, že i když se Prahlāda Mahārāja narodil v démonské rodině a v jeho těle kolovala démonská krev, díky svému vznešenému postavení oddaného byl zbaven veškerého znečištění spojeného s hmotným tělem. To znamená, že tyto překážky na duchovní cestě mu nemohly zabránit v pokroku, jelikož byl přímo ve styku s Nejvyšší Osobností Božství. Ti, kdo jsou fyzicky a mentálně znečištění ateismem, nemohou být na transcendentální úrovni, ale jakmile se člověk zbaví hmotného znečištění, je okamžitě způsobilý setrvávat na úrovni oddané služby.

Slovo susamāhitaḥ znamená “velice pozorný” nebo “zcela soustředěný”. Schopnost takto upřít mysl je výsledkem mystické dokonalosti (yoga-siddhi). Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (12.13.1) je uvedeno: dhyānāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ. Dokonalosti yogy člověk dosahuje tehdy, když ho nerozptyluje nic hmotného a jeho mysl je upřená na lotosové nohy Pána. To se nazývá samādhi neboli “trans”. Prahlāda Mahārāja tohoto stavu nad úrovní smyslů dosáhl. Jelikož byl zaměstnaný službou, cítil, že je v transcendentálním postavení, a jeho mysl a pozornost byly přirozeně prostoupeny transcendencí. V tomto stavu začal přednášet následující modlitby.

Vaiṣṇava, který je zcela způsobilý sloužit Pánu, se ve svých modlitbách přesto považuje za velice nízkého. Například Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, autor Caitanya-caritāmṛty, říká:

Pokládá se tedy za zcela nekvalifikovaného, nižšího než červi ve výkalech a hříšnějšího než Jagāi a Mādhāi. Čistý vaiṣṇava o sobě takto skutečně uvažuje. Také Prahlāda Mahārāja, přestože byl čistý, vznešený vaiṣṇava, se považoval za naprosto nekvalifikovaného pronášet modlitby k Nejvyššímu Pánu. Mahājano yena gataḥ sa panthāḥ; každý čistý vaiṣṇava by měl takto uvažovat. Nikdo by neměl být pyšný na své vaišnavské přednosti. Śrī Caitanya Mahāprabhu nás proto učí:

“Člověk by měl zpívat svaté jméno Pána s pokornou myslí, považovat se za nižšího než tráva na ulici, být snášenlivější než strom, bez jediné stopy falešné ctižádosti a neustále připravený vzdávat úctu druhým. V takovém stavu mysli může zpívat svaté jméno Pána neustále.” Bez pokory je velice těžké dělat pokroky v duchovním životě.

Žádná hmotná kvalifikace není prostředkem k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhagavad-gītā uvádí, že Pána lze poznat jedině prostřednictvím oddané služby (bhaktyā mām abhijānāti). Dokud Ho oddaný nepotěší svou službou, Pán se nezjeví (nāhaṁ prakāśaḥ sarvasya yoga-māyā-samāvṛtaḥ). To je závěr všech śāster. Nikdo nemůže poznat Nejvyšší Osobnost Božství či k Pánu přistoupit pomocí spekulace nebo hmotných kvalifikací.

Toto je výrok Prahlāda Mahārāje, jedné z dvanácti autorit, o rozdílu mezi oddaným a brāhmaṇou, který dokonale ovládá védské obřady kategorie karma-kāṇḍa. Lidskou společnost rozdělují čtyři varṇy a čtyři āśramy, ale nejdůležitějším principem je stát se prvotřídním čistým oddaným. V Hari-bhakti-sudhodayi je řečeno:

“Narodí-li se člověk ve vysoce postavené rodině jako brāhmaṇa, kṣatriya či vaiśya, ale není oddaným Pána, jsou všechny jeho dobré vlastnosti bezcenné — jsou považovány za ozdoby na mrtvém těle.”

Prahlāda Mahārāja v tomto verši mluví o viprech, učených brāhmaṇech. Mezi brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi a śūdry je učený brāhmaṇa považován za nejlepšího, ale oddaný, byť narozený v nízko postavené rodině caṇḍālů, takového brāhmaṇu předčí; o kṣatriyovi, vaiśyovi a dalších ani nemluvě. Oddaný předčí kohokoliv, jelikož zaujímá transcendentální postavení na úrovni Brahmanu.

“Ten, kdo mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitě překonává kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” (Bg. 14.26) Dvanáct vlastností prvotřídního brāhmaṇy uvádí kniha Sanat-sujāta:

Evropští a američtí oddaní v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy jsou někdy uznáváni za brāhmaṇy, ale takzvaní kastovní brāhmaṇové vůči nim cítí velkou zášť. O té Prahlāda Mahārāja říká, že ten, kdo se narodil v bráhmanské rodině, ale je falešně pyšný na své významné postavení, nedokáže očistit ani sám sebe, o jeho rodině nemluvě, zatímco caṇḍāla, člověk nízkého původu, který je oddaným plně odevzdaným lotosovým nohám Pána, může očistit celou svoji rodinu. Máme zkušenost s tím, jak Američané a Evropané díky svému dokonalému vědomí Kṛṣṇy očistili celé své rodiny; a to do té míry, že když matka jednoho oddaného umírala, ptala se s posledním dechem na Kṛṣṇu. Teoreticky tedy platí a rovněž prakticky je dokázáno, že oddaný může poskytnout tu nejlepší službu své rodině, komunitě, společnosti i národu. Pošetilci oddaného obviňují, že se snaží uniknout před skutečností, ale přitom právě oddaný může svoji rodinu povznést na vyšší úroveň. Oddaný zaměstnává vše ve službě Pánu, a proto je vždy vznešený.

V bhakti-yoze je doporučeno, aby oddaný následoval devět zásad: śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaranaṁ pāda-sevanam / arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam. Tato služba, která spočívá v oslavování Pána prostřednictvím naslouchání, opěvování atd., samozřejmě není ve prospěch Pána, ale oddaného. Pán je slavný vždy, ať Ho oddaný oslavuje nebo ne, ale pokud to oddaný dělá, sám se tím automaticky proslaví. Ceto-darpaṇa-mārjanaṁ bhava-mahā-dāvāgni-nirvāpaṇam — neustálým oslavováním Pána živá bytost očišťuje své srdce a tak může pochopit, že nepatří do hmotného světa a že je duší, jejímž skutečným posláním je rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, aby se mohla vysvobodit z hmotného zajetí. Tak je planoucí oheň hmotné existence okamžitě uhašen (bhava-mahā-dāvāgni-nirvāpaṇam). Hlupák nevěří svým uším, když Kṛṣṇa nařizuje: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Vzdej se veškerých náboženských činností a pouze se odevzdej Mně.” Někteří pošetilí učenci dokonce říkají, že požadovat něco takového je přemrštěné. Tato žádost však nesleduje prospěch Nejvyšší Osobnosti Božství, ale samotného lidstva. Pokud lidské bytosti individuálně a kolektivně odevzdají vše Nejvyšší Osobnosti Božství, plně si vědomy Kṛṣṇy, celá lidská společnost tím získá. Ten, kdo nezasvětí vše Nejvyššímu Pánu, je podle tohoto verše aviduṣa, darebák. V Bhagavad-gītě (7.15) říká samotný Pán totéž:

“Ničemové, kteří jsou naprosto hloupí, nejnižší z lidí, ti, jež o poznání připravila iluze, a ti, kteří přijímají ateistickou povahu démonů, se Mi neodevzdávají.” Ateisté a narādhamové, nejnižší z lidí, jsou nevědomí nešťastníci, a proto se neodevzdávají Nejvyšší Osobnosti Božství. I když je tedy Nejvyšší Pán, Kṛṣṇa, úplný sám v sobě, zjevuje se v různých yugách a vyžaduje od podmíněných duší, aby se Mu odevzdaly a získaly tak prospěch v podobě vysvobození z hmotného zajetí. Čím více se zaměstnáváme na úrovni vědomí Kṛṣṇy a sloužíme Pánu, tím větší bude náš prospěch. Kṛṣṇa však nepotřebuje službu od nikoho z nás.

Je zjevné, že oddaný se nemusí narodit ve vysoce postavené rodině, být bohatý nebo nesmírně krásný. Žadný z těchto předpokladů nikomu oddanou službu neumožní. Člověk má jen s oddaností uvažovat: “Bůh je velký a já jsem velmi malý. Proto je mou povinností věnovat Pánu modlitby.” Jedině na tomto základě může Pána poznat a sloužit Mu. V Bhagavad-gītě (18.55) je řečeno:

“Poznat Nejvyššího Pána takového, jaký je, lze jedině oddanou službou. A ten, kdo si Ho je díky takové oddanosti plně vědom, může vejít do Božího království.” Prahlāda Mahārāja se tedy rozhodl přednést Pánu nejlepší modlitby, jakých bude schopen, aniž by bral ohledy na své hmotné postavení.

Prahlāda Mahārāja chtěl zdůraznit, že jeho otec a všichni ostatní členové jeho rodiny byli nešťastníci, jelikož byli démoni, zatímco oddaní Pána jsou vždy šťastliví, neboť jsou neustále připraveni plnit Pánovy pokyny. Když se Nejvyšší Pán zjevuje v tomto hmotném světě v různých inkarnacích, jedná dvojím způsobem: zachraňuje oddané a ničí démony (paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām). Pán Nṛsiṁhadeva se například zjevil, aby ochránil svého oddaného. Zábavy, jaké předvedl, nemají nahánět oddaným hrůzu, ale ti se přesto vzhledem ke své bezelstnosti a odevzdanosti této nelítostné inkarnace Pána báli. Prahlāda Mahārāja proto v následující modlitbě Pána žádá, aby zanechal svého hněvu.

Nejdůležitějším údajem v tomto verši je, že i když světci nikdy netouží po zabití žádné živé bytosti, nacházejí potěšení v zabití podlých živých bytostí, jako jsou hadi a štíři. Hiraṇyakaśipu byl zabit, jelikož byl horší než had nebo štír, a všichni byli proto šťastni. Nyní již nebylo třeba, aby se Pán hněval. Na podobu Pána Nṛsiṁhadeva mohou oddaní vzpomínat vždy, když jsou v nebezpečí; proto není zjevení Nṛsiṁhadeva vůbec nepříznivé. Všichni rozumní lidé a oddaní považují Pánovo zjevení vždy za hodné uctívání a dokonale příznivé.

Neoddaným připadal hrozivý vzhled Pána Nṛsiṁhadeva jistě velice nebezpečný, ale Prahlāda Mahārāje nijak nezneklidňoval. Lev nahání velkou hrůzu ostatním zvířatům, ale lvíčata se ho vůbec nebojí. Mořská voda je pro všechny suchozemské tvory také něčím strašným, ale ani malá ryba nemá v moři strach. Proč? Protože přijímá ve velkém oceánu útočiště. Je řečeno, že rozvodněná řeka dokáže odnést i velké slony, ale malé ryby v ní plavou proti proudu. I když Pán někdy přijímá hrozivou podobu, aby zabíjel démony (duṣkṛtī), oddaní Ho přesto uctívají — keśava dhṛta-nara-hari-rūpa jaya jagadīśa hare. Oddaný vždy nachází potěšení v uctívání a oslavování Pána v jakékoliv podobě, ať příjemné či hrozivé.

Být v hmotném světě je jistě utrpení, a ocitnout se navíc ve společnosti asurů neboli ateistů je tím spíše nesnesitelné. Lze se ptát, proč se živá bytost dostává do hmotného světa. Pošetilí lidé někdy obviňují Pána za to, že je do této situace postavil. Ve skutečnosti je však každý nucen žít podmíněným životem v závislosti na své karmě. Prahlāda Mahārāja proto za všechny ostatní podmíněné duše přiznává, že jeho život mezi asury zavinily výsledky jeho vlastní karmy. Pán je známý jako kṛpaṇa-vatsala, jelikož je nesmírně laskavý k podmíněným duším. Proto se zjevuje vždy, když se vyskytnou nějaké nesrovnalosti v dodržování náboženských zásad, jak uvádí Bhagavad-gītā (yadā yadā hi dharmasya glānir bhavati bhārata ... tadātmānaṁ sṛjāmy aham). Pán si nesmírně přeje vysvobodit podmíněné duše, a proto nás nabádá, abychom se vrátili domů, zpátky k Bohu (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). Prahlāda Mahārāja tedy očekával, že ho Pán laskavě znovu zavolá do útočiště u svých lotosových nohou. Jinými slovy — každý by měl dychtit po návratu domů, zpátky k Bohu, přijmout útočiště u lotosových nohou Pána a tak získat dokonalou průpravu v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy.

Prahlāda Mahārāja se ucházel o službu lotosovým nohám Pána. Po smrti otce, jenž byl po hmotné stránce velice bohatý, měl zdědit jeho majetek, který zahrnoval celý svět. On však neměl o toto hmotné bohatství zájem, neboť hmotné podmínky panují všude — ať je člověk na nebeských či na pekelných planetách, ať je synem boháče nebo chudáka. Žádná životní situace tedy není ani zdaleka příjemná. Ten, kdo se uchází o neznečištěnou radost blaženého života, se musí zaměstnat transcendentální láskyplnou službou Pánu. Hmotné bohatství může skýtat nějaký čas radost, ale aby člověk dosáhl tohoto dočasně příjemného stavu, musí nesmírně těžce pracovat. Když se chudák stane boháčem, má možná lepší postavení, ale musel kvůli tomu podstoupit mnoho utrpení. Skutečnost je taková, že ať je živá bytost v hmotném světě nešťastná nebo šťastná, v obou případech strádá. Ten, komu jde o skutečně šťastný, blažený život, si musí být vědom Kṛṣṇy a neustále se věnovat transcendentální láskyplné službě Pánu. To je skutečný lék. Celý svět si pod vlivem iluze myslí, že lidé budou šťastní, když budou zlepšovat hmotné prostředky, jež pomohou odstranit utrpení podmíněného života, ale tento pokus nebude nikdy úspěšný. Lidstvo se musí naučit být zapojeno v transcendentální láskyplné službě Pánu. To je záměrem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Nikomu nepomůže, když změní své hmotné podmínky, neboť těžkosti a utrpení panují všude.

Zde je velice pěkně vyložen život oddaného a jeho povinnosti. Jakmile může oddaný zpívat svaté jméno a opěvovat slávu Nejvyššího Pána, stává se osvobozeným. Připoutanost k oslavování Pána posloucháním a zpíváním Jeho svatého jména a popisů Jeho činností (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ) zbavuje živou bytost hmotného znečištění. Oddaný by měl zpívat autorizované písně, získané z učednické posloupnosti. V Bhagavad-gītě je řečeno, že zpívání má sílu, když člověk následuje učednickou posloupnost (evaṁ paramparā-prāptam imaṁ rājarṣayo viduḥ). Vymýšlet si různé způsoby zpívání nebude nikdy účinné. Zpívání písně nebo přednes vyprávění, které nám zanechali předchozí ācāryové (mahājano yena gataḥ sa panthāḥ), má však vynikající účinky a zároveň je to snadné. Proto Prahlāda Mahārāja použil v tomto verši slovo añjaḥ (“snadno”). Přijímat myšlenky vznešených autorit prostřednictvím učednické posloupnosti je mnohem snadnější než metoda mentální spekulace, kdy se člověk snaží vynalézt nějaký způsob umožňující pochopení Absolutní Pravdy. Nejlepším způsobem je přijmout a následovat pokyny předchozích ācāryů. Pak je realizace Boha a vlastního já nesmírně snadná. Pomocí této snadné metody se živá bytost zbaví znečištění hmotnými kvalitami přírody, a tak bude moci překonat oceán nevědomosti, který je plný utrpení. Tím, že následuje velké ācāryi, se stýká s haṁsy či paramahaṁsy, kteří jsou zcela prosti hmotného znečištění. Řídí-li se pokyny ācāryů, je vždy zbavena všech hmotných nečistot, a její život je úspěšný, neboť dosáhla jeho cíle. Tento hmotný svět je plný utrpení, bez ohledu na to, na jaké úrovni kdo žije. O tom není pochyb. Pokusy zmírnit utrpení hmotné existence hmotnými metodami nebudou nikdy úspěšné. Ten, kdo chce být skutečně šťastný, musí rozvíjet vědomí Kṛṣṇy; jinak štěstí nelze dosáhnout. Někdo může říci, že pokrok v duchovním životě vyžaduje také tapasyu, dobrovolné přijetí něčeho nepříjemného. Tyto potíže však nejsou tak nebezpečné jako pokusy zmírnit veškeré utrpení hmotnými prostředky.

V hmotném světě vždy existuje snaha vyvarovat se různých druhů utrpení prostřednictvím rodičovské péče, léků proti rozmanitým nemocem a záchranných prostředků na vodě, ve vzduchu a na zemi, ale nic z toho neskýtá záruku ochrany. Tyto věci mohou být dočasně prospěšné, avšak trvalý prospěch nepřinášejí. Přítomnost otce a matky nemůže ochránit dítě před smrtelným úrazem, nemocí a dalšími druhy utrpení. Nikdo nemůže pomoci; dokonce ani rodiče. Konečným útočištěm je Pán, a ten, kdo se uchýlí k Němu, je ochráněn. To je zaručené. V Bhagavad-gītě (9.31) Pán říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati — “Ó synu Kuntī, směle vyhlas, že Můj oddaný nebude nikdy zničen.” Pokud tedy člověka nechrání Pánova milost, žádné opatření nebude účinné. Proto bychom měli plně záviset na bezpříčinné milosti Pána. V souvislosti se svými povinnostmi musíme samozřejmě přijímat i jiná opatření, ale toho, jemuž Nejvyšší Osobnost Božství nevěnuje pozornost, nemůže ochránit nikdo. V tomto hmotném světě se každý snaží bránit před ničivým vlivem hmotné přírody, ale ta z konečného hlediska všechny zcela ovládá. I když se tedy takzvaní filozofové a vědci snaží překonat vliv hmotné přírody, nejsou toho schopni. V Bhagavad-gītě (13.9) Kṛṣṇa říká, že skutečné utrpení hmotného světa je čtvero: janma-mṛtyu-jarā-vyādhi (zrození, smrt, stáří a nemoc). V dějinách světa se nikomu nepodařilo toto čtvero utrpení, vnucené hmotnou přírodou, překonat. Prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ; příroda (prakṛti) je tak mocná, že nikdo nemůže překonat její přísné zákony. Takzvaní vědci, filozofové, náboženští představitelé a politici by proto měli učinit závěr, že sami nemohou dát lidem to, co potřebují. Měli by rozvinout mohutnou propagandu, kterou by probudili obyvatelstvo a povznesli je na úroveň vědomí Kṛṣṇy. Náš skromný pokus propagovat po celém světě hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je jediným opatřením, které může přinést pokojný a šťastný život. Nikdy nemůžeme být šťastní bez milosti Nejvyššího Pána (tvad-upekṣitānām). Pokud budeme i nadále jednat proti vůli našeho svrchovaného otce, nebudeme v tomto hmotném světě nikdy šťastní, ve vyšších ani v nižších planetárních soustavách.

Ať už si člověk myslí, že ho chrání jeho rodiče, vláda, nějaké místo nebo nějaká jiná příčina, za vším jsou různé energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Vše, co se děje, ať ve vyšším, středním nebo nižším planetárním systému, probíhá pod dohledem či kontrolou Nejvyšší Osobnosti Božství. Proto je řečeno: karmaṇā daiva-netreṇa jantur dehopapattaye. Nejvyšší Osobnost Božství, Nadduše v srdci každého, dává inspiraci k jednání podle příslušné mentality. Všechny tyto druhy mentality jsou prostředky, které jednající osobě dává Kṛṣṇa. Bhagavad-gītā proto uvádí: mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — všichni jednají podle inspirace od Nadduše. Jelikož každý má jiný cíl života, každý jedná jinak, veden Nejvyšší Osobností Božství.

Slova yasmin yato yarhi yena ca yasya yasmāt vyjadřují, že všechny činnosti bez rozdílu nejsou ničím jiným než různými rysy Nejvyšší Osobnosti Božství. Všechny jsou vytvářeny živou bytostí a uskutečňovány milostí Pána. I když se žádná z těchto činností od Pána neliší, Pán přesto nařizuje: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Vzdej se všech ostatních povinností a odevzdej se Mně.” Když tento pokyn Pána přijmeme, můžeme být skutečně šťastní. Dokud se necháme vést svými hmotnými smysly, žijeme hmotný život, ale jakmile začneme jednat podle skutečného, transcendentálního pokynu Pána, naše postavení bude duchovní. Činnosti bhakti, oddané služby, jsou přímo pod kontrolou Nejvyšší Osobnosti Božství. Nārada-pañcarātra uvádí:

Když se živá bytost zřekne postavení charakterizovaného hmotným označením a jedná přímo pod vedením Nejvyšší Osobnosti Božství, obnoví svůj duchovní život. To se nazývá svarūpena avasthiti — stav, kdy se nachází ve svém původním, přirozeném postavení. Tak vypadá skutečné mukti neboli vysvobození z hmotného otroctví.

Jak lze hovořit o vysvobození z hmotného uvěznění a dosažení duchovního, blaženého života, je-li ve všem přítomná ruka Nejvyšší Osobnosti Božství? To, že Kṛṣṇa je zdrojem všeho, je skutečnost, jak sám vysvětluje v Bhagavad-gītě (ahaṁ sarvasya prabhavaḥ). Všechny činnosti v duchovním i hmotném světě probíhají podle pokynů Nejvyšší Osobnosti Božství působením buď hmotné, nebo duchovní přírody. Bhagavad-gītā (9.10) dále uvádí: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram — bez vedení Nejvyššího Pána nezmůže hmotná příroda nic, nemůže jednat nezávisle. Na počátku si živá bytost chtěla užívat hmotné energie a Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, jí k tomu dal veškeré prostředky — stvořil tento hmotný svět a umožnil jí vytvářet si pomocí mysli různé představy a plány. Prostředky, které Pán živé bytosti dává, se skládají z šestnácti druhů zvrácené opory v podobě poznávacích smyslů, činných smyslů, mysli a pěti hmotných prvků. Nejvyšší Osobnost Božství vytváří koloběh zrození a smrti, ale aby byla zmatená živá bytost vedena směrem k osvobození, jsou ve Védách uvedeny různé pokyny (chandomayam) v závislosti na různých stupních pokročilosti. Chce-li se člověk dostat na vyšší planetární soustavy, může toho dosáhnout následováním védských pokynů. V Bhagavad-gītě (9.25) Pán říká:

“Ti, kdo uctívají polobohy, se narodí mezi polobohy; ti, kdo uctívají předky, půjdou k předkům; ti, kdo uctívají duchy, se narodí mezi takovými bytostmi a ti, kdo uctívají Mě, budou žít se Mnou.” Pravým účelem Véd je vést každého zpátky domů, zpátky k Bohu. Živá bytost, která nezná skutečný cíl svého života, však chce jít jednou sem a jindy tam a dělat jednou to a jindy ono. Tak cestuje po celém vesmíru, uvězněna v různých tělech, a následně se věnuje různým činnostem, za které musí nést reakce. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto říká:

Pokleslá, podmíněná živá bytost, polapená vnější energií, putuje po hmotném světě. Má-li však to štěstí, že se setká s pravým zástupcem Pána, a využije-li přítomnosti tohoto gurua neboli zástupce Boha, získá od něho semínko oddané služby (bhakti-latā-bīja). Bude-li vědomí Kṛṣṇy správně rozvíjet, dospěje postupně do duchovního světa. Z toho plyne, že se musí odevzdat zásadám bhakti-yogy, neboť tak postupně unikne z hmotného boje o přežití. Jinou metodou se nelze osvobodit.

Kolo hmotného strádání je také výtvorem Nejvyššího Pána, ale On hmotné energii nepodléhá — je naopak jejím vládcem, zatímco my, živé bytosti, jsme jí ovládány. Když se vzdáme svého věčného, přirozeného postavení (jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa'), Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, vytváří tuto hmotnou energii a její vliv na podmíněnou duši. Proto je Nejvyšší, a jedině On dokáže podmíněnou duši zachránit před náporem hmotné přírody (mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te). Māyā, vnější energie, podmíněné duše neustále vystavuje trojímu utrpení tohoto hmotného světa. Proto se Prahlāda Mahārāja v předchozích verších modlil k Pánu: “Kromě Tebe mě nikdo nemůže zachránit.” Vyložil také, že rodiče jakožto ochránci dítěte nedokáží svého potomka zachránit před rozením a umíráním, léky a lékař nedokáží pacienta zachránit před smrtí a loď či podobné záchranné prostředky nemohou zachránit toho, kdo se topí — vše ovládá Nejvyšší Osobnost Božství. Trpící lidstvo se tedy musí odevzdat Kṛṣṇovi, jak Kṛṣṇa sám požaduje v posledním pokynu Bhagavad-gīty (18.66):

“Zřekni se všech druhů náboženství a odevzdej se Mně. Já tě osvobodím od všech následků hříšného jednání. Neboj se.” Celá společnost musí využít této nabídky, aby ji Kṛṣṇa zachránil před rozdrcením kolem času—minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Velký význam zde má slovo niṣpīḍyamānam (“drcený”). Každá hmotou podmíněná živá bytost je znovu a znovu drcena, a aby se zachránila, musí přijmout útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství. Pak bude šťastná. Velice důležité je rovněž slovo prapannam — dokud se živá bytost plně neodevzdá Nejvyššímu Pánu, nic ji před rozdrcením nezachrání. Zločince vláda trestá a posílá do vězení, ale tatáž vláda ho může ze své vůle propustit. Musíme si tedy být jisti, že naše hmotné utrpení nám bylo vyměřeno Nejvyšší Osobností Božství, a chceme-li se od něho osvobodit, musíme se obrátit na téhož vládce. Tak můžeme být z tohoto hmotného postavení vysvobozeni.

Na základě zážitků v tomto hmotném světě bychom měli chápat hodnotu hmotného bohatství, délky života a vlivu. Mohli jsme zaznamenat, že i na této planetě žilo mnoho velkých politiků a vojevůdců, jako Napoleon, Hitler, Šubháš Čandra Bose a Gándhí, ale konec jejich životů znamenal i konec jejich popularity, vlivu a všeho ostatního. Prahlāda Mahārāja dříve získal stejnou zkušenost, když sledoval činnosti svého mocného otce Hiraṇyakaśipua. Z toho důvodu nepřikládal ničemu v tomto hmotném světě žádnou důležitost. Nikdo nemůže uchovat své tělo či hmotné výdobytky věčně. Vaiṣṇava chápe, že nic v tomto hmotném světě—dokonce ani to, co se vyznačuje mocí, bohatstvím či vlivem — nemá dlouhého trvání. Tyto věci mohou být kdykoliv zničeny. A kdo je může zničit? Nejvyšší Osobnost Božství. Je proto třeba s jistotou vědět, že nikdo není větší než Největší z velkých. Jelikož požaduje: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja, každý inteligentní člověk musí na tento návrh přistoupit. Abychom se vymanili z kola opakovaného zrození, smrti, stáří a nemoci, musíme se odevzdat Pánu.

Každý inteligentní člověk může studiem Śrīmad-Bhāgavatamu získat stejnou zkušenost jako Prahlāda Mahārāja, a to prostřednictvím historických událostí, uvedených v tomto velkém spisu duchovního poznání. Po vzoru Prahlāda Mahārāje bychom se měli důkladně přesvědčit o tom, že veškeré hmotné bohatství může být každým okamžikem ztraceno. Dokonce i toto tělo, jemuž se snažíme zajistit tolik smyslových rozkoší, může kdykoliv zaniknout. Duše je však věčná. Na hanyate hanyamāne śarīre — duše není nikdy zničena, ani když zanikne tělo. Inteligentní člověk by se proto měl zajímat o štěstí duše, nikoliv těla. I v případě, že živá bytost získá tělo s tak dlouhým životem, jaký má Pán Brahmā a ostatní velcí polobozi — i to bude zničeno. Inteligentní člověk by se tedy měl zajímat o duši, jíž nikdy zničit nelze.

Aby se živá bytost zachránila, musí přijmout útočiště u čistého oddaného. Narottama dāsa Ṭhākura proto říká: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā nistāra pāyeche kebā. Ten, kdo se chce zachránit před ničivým vlivem hmotné přírody, který vzniká kvůli hmotnému tělu, musí rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a snažit se Kṛṣṇu dokonale poznat. Bhagavad-gītā (4.9) uvádí: janma karma ca me divyam evaṁ yo vetti tattvataḥ. Je třeba Kṛṣṇu poznat takového, jaký je, a to lze jedině službou čistému oddanému. Prahlāda Mahārāja se proto modlí, aby mu Pán Nṛsiṁhadeva neudílel žádné hmotné bohatství a raději ho přivedl ke svému čistému oddanému a služebníkovi. Každý inteligentní člověk v tomto hmotném světě musí následovat Prahlāda Mahārāje (mahājano yena gataḥ sa panthāḥ). Prahlāda Mahārāja si nechtěl užívat majetku, který po sobě zanechal jeho otec; chtěl se raději stát služebníkem Pánova služebníka. Civilizaci, která podléhá iluzi a neustále usiluje o štěstí prostřednictvím hmotného rozvoje, Prahlāda Mahārāja a ti, kdo kráčejí přesně v jeho stopách, zavrhují.

Existují různé druhy hmotného bohatství, odborně zvané bhukti, mukti a siddhi. Bhukti znamená nacházet se ve velice dobrém postavení, například ve společnosti polobohů na vyšších planetárních soustavách, kde je možné si do nejvyšší míry užívat hmotného smyslového požitku. Mukti se vztahuje na znechucení hmotným rozvojem a touhu po splynutí s Nejvyšším. Siddhi znamená věnovat se náročné meditaci po vzoru yogīnů za účelem dosažení osmi druhů dokonalosti (aṇimā, laghimā, mahimā atd.). Všichni ti, kdo touží po nějakém hmotném pokroku prostřednictvím bhukti, mukti nebo siddhi, časem neuniknou trestu a vrátí se k hmotným činnostem. Prahlāda Mahārāja to vše zavrhl; chtěl se pouze stát učněm pod vedením čistého oddaného.

V jedné bengálské písni se zpívá: “Postavil jsem si tento dům, abych byl šťastný, ale bohužel vypukl požár a vše spálil na popel.” Tato slova zobrazují povahu hmotného štěstí. Každý to ví, ale přesto lidé plánují, jak naslouchat nebo uvažovat o něčem příjemném. Všechny jejich plány budou bohužel časem zničeny. Mnoho politiků připravovalo plány na vybudování celých říší a na svrchovanost a vládu nad světem, ale všechny jejich plány a říše — a dokonce i politiky samotné — přemohl čas. Každý by si měl od Prahlāda Mahārāje vzít poučení z toho, jak činnostmi těla zaměřenými na smyslový požitek usilujeme o takzvané dočasné štěstí. Všichni vytváříme nové a nové plány, které znovu a znovu selhávají. Měli bychom proto s tímto plánováním přestat.

Rozšiřováním plánů na smyslový požitek nemůžeme dosáhnout sebeuspokojení, stejně jako nemůžeme uhasit planoucí oheň, budeme-li do něj neustále lít ghí. Planoucím ohněm je bhava-mahā-dāvāgni, lesní požár hmotné existence. Ten vzniká sám od sebe, aniž by ho někdo založil. Chceme být šťastní v hmotném světě, ale to nebude nikdy možné; pouze budeme zvětšovat planoucí oheň tužeb. Své touhy nemůžeme uspokojit myšlenkami a plány založenými na iluzi; musíme následovat pokyny Pána Kṛṣṇy: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Pak budeme šťastní. Jinak budeme ve jménu štěstí jen dále trpět.

Prahlāda Mahārāje překvapila bezpříčinná milost Nejvyšší Osobnosti Božství. Narodil se v démonské rodině a Pán, jenž nikdy předtím nepoložil svou lotosovou ruku na hlavu Brahmy, Śivy či bohyně štěstí, která je Jeho věčnou společnicí, přesto vlídně položil svou ruku na Prahlādovu hlavu. To je projev bezpříčinné milosti. Nejvyšší Osobnost Božství může udělit svou bezpříčinnou milost komukoliv, bez ohledu na jeho postavení v tomto hmotném světě. Každý může uctívat Nejvyššího Pána, ať je jeho hmotné postavení jakékoliv. To dokládá Bhagavad-gītā (14.26) takto:

“Ten, kdo mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitě překonává kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Každý, kdo se neustále věnuje oddané službě Pánu, se nachází v duchovním světě a nemá nic společného s hmotnými kvalitami (sattva-guṇou, rajo-guṇou a tamo-guṇou).

Prahlāda Mahārāja byl na duchovní úrovni, a proto neměl nic společného se svým tělem, které se narodilo pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti. Příznaky vášně a nevědomosti jsou podle Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.19) chtíč a dychtění (tadā rajas tamo-bhāvāḥ kāma-lobhādayaś ca ye). Vznešený oddaný Prahlāda Mahārāja si myslel, že tělo pocházející od jeho otce sestává z vášně a nevědomosti. Prahlāda však byl plně zaměstnaný službou Pánu, a proto jeho tělo nepatřilo do hmotného světa. Tělo čistého vaiṣṇavy je zduchovnělé již v tomto životě. Když například vložíme železo do ohně, rozžhaví se do ruda a přestává být železem — stává se ohněm. Podobně takzvaná hmotná těla oddaných, kteří se plně věnují oddané službě Pánu, nemají díky tomu, že jsou neustále v ohni duchovního života, nic společného s hmotou; jsou zduchovnělá.

Śrīla Madhvācārya poznamenává, že bohyně štěstí, matka vesmíru, nemohla získat takovou milost jako Prahlāda Mahārāja — přestože je neustálou společnicí Nejvyššího Pána, Pán tíhne více ke svým oddaným. Oddaná služba je tedy tak vznešená, že i když je vykonávána těmi, kdo se narodili v nízko postavených rodinách, Pán ji považuje za hodnotnější než službu bohyně štěstí. Pán Brahmā, král Indra a ostatní polobozi žijící na vyšších planetárních soustavách mají jiný charakter vědomí, a proto je někdy znepokojují démoni, ale oddaný, i když žije na nižších planetách, si užívá života s vědomím Kṛṣṇy za jakýchkoliv okolností. Parataḥ svataḥ karmataḥ — když jedná sám, když dostává pokyny od jiných nebo když se věnuje svým hmotným činnostem, užívá si života po všech stránkách. Madhvācārya v této souvislosti cituje následující verše uvedené ve spisu Brahma-tarka:

V Bhagavad-gītě (4.11) Pán jasně říká: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham — “Každého odměňuji podle toho, nakolik se Mi odevzdá.” Śrī Caitanya Mahāprabhu prohlásil: jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa' — každá živá bytost je věčným služebníkem Kṛṣṇy. Pán Kṛṣṇa nerozlišuje a nemyslí si: “Ten má se Mnou důvěrný vztah, a toho nemám rád” — každý od Něho automaticky získává požehnání podle úrovně své služby. Kṛṣṇa doporučuje, aby se Mu každý odevzdal (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). Vztah živé bytosti s Nejvyšším Pánem odpovídá tomuto odevzdání se a službě, kterou pro Pána vykonává. Své vyšší a nižší postavení v celém vesmíru si tedy živé bytosti vybírají samy. Má-li někdo sklony o něco Pána žádat, získá požehnání podle svých přání. Chce-li dosáhnout vyšších planetárních soustav, nebeských planet, může se dostat tam, kam si přeje, a chce-li zůstat prasetem na Zemi, Pán mu splní i tuto touhu. Naše postavení tedy předurčují naše touhy; Pán není zodpovědný za vyšší či nižší úroveň našeho života. To sám dále zcela jednoznačně vysvětluje v Bhagavad-gītě (9.25):

Někteří lidé chtějí dosáhnout nebeských planet, někteří Pitṛloky a jiní chtějí zůstat na Zemi, a chce-li se někdo vrátit domů, zpátky k Bohu, může dospět i tam. Milostí Pána získává každý oddaný výsledek odpovídající jeho žádostem. Pán nedělá rozdíly a nemyslí si: “Ten Mi je příznivě nakloněn a ten nikoliv.” Plní touhy všech. Śāstry proto přikazují:

“Ať už je člověk bez tužeb (což je stav oddaných), touží po plodech všeho druhu nebo chce osvobození, má vynaložit veškeré usilí na uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství, aby dosáhl úplné dokonalosti, která vrcholí vědomím Kṛṣṇy.” (Bhāg. 2.3.10) Každý může podle svého postavení — jako oddaný, karmī nebo jñānī — získat to, co chce, oddá-li se plně službě Pánu.

Jak uvidíme v pozdějších verších, Prahlādovi Mahārājovi byla přímo nabídnuta veškerá požehnání, která by si mohl přát, ale on přesto tuto nabídku Nejvyšší Osobnosti Božství odmítl. Naopak Pána požádal, aby ho zaměstnal ve službě Jeho služebníka Nārady Muniho. To je známka čistého oddaného. Nejprve má člověk sloužit duchovnímu mistrovi; nemá se snažit duchovního mistra obejít a chtít sloužit Nejvyššímu Pánu. Tak vaiṣṇava nejedná. Narottama dāsa Ṭhākura říká:

Nikdo by neměl být příliš dychtivý sloužit Pánu přímo. Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučoval stát se služebníkem služebníka Pánova služebníka (gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ). To je správný postup, jak se obrátit na Nejvyššího Pána. Nejprve má oddaný sloužit duchovnímu mistrovi, aby jeho milostí mohl dosáhnout služby Nejvyšší Osobnosti Božství. Když Śrī Caitanya Mahāprabhu učil Rūpu Gosvāmīho, řekl: guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja — semínko oddané služby lze získat milostí gurua, duchovního mistra, a pak milostí Kṛṣṇy. To je tajemství úspěchu. Nejprve musíme usilovat o potěšení duchovního mistra a teprve potom bychom se měli pokoušet potěšit Nejvyšší Osobnost Božství. Také Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: yasya prasādād bhagavat-prasādaḥ. Neměli bychom se snažit potěšit Nejvyšší Osobnost Božství svými výmysly. Nejprve musíme být připraveni sloužit duchovnímu mistrovi a potom, až budeme kvalifikováni, automaticky dosáhneme úrovně přímé služby Pánu. Prahlāda Mahārāja proto chtěl sloužit Nāradovi Munimu; nikdy neřekl, že chce sloužit přímo Pánovi. To je správný závěr. Prohlásil: so 'haṁ kathaṁ nu visṛje tava bhṛtya-sevām — “Jak bych se mohl vzdát služby svému duchovnímu mistrovi, který mě obdařil takovou přízní, že Tě nyní mohu vidět tváří v tvář?” Prahlāda Mahārāja se modlil k Pánu, aby mohl i nadále sloužit svému duchovnímu mistrovi, Nāradovi Munimu.

V Bhagavad-gītě (9.29) Pán říká:

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se nepochybně staví stejně ke každému. Nemá žádného přítele ani nepřítele, ale s velkým potěšením udílí požehnání, jaká od Něho chce živá bytost získat. Nižší a vyšší postavení různých živých bytostí jsou výsledkem jejich tužeb, neboť Pán, který přistupuje ke všem stejně, plní touhy všech. Zabití Hiraṇyakaśipua a zachránění Prahlāda Mahārāje je také v přísné shodě s tímto zákonem týkajícím se činností nejvyššího vládce. Když Prahlādova matka, Hiraṇyakaśipuova žena Kayādhu, žila pod ochranou Nārady, žádala o ochranu svého syna před nepřáteli, a Nārada Muni ji ujistil, že Prahlāda Mahārāja bude před nimi vždy ochráněn. Když se tedy Hiraṇyakaśipu chystal Prahlāda Mahārāje zabít, Pán Prahlāda zachránil, aby splnil svůj slib daný v Bhagavad-gītě (kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati) a aby prokázal platnost Nāradova slova. Pán může jedním činem uskutečnit mnoho záměrů zároveň. Proto současně zabil Hiraṇyakaśipua a zachránil Prahlāda na důkaz pravdomluvnosti svého oddaného a své věrnosti vlastnímu úmyslu. Pán jedná, jen aby uspokojil touhy svých oddaných; jinak nemusí dělat nic. To je doloženo ve Védách: na tasya kāryaṁ karaṇaṁ ca vidyate — Pán nemusí nic dělat sám, neboť všechno je vykonáno prostřednictvím Jeho různých energií (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate). Pán má rozmanité energie, které vykonávají vše. Když tedy něco dělá osobně, je to jen proto, aby uspokojil svého oddaného. Pán je nazýván bhakta-vatsala, protože je velmi příznivě nakloněn svému oddanému služebníkovi.

V Brahma-saṁhitě (5.35) stojí:

“Uctívám Govindu, Osobnost Božství, který jednou ze svých úplných částí vstupuje do každého vesmíru a každého atomu, a tak neomezeně projevuje svou nekonečnou energii po celém hmotném stvoření.” Govinda, Nejvyšší Osobnost Božství, expanduje svou vnější energii, aby stvořil tento vesmírný projev, a tak vstupuje do všeho ve vesmíru včetně atomů. Tímto způsobem setrvává v celém vesmírném projevu. Činnosti Nejvyššího Pána týkající se péče o Jeho oddané jsou tedy transcendentální, nikoliv hmotné. Pán existuje ve všem jako příčina a následek, a přesto je zároveň stranou, nad tímto vesmírným projevem. To rovněž dokládá Bhagavad-gītā (9.4):

Celý vesmírný projev není ničím jiným než expanzí Pánovy energie; vše spočívá v Něm, a On přesto existuje odděleně, mimo stvoření, udržování a zničení. Rozmanitost stvoření je dílem Jeho vnější energie. Jelikož se energie a energetický zdroj od sebe neliší, vše je jedno a totéž (sarvaṁ khalv idaṁ brahma). Bez Kṛṣṇy, Parabrahmanu, tedy nic nemůže existovat. Rozdíl mezi hmotným a duchovním světem spočívá v tom, že v hmotném světě je projevena Pánova vnější energie, zatímco v duchovním světě Jeho duchovní energie. Obě energie ovšem patří Nejvyššímu Pánu, a ve vyšším smyslu tedy hmotná energie neexistuje, neboť vše je duchovní energie. “Hmotnou” je nazývána ta energie, v níž všudypřítomnost Pána není vnímána. Jinými slovy, vše je duchovní. Prahlāda se proto modlí: ekas tvam eva jagad etam — “Jsi vším.”

V Bhagavad-gītě (7.10) Pán říká:

“Ó synu Pṛthy, věz, že jsem původním semenem všeho bytí.” Ve védské literatuře je řečeno: īśāvāsyam idaṁ sarvam, yato vā imāni bhūtāni jāyante a sarvaṁ khalv idaṁ brahma. Všechny tyto informace z Véd udávají, že existuje pouze jeden Bůh a kromě Něho nic jiného není. Māyāvādští filozofové to vysvětlují po svém, ale Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, prohlašuje, že On je vším, a přesto je stranou všeho. Toto je filozofie Śrī Caitanyi Mahāprabhua, která se nazývá acintya-bhedābheda-tattva. Vše je jeden Nejvyšší Pán, ale zároveň je vše od Něho oddělené. To je pochopení jednoty a rozdílnosti.

Příklad v této souvislosti uvedený — vasukālavad aṣṭi-tarvoḥ — je snadné pochopit. Vše existuje v čase, ale čas má různé fáze — přítomnost, minulost a budoucnost. Přítomnost, minulost a budoucnost tvoří jednotu. Každý den vnímáme čas jako ráno, poledne a večer, a přestože se ráno liší od poledne, které se zase liší od večera, všechny fáze dohromady jsou jedno a totéž. Čas je energií Nejvyšší Osobnosti Božství, ale Pán je mimo něj. Vše je časem stvořeno, udržováno a zničeno, ale Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nemá počátek ani konec. Je nityaḥ śāśvataḥ — věčný, trvale existující. Vše prochází fázemi času, přítomností, minulostí a budoucností, ale Pán je stále stejný. Mezi Pánem a vesmírným projevem je nepochybně rozdíl, ale ve skutečnosti se od sebe neliší. Považovat je za rozdílné je avidyā, nevědomost.

Skutečná jednota se ovšem neshoduje s pojetím māyāvādīnů. Pravým pochopením je, že rozdíly projevuje energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Semeno se projeví jako strom, který vykazuje rozmanitost v podobě kmene, větví, listů, květů a plodů. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura proto zpívá: keśava tuyā jagata vicitra — “Můj milý Pane, Tvé stvoření je plné rozmanitosti.” Různé projevy jsou totožné a zároveň se od sebe liší. To je filozofie acintya-bhedābheda-tattva. Závěr uvedený v Brahma-saṁhitě zní:

“Kṛṣṇa, jenž je známý pod jménem Govinda, je nejvyšší vládce. Má věčné, duchovní tělo plné blaženosti. Je původem všeho. Nemá žádný jiný původ — je prvotní příčinou všech příčin.” Jelikož je Pán svrchovanou příčinou, vše je s Ním totožné, ale když vezmeme v úvahu rozmanitost, zjistíme, že jedna věc se od druhé liší.

Můžeme tedy vyvodit závěr, že mezi libovolnými dvěma věcmi není žádný rozdíl, ale v rozmanitosti přesto rozdíly existují. Madhvācārya v této souvislosti uvádí příklad týkající se stromu a stromu v plamenech. Oba stromy jsou stejné, ale vlivem času vypadají různě. Čas je pod kontrolou Nejvyššího Pána, a Nejvyšší Pán se tedy od něho liší. Pokročilý oddaný proto nerozlišuje mezi štěstím a neštěstím. Śrīmad-Bhāgavatam (10.14.8) uvádí:

Když oddaný prožívá takzvané neštěstí, považuje to za dar či požehnání od Nejvyšší Osobnosti Božství. Oddaný, který takto za všech okolností setrvává neustále na úrovni vědomí Kṛṣṇy, je mukti-pade sa dāya-bhāk, dokonalý uchazeč o návrat domů, zpátky k Bohu. Slovo dāya-bhāk znamená “dědictví”. Syn dědí majetek svého otce. Když si je oddaný plně vědom Kṛṣṇy a neovlivňují ho protiklady, je jisté, že se vrátí domů, zpátky k Bohu, tak jako potomek zdědí otcův majetek.

V Brahma-saṁhitě (5.47) je velice jasně vysvětleno:

“Uctívám původního Pána Govindu, který leží v Příčinném oceánu ve své úplné části jako Mahā-Viṣṇu. Zatímco se hrouží do mystického spánku věčnosti, z pórů Jeho transcendentálního těla vycházejí všechny vesmíry.” Ādi-puruṣa, původní Nejvyšší Osobnost Božství — Kṛṣṇa, Govinda — se expanduje do podoby Mahā-Viṣṇua. Po zničení tohoto vesmírného projevu zůstává ve stavu transcendentální blaženosti. Slovo yoga-nidrām se používá v souvislosti s Nejvyšší Osobností Božství. Měli bychom chápat, že tato nidrā (spánek) není jako naše nidrā podléhající kvalitě nevědomosti. Pán se vždy nachází na úrovni transcendence. Je sac-cid-ānanda, věčně blažený, a proto Ho spánek nevyvádí z rovnováhy, tak jako obyčejné lidské bytosti. Je třeba vědět, že Nejvyšší prožívá transcendentální blaženost ve všech stavech vědomí. Śrīla Madhvācārya stručně podotýká, že Pán je turya-sthitaḥ, vždy setrvávající na úrovni transcendence. Tam neexistuje nic takového, jako jāgaraṇa-nidrā-suṣupti — bdění, spánek a hluboký spánek.

Praktikování yogy je podobné jako yoga-nidrā Mahā-Viṣṇua. Yogīnům se doporučuje mít oči přivřené, ale nejedná se vůbec o spánek, i když falešní yogīni (zvláště v moderní době) při své takzvané yoze spí. V śāstrách je yoga popsána slovem dhyānāvasthita, stav dokonalé meditace, avšak jedná se o meditaci o Nejvyšší Osobnosti Božství. Dhyānāvasthita-tad-gatena manasā — mysl má vždy dlít u lotosových nohou Pána. Věnovat se yoze neznamená spát. Mysl má být stále aktivně upřena na lotosové nohy Pána. Takové praktikování yogy bude úspěšné.

Postupně jsou zde popisovány tři podoby Mahā-Viṣṇua: Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu, Garbhodakaśāyī Viṣṇu a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, jež jsou původem stvoření a udržování. Z Mahā-Viṣṇua se projevuje Garbhodakaśāyī Viṣṇu a z Něho se postupně expanduje Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. Mahā-Viṣṇu je tedy původní příčina existence Garbhodakaśāyī Viṣṇua, z něhož vyrůstá lotos, ze kterého se projevuje Pán Brahmā. Původní příčinou všeho je tedy Viṣṇu, a vesmírný projev se proto od Něho neliší. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (10.8), kde Kṛṣṇa říká: ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate — “Jsem původem všech světů — jak hmoty, tak duchovní existence. Vše pochází ze Mě.” Garbhodakaśāyī Viṣṇu je expanzí Kāraṇodakaśāyī Viṣṇua, který je expanzí Saṅkarṣaṇa. Tímto způsobem je Kṛṣṇa příčinou všech příčin (sarva-kāraṇa-kāraṇam). Závěr zní, že hmotný i duchovní svět jsou považovány za tělo Nejvyššího Pána. Hmotné tělo má svůj původ v duchovním těle, a je proto jeho expanzí. Když se tedy člověk začne věnovat duchovním činnostem, celé jeho hmotné tělo bude zduchovnělé. A podobně když se hnutí pro vědomí Kṛṣṇy rozšíří po tomto hmotném světě, celý hmotný svět se zduchovní. Dokud to nevnímáme, žijeme v hmotném světě, ale když jsme si plně vědomi Kṛṣṇy, nežijeme v hmotném světě, nýbrž v duchovním.

Toto je popis vesmírného projevu. Jeho vývoj je přirovnán k vývoji rostliny ze semene. Když se bavlna změní v nit, bavlnu již není vidět, a když je z niti utkána látka, není již vidět nit. Podobně není nic zvláštního, že když se semeno, které vzešlo z pupku Garbhodakaśāyī Viṣṇua, projevilo jako vesmírné stvoření, nebylo již možné zjistit, kde se nachází příčina vesmírného projevu. Moderní vědci se snaží vysvětlit původ stvoření teorií velkého třesku, ale nikdo nedokáže vysvětlit, jak mohla původní hmota vybuchnout. Védská literatura ovšem jasně vysvětluje, že celková hmotná energie byla rozrušena třemi kvalitami hmotné přírody díky pohledu Nejvyššího Pána. Jinými slovy, z hlediska teorie velkého třesku způsobila explozi původní hmoty Nejvyšší Osobnost Božství. Musíme tedy jako příčinu všech příčin přijmout svrchovanou příčinu, Pána Viṣṇua.

Zde je vysvětlen výrok o seberealizaci ahaṁ brahmāsmi, který māyāvādská filozofie vykládá jako: “Já jsem Nejvyšší Pán.” Nejvyšší Pán je původním semenem všeho (janmādy asya yataḥ; ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate). Prostupuje tedy vším, včetně našich těl, jelikož ta jsou tvořena hmotnou energií, jež je Jeho oddělená energie. Měli bychom si uvědomit, že jelikož je Nejvyšší Pán v celém našem těle a individuální duše je částí Nejvyššího Pána, vše je Brahman (sarvaṁ khalv idaṁ brahma). Této realizace dosáhl po svém očištění Pán Brahmā, a může jí dosáhnout každý. Ten, kdo má úplné poznání ahaṁ brahmāsmi, uvažuje: “Jsem částí Nejvyššího Pána, mé tělo je z Jeho hmotné energie, a proto neexistuji od Něho odděleně. Ale přestože Nejvyšší Pán prostupuje vším, liší se ode mě.” To je filozofie acintya-bhedābheda-tattva. Příklad uvedený v této souvislosti se týká vůně v zemi. V zemi existují vůně a barvy, ale není možné je vidět. Když ze země vyrůstají květiny, mají různé barvy a vůně, které musely získat z ní, přestože je v ní nevidíme. Také Nejvyšší Pán je prostřednictvím svých různých energií v celém těle a duši, i když Ho nemůžeme vidět. Inteligentní člověk ovšem vidí Nejvyššího Pána všude. Aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-sthaṁ — Pán je přítomný ve vesmíru i v atomu prostřednictvím svých různých energií. Tímto způsobem inteligentní člověk skutečně vidí Nejvyššího Pána. Brahmā, první stvořená bytost, se díky své tapasyi, askezi, stal tou nejinteligentnější osobou, a tak dospěl k této realizaci. Musíme proto přijmout veškeré poznání od Brahmy, který svou tapasyou dosáhl dokonalosti.

Pán Brahmā, který byl zcela čistý, mohl vidět původní podobu Pána jako Viṣṇua s mnoha tisíci tváří a podob. To se nazývá seberealizace. Pravá seberealizace neznamená vnímat neosobní záři Pána, ale vidět tváří v tvář Pánovu transcendentální podobu. Jak je zde jasně řečeno, Pán Brahmā viděl Nejvyššího Pána jako mahā-puruṣu, Nejvyšší Osobnost Božství. I Arjuna viděl Kṛṣṇu tímto způsobem, a proto Mu řekl: paraṁ brahma paraṁ dhāma pavitraṁ paramaṁ bhavān puruṣaṁ śāśvataṁ divyam — “Jsi Nejvyšší Brahman, konečné útočiště a nejčistší ze všech. Jsi Absolutní Pravda, věčná, transcendentální osoba.” Pán je parama-puruṣa, svrchovaná podoba. Puruṣaṁ śāśvatam — je věčně nejvyšším poživatelem. Není pravda, že neosobní Brahman přijímá podobu; naopak záře neosobního Brahmanu vychází ze svrchované podoby Pána. Brahmā byl poté, co se očistil, schopen vidět Pánovu svrchovanou podobu. Neosobní Brahman nemůže mít hlavy, nosy, uši, ruce a nohy. Tímto se vyznačuje Pánova podoba.

Slovo māyāmayam znamená “duchovní poznání”. To vysvětluje Madhvācārya: māyāmayaṁ jñāna-svarūpam. Slovo māyāmayam, popisující Pánovu podobu, nelze chápat ve významu “iluze”. Pánova podoba je naopak skutečná a vidět ji je výsledkem dokonalého poznání. To potvrzuje Bhagavad-gītā: bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate. Slovo jñānavān poukazuje na toho, kdo má dokonalé poznání. Taková osoba je schopna vidět Osobnost Božství, a proto se Pánu odevzdá. Pána věčně charakterizuje tvář, nos, uši a tak dále. Bez takové podoby nemůže být nikdo blažený. Pán je však sac-cid-ānanda-vigraha, jak uvádí śāstra (īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ). Ten, kdo dosáhl dokonalé transcendentální blaženosti, je schopen Pánovu svrchovanou podobu (vigrahu) vidět. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti říká:

Pán Brahmā viděl, že tak jako vůně a barvy prostupují zemí, Nejvyšší Osobnost Božství prostupuje v subtilní podobě celým vesmírným projevem.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, ve své transcendentální podobě je neustále připraven chránit své oddané. Jak je uvedeno zde, Pán v podobě Hayagrīvy zabil dva démony, Madhua a Kaiṭabhu, kteří napadli Pána Brahmu. Moderní démoni si myslí, že na počátku stvoření neexistoval žádný život, ale ze Śrīmad-Bhāgavatamu se dozvídáme, že první živou bytostí stvořenou Nejvyšší Osobností Božství byl Pán Brahmā, jenž dokonale rozumí Védám. Ti, kdo jsou pověřeni předáváním védského poznání—jako například oddaní, kteří šíří vědomí Kṛṣṇy — mohou být někdy bohužel napadáni démony, ale musí být přesvědčeni o tom, že démonské útoky jim nebudou moci ublížit, neboť Pán je neustále připravený je chránit. Védy poskytují poznání, pomocí kterého můžeme poznat Nejvyšší Osobnost Božství (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Oddaní Pána chtějí neustále šířit poznání, jehož pomocí lze poznat Pána prostřednictvím vědomí Kṛṣṇy, zatímco démoni, kteří to nedokáží, jsou prostoupeni nevědomostí a vášní. Pán, jehož podoba je transcendentální, je proto stále připravený démony zabíjet. Rozvíjením kvality dobra může člověk porozumět postavení transcendentálního Pána a Jeho ochotě odstraňovat všechny překážky na cestě k Jeho poznání.

Souhrnně řečeno, kdykoliv Pán sestupuje, zjevuje se ve své původní, transcendentální podobě. V Bhagavad-gītě (4.7) o tom říká:

“Ó potomku Bharaty, kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženského života a začíná převládat bezbožnost, v té době osobně sestupuji.” Jen hlupák si může myslet, že Pán je původně neosobní a jen když se zjevuje jako osobní inkarnace, přijímá hmotné tělo. Kdykoliv se Pán zjevuje, činí tak ve své původní, transcendentální duchovní podobě plné blaženosti. Neinteligentní lidé, jako například māyāvādīni, však nedokáží tuto transcendentální podobu pochopit, a proto je Pán kárá slovy: avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam — “Hlupáci se Mi vysmívají, když sestupuji v lidské podobě.” Měli bychom vědět, že kdykoliv se Pán zjevuje, ať už jako ryba, želva, kanec nebo v jakékoliv jiné podobě, udržuje si své transcendentální postavení a Jeho jedinou starostí je, jak uvádí tento verš: hatvā — zabíjet démony. Zjevuje se, aby chránil oddané a zabíjel démony (paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām). Jelikož démoni se při každé příležitosti staví proti védské civilizaci, je jisté, že budou transcendentální podobou Pána zabiti.

Tak jako se Pán zjevil, aby ochránil Pána Brahmu před útokem Madhua a Kaiṭabhy, zjevil se také, aby ochránil velkého oddaného Prahlāda Mahārāje. Pán Caitanya se zase zjevil, aby chránil pokleslé duše Kali-yugy. Existují čtyři yugy neboli věky: Satya, Tretā, Dvāpara a Kali. Ve všech yugách kromě Kali-yugy se Pán zjevuje v různých inkarnacích a prohlašuje se za Nejvyšší Osobnost Božství, ale přestože Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu, který se zjevuje v Kali-yuze, je Nejvyšší Osobnost Božství, nikdy to o sobě neprohlašuje. Naopak, kdykoliv o Něm lidé říkali, že se vyrovná Kṛṣṇovi, zakryl si rukama uši a popíral svou totožnost s Kṛṣṇou, protože hrál roli oddaného. Věděl, že v Kali-yuze bude mnoho falešných inkarnací předstírat, že jsou Bůh, a proto se nechtěl prohlašovat za Nejvyšší Osobnost Božství. Pán Caitanya Mahāprabhu je však uznáván za Nejvyšší Osobnost Božství v mnoha védských písmech, zvláště ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.32):

V Kali-yuze inteligentní lidé uctívají Nejvyšší Osobnost Božství v podobě Śrī Caitanyi Mahāprabhua, jehož vždy doprovázejí Jeho společníci, jako Nityānanda, Advaita, Gadādhara a Śrīvāsa. Celé hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je založené na zásadách saṅkīrtanového hnutí, které započal Śrī Caitanya Mahāprabhu. Když se tedy někdo pokouší poznat Nejvyšší Osobnost Božství prostřednictvím saṅkīrtanového hnutí, zná vše dokonale. Je sumedhas, osoba s velkou inteligencí.

Ačkoliv Prahlāda Mahārāja nemá ve skutečnosti s tímto hmotným světem nic společného, zde vystupuje jako obyčejný člověk. Prahlāda nikdy neopouští vaikuṇṭhské planety duchovního světa, ale za pokleslé duše se ptá, jak může diskutovat o transcendentálním postavení Pána, když jeho mysl neustále zneklidňují hmotné věci. Mysl se stává hříšnou, protože se neustále věnujeme hříšným činnostem. Jako hříšné je třeba chápat vše, co není spojené s vědomím Kṛṣṇy. V Bhagavad-gītě (18.66) Kṛṣṇa vyžaduje:

“Zřekni se všech druhů náboženství a odevzdej se Mně. Já tě osvobodím od všech následků hříšného jednání. Neboj se.” Jakmile se člověk odevzdá Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇa ho okamžitě zbaví reakcí za hříšné jednání. Proto je třeba vědět, že ten, kdo se neodevzdává lotosovým nohám Pána, je hříšný, hloupý, nejnižší z lidí a zbavený všeho skutečného poznání kvůli ateistickým sklonům. To potvrzuje Bhagavad-gītā (7.15):

Proto — zvláště v tomto věku Kali — je nutné mysl očistit, a to lze jedině zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Ceto-darpaṇa-mārjanam — v tomto věku je proces zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry jedinou metodou jak očistit hříšnou mysl. Když je mysl zcela zbavená reakcí za všechny hříchy, člověk je schopen pochopit svou povinnost v lidské formě života. Cílem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je vzdělávat hříšné lidi, aby se prostým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry mohli stát zbožnými.

Aby se člověk mohl v tomto věku Kali stát rozvážným a moudrým, nemá žádná jiná metoda očištění srdce než zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry žádnou cenu. Prahlāda Mahārāja potvrdil účinnost tohoto procesu v předcházejících verších. Tvad-vīrya-gāyana-mahāmṛta-magna-cittaḥ — Prahlāda dále potvrdí, že je-li mysl neustále pohroužená v myšlenkách na Kṛṣṇu, pak právě to člověka očistí a bude ho vždy udržovat čistého. K tomu, aby člověk poznal Pána a Jeho činnosti, musí zbavit svou mysl všeho hmotného znečištění, a toho může dosáhnout prostým zpíváním Pánova svatého jména. Tak se zbaví všech hmotných pout.

Lidská forma života je určena k poznání Boha, ale dokud naše smysly přitahují hmotné věci, tento proces, který začíná posloucháním a zpíváním svatého jména Pána (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ), je narušován. Oddaná služba tedy znamená očistit smysly. V podmíněném stavu jsou naše smysly pokryté hmotným smyslovým požitkem, a dokud se člověk nenaučí je očišťovat, nemůže se z něho stát oddaný. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto doporučujeme od samého začátku omezovat činnosti smyslů, zvláště jazyka, který Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura označuje jako nenasytný a nepřemožitelný. K odstranění této tendence jazyka je autoritativně doporučeno nepřijímat maso a podobné věci, které nejsou k jídlu, ani nedovolit jazyku, aby dychtil po pití či kouření. Nedovoluje se pít ani čaj a káva. Genitáliím je zase nutné zabránit v nedovoleném sexu. Bez takového omezení smyslů nelze dělat pokroky v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy. Jedinou metodou k ovládnutí smyslů je zpívat a poslouchat svaté jméno Pána; jinak budeme stále rozrušováni, stejně jako by pozornost hospodáře s více manželkami odváděly tyto ženy ke smyslovému požitku.

Prahlāda Mahārāja, čistý vaiṣṇava, se modlí k Pánu nejen za sebe, ale i za všechny ostatní trpící živé bytosti. Existují dva druhy vaiṣṇavů: bhajanānandī a goṣṭhy-ānandī. Bhajanānandī uctívá Pána a prospěch z toho má pouze sám, ale goṣṭhy-ānandī se snaží povznést i všechny ostatní k vědomí Kṛṣṇy, aby mohli být zachráněni. Hlupáci, kteří nedokáží vnímat opakované zrození a smrt a ostatní utrpení materialistického života, si nemohou být jisti tím, co se s nimi stane v příštím životě. Tito pošetilí, hmotou znečištění darebáci vymysleli nezodpovědný způsob života, v němž se příští život nebere v úvahu. Nevědí, že živá bytost získává tělo jednoho z 8 400 000 druhů podle vlastních činností. Bhagavad-gītā popisuje tyto darebáky slovy duṣkṛtino mūḍhāḥ. Neoddaní — ti, kdo si nejsou vědomi Kṛṣṇy — se musí věnovat hříšným činnostem, a proto jsou mūḍhové—hlupáci a darebáci. Jsou to takoví hlupáci, že nevědí, co se s nimi v příštím životě stane. I když vidí, jak různé živé bytosti jedí odporné věci — prasata žerou výkaly, krokodýli maso všeho druhu a tak dále — přesto si neuvědomují, že jelikož si v tomto životě zvykli jíst všechno možné, budou v příštím životě nuceni žrát ty nejodpornější věci. Vaiṣṇavové se vždy obávají takového odporného života, a aby se tak hrozné situaci vyhnuli, věnují se oddané službě Pánu. Pán je k nim soucitný, a proto se zjevuje pro jejich dobro.

“Ó potomku Bharaty, kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženského života a začíná převládat bezbožnost, v té době osobně sestupuji.” (Bg. 4.7) Pán je neustále připravený pomáhat pokleslým duším, ale jelikož jsou to hlupáci a darebáci, nepřijímají proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy a neřídí se Kṛṣṇovými pokyny. Proto Śrī Caitanya Mahāprabhu, i když je Nejvyšší Pán Kṛṣṇa osobně, přichází jako oddaný, aby šířil hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Yāre dekha, tāre kaha ’kṛṣṇa'-upadeśa — musíme se tedy stát upřímnými Kṛṣṇovými služebníky. Āmāra ājñāya guru hañā tāra' ei deśa (Cc. Madhya 7.128); každý by se měl stát guruem a šířit vědomí Kṛṣṇy po celém světě tím, že bude kázat učení Bhagavad-gīty.

Slova priya-janān anusevatāṁ naḥ zde vyjadřují, že Svrchovaný Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, je velmi příznivě nakloněn oddaným, kteří jednají podle pokynů Jeho čistého oddaného. Jinými slovy, je třeba se stát služebníkem služebníka Pánova služebníka. Stát se služebníkem Pána přímo není tak účinné jako sloužit Pánovu služebníku. To je pokyn Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který nám ukazuje, jak být gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ. Nikdo by neměl být pyšný na to, že se stal přímým služebníkem Nejvyšší Osobnosti Božství. Měli bychom raději vyhledat čistého oddaného, služebníka Pána, a sloužit jemu. Čím více se člověk stává služebníkem služebníka, tím je v oddané službě dokonalejší. To je také pokyn Bhagavad-gīty: evaṁ paramparā-prāptam imaṁ rājarṣayo viduḥ. Porozumět vědě o Nejvyšší Osobnosti Božství lze pouze prostřednictvím systému paramparā. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura v této souvislosti říká: tāṅdera caraṇa sevi bhakta-sane vāsa — “Chci sloužit lotosovým nohám oddaných Pána a žít s oddanými.” Janame janame haya, ei abhilāṣa; po vzoru Narottama dāse Ṭhākura bychom měli usilovat o to, abychom život za životem byli služebníky Pánových služebníků. A Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura zpívá: tumi ta' ṭhākura, tomāra kukura, baliyā jānaha more — “Ó můj pane, ó vaiṣṇavo, prosím, považuj mě za svého psa.” Je třeba se stát psem vaiṣṇavy, čistého oddaného, neboť čistý oddaný nám bez potíží dokáže předat Kṛṣṇu. Kṛṣṇa se tomāra, kṛṣṇa dite pāra; Kṛṣṇa je majetkem svého čistého oddaného, a pokud se k čistému oddanému uchýlíme, může nám Kṛṣṇu velice snadno dát. Prahlāda chce sloužit oddanému, a proto se modlí ke Kṛṣṇovi: “Můj milý Pane, prosím, poskytni mi útočiště u svého drahého oddaného, abych mu mohl sloužit a tak Tě potěšit.” Mad-bhakta-pūjābhyadhikā (Bhāg. 11.19.21) — Pán říká: “Sloužit Mému oddanému je lepší než se snažit o oddanou službu Mně.”

Dalším významným sdělením tohoto verše je to, že Prahlāda Mahārāja nechce mít z oddané služby prospěch sám, ale modlí se, abychom my všichni, pokleslé duše v tomto hmotném světě, mohli milostí Pána sloužit Jeho služebníkovi a tak být vysvobozeni. Pro Pána není nic těžkého udělit svou milost, a Prahlāda Mahārāja tedy chce zachránit celý svět šířením vědomí Kṛṣṇy.

Po celém světě připravuje každý velké plány, aby zmírnil utrpení hmotného světa, a to platí v přítomnosti, minulosti i budoucnosti. Avšak bez ohledu na jejich pečlivě vypracované politické, společenské a kulturní plány jsou zde všichni nazváni hlupáky (vimūḍha). V Bhagavad-gītě je řečeno, že hmotný svět je duḥkhālayam aśāśvatam, dočasný a plný utrpení, ale tito hlupáci se ho snaží změnit v sukhālayam, místo plné štěstí. Nevědí totiž, jak vše řídí hmotná příroda, která jedná po svém.

“Duše zmatená vlivem falešného ega se považuje za vykonavatele činností, které ve skutečnosti provádějí tři kvality hmotné přírody.” (Bg. 3.27)

Hmotná příroda, která se v osobní podobě nazývá Durgā, má za úkol trestat démony. I když asurové, bezbožní démoni, bojují o přežití, jsou bezprostředně napadáni bohyní Durgou, která má deset rukou s různými zbraněmi na jejich potrestání. Veze se na svém lvu neboli na kvalitách vášně a nevědomosti. Všichni svádějí těžký boj, aby zvítězili nad kvalitami vášně a nevědomosti a porazili hmotnou přírodu, ale přírodní zákony nakonec každého přemohou.

Mezi hmotným a duchovním světem protéká řeka jménem Vaitaraṇī, kterou musíme překonat, abychom se dostali na druhý břeh, do duchovního světa. To je velice obtížný úkol. V Bhagavad-gītě (7.14) Pán říká: daivī hy eṣā guṇa-mayī mama māyā duratyayā — “Tuto Mou božskou energii, složenou ze tří kvalit hmotné přírody, je těžké překonat.” Totéž slovo duratyaya, které znamená “velice obtížné”, je použito zde. Nikdo nemůže překonat přísné zákony hmotné přírody jinak než milostí Nejvyššího Pána. Materialisté se však přesto znovu a znovu snaží být šťastní v tomto hmotném světě, i když se jim žádný plán nepodaří uskutečnit. Proto jsou označeni slovem vimūḍha, prvotřídní hlupáci. Pokud jde o Prahlāda Mahārāje, on sám nebyl vůbec nešťastný — přestože byl v hmotném světě, byl si plně vědom Kṛṣṇy. Ti, kdo si jsou vědomi Kṛṣṇy a snaží se sloužit Pánu, nejsou nešťastní, zatímco ten, kdo vědomí Kṛṣṇy nezačal rozvíjet a bojuje o přežití, je nejen hloupý, ale také vůbec není šťastný. Prahlāda Mahārāja byl šťastný a nešťastný zároveň. Prožíval štěstí a transcendentální blaženost díky svému vědomí Kṛṣṇy, ale současně se velice rmoutil pro hlupáky a darebáky, kteří podrobně plánují, jak dosáhnout štěstí v tomto hmotném světě.

Toto je rozhodnutí vaiṣṇavy, čistého oddaného Pána. Sám nemá žádné problémy ani v případě, že musí zůstat v tomto hmotném světě, protože jeho jedinou starostí je zůstat si vědom Kṛṣṇy. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, může jít dokonce i do pekla a stále být šťastný. Prahlāda Mahārāja proto řekl: naivodvije para duratyaya-vaitaraṇyāḥ — “Ó nejlepší z velkých osobností, vůbec se nebojím hmotné existence.” Čistý oddaný není nešťastný v žádné situaci. To potvrzuje Śrīmad-Bhāgavatam (6.17.28):

“Oddaní, kteří jsou zaměstnaní výhradně oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství, Nārāyaṇovi, se nikdy nebojí žádných situací. Nebeské planety, osvobození a pekelné planety pro ně znamenají jedno a totéž, neboť je zajímá pouze služba Pánu.”

Pro oddaného je pobyt na nebeských nebo na pekelných planetách totéž, protože nežije v nebi ani v pekle, ale s Kṛṣṇou v duchovním světě. Karmī a jñānī tajemství úspěchu oddaného nechápou. Karmī se proto snaží být šťastní pomocí hmotných opatření a jñānī si slibují štěstí od splynutí s Nejvyšším. Oddaný se o nic takového nezajímá. Nemá zájem o takzvanou meditaci v Himalájích či v lese. Zajímá se naopak o ty nejrušnější části světa, kde učí lidi rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Za tímto účelem bylo hnutí pro vědomí Kṛṣṇy založeno. Neučíme lidi meditovat na osamělém místě, jen aby mohli ukazovat, jak jsou pokročilí, a být pyšní na svou takzvanou transcendentální meditaci, přestože se věnují pošetilým materialistickým činnostem všeho druhu. Vaiṣṇava, jako je Prahlāda Mahārāja, nemá zájem o takový falešný duchovní pokrok. Spíše má zájem poučit lidi o vědomí Kṛṣṇy, neboť to jediné jim může pomoci ke štěstí. Prahlāda Mahārāja jasně říká: nānyaṁ tvad asya śaraṇaṁ bhramato 'nupaśye — “Vím, že nikdo nemůže být šťastný bez vědomí Kṛṣṇy, bez přijetí útočiště u Tvých lotosových nohou.” Živá bytost putuje po vesmíru jeden život za druhým, ale milostí oddaného, služebníka Śrī Caitanyi Mahāprabhua, může získat klíč k vědomí Kṛṣṇy a pak být nejen šťastná v tomto světě, ale také se vrátit domů, zpátky k Bohu. To je skutečný cíl života. Členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se vůbec nezajímají o takzvanou meditaci v Himalájích nebo v lese, jejímž cílem je pouze získat si obdiv ostatních, ani nemají zájem otevírat mnoho škol yogy a meditace ve velkoměstech. Každý člen hnutí pro vědomí Kṛṣṇy chce raději chodit ode dveří ke dveřím a snažit se přesvědčit lidi o učení Bhagavad-gīty takové, jaká je, učení Pána Caitanyi. To je účelem hnutí Hare Kṛṣṇa. Jeho členové musí být pevně přesvědčeni o tom, že bez Kṛṣṇy nemůže být nikdo šťastný. Ti, kdo si jsou vědomi Kṛṣṇy, se proto vyhýbají všem nepravým spiritualistům, transcendentalistům, meditátorům, monistům, filozofům a filantropům.

Materialisté si myslí, že holdovat sexu je největším štěstím v tomto hmotném světě, a proto podrobně plánují, jak uspokojit své smysly, zvláště genitálie. S tím se setkáme všude a zvláště v západním světě, kde existuje mnoho možností k různým druhům sexuálního uspokojení. Nikomu to však ve skutečnosti nepřináší štěstí. Dokonce ani hippies, kteří se vzdali veškerého materialistického pohodlí svých otců a dědů, se nedokáží vzdát smyslové radosti pocházející ze sexu. Takoví lidé jsou zde nazváni kṛpaṇové, lakomci. Lidská forma života je velkým darem, neboť umožňuje dosáhnout cíle naší existence. Vinou nedostatku vzdělání a kultury se však lidé bohužel stávají oběťmi falešného štěstí v podobě sexu. Prahlāda Mahārāja proto doporučuje, aby se člověk nenechal svést touto civilizací smyslového požitku, a zvláště ne sexem. Měl by být naopak rozvážný, vyhýbat se uspokojování smyslů a být si vědom Kṛṣṇy. Člověk posedlý chtíčem, který je přirovnán k hloupému lakomci, nikdy nedosáhne smyslovým požitkem štěstí. Vliv hmotné přírody je velice obtížné překonat, ale Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.14): mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te — ten, kdo se dobrovolně odevzdá lotosovým nohám Kṛṣṇy, může být velmi snadno zachráněn.

K nízké úrovni štěstí pocházejícího ze sexu říká Yāmunācārya:

“Od té doby, co se věnuji transcendentální láskyplné službě Kṛṣṇovi a nacházím v Něm stále novou blaženost, si nad myšlenkou na sexuální požitek musím odplivnout a rty se mi zkřiví nechutí.” Yāmunācārya byl dříve mocným králem, který si různě vychutnával sexuální radosti, ale jelikož později začal sloužit Pánu, zakoušel duchovní blaženost a myšlenky na sex nenáviděl. Jakmile ho něco takového napadlo, znechuceně si odplivl.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (6.1.15) je uvedeno:

“Jen vzácná duše, která přijala úplnou, čistou oddanou službu Kṛṣṇovi, může vykořenit plevel hříšných činností tak, že již nikdy znovu nevzejde. Dokáže to pouhým vykonáváním oddané služby, stejně jako slunce ihned rozptýlí mlhu svými paprsky.” Skutečným cílem lidského života je vysvobodit se z hmotného zajetí. Tohoto osvobození lze dosáhnout mnoha metodami (tapasā brahmacaryeṇa śamena ca damena ca), ale všechny víceméně závisejí na askezi (tapasya), která začíná celibátem. Śukadeva Gosvāmī říká, že ti, kdo jsou vāsudeva-parāyaṇa, kdo se plně odevzdali lotosovým nohám Pána Vāsudeva, Kṛṣṇy, automaticky získávají výsledky mlčení (mauna), dodržování slibů (vrata) a dalších metod samotným vykonáváním oddané služby. Tyto metody však nemají takovou sílu. Jakmile se člověk začne věnovat oddané službě, může je všechny praktikovat velice snadno.

Například mauna neznamená pouze přestat hovořit. Jazyk je určen k mluvení. Někdy se však lidé předvádějí tím, že zachovávají mlčení. Je mnoho lidí, kteří určitý den v týdnu mlčí. Vaiṣṇavové ovšem takové mlčení nedodržují. Mlčet znamená nemluvit hlouposti. Lidé řečnící na shromážděních, konferencích a setkáních obvykle hloupě kvákají jako žáby. Śrīla Rūpa Gosvāmī to nazývá vāco vegam. Ten, kdo má nutkání mluvit, se sice může předvádět jako velký řečník, ale než aby nadále mluvil nesmysly, bude lépe, když bude mlčet. Tato metoda mlčení se tedy doporučuje těm, kdo velmi lpí na nesmyslném řečnění. Pokud člověk není oddaný, je nucen mluvit nesmyslně, protože nedokáže hovořit o slávě Kṛṣṇy. Vše, co říká, je tedy ovlivněno matoucí energií a přirovnáno ke kvákání žáby. Ten, kdo však mluví o slávě Pána, mlčet nemusí. Caitanya Mahāprabhu doporučuje opěvovat slávu Pána dvacet čtyři hodin denně: (kīrtanīyaḥ sadā hariḥ). Mlčení (mauna) nepřipadá v úvahu.

Deset procesů vedoucích k osvobození nebo pokroku na cestě osvobození není určeno oddaným. Kevalayā bhaktyā — pokud se někdo jednoduše věnuje oddané službě Pánu, všech deset metod osvobození tím praktikuje automaticky. Prahlāda Mahārāja prohlašuje, že tyto procesy lze doporučit těm, kdo nedokáží přemoci své smysly (ajitendriya). Oddaní si však již smysly podrobili. Sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam — oddaný se již zbavil hmotného znečištění. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura proto řekl:

Je mnoho těch, kdo chtějí recitovat Hare Kṛṣṇa mantru na tichém, osamělém místě, ale pokud oddaný nemá zájem kázat a neustále hovořit k neoddaným, je pro něho velice těžké překonat vliv kvalit přírody. Dokud tedy oddaný není neobyčejně pokročilý v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, neměl by napodobovat Haridāse Ṭhākura, který nedělal nic jiného, než že neustále, dvacet čtyři hodin denně, zpíval svaté jméno. Prahlāda Mahārāja tento proces neodsuzuje; uznává ho, ale obvykle nelze dosáhnout osvobození pouze těmito metodami, bez aktivní služby Pánu. Nikdo nemůže být osvobozen jen na základě falešné pýchy.

V předchozích verších stálo, že mnoho takzvaných studentů duchovního poznání praktikuje těchto deset metod: mauna-vrata-śruta-tapo-'dhyayana-sva-dharma-vyākhyā-raho-japa-samādhayaḥ. Ty sice mohou být velmi přitažlivé, ale jejich pomocí nelze skutečně pochopit pravou příčinu a důsledek a původní příčinu všeho (janmādy asya yataḥ). Původní zdroj všeho je samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství (sarva-kāraṇa-kāraṇam). Je jím Kṛṣṇa, svrchovaný vládce. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ. Má věčnou, duchovní podobu a je podstatou všeho (bījaṁ māṁ sarva-bhūtānām). Všechny projevy, které existují, mají svou příčinu v Nejvyšší Osobnosti Božství. To nelze pochopit pomocí takzvaného mlčení ani jakoukoliv jinou pochybnou metodou. Svrchovanou příčinu lze poznat jedině oddanou službou, jak je uvedeno v Bhagavad-gītě (bhaktyā mām abhijānāti). Na jiném místě ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.14.21) Nejvyšší Bůh osobně říká: bhaktyāham ekayā grāhyaḥ — původní příčinu všech příčin, Nejvyšší Osobu, může člověk poznat jedině oddanou službou; ne nějakým předváděním své takzvané pokročilosti.

Toto je pojetí všudypřítomnosti Nejvyšší Osobnosti Božství, které vysvětluje, jak se Pán nachází naprosto všude. Sarvaṁ khalv idaṁ brahma — vše je Brahman; Nejvyšší Brahman, Kṛṣṇa. Bez Něho nic neexistuje. V Bhagavad-gītě (9.4) Pán říká:

“Existuji všude a vše existuje ve Mně, ale přesto Mě není všude vidět.” Pána lze spatřit jedině prostřednictvím oddané služby. Tatra tiṣṭhāmi nārada yatra gāyanti mad-bhaktāḥ — Nejvyšší Pán pobývá jedině tam, kde Jeho oddaní opěvují Jeho slávu.

Již na několika místech bylo uvedeno, že Nejvyššího Pána lze poznat jedině oddanou službou (bhaktyā mām abhijānāti). Ten, kdo je inteligentní — oddaný — nevěnuje příliš mnoho pozornosti procesům popsaným ve śloce 46 (mauna-vrata-śruta-tapo-'dhyayana-sva-dharma). Takoví oddaní se poté, co poznali Nejvyššího Pána prostřednictvím oddané služby, již nezajímají o studium Véd. To je dokonce potvrzeno i v samotných Védách: kim arthā vayam adhyeṣyāmahe kim arthā vayam vakṣyāmahe. K čemu je dobré studovat tolik védských písem? K čemu je dobré je různými způsoby vysvětlovat? Vayam vakṣyāmahe. Nikdo nemusí studovat žádná další védská písma, ani je nemusí popisovat pomocí filozofické spekulace. Bhagavad-gītā (2.52) také uvádí:

Když člověk pomocí oddané služby pozná Nejvyšší Osobnost Božství, ukončí studium védských písem. Jinde je řečeno: ārādhito yadi haris tapasā tataḥ kim. Pokud člověk zná Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, a slouží Mu, již se nemusí podrobovat přísné askezi a tak dále. Pokud však po podstupování velké askeze nepozná Nejvyšší Osobnost Božství, jeho úsilí bylo zbytečné.

Védy udávají: nāyam ātmā pravacanena labhyo na medhayā na bahunā śrutena. Samotným studiem Véd a přednášením modliteb nemůže nikdo poznat Nejvyššího Pána, Osobnost Božství. To je možné jedině Jeho milostí. Procesem vedoucím k poznání Pána je tedy bhakti. Pouze následovat védské pokyny bez bhakti nám k pochopení Absolutní Pravdy vůbec nepomůže. Proces bhakti chápe paramahaṁsa neboli ten, kdo přijímá esenci všeho. Jemu jsou vyhrazeny výsledky bhakti, a této úrovně nelze dosáhnout žádným jiným védským procesem než oddanou službou. Jiné procesy, jako je jñāna a yoga, mohou být úspěšné jen tehdy, když jsou smíšené s bhakti. Když mluvíme o jñāna-yoze, karma-yoze a dhyāna-yoze, slovo yoga poukazuje na bhakti. Bhakti-yoga neboli buddhi-yoga, vykonávaná s inteligencí a úplným poznáním, je jedinou úspěšnou metodou vedoucí k návratu domů, zpátky k Bohu. Ten, kdo se chce osvobodit od strastí hmotné existence, by měl v zájmu rychlého dosažení tohoto cíle začít vykonávat oddanou službu.

Důležité je zde slovo nirguṇa. Podle māyāvādských filozofů je Absolutní Pravda nirguṇa či nirākāra. Slovo nirguṇa poukazuje na toho, kdo nemá žádné hmotné vlastnosti. Pán, který oplývá duchovními vlastnostmi, zcela zanechal svého hněvu a promluvil k Prahlādovi.

Nejvyšší Pán je bhakta-vatsala, Nejvyšší Osobnost, jež cítí velkou náklonnost ke svým oddaným. To, že svému oddanému nabídl veškerá požehnání, není nic neobyčejného. V podstatě řekl: “Plním touhy každého. Jelikož jsi Můj oddaný, vše, co chceš pro sebe, dostaneš automaticky, ale pokud se modlíš za někoho jiného, splní se ti i tato modlitba.” Když se tedy obrátíme na Nejvyššího Pána či Jeho oddaného nebo když nám požehná oddaný, přirozeně získáme požehnání Nejvyššího Pána. Yasya prasādād bhagavat-prasādaḥ — Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že když potěšíme vaišnavského duchovního mistra, všechny naše touhy budou splněny.

Člověk nemůže být za žádných okolností šťastný, dokud nepotěší Nejvyšší Osobnost Božství. Ten, kdo se však naučil, jak potěšit Nejvyššího, již nemusí naříkat nad svou hmotnou situací.

Slova dhīrāḥ sarva-bhāvena neznamenají “jakkoliv se ti líbí”. Bhāva je stav, který předchází lásce k Bohu.

Posledním stupněm před dosažením lásky k Bohu je bhāva. Výraz sarva-bhāva znamená, že Nejvyšší Osobnost Božství je možné milovat v různých transcendentálních náladách: dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. Ve stavu śānta je živá bytost na pokraji láskyplné služby Pánu. Čistá láska k Bohu začíná vztahem dāsya a vyvíjí se v úrovně sakhya, vātsalya a potom mādhurya. Láskyplnou službu Nejvyššímu Pánu lze přesto prokazovat ve kterékoliv z těchto pěti nálad. Jelikož naším hlavním posláním je milovat Nejvyšší Osobnost Božství, můžeme sloužit na kterékoliv z výše uvedených úrovní lásky.

Čistí oddaní, jako Prahlāda Mahārāja a Dhruva Mahārāja, na žádném stupni oddané služby neusilují o hmotný prospěch. Když byl Pán přítomný před Dhruvou Mahārājem, Dhruva od Něho nechtěl přijmout žádné hmotné požehnání: svāmin kṛtārtho 'smi varaṁ na yāce. Jako čistý oddaný nebyl schopen žádat Pána o žádný hmotný prospěch. Śrī Caitanya Mahāprabhu nás v této souvislosti učil:

“Ó můj Pane, Jagadīśo, nemodlím se o požehnání, díky kterým bych získal hmotné bohatství, popularitu nebo krásu. Má jediná touha je sloužit Ti. Prosím, zaměstnej mě ve službě služebníkovi Tvého služebníka.”