Toto je účinek kázání čistého oddaného, jako je Prahlāda Mahārāja. Je-li oddaný způsobilý a upřímný, bere-li vědomí Kṛṣṇy vážně a následuje-li pokyny pravého duchovního učitele — jako Prahlāda Mahārāja, který předával to, co vyslechl od Nārady Muniho — jeho kázání je účinné. Śrīmad-Bhāgavatam (3.25.25) uvádí:

Pokud se člověk snaží porozumět rozhovorům čistých oddaných (sat), bude jejich učení velmi lahodit uchu a vyvolá příznivou odezvu v srdci. Je-li inspirovaný začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a uplatňuje-li tento proces ve svém životě, má zajištěno, že dosáhne úspěchu a vrátí se domů, zpátky k Bohu. Milostí Prahlāda Mahārāje se všichni jeho spolužáci, synové démonů, stali vaiṣṇavy. Nelíbilo se jim naslouchat takzvaným učitelům, Ṣaṇḍovi a Amarkovi, kteří měli jediný zájem — učit je o diplomacii, politice, hospodářském rozvoji a podobných námětech zaměřených výhradně na smyslový požitek.

Slova buddhim ekānta-saṁsthitām vyjadřují, že studenti, kteří naslouchali Prahlādovi Mahārājovi, vlivem jeho kázání nabyli pevného přesvědčení, že vědomí Kṛṣṇy je jediným cílem lidského života. Ten, kdo se stýká s čistým oddaným a následuje jeho pokyny, upevní své vědomí Kṛṣṇy a materialistické vědomí ho nebude znepokojovat. Právě to pozorovali učitelé u svých žáků, a proto dostali strach — všichni studenti si postupně začínali být vědomi Kṛṣṇy.

Chová-li se někdo nestoudně vůči zmocněnému oddanému, potrestají ho zákony přírody. Jeho život se zkrátí, přijde o požehnání od výše postavených osob a o výsledky zbožných činností. Například Hiraṇyakaśipu získal v hmotném světě tak velkou moc, že si dokázal podrobit prakticky všechny planetární soustavy ve vesmíru, včetně nebeských planet (Svargaloky). Kvůli špatnému zacházení s takovým vaiṣṇavou, jako byl Prahlāda Mahārāja, však nyní všechny výsledky jeho tapasyi pozbyly hodnoty. Śrīmad-Bhāgavatam (10.4.46) uvádí:

“Když se někdo chová nepřístojně k velkým duším, pozbude délky svého života, bohatství, slávy, zbožnosti, vlastnictví a veškerého štěstí.”

Hiraṇyakaśipu zavrhoval svého syna-vaiṣṇavu jako nevychovaného a necivilizovaného či drzého (durvinīta). Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ovšem milostí Sarasvatī, bohyně vzdělanosti, odvodil z tohoto slova jiný význam. Říká, že duḥ označuje tento hmotný svět. To v Bhagavad-gītě potvrzuje Pán Kṛṣṇa, když učí, že tento svět se vyznačuje hmotným podmíněním (duḥkhālayam). Vi značí viśeṣa, “zvláště”, a nīta znamená “přivedený do”. Prahlāda Mahārāja byl milostí Nejvyššího Pána přiveden do tohoto hmotného světa, aby učil lidi, jak se vymanit z hmotného podmínění. Pán Kṛṣṇa říká: yadā yadā hi dharmasya glānir bhavati bhārata—když veškeré obyvatelstvo nebo jeho část zapomíná na svou povinnost, Kṛṣṇa přichází. Není-li přítomný Kṛṣṇa, je zde oddaný, ale poslání zůstává stejné — vysvobozovat nebohé podmíněné duše ze zajetí māyi, která je trestá.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura dále vysvětluje, že manda ve slově mandātman znamená “špatný” či “velmi pomalý v duchovním chápání”. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.10) stojí: mandāḥ sumanda-matayo manda-bhāgyā. Prahlāda Mahārāja poskytuje vedení všem mandům, zkaženým živým bytostem pod vlivem māyi. Je dobrodincem dokonce i pošetilých a zkažených živých bytostí v tomto hmotném světě. Kula-bheda-karādhama — svým jednáním zastínil velké osobnosti, které založily mocné rody. Každý věnuje pozornost vlastní rodině a chce proslavit svou dynastii, ale Prahlāda Mahārāja byl tak velkomyslný, že nedělal rozdíly mezi jednou a druhou živou bytostí. Proto byl větší než vznešení Prajāpatiové, kteří založili vlastní dynastie. Slovo stabdham znamená “umíněný”. Oddaný nedbá na pokyny asurů. Když začnou poučovat, oddaný mlčí. Dbá na pokyny, které pocházejí od Kṛṣṇy, ne od démonů či neoddaných. Démonovi neprokazuje žádnou úctu, ani kdyby se jednalo o jeho vlastního otce. Prahlāda Mahārāja příkazy svého démonského otce neposlouchal (mac-chāsanodvṛttam). Yama-kṣayam — každá podmíněná duše podléhá Yamarājovi, ale Hiraṇyakaśipu řekl, že považuje syna za svého vysvoboditele, neboť Prahlāda ukončí jeho koloběh zrození a smrti. Protože Prahlāda Mahārāja byl jakožto velký oddaný lepší než kterýkoliv yogī, měl být Hiraṇyakaśipu uveden do společnosti bhakti-yogīnů. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětlil slova tohoto verše velice zajímavým způsobem — tak, jak mohou být vyložena z pohledu Sarasvatī, matky vzdělanosti.

Vztah mezi čistým oddaným a Nejvyšší Osobností Božství je nesmírně lahodný. Oddaný sám o sobě nikdy neprohlašuje, že je mocný; jen se zcela odevzdává lotosovým nohám Kṛṣṇy s důvěrou, že Nejvyšší Pán svého oddaného ve všech nebezpečných situacích ochrání. V Bhagavad-gītě (9.31) Kṛṣṇa sám říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati — “Ó synu Kuntī, směle vyhlas, že Můj oddaný nebude nikdy zničen.” Pán požádal Arjunu, aby to vyhlásil místo Něho, neboť Kṛṣṇa někdy mění své stanovisko, a lidé by Mu tedy nemuseli věřit. Proto vyzval Arjunu, aby vyhlásil, že oddaný Pána není nikdy ztracen.

Hiraṇyakaśipu znejistěl — jak mohl být pětiletý chlapec tak nebojácný, že nedbal nařízení svého mocného otce? Oddaný nemůže plnit příkazy nikoho jiného než Nejvyšší Osobnosti Božství. Hiraṇyakaśipu si uvědomoval, že tento hoch musí být velmi mocný, když neposlouchá jeho pokyny, a zeptal se ho: kiṁ balaḥ — “Jak můžeš porušovat mé nařízení? Kdo ti k tomu dává sílu?”

V Bhagavad-gītě (10.41) Pán Kṛṣṇa říká:

“Věz, že všechny vznešené, krásné a působivé výtvory povstávají z pouhého zlomku Mé záře.” To zde potvrzuje Prahlāda Mahārāja. Vždy, když vidíme neobyčejnou sílu či moc, pochází od Nejvyšší Osobnosti Božství. Známe například různé formy ohně, ale všechny získávají teplo a světlo ze slunce. Právě tak všechny živé bytosti, velké i malé, závisí na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Naší jedinou povinností je odevzdat se, neboť jsme služebníci a nemůžeme nezávisle dosáhnout postavení pána. Takové postavení je dostupné jedině pánovou milostí. Dokud člověk nepochopí tuto filozofii, zůstává mūḍhou; to znamená, že není příliš inteligentní. Mūḍhové neboli osli, kteří nejsou inteligentní, se nedokáží odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství.

Živé bytosti trvá milióny životů, než pochopí své podřízené postavení. Když je skutečně moudrá, odevzdá se Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě (7.19) Pán říká:

“Ten, kdo má opravdu poznání, po mnoha zrozeních a smrtích, se Mi odevzdá — ví, že jsem příčinou všech příčin a vším, co existuje. Taková velká duše je nesmírně vzácná.” Prahlāda Mahārāja byl velkou duší, mahātmou, a proto se zcela odevzdal lotosovým nohám Pána. Byl si jistý, že ho Kṛṣṇa za všech okolností ochrání.

Jelikož hmotný svět je v pohybu díky třem hmotným kvalitám a jelikož Pán je jejich vládcem, On je tím, kdo může hmotný svět tvořit, udržovat a ničit.

Mysl nelze ovládnout, dokud ji neupřeme na lotosové nohy Pána. V Bhagavad-gītě (6.34) Arjuna říká:

“Ó Kṛṣṇo, mysl je neklidná, bouřlivá, umíněná a velice silná. Myslím, že zkrotit ji je těžší než ovládnout vítr.” K ovládnutí mysli existuje jediný autorizovaný proces, služba Pánu. Podle pokynů mysli si vytváříme nepřátele a přátele, ale ve skutečnosti žádní nepřátelé a přátelé neexistují. Paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ. Samaḥ sarveṣu bhūteṣu mad-bhaktiṁ labhate parām — pochopení tohoto závěru je podmínkou, jejíž splnění předchází vstupu do království oddané služby.

Zde v hmotném světě si všichni myslí, že porazili své nepřátele, a nechápou, že jejich nepřáteli jsou neovládnutá mysl a pět smyslů (manaḥ ṣaṣṭhānīndriyāṇi prakṛti-sthāni karṣati). V tomto světě se všichni stávají služebníky smyslů. Původně je každý služebníkem Kṛṣṇy, ale živá bytost na to pod vlivem nevědomosti zapomíná, a tak prostřednictvím chtíče, hněvu, chamtivosti, iluze, šílenství a žárlivosti slouží māyi. Ve skutečnosti závisí na reakcích hmotných zákonů, ale přesto se považuje za nezávislou a myslí si, že si podmanila všechny světové strany. Ten, kdo si myslí, že má mnoho nepřátel, je nevědomý, zatímco ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, ví, že neexistují jiní nepřátelé než ti, kteří jsou v něm samotném—neovládnutá mysl a smysly.

V Hitopadeśe je řečeno: upadeśo hi mūrkhāṇāṁ prakopāya na śāntaye — když hlupák dostává dobré rady, místo aby jich využil, začne se vztekat. Hiraṇyakaśipu nepřijal Prahlādovy autorizované pokyny za pravdivé; naopak se na svého vznešeného syna, který byl čistým oddaným, rozhněval. K takovým potížím dochází vždy, když oddaný káže o vědomí Kṛṣṇy lidem, jako byl Hiraṇyakaśipu, které zajímají především peníze a ženy. (Slovo hiraṇya znamená “zlato” a kaśipu je “měkké lože”.) Navíc otec, zvláště je-li démon, nemá rád, když ho poučuje vlastní syn. Prahlādovo vaišnavské kázání démonskému otci mělo nepřímý účinek, neboť Hiraṇyakaśipu svou bezmeznou záští vůči Kṛṣṇovi a Jeho oddanému vyzýval Nṛsiṁhadeva, aby ho rychle zabil. Přivolával svou smrt z rukou samotného Pána. I když to byl démon, je mu v tomto verši dán titul śrī. Proč? Odpovědí je, že měl to štěstí mít za syna tak vznešeného oddaného, jako byl Prahlāda Mahārāja. Díky němu mohl i jako démon dosáhnout osvobození a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Démoni někdy tvrdí oddanému, že nemohou uznat existenci Boha, jelikož Ho nevidí. Démon ale neví, co v Bhagavad-gītě (7.25) prohlašuje sám Pán: nāhaṁ prakāśaḥ sarvasya yoga-māyā-samāvṛtaḥ—“Nikdy se nevyjevuji pošetilým a neinteligentním lidem. Pro ně jsem zahalen yogamāyou.” Pán dovoluje, aby Ho mohli vidět oddaní, ale neoddaní Ho vidět nemohou. Předpoklad, který musí člověk splnit, aby mohl spatřit Boha, je uveden v Brahma-saṁhitě (5.38): premāñjana-cchurita-bhakti-vilocanena santaḥ sadaiva hṛdayeṣu vilokayanti — oddaný, který vyvinul ryzí lásku ke Kṛṣṇovi, vždy vidí Kṛṣṇu všude; zatímco démon, postrádající jasné porozumění Nejvyššímu Pánu, Ho vidět nemůže. Když Hiraṇyakaśipu hrozil Prahlādovi Mahārājovi smrtí, Prahlāda viděl sloup, který před nimi stál, a viděl také, že Pán je ve sloupu přítomný a tím ho povzbuzuje, aby se nebál slov svého démonského otce. Pán byl přítomen, aby ho ochránil. Hiraṇyakaśipu si všiml Prahlādova pohledu a otázal se: “Kde je tvůj Bůh?” Prahlāda Mahārāja odpověděl: “Je všude.” Pak se Hiraṇyakaśipu zeptal: “Proč není v tomto sloupu přede mnou?” Oddaný tedy vidí Pána za všech okolností, zatímco neoddaný nikoliv.

Prahlādův otec zde svého syna nazývá největším nešťastníkem. Hiraṇyakaśipu se považoval za velkého šťastlivce, protože mu patřil celý vesmír. Prahlāda Mahārāja měl jako jeho syn tento rozsáhlý majetek zdědit, ale za jeho opovážlivost ho čekala smrt otcovou rukou. Démonský otec tedy svého syna považoval za největšího nešťastníka, neboť chlapec nemohl zdědit jeho majetek. Nevěděl, že Prahlāda Mahārāja byl tím největším šťastlivcem ve všech třech světech, jelikož ho chránil Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Taková je nevědomost démonů — nevědí, že oddaný je za všech okolností pod Pánovou ochranou (kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati).

Démoni se vždy domnívají, že Bůh oddaných je fiktivní. Myslí si, že žádný Bůh není a že takzvané náboženské cítění oddanosti Bohu je pouhým opiátem, určitou iluzí podobnou iluzím vyvolaným LSD a opiem. Když Prahlāda Mahārāja tvrdil, že jeho Pán je všude, Hiraṇyakaśipu mu nevěřil. Jako typický démon byl přesvědčen, že Bůh neexistuje a že chlapce nemůže nikdo ochránit, a to ho povzbuzovalo, aby svého syna zabil. Zpochybňoval skutečnost, že oddaného neustále chrání Nejvyšší Pán.

Tak jako my někdy dostaneme velký strach při zaslechnutí hromu a může nás napadnout, že naše domy budou zničeny, i velcí polobozi, jako je Pán Brahmā, se báli, když slyšeli hřmění vycházející ze sloupu před Hiraṇyakaśipuem.

V Bhagavad-gītě (7.8) o sobě Kṛṣṇa říká:

“Jsem chuť vody, ó synu Kuntī (Arjuno), jsem světlo slunce a měsíce, slabika oṁ ve védských mantrách, zvuk v éteru a schopnost v člověku.” Zde Pán projevil svou všudypřítomnost burácivým zvukem v nebi (śabdaḥ khe). Hřmění bylo důkazem, že je přítomný. Démoni jako Hiraṇyakaśipu nyní mohli poznat Pánovu svrchovanou moc, a Hiraṇyakaśipu se začal bát. Člověk, ať je jakkoliv mocný, se vždy bojí zvuku hromu. Hiraṇyakaśipu a všichni démoni, kteří byli jeho společníky, měli z přítomnosti Nejvyššího Pána v podobě zvuku nesmírný strach, i když nedokázali zjistit, odkud tento zvuk pochází.

Když se Hiraṇyakaśipu svého syna zeptal: “Kde je tvůj Pán? Je v tomto sloupu?” Prahlāda Mahārāja nebojácně odpověděl: “Ano, můj Pán je všude.” Pán se pak zjevil ze sloupu, aby Hiraṇyakaśipua přesvědčil, že Prahlādova slova byla neklamnou pravdou. Zjevil se jako napůl lev a napůl člověk, a Hiraṇyakaśipu tak nemohl poznat, zda je tento obr lvem nebo lidskou bytostí. Aby Pán potvrdil to, co Prahlāda řekl, prokázal, že Jeho oddaný není nikdy zničen, což je vyhlášeno v Bhagavad-gītě (kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati). Prahlādův démonský otec svému synovi opakovaně vyhrožoval, že ho zabije, ale Prahlāda si byl jistý, že se to nemůže stát, protože byl pod ochranou Nejvyššího Pána. Tím, že se Pán zjevil ze sloupu, povzbudil svého oddaného; v podstatě říkal: “Neboj se. Jsem tady.” Projevením své podoby Nṛsiṁhadeva také zachoval Brahmův slib, že Hiraṇyakaśipua nezabije žádné zvíře ani lidská bytost. Zjevil se v podobě, o které nebylo možné říci, že je to zcela člověk či lev.

Démon nedokáže postihnout neomezenou moc Nejvyššího Pána. Ve Védách stojí: parāsya śaktir vividhaiva śrūyate svābhāvikī jñāna-bala-kriyā ca — různé energie Pána působí neustále jako přirozený projev Jeho poznání. Démonovi připadá úžasné, že se podoba lva a podoba člověka mohou spojit v jednu, jelikož nemá zkušenosti s nepochopitelnou mocí, na základě které je Nejvyšší Pán nazýván “všemocný”. Démoni nemohou Pánovu všemohoucnost pochopit; považují Ho za jednoho z nich (avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam). Mūḍhové, darebáci, si myslí, že Kṛṣṇa je obyčejný člověk, který přichází pro dobro jiných lidí. Paraṁ bhāvam ajānantaḥ — hlupáci, darebáci a démoni si nedokáží svrchovanou moc Pána uvědomit. Pán však může vše — může dělat, cokoliv chce. Když Hiraṇyakaśipu dostal od Pána Brahmy požehnání, myslel si, že je v bezpečí, jelikož měl slíbeno, že ho nezabije zvíře ani lidská bytost. Nikdy nepomyslel na to, že by zvíře a člověk mohli tvořit jednu bytost, aby taková podoba zmátla démony, jako je on. To je význam všemohoucnosti Nejvyšší Osobnosti Božství.

V džungli někdy dochází k bojům mezi lvy a slony. Zde se Pán zjevil jako lev a Hiraṇyakaśipu na Něho nebojácně zaútočil jako slon. Přirovnání v tomto verši je příhodné, neboť lev slona obvykle přemůže.

Pánovo postavení je transcendentální, na úrovni čistého dobra. Hmotný svět obvykle ovládá tamo-guṇa, kvalita nevědomosti, ale duchovní svět je díky přítomnosti Pána a Jeho záře prostý veškerého znečištění temnotou, vášní či poskvrněným dobrem. Přestože v hmotném světě najdeme stopy dobra v podobě bráhmanských vlastností, ty se někdy vlivem silně převládajících kvalit vášně a nevědomosti stávají neviditelnými. Pán je však neustále v transcendentálním postavení, a proto se Ho kvality vášně a nevědomosti nemohou dotknout. Žádná temnota, tvořená kvalitou nevědomosti, nemůže v přítomnosti Pána existovat. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.31) stojí:

“Bůh je světlo. Nevědomost je temnota. Kde je Bůh, tam není nevědomost.” Hmotný svět je plný temnoty a neznalosti duchovního života, ale tuto nevědomost rozptýlí bhakti-yoga. Pán se zjevil díky tomu, že Prahlāda Mahārāja byl zaměstnán bhakti-yogou, a tehdy byl potlačen vliv Hiraṇyakaśipuovy vášně a nevědomosti, neboť se výrazně projevila Pánova kvalita čistého dobra, záře Brahmanu. V tak velké záři přestal být Hiraṇyakaśipu vidět — jeho vliv se vytratil. Śāstra uvádí příklad znázorňující vítězství nad temnotou hmotného světa. Když byl z lotosového stonku vyrůstajícího z břicha Garbhodakaśāyī Viṣṇua stvořen Pán Brahmā, viděl všude tmu, ale jakmile obdržel poznání od Nejvyšší Osobnosti Božství, vše bylo najednou jasné, stejně jako je vše jasné, když se člověk dostane z temnoty noci na sluneční světlo. Důležité je vědět, že dokud se nacházíme pod vlivem hmotných kvalit přírody, jsme neustále v temnotě. Tu není možné rozptýlit bez přítomnosti Nejvyššího, které lze dosáhnout bhakti-yogou. Bhakti-yoga představuje transcendentální stav, zcela prostý hmotného znečištění.

Když Pán Nṛsiṁhadeva zabíjel Hiraṇyakaśipua, dal démonovi příležitost vyklouznout z Jeho sevření. To polobohy příliš nepotěšilo, jelikož se Hiraṇyakaśipua velice báli. Věděli, že kdyby se nějak dostal z Nṛsiṁhadevových rukou a viděl by, že s velkým potěšením očekávají jeho smrt, krutě by se jim pomstil. Proto se tolik strachovali.

Když si hříšný člověk užívá hmotných vymožeností, hloupí lidé si někdy myslí: “Jak je možné, že si tento hříšník užívá, zatímco zbožný člověk trpí?” Z vůle Nejvyššího dostává někdy hříšník šanci užívat si hmotného světa, jako by nebyl v zajetí hmotné přírody — jen proto, aby mohl být ošálen. Hříšný člověk, který jedná proti zákonům přírody, musí být potrestán; někdy však dostává příležitost si hrát, stejně jako Hiraṇyakaśipu, když ho Nṛsiṁhadeva pustil z rukou. Hiraṇyakaśipuovi bylo souzeno, že ho Nṛsiṁhadeva nakonec zabije, ale Pán se chtěl pobavit, a proto mu ještě dovolil uniknout.

Hiraṇyakaśipu získal od Pána Brahmy požehnání, že nezemře na zemi ani na nebi. Aby tedy Nṛsiṁhadeva zachoval Brahmův slib, položil si Hiraṇyakaśipuovo tělo na klín, což nebyla země ani nebe. Další požehnání, které Hiraṇyakaśipu dostal, mu zaručovalo, že nezemře ani ve dne, ani v noci. V zájmu dodržení tohoto Brahmova slibu ho tedy Pán zabil večer, což je konec dne a začátek noci, ale není to ani den ani noc. Dále si Hiraṇyakaśipu od Pána Brahmy vyžádal, aby nezemřel zásahem žádné zbraně a aby ho nezabila žádná osoba, mrtvá ani živá. Aby Pán Nṛsiṁhadeva dodržel slovo Pána Brahmy, roztrhal Hiraṇyakaśipuovo tělo svými drápy, což nebyly zbraně a nebyly ani živé ani mrtvé. O drápech lze říci, že jsou mrtvé, ale zároveň je lze označit za živé. Pán Nṛsiṁhadeva chtěl zachovat všechna Brahmova požehnání, a tak zabil velkého démona Hiraṇyakaśipua nepředvídatelným způsobem, ale zároveň velmi snadno.

Chlupy lemující tvář Pána Nṛsiṁhadeva, potřísněné kapkami krve, byly načervenalé a vypadaly překrásně. Śrī Nṛsiṁhadeva svými drápy roztrhl Hiraṇyakaśipuovo břicho, vytáhl démonova střeva a pověsil si je na krk jako girlandu. To ještě umocnilo Jeho krásu. Pán tak naháněl velkou hrůzu, podobně jako lev, který zápasí se slonem.

Od stvoření hmotného světa existují dva druhy živých bytostí: devové a asurové. Devové jsou vždy věrní Nejvyšší Osobnosti Božství, zatímco asurové jsou ateisté, kteří popírají Pánovu svrchovanost. V současné době je na celém světě obrovské množství ateistů, kteří se snaží dokázat, že žádný Bůh neexistuje a že ke všemu dochází na základě kombinací a permutací hmotných prvků. Tak se hmotný svět stává stále bezbožnějším, a následkem toho je všude narušen pořádek. Pokud to bude pokračovat, Nejvyšší Pán bezpochyby zasáhne, tak jako to učinil v případě Hiraṇyakaśipua. Zůstane-li tato civilizace bezbožnou, bude zničena během okamžiku, pouhým pohybem prstu Nejvyšší Osobnosti Božství, stejně jako byli v okamžiku zničeni Hiraṇyakaśipu a jeho stoupenci. Démoni by si proto měli dát pozor a zastavit bezbožnost ve své civilizaci. Měli by využít přítomnosti hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a stát se oddanými Nejvyšší Osobnosti Božství; jinak jsou odsouzeni k záhubě. Hiraṇyakaśipu byl zabit během jediného okamžiku a stejně může být kdykoliv zničena i bezbožná civilizace.

V Bhagavad-gītě (10.41) Pán říká:

“Věz, že všechny vznešené, krásné a působivé výtvory povstávají z pouhého zlomku Mé záře.” Světlo planet a hvězd na nebi je jen částečným projevem Pánovy záře. Různé živé bytosti mají mnoho úžasných vlastností, ale všechno neobyčejné je pouze částí Pánova jasu či lesku (tejas). Když Pán ve své jedinečné podobě sestoupí do tohoto hmotného světa, obrovské vlny moří a oceánů a mnoho dalších divů Jeho stvoření ztrácí na významu. Ve srovnání s Jeho osobními transcendentálními vlastnostmi, které překonávají vše, je všechno ostatní zanedbatelné.

Z tohoto verše lze vyrozumět, že letadla létala po nebi již v dávných dobách. Śrīmad-Bhāgavatam byl přednesen před pěti tisíci lety a údaje v tomto verši dokazují, že znaky vysoce pokročilé civilizace tehdy existovaly na vyšších i nižších planetárních soustavách. Moderní vědci a filozofové pošetile vykládají, že před třemi tisíci lety žádná civilizace neexistovala, ale tvrzení tohoto verše vyvrací takové nepodložené úsudky. Védská civilizace existovala již před mnoha milióny let, od stvoření tohoto světa. Moderní vymoženosti zajišťující pohodlí obyvatel a mnoho dalšího bylo možné najít po celém vesmíru.

Když Pán usedl na démonův trůn, nebylo nikoho, kdo by protestoval; žádný nepřítel nepřišel za Hiraṇyakaśipua s Pánem bojovat. Démoni tedy okamžitě uznali Pánovu svrchovanost. Dále je důležité, že i když se Hiraṇyakaśipu k Pánovi choval jako ke svému největšímu nepříteli, byl Jeho věrným služebníkem z Vaikuṇṭhy, a Pán proto neváhal usednout na trůn, který Hiraṇyakaśipu tak pracně vytvořil. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává, že velcí světci a ṛṣiové někdy s velkou pozorností nabízejí Pánu drahocenné trůny, posvěcené védskými mantrami a tantrami, ale Pán na ně přesto neusedne. Hiraṇyakaśipu však byl dříve Jaya, vrátný u vaikunthské brány, a přestože kvůli kletbě bráhmanů poklesl a měl povahu démona a přestože jako Hiraṇyakaśipu Pánovi nikdy nic neobětoval, Pán je ke svému oddanému a služebníkovi natolik laskavý, že Mu i tak činilo potěšení sedět na trůnu, který byl jeho výtvorem. Z toho by mělo být zřejmé, že oddaný je požehnaný za všech okolností.

Činnosti Pána jsou vždy úžasné. Jeho služebníci Jaya a Vijaya byli Pánovými důvěrnými přáteli, a přesto byli prokleti a přijali těla démonů. Dále bylo předurčeno, aby se v rodině jednoho z nich narodil Prahlāda Mahārāja a projevil chování vznešeného oddaného. Poté Pán přijal tělo Nṛsiṁhadeva, aby zabil téhož démona, který se podle Jeho vlastního přání narodil v démonském rodě. Kdo tedy může porozumět Pánovým transcendentálním činnostem? Nikdo nechápe ani činnosti Jeho služebníků, o transcendentálních činnostech samotného Pána nemluvě. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 23.39) stojí: tāṅra vākya, kriyā, mudrā vijñeha nā bhujhaya — činnosti Pánových služebníků nemůže nikdo pochopit. A což teprve činnosti Pána? Kdo je schopen pochopit, jak Kṛṣṇa přináší prospěch celému světu? Pán je zde osloven jako duranta-śakti, jelikož nikdo nedokáže porozumět Jeho energiím a způsobu, jakým jedná.

Nejvyšší Osobnost Božství je stvořitelem hmotného světa. Ve stvoření probíhají tři procesy: tvoření, udržování a nakonec ničení. Při zničení na konci každého věku se Pán rozzlobí a úlohu zloby pak sehraje Pán Śiva, který je díky tomu zvaný Rudra. Když se Pán zjevil, aby zabil Hiraṇyakaśipua, všichni měli strach z Jeho běsnění, ale Pán Śiva, který dobře věděl, že zloba Nejvyššího je také Pánova līlā, se nebál. Śiva věděl, že bude muset pro Pána sehrát úlohu zloby. Kāla poukazuje na Pána Śivu (Bhairavu) a kopa značí Pánův hněv. Tato slova, dohromady spojená jako kopa-kāla, se vztahují na konec každého věku. Pán je vždy příznivě nakloněn svým oddaným, i když může vypadat velice rozhněvaně. Jelikož je avyayātmā — nikdy nepoklesne — je ke svým oddaným laskavý dokonce i tehdy, když se hněvá. Pán Śiva Mu proto připomněl, aby s Prahlādem Mahārājem — vznešeným, zcela odevzdaným oddaným, který stál vedle Něho — jednal jako milující otec.

V tomto hmotném světě žijí dva druhy lidí: devatové (polobozi) a asurové (démoni). Polobozi sice lpí na hmotném požitku, ale jsou to oddaní Pána, kteří jednají podle védských zásad. Za vlády Hiraṇyakaśipua se nikdo nemohl v klidu pravidelně věnovat svým povinnostem, které stanovuje védská civilizace. Po jeho zabití pocítili všichni polobozi, které Hiraṇyakaśipu neustále sužoval, velkou úlevu.

Vláda v Kali-yuze je plná démonů, a tak jsou životní podmínky oddaných neustále narušovány. Oddaní nemohou vykonávat yajñu, a proto nemohou jíst jídlo obětované v yajñi pro uctívání Pána Viṣṇua. Polobozi nemohou v srdci myslet na Nejvyšší Osobnost Božství — což jinak vždy dělají — jelikož jsou jejich srdce stále plná strachu z démonů. V Bhagavad-gītě (6.47) Pán říká:

“Ten z yogīnů, který se ke Mně s velkou vírou neustále upíná, v nitru na Mě myslí a prokazuje Mi transcendentální láskyplnou službu, je se Mnou nejdůvěrněji spojen yogou a stojí ze všech nejvýše. To je můj názor.” Polobozi jsou plně pohrouženi do meditace o Nejvyšší Osobnosti Božství, aby se stali dokonalými yogīny, ale vlivem přítomnosti démonů jejich srdce zaplňují činnosti, které démoni provádějí. Tak se démoni prakticky zmocňují jejich srdcí, která mají být sídlem Nejvyššího Pána. Když byl Hiraṇyakaśipu mrtev, všichni polobozi pocítili úlevu, neboť mohli snadno myslet na Pána, přijímat výsledky obětí a být šťastní i přesto, že byli v hmotném světě.

Živé bytosti, které procházejí 8 400 000 formami života, dostávají v lidské a postupně v dalších vznešených podobách — v tělech polobohů, Kinnarů a Cāraṇů — příležitost k seberealizaci. Na vyšších úrovních, počínaje lidským životem, je nejdůležitější povinností tapasya, askeze. Ṛṣabhadeva radil svým synům: tapo divyaṁ putrakā yena sattvaṁ śuddhyet. K nápravě naší hmotné existence je tapasya naprosto nezbytná. Když ale lidi začne ovládat nějaký démon či démonská vláda, zapomínají na tento proces a postupně si také osvojují démonské vlastnosti. Poté, co Pán v podobě Nṛsiṁhadeva zabil Hiraṇyakaśipua, všichni světci, kteří běžně askezi podstupovali, pocítili velkou úlevu. Poznali, že Pán jeho zabitím potvrdil platnost původního pokynu týkajícího se lidského života—že je určen k podstupování askeze za účelem seberealizace.

Všichni hospodáři jsou povinni obětovat obilí svým zemřelým předkům. Za časů Hiraṇyakaśipua však byla tato činnost zastavena — nikdo neobětoval s úctou předkům obilí při obřadu śrāddha. Když vládnou démoni, je vše, co se týká védských zásad, převrácené naruby, všechny náboženské obřady (yajñi) jsou zastaveny, démonská vláda zabavuje prostředky určené pro yajñu, všude nastává chaos a celý svět se tak stává peklem. Když jsou díky přítomnosti Nṛsiṁhadeva démoni zabiti, obyvatelé všech planet se cítí spokojeně.

Na zemi žije mnoho yogīnů, kteří dokáží předvést jisté nepatrné mystické schopnosti tím, že vytvářejí kousky zlata. Mystická moc obyvatel Siddhaloky je však nesmírná. Umějí létat z jedné planety na druhou bez letadel; to se nazývá laghimā-siddhi. Dokáží se stát velice lehkými a létat po nebi. Hiraṇyakaśipu ovšem tvrdou askezí všechny obyvatele Siddhaloky předčil a způsoboval jim potíže. I oni byli poraženi jeho mocí. Nyní, když Pán Hiraṇyakaśipua zabil, i obyvatelé Siddhaloky pocítili úlevu.

Nikdo nezůstane klidný, pokud ho někdo násilím připravil o bohatství a o manželku. Všechny obyvatele Nāgaloky, která se nachází pod zemskou planetární soustavou, naplňovala velká úzkost, protože jim Hiraṇyakaśipu ukradl jejich bohatství i manželky. Když nyní Pán Hiraṇyakaśipua zabil, získali obojí zpět, a ženy se cítily spokojeně. Obyvatelé různých lok (planet) skládali Pánovi uctivé poklony, jelikož jim Hiraṇyakaśipuova smrt přinesla úlevu. K potížím podobným těm, které způsoboval Hiraṇyakaśipu, nyní vinou démonských vlád dochází na celém světě. Dvanáctý zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu uvádí, že vládci v Kali-yuze nebudou o nic lepší než ničemové a lupiči. Obyvatelstvo tak bude jednak sužováno nedostatkem potravy a jednak vládou a jejími vysokými daněmi. Jinými slovy, ve většině oblastí světa lidi tohoto věku sužují praktiky, na základě kterých vládl Hiraṇyakaśipu.

Na mnoha místech Bhagavad-gīty se Nejvyšší Pán Kṛṣṇa zmiňuje o varṇāśrama-dharmě, systému čtyř vareṇ a čtyř āśramů. Učí o něm proto, aby celá společnost mohla pokojně žít díky dodržování zásad čtyř společenských tříd a čtyř duchovních stavů (vareṇ a āśramů), a tak rozvíjet duchovní poznání. Manuové sestavili Manu-saṁhitu — slovo saṁhitā znamená “védské poznání” a manu vyjadřuje, že toto poznání pochází od Manua. Manuové jsou někdy inkarnacemi Nejvyššího Pána a jindy zmocněnými živými bytostmi. Kdysi Pán Kṛṣṇa učil boha Slunce a Manuové jsou obvykle syny tohoto poloboha. Proto Kṛṣṇa řekl Arjunovi, když mu vykládal o významu Bhagavad-gīty: imaṁ vivasvate yogaṁ proktavān aham avyayam vivasvān manave prāha — “Toto učení jsem předal Vivasvānovi, bohu Slunce, jenž pak poučil svého syna Manua.” Manu nám dal zákon zvaný Manu-saṁhitā, který obsahuje pravidla, jež se týkají vareṇ a āśramů a udávají, jak žít jako člověk. Jedná se o vysoce vědecké zásady života, ale pod vládou démonů, jako je Hiraṇyakaśipu, lidská společnost všechny tyto systémy zákona a řádu porušuje a postupně stále více upadá. Proto není na světě mír. Chceme-li ve společnosti skutečný mír a řád, musíme se řídit zásadami danými v Manu-saṁhitě a potvrzenými Kṛṣṇou, Nejvyšší Osobností Božství.

Ten, kdo je poslušným služebníkem Nejvyššího Pána, získá velkou sílu a vliv a jeho tělo září, zatímco zpupné démony nakonec čeká pád tak jako Hiraṇyakaśipua. Hiraṇyakaśipu a jemu podobní mohou být po nějakou dobu velice mocní, ale poslušní služebníci Nejvyšší Osobnosti Božství, jako jsou polobozi, zůstávají mocní neustále. Milostí Nejvyššího Pána vítězí nad Hiraṇyakaśipuovým vlivem.

Nejvyšší Pán ve své transcendentální podobě Narahariho, Nṛsiṁhadeva, je neustále připraven zabít démony, kteří soustavně vyvolávají neklid v mysli čestných oddaných. Při šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy musí oddaní na celém světě čelit mnoha nebezpečím a překážkám, ale věrný služebník, který s velkou oddaností káže, si musí být vědom toho, že Pán Nṛsiṁhadeva je vždy jeho ochráncem.

Nejvyšší Pán je vládcem deseti smyslů, pěti hmotných prvků, pěti objektů smyslového vnímání, mysli, inteligence, falešného ega a duše. Proto je osloven pañca-viṁśa, což znamená “dvacátý pátý princip”. Obyvatelé Yakṣaloky jsou pokládáni za nejlepší ze všech služebníků, ale Hiraṇyakaśipu z nich udělal nosiče královských nosítek. Přivedl do nesnází celý vesmír, ale v tomto okamžiku, když se jeho tělo mísilo s pěti hmotnými prvky (zemí, vodou, ohněm, vzduchem a éterem), pocítil každý úlevu. Po jeho smrti se Yakṣové vrátili ke své původní službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Cítili se proto Pánu zavázáni a přednesli Mu své modlitby.

V Bhagavad-gītě (4.7-8) Pán sám uvádí důvod ke svému zjevení na této Zemi:

“Kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženského života a začíná převládat bezbožnost, v té době osobně sestupuji. Abych osvobodil zbožné a vyhladil ničemy a abych znovu nastolil zásady náboženství, zjevuji se věk za věkem.” Pán se zjevuje, aby předvedl jednání dvojího druhu—zabíjení démonů a ochraňování oddaných. Když jsou oddaní příliš sužováni démony, Pán přichází v různých inkarnacích, aby je ochránil. Oddaní kráčející v Prahlādových stopách by neměli být znepokojeni démonským jednáním neoddaných. Jako upřímní služebníci Pána se musí držet svých zásad a být si jisti, že démonské činnosti zaměřené proti nim nebudou moci zastavit jejich oddanou službu.

To, že Hiraṇyakaśipu přijde na tuto Zemi v roli Pánova nepřítele, bylo předem připraveno. Jaya a Vijaya byli prokleti brāhmaṇy Sanakou, Sanat-kumārou, Sanandanou a Sanātanou za to, že se těmto čtyřem Kumārům postavili do cesty. Pán prokletí svých služebníků přijal — souhlasil, že budou muset jít do hmotného světa a poté, co se naplní doba vymezená prokletí, se vrátí na Vaikuṇṭhu. Jaya a Vijaya tím byli velice znepokojeni, ale Pán jim doporučil, aby jednali jako Jeho nepřátelé. Pak se budou moci vrátit po třech životech, zatímco jinak, za normálních okolností, by se museli narodit sedmkrát. S tímto pověřením vystupovali Jaya a Vijaya jako Pánovi nepřátelé. Nyní, když byli oba mrtví, všichni Viṣṇudūtové chápali, že zabití Hiraṇyakaśipua bylo projevem Pánovy zvláštní milosti.