Sloka 1:

Śrī Nārada Muni řekl: Můj milý králi Yudhiṣṭhire, když Pán Viṣṇu v podobě Varāhy, kance, zabil Hiraṇyākṣu, Hiraṇyākṣův bratr Hiraṇyakaśipu zuřil a bědoval.

Sloka 2:

Hiraṇyakaśipu se vzteky kousal do rtů a oči mu planuly hněvem. Upřel je na nebe a tím způsobil, že ho celé zahalil dým. Poté začal hovořit.

Sloka 3:

S vyceněnými hrozivými zuby, nelítostným pohledem a svraštělým obočím, na něž bylo strašné pohlédnout, pozdvihl svou zbraň — trojzubec—a začal promlouvat ke svým společníkům, shromážděným démonům.

Sloka 4-5:

Ó Dānavové a Daityové! Ó Dvimūrdho, Tryakṣo, Śambaro a Śatabāhu! Ó Hayagrīvo, Namuci, Pāko a Ilvalo! Ó Vipracitti, Pulomane, Śakuno a další démoni! Všichni mě pozorně poslouchejte a pak neprodleně jednejte podle mých slov.

Sloka 6:

Moji bezvýznamní nepřátelé, polobozi, se spojili, aby zabili mého drahého a poslušného příznivce, mého bratra Hiraṇyākṣu. Třebaže se k nám — polobohům i démonům — staví Nejvyšší Pán, Viṣṇu, vždy stejně, tentokrát se přidal na stranu polobohů, kteří Ho oddaně uctívali, a pomohl jim Hiraṇyākṣu zabít.

Sloka 7-8:

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se vzdal své přirozené nepředpojatosti vůči démonům i polobohům. I když je Nejvyšší Osobou, nyní pod vlivem māyi přijal podobu kance, aby potěšil své oddané, polobohy. Je jako neposedné dítě, které k někomu přilne. Svým trojzubcem proto Pánu Viṣṇuovi oddělím hlavu od trupu a vydatným množstvím krve z Jeho těla potěším svého bratra Hiraṇyākṣu, který tak rád pil krev. Tak i já dosáhnu klidu.

Sloka 9:

Jestliže je strom podťat u kořene a padne, jeho větve a ratolesti přirozeně uschnou. Když zabiji tohoto prohnaného Viṣṇua, polobozi, pro něž je Viṣṇu vším, přijdou o zdroj svého života a postupně budou chřadnout.

Sloka 10:

Zatímco budu zabíjet Pána Viṣṇua, sestupte na planetu Zemi, která vzkvétá díky bráhmanské kultuře a kšatrijské vládě. Zničte všechny lidi, kteří se věnují askezi, konání obětí, studiu Véd, dodržování usměrňujících slibů a rozdávání milodarů!

Sloka 11:

Základním principem bráhmanské kultury je uspokojit Pána Viṣṇua, zosobnění obětí a jiných obřadů. Pán Viṣṇu je zosobněným zdrojem všech náboženských zásad a útočištěm všech polobohů, vznešených Pitů a lidí. Když budou zabiti brāhmaṇové, nebude nikoho, kdo by vedl kṣatriyi ke konání obětí, a polobozi, kteří nebudou uspokojováni yajñou, zemřou.

Sloka 12:

Okamžitě jděte všude tam, kde lidé svědomitě chrání krávy a brāhmaṇy a kde se studují Védy ve smyslu zásad varṇāśramy. Zapalte tato místa a pokácejte stromy, které tam rostou a jsou zdrojem života.

Sloka 13:

Démoni, kteří mají rádi zhoubné jednání, s velkou úctou přijali pokyny Hiraṇyakaśipua na své hlavy a poklonili se mu. Podle jeho pokynů začali provádět zlovolné činnosti, zaměřené proti všem živým bytostem.

Sloka 14:

Démoni zapalovali města, vesnice, pastviny a chlévy, zahrady, pole a lesy. Pálili poustevny světců, důležité doly, které byly zdrojem cenných kovů, obydlí zemědělců, horské vesnice a vesnice ochránců krav, pastevců. Zapalovali také hlavní města.

Sloka 15:

Někteří démoni si vzali nástroje na kopání a strhávali mosty, hradby a městské brány (gopury). Další se chopili seker a začali kácet důležité stromy, jako mangovníky a chlebovníky, a ničit další zdroje obživy. Jiní vzali hořící větve a zapalovali obydlí občanů.

Sloka 16:

Všichni lidé byli stále sužováni pohromami, které měli na svědomí stoupenci Hiraṇyakaśipua, a museli zanechat činností charakteristických pro védskou kulturu. Znepokojeni byli i polobozi, kteří nedostávali výsledky yajñi. Opustili svá obydlí na nebeských planetách a neviděni démony začali putovat po Zemi, aby viděli rozsah škod.

Sloka 17:

Hiraṇyakaśipu, který byl velice nešťastný, se po vykonání obřadů souvisejících s bratrovou smrtí snažil uklidnit své synovce.

Sloka 18-19:

Ó králi, Hiraṇyakaśipu se nesmírně hněval, ale jako velký politik věděl, jak jednat podle dané chvíle a okolností. Laskavými slovy začal uklidňovat své synovce — Śakuniho, Śambaru, Dhṛṣṭiho, Bhūtasantāpanu, Vṛku, Kālanābhu, Mahānābhu, Hariśmaśrua a Utkacu. Utěšoval také jejich matku, svou švagrovou Ruṣābhānu, i svou vlastní matku Diti. Promluvil k nim následovně.

Sloka 20:

Hiraṇyakaśipu řekl: Má drahá matko, švagrová a synovci, neměli byste naříkat nad smrtí velkého hrdiny. Smrt tváří v tvář nepříteli je pro hrdinu slavná a kýžená.

Sloka 21:

Má milá matko! V restauraci či na místě, kde se lze napít chladivé vody, se schází mnoho poutníků, a když se napijí, každý pokračuje v cestě za svým cílem. Podobně se živé bytosti spojí v rodině a později jsou v důsledku vlastních činností od sebe odděleny a pokračují ke svým místům určení.

Sloka 22:

Duše, živá bytost, neumírá; je věčná a neměnná. Je prostá hmotného znečištění, a má tak přístup kamkoliv, v hmotném i v duchovním světě. Vyznačuje se plným vědomím a zcela se liší od hmotného těla. Jelikož je ale svedena následkem zneužití své nepatrné nezávislosti, je nucena přijímat jemnohmotná a hrubohmotná těla vytvořená hmotnou energií, a tím pádem podléhat takzvanému štěstí a neštěstí v hmotném světě. Nikdo by proto neměl naříkat nad tím, že duše opustí tělo.

Sloka 23:

Pohyb vody vyvolává dojem, že se pohybují stromy na břehu řeky, které se ve vodě odrážejí. Rovněž země se pro někoho zdánlivě hýbe, když se jeho oči pohybují následkem nějaké mentální poruchy.

Sloka 24:

Má laskavá matko, podobně i živá bytost, jejíž mysl je rozrušená pohyby kvalit hmotné přírody, se domnívá, že se změnilo její postavení, přestože se jí nejrůznější proměny jemnohmotných a hrubohmotných těl vůbec netýkají.

Sloka 25-26:

Zmatená živá bytost, která pokládá tělo a mysl za sebe sama, považuje některé lidi za své příbuzné a jiné za cizí, a kvůli této mylné představě trpí. Hromadění těchto smyšlených hmotných představ je příčinou utrpení a takzvaného štěstí v hmotném světě. Podmíněná duše v tomto postavení se musí rodit v různých druzích a jednat s různými typy vědomí, čímž si vytváří nová těla. Tento neustále pokračující hmotný život se nazývá saṁsāra. Hmotné úvahy přinášejí zrození, smrt, nářek, pošetilost a úzkost. Tak se někdy dobíráme ke správnému pochopení a jindy opět podléháme nesprávnému pojetí života.

Sloka 27:

V této souvislosti se uvádí příklad ze starého příběhu, který obsahuje rozhovor Yamarāje s přáteli jednoho zemřelého člověka. Poslouchejte prosím pozorně.

Sloka 28:

Ve státě jménem Uśīnara žil slavný král Suyajña. Když byl v bitvě zabit nepřáteli, jeho příbuzní usedli kolem mrtvého těla a začali naříkat nad smrtí svého přítele.

Sloka 29-31:

Zabitý král ležel na bojišti, jeho zlaté, drahokamy posázené brnění bylo rozbité, ozdoby a girlandy mu spadly, měl rozcuchané vlasy, oči bez lesku a celé jeho tělo bylo zbrocené krví. Srdce měl probodané šípy nepřítele. Když umíral, na důkaz své udatnosti skousl rty a zuby mu zůstaly v této pozici. Jeho krásný obličej, podobný lotosovému květu, byl nyní černý a pokrytý prachem bitevního pole. Paže s mečem a dalšími zbraněmi měl useknuté a zlámané. Když královny, manželky krále Uśīnary, viděly svého manžela v tomto stavu, začaly naříkat: “Ó pane, nyní, když zabili tebe, jsme zabity i my.” Opakujíce tato slova znovu a znovu a bijíce se do prsou se zhroutily u nohou mrtvého krále.

Sloka 32:

Jak královny nahlas plakaly, slzy jim stékaly na prsa, kde zčervenaly od kunkumového prášku, a skrápěly lotosové nohy jejich manžela. Vlasy měly rozcuchané, ozdoby jim spadly a tak způsobem, který budil soucit v srdcích ostatních, začaly bědovat nad smrtí svého manžela.

Sloka 33:

Ó pane, krutá prozřetelnost tě nyní odvedla mimo dosah našich zraků. Dříve jsi zaopatřoval obyvatele Uśīnary, a ti byli proto šťastní, ale tvůj nynější stav je příčinou jejich neštěstí.

Sloka 34:

Ó králi, byl jsi velmi vděčným manželem a nejupřímnějším přítelem nás všech. Jak budeme bez tebe žít? Ó hrdino, ať jdeš kamkoliv, prosíme veď nás, abychom mohly kráčet ve tvých stopách a zase ti sloužit. Vezmi nás s sebou!

Sloka 35:

Nadešla vhodná doba ke spálení mrtvého těla, ale královny ho nedovolily odnést — měly ho položené na svých klínech a nepřestávaly ho oplakávat. Slunce mezitím zapadlo za obzor.

Sloka 36:

Když královny naříkaly nad mrtvolou krále, jejich hlasitý pláč bylo slyšet až v sídle Yamarāje. Yamarāja poté přijal tělo chlapce, osobně přišel za příbuznými mrtvého a dal jim následující rady.

Sloka 37:

Śrī Yamarāja řekl: Ó, jak podivuhodné! Tyto osoby jsou starší než já a mají dostatečnou zkušenost, že tisíce živých bytostí se rodí a umírají. Měly by proto pochopit, že i je čeká smrt; přesto jsou však zmateny. Podmíněná duše přichází z neznámého místa a po smrti se na totéž neznámé místo vrací. Z tohoto pravidla, které uplatňuje hmotná příroda, neexistují výjimky. Když to tedy vědí, proč nesmyslně naříkají?

Sloka 38:

Je podivuhodné, že tyto starší ženy nemají vyšší poznání o životě než my. Máme opravdu velké štěstí — přestože jsme děti a opuštěni se musíme prodírat hmotným životem, bez ochrany otce a matky, a přestože jsme velmi slabí, nezahubila a nesežrala nás dravá zvěř. Máme proto pevnou víru, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, který nás chránil i v lůně matky, nás ochrání všude.

Sloka 39:

Chlapec ženy oslovil: Ó vy slabé ženy! Celý svět je stvořen, udržován a zničen jedině z vůle nepomíjivého Nejvyššího Pána. To je závěr védského poznání. Toto hmotné stvoření, sestávající z pohyblivých a nehybných podob, je jako Jeho hračka. Jakožto Nejvyšší Osobnost Božství je plně schopen ničit a chránit.

Sloka 40:

Někdy člověk ztratí peníze na rušné cestě, kde si jich každý může všimnout, a přesto je osud ochrání a nikdo je neuvidí. Jejich majitel je tak dostane zpátky. Naproti tomu bez Pánovy ochrany přijde člověk i o peníze, které má pečlivě uschované doma. Jestliže Nejvyšší Pán někoho chrání, tato osoba zůstane naživu, i když je v džungli a nemá žádného ochránce. A naopak se stává, že osoba, která je doma v péči příbuzných a dalších lidí, zemře, aniž by ji kdokoliv dokázal ochránit.

Sloka 41:

Každá duše zde dostává různé druhy těl podle vlastního jednání. Když zaneprázdnění podmíněné duše skončí, je konec i s jejím tělem. Přestože se nachází v jemnohmotných a hrubohmotných tělech v různých formách života, není jimi poutána. Od projeveného těla se vždy zcela liší.

Sloka 42:

Tak jako si hospodář myslí, že jeho dům je s ním totožný, přestože se od domu liší, podmíněná duše z nevědomosti považuje tělo za sebe samu, třebaže mezi tělem a duší je rozdíl. Tělo je vytvořeno kombinací země, vody a ohně, a když časem dojde k jejich přeměně, bude s ním konec. Duše nemá se stvořením a zánikem těla nic společného.

Sloka 43:

Stejně jako vnímáme, že oheň se liší od dřeva, přestože je v něm, že vzduch je oddělený od těla, přestože se nachází v ústech a nosních dírkách, a stejně jako se nebe nikdy s ničím nemísí, přestože prostupuje vším, tak je i živá bytost oddělená od hmotného těla, jehož je zdrojem, přestože je v něm nyní uvězněná.

Sloka 44:

Yamarāja pokračoval: Vy všichni, kdo naříkáte, jste pošetilí! Muž jménem Suyajña, nad kterým truchlíte, leží stále před vámi a nikam neodešel. Co je tedy důvodem vašeho nářku? Dříve vás poslouchal a odpovídal vám, ale nyní ho nemůžete nalézt a bědujete. To je rozporuplné chování. Ve skutečnosti jste nikdy neviděli osobu v těle, která vás poslouchala a odpovídala vám. Váš nářek je zbytečný. Tělo, které jste měli vždy před očima, leží před vámi.

Sloka 45:

Nejdůležitější v těle je životní vzduch, ale ani ten není tím, kdo poslouchá a hovoří. Nejen životní vzduch, ale dokonce ani duše nemůže nic dělat — tím, kdo vše skutečně řídí, ve spolupráci s individuální duší, je Nadduše. Tato Nadduše řídící činnosti těla se liší od těla i životní síly.

Sloka 46:

Pět hmotných prvků, deset smyslů a mysl se spojují, aby vytvořily různé části hrubohmotných a jemnohmotných těl. Živá bytost přichází do styku se svými hmotnými těly vysoké či nízké úrovně a později se jich vlastní silou zříká. Tuto sílu lze vidět na vlastní schopnosti živé bytosti mít různé druhy těl.

Sloka 47:

Dokud duši halí jemnohmotné tělo z mysli, inteligence a falešného ega, je poutána výsledky svých plodonosných činností. Kvůli tomuto pokryvu je spojena s hmotnou energií, a tak musí neustále, život za životem, snášet utrpení, které způsobují hmotné podmínky a životní zvraty.

Sloka 48:

Je zbytečné vidět hmotné kvality přírody a takzvané štěstí a neštěstí, které z nich plyne, jako skutečné, a také o nich tak hovořit. Když mysl během dne bloumá a člověk se začne považovat za nesmírně důležitého nebo když se mu v noci zdá, jak si s ním užívá krásná žena, jsou to pouze klamné sny. Podobně o štěstí a neštěstí zapříčiněných hmotnými smysly je třeba vědět, že nemají žádný význam.

Sloka 49:

Ty, kdo mají úplné poznání o seberealizaci a dobře vědí, že duše je věčná, zatímco tělo je dočasné, nepřemůže nářek. Ti, kteří poznání o seberealizaci postrádají, však naříkají. Je proto obtížné vzdělávat někoho, kdo je pod vlivem iluze.

Sloka 50:

Kdysi žil jeden lovec, který lákal ptáky na potravu a pak je chytal do připravené sítě. Bylo to, jako kdyby ho jejich zabíjením pověřila zosobněná smrt.

Sloka 51:

Když se toulal po lese, uviděl pár ptáků kuliṅga. Jednoho z nich—samičku — zlákala jeho návnada.

Sloka 52:

Ó královny krále Suyajñi, když nebohý sameček kuliṅga viděl, jak se jeho družka ocitla v tom největším nebezpečí, v sevření Prozřetelnosti, byl velice nešťastný. Jelikož ji miloval a nedokázal ji vysvobodit, začal pro ni bědovat.

Sloka 53:

Běda, jak nemilosrdná je Prozřetelnost! Má družka je v tak hrozné situaci, pláče pro mě a nikdo jí nemůže pomoci. Co tím Prozřetelnost získá, když si vezme tohoto nebohého ptáka? Jaký z toho bude mít prospěch?

Sloka 54:

Jestliže si krutá Prozřetelnost vezme mou ženu, která je polovinou mého těla, proč by si neměla vzít i mě? Jaký má význam žít s polovinou těla, v zármutku nad ztrátou své družky? Co mi to přinese?

Sloka 55:

Nešťastná ptáčata, která přišla o matku, na ni čekají v hnízdě, aby je nakrmila. Jsou velmi malá a ještě jim nedorostla křídla. Jak se o ně postarám?

Sloka 56:

Pták kuliṅga se slzami v očích naříkal nad ztrátou své ženy. Lovec, pečlivě skrytý v dostatečné vzdálenosti, mezitím na popud času, který právě dozrál, vystřelil šíp, jenž zasáhl tělo ptáka a ukončil jeho život.

Sloka 57:

Yamarāja, který vypadal jako malý chlapec, řekl královnám: Jste všechny tak pošetilé, že naříkáte a nevidíte svou vlastní smrt. Postrádáte poznání a nevíte, že i když budete pro svého mrtvého manžela bědovat stovky let, nikdy ho nezískáte zpátky živého, a mezitím se vaše životy přiblíží ke konci.

Sloka 58:

Hiraṇyakaśipu řekl: Když Yamarāja v podobě malého chlapce poučoval příbuzné obklopující mrtvé tělo Suyajñi, všichni byli ohromeni jeho filozofickými slovy. Uvědomovali si, že vše hmotné je dočasné a nic nepřetrvá.

Sloka 59:

Poté, co Yamarāja v podobě chlapce poučil všechny pošetilé Suyajñovy příbuzné, zmizel jim před očima. Příbuzní krále Suyajñi pak vykonali pohřební obřady.

Sloka 60:

Nikdo z vás by se proto neměl rmoutit kvůli ztrátě těla, vlastního ani druhých. Jen pod vlivem nevědomosti člověk takto rozlišuje mezi těly a myslí si: “Kdo jsem já? Kdo jsou ostatní? Co je moje? Co je pro druhé?”

Sloka 61:

Śrī Nārada Muni pokračoval: Diti, matka Hiraṇyakaśipua a Hiraṇyākṣi, vyslechla Hiraṇyakaśipuovy pokyny spolu se svou snachou Ruṣābhānu, Hiraṇyākṣovou manželkou. Poté zapomněla na žal provázející synovu smrt a soustředila svou mysl a pozornost na porozumění skutečné filozofii života.