Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává:

“Tato sedmá kapitola popisuje, jak polobozi urazili Bṛhaspatiho, který je opustil, jak byli poraženi a jak potom na pokyn Pána Brahmy přijali za kněze Viśvarūpu, aby vykonával jejich oběti.”

Śrī Caitanya Mahāprabhu se modlil k Nejvyšší Osobnosti Božství: na dhanaṁ na janaṁ na sundarīṁ kavitāṁ vā jagad-īśa kāmaye—“Ó můj Pane, neusiluji o hmotné bohatství, nechci mít mnoho stoupenců, kteří by mě přijímali za svého vůdce, a netoužím po krásné manželce, která by mě těšila.” Mama janmani janmanīśvare bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi — “Nechci ani osvobození. Vše, co chci, je být život za životem Tvým věrným služebníkem.” Zákony přírody jsou takové, že ten, kdo je nesmírně bohatý, upadá — to platí pro jednotlivce i společnosti. Polobozi jsou v kvalitě dobra, ale někdy i osoba v tak vznešeném postavení, jako má král Indra, který je králem všech polobohů, poklesne kvůli hmotnému bohatství. To nyní vidíme v Americe. Celý americký národ se snaží dosáhnout většího hmotného bohatství, aniž by usiloval o výchovu ideálních lidských bytostí. Výsledkem je, že Američané nyní litují masové zločinnosti ve společnosti a diví se, jak se mohla Amerika natolik vymknout zákonům a stát se tak neovladatelnou. Śrīmad-Bhāgavatam (7.5.31) říká: na te viduḥ svārtha gatiṁ hi viṣṇum — lidé, kteří nejsou osvícení, neznají smysl života, jímž je vrátit se domů, zpátky k Bohu. Individuálně i kolektivně se proto snaží užívat si takzvaného hmotného pohodlí a propadají vínu a ženám. Lidé, kteří z takové společnosti vzejdou, jsou horší než čtvrté třídy. Představují nežádoucí obyvatelstvo zvané varṇa-saṅkara, a jak praví Bhagavad-gītā, vzrůst varṇa-saṅkary vytváří pekelnou společnost. Taková je společnost, ve které se nyní Američané nacházejí.

Naštěstí však do Ameriky přišlo hnutí Hare Kṛṣṇa, jež vychovává ideální lidi prvotřídního charakteru, kteří se zcela vyhýbají jedení masa, nedovolenému sexu, požívání omamných látek a hazardování. Mnoho šťastlivých mladých lidí tomuto hnutí věnuje vážnou pozornost. Mají-li Američané skutečný zájem potlačit zvrhlý zločinný život svého národa, musí přijmout hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a snažit se zavést takový systém lidské společnosti, jaký doporučuje Bhagavad-gītā (cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ). Musí svou společnost rozdělit na lidi první, druhé, třetí a čtvrté třídy. Jelikož nyní vychovávají pouze lidi nižší než čtvrté třídy, jak se mohou vyhnout nebezpečím zločinné společnosti? Před dávnou dobou litoval Pán Indra své neúcty vůči svému duchovnímu mistrovi, Bṛhaspatimu. Stejně tak by měli Američané litovat svého pomýleného rozvoje civilizace a přijmout radu od duchovního mistra, zástupce Kṛṣṇy. Učiní-li tak, budou šťastní a jejich národ se stane vzorem, který bude moci vést celý svět.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti říká, že když prezident nebo král sedí na trůnu, nemusí projevovat úctu každému, kdo přijde do jeho shromáždění, ale musí ji projevit výše postaveným osobnostem, jako je jeho duchovní mistr, brāhmaṇové a vaiṣṇavové. Existuje mnoho příkladů, jak má jednat. Když Pán Kṛṣṇa seděl na trůnu a Jeho shromáždění obdařil svou přízní Nārada, dokonce i Kṛṣṇa okamžitě povstal, aby mu vzdal uctivé poklony, a s Ním i všichni Jeho hodnostáři a ministři. Nārada věděl, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, a Kṛṣṇa věděl, že Nārada je Jeho oddaný, ale přestože je Kṛṣṇa Nejvyšší Pán a Nārada je Pánův oddaný, Pán se řídil náboženskou etiketou. Jelikož byl Nārada brahmacārī, brāhmaṇa a vznešený oddaný, dokonce i Kṛṣṇa — jednající jako král — mu vzdal uctivé poklony. To je jednání typické pro védskou civilizaci. Civilizace, v níž lidé nevědí, jak ctít zástupce Nārady a Kṛṣṇy, jaká má být organizace společnosti a jak dělat pokrok ve vědomí Kṛṣṇy — společnost, která se zabývá pouze výrobou nových automobilů a stavěním nových mrakodrapů každý rok, potom je rozbíjí na kousky a vytváří zase nové — může být technologicky pokročilá, ale není to lidská společnost. Lidská společnost je pokročilá tehdy, když se lidé řídí systémem čtyř tříd (cātur-varṇya). Musí v ní být ideální lidé první třídy, kteří jednají jako rádci; lidé druhé třídy, jednající jako vládci; lidé třetí třídy, kteří produkují potravu a ochraňují krávy, a lidé čtvrté třídy, kteří poslouchají vyšší tři složky společnosti. Toho, kdo nenásleduje standardní společenský systém, je třeba považovat za člověka páté třídy. Společnost bez védských zákonů a pravidel lidstvu příliš nepomůže. Jak je řečeno v tomto verši: dharmaṁ te na paraṁ viduḥ — taková společnost nezná smysl života a nejvyšší princip náboženství.

Védská literatura uvádí (Bhāg. 11.20.17):

My, podmíněné duše, jsme spadli do oceánu nevědomosti, ale lidské tělo nám naštěstí dává příležitost tento oceán překonat, protože je jako velice dobrá loď. Když je tato loď řízena duchovním mistrem v úloze kapitána, může snadno přeplout celý oceán. Dále lodi pomáhají příznivé větry, jimiž jsou védské pokyny. Pokud člověk nevyužije všech těchto možností k překonání oceánu nevědomosti, páchá sebevraždu.

Ten, kdo nastoupí na loď z kamene, je odsouzen k záhubě. Aby lidstvo mohlo dospět k dokonalosti, musí se nejprve zříci falešných vůdců, kteří zvou na kamenné lodě. Celá lidská společnost je v takovém nebezpečí, že jedinou možností k záchraně je řídit se standardními pokyny Ved. Vyvrcholení těchto pokynů se objevuje v podobě Bhagavad-gīty. Člověk nemá přijímat žádné jiné pokyny, protože Bhagavad-gītā vede přímo k dosažení cíle lidského života. Pán Śrī Kṛṣṇa proto říká: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Zanech všech ostatních druhů náboženství a jednoduše se odevzdej Mně.” Jeho pokyny jsou tak vznešené a prospěšné pro celé lidstvo, že bude-li se jimi člověk řídit, bude zachráněn, dokonce i když neuznává Pána Kṛṣṇu za Nejvyšší Osobnost Božství. Nebude-li je však následovat, bude oklamán neautorizovanou meditací a gymnastickými metodami yogy. Tak nastoupí na loď z kamene, která se potopí a klesne ke dnu i se všemi cestujícími. Přestože Američané touží vyváznout z materialistického chaosu, někdy bohužel vidíme, že podporují výrobce kamenných lodí. Takové jednání jim nepomůže. Musí nastoupit na správnou loď, kterou Kṛṣṇa nabízí v podobě hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Pak budou snadno zachráněni. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává: aśmayaḥ plavo yeṣāṁ te yathā majjantaṁ plavam anumajjanti tatheti rāja-nīty-upadeṣṭṛṣu sva-sabhyeṣu kopo vyañjitaḥ. Je-li společnost řízena politickou diplomacií, kdy jeden národ manévruje proti druhému, zaručeně se potopí jako kamenná loď. Politické intriky a diplomacie lidskou společnost nezachrání. Lidé musí přijmout proces vědomí Kṛṣṇy, aby pochopili životní cíl, Boha, a splnili poslání lidského života.

Král Indra přišel k rozumu a uvědomil si, že není příliš upřímným žákem svého duchovního mistra, Bṛhaspatiho. Rozhodl se proto, že od nynějška bude niśaṭha, bez přetvářky. Niśaṭhaḥ śīrṣṇā tac-caraṇaṁ spṛśan — rozhodl se hlavou dotknout nohou svého duchovního mistra. Z tohoto příkladu bychom se měli naučit tento princip, který vyhlásil Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura:

“Milostí duchovního mistra je člověk požehnán milostí Kṛṣṇy. Bez milosti duchovního mistra nemůže udělat žádný pokrok.” Žák by nikdy neměl být pokrytec nebo nevěrný svému duchovnímu mistrovi. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.17.27) je duchovní mistr rovněž nazván ācārya. Ācāryaṁ māṁ vijānīyān — Nejvyšší Osobnost Božství říká, že člověk má ctít duchovního mistra a přijímat ho jako Samotného Pána. Nāvamanyeta karhicit — ācārya nesmí být nikdy zneuctěn. Na martya-buddhyāsūyeta—nikdy nemá být považován za obyčejného člověka. Důvěrnost někdy plodí pohrdání, a člověk má být proto při svém jednání s ācāryou velice opatrný. Agādha-dhiṣaṇaṁ dvijam — ācārya je dokonalý brāhmaṇa, který má neomezenou inteligenci, jak řídit činnosti svého žáka. Kṛṣṇa proto radí v Bhagavad-gītě (4.34):

“Snaž se poznat pravdu tím, že se obrátíš na duchovního mistra. Pokorně se ho dotazuj a zároveň mu služ. Seberealizované duše ti mohou předat poznání, neboť uzřely pravdu.” Člověk se má zcela odevzdat duchovnímu mistrovi a se službou (sevayā) k němu přicházet pro další duchovní osvícení.

Pán Brahmā vyslovil uznání bráhmanským vlastnostem Bṛhaspatiho, který byl duchovním mistrem polobohů díky tomu, že si byl vědom Nejvyššího Brahmanu. Bṛhaspati znamenitě ovládal smysly a mysl, a byl proto velice kvalifikovaným brāhmaṇou. Pán Brahmā pokáral polobohy za to, že tomuto brāhmaṇovi, který byl jejich guruem, neprojevili náležitou úctu. Chtěl jim vštípit, že vlastního gurua je třeba mít v úctě za všech okolností. Když Bṛhaspati přišel do jejich shromáždění, polobozi i jejich král Indra to považovali za samozřejmost. Jelikož přicházel každý den, mysleli si, že mu nemusí projevovat žádnou zvláštní úctu. Jak se říká, důvěrnost plodí pohrdání. Bṛhaspati byl znepokojen a okamžitě opustil Indrův palác. Všichni polobozi v čele s Indrou se tak dopustili přestupku u Bṛhaspatiho lotosových nohou a Pán Brahmā, který si toho byl vědom, je za toto přehlížení odsoudil. V písni, kterou zpíváme každý den, říká Narottama dāsa Ṭhākura: cakṣu-dāna dila yei, janme janme prabhu sei — guru dává žákovi vnitřní duchovní zrak, a proto má být život za životem považován za jeho pána. Nikdo nesmí za žádných okolností projevit guruovi neúctu. Polobozi — pyšní na své hmotné vlastnictví—však byli ke svému guruovi neuctiví. Śrīmad-Bhāgavatam (11.17.27) proto doporučuje: ācāryaṁ māṁ vijānīyān nāvamanyeta karhicit / na martya-buddhyāsūyeta — ācāryovi je třeba vždy skládat uctivé poklony; nikdo by mu neměl nikdy závidět a považovat ho za obyčejnou lidskou bytost.

Devové jsou proslulí tím, že neustále bojují s asury. V těchto bojích byli asurové vždy poráženi, ale tentokrát utrpěli porážku polobozi. Proč? Zde je uvedeno, že to byl důsledek jejich přestupku vůči vlastnímu duchovnímu mistrovi. Jejich nestydatá neúcta k duchovnímu mistrovi byla příčinou porážky od démonů. V śāstrách stojí, že když někdo nemá v úctě výše postavenou ctihodnou osobu, zkracuje se mu délka života, přichází o výsledky svých zbožných činností a takto je ponížen.

Pán Brahmā chtěl polobohy upozornit na to, že silou gurua se lze v tomto světě stát velice mocným a vyvoláním nespokojenosti gurua lze o vše přijít. To potvrzuje píseň Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura:

“Milostí duchovního mistra je člověk požehnán milostí Kṛṣṇy. Bez milosti duchovního mistra nemůže udělat žádný pokrok.” I když mají démoni ve srovnání s Pánem Brahmou zanedbatelnou moc, díky síle svého gurua se stali tak mocnými, že byli schopni dobýt i jeho Brahmaloku. Proto se modlíme k duchovnímu mistrovi:

Milostí gurua se i němý může stát největším řečníkem a chromý může zdolávat hory. Pán Brahmā doporučuje, že chce-li někdo dosáhnout v životě úspěchu, měl by mít tento výrok śāster na paměti.

Z pokynů Pána Brahmy vyplývá, že každý by měl věrně uctívat brāhmaṇy, Nejvyšší Osobnost Božství a krávy. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je go-brāhmaṇa-hitāya ca — je vždy velice laskavý ke kravám a brāhmaṇům. Proto ten, kdo uctívá Govindu, Ho musí uspokojovat uctíváním brāhmaṇů a krav. Uctívá-li vláda brāhmaṇy, krávy a Kṛṣṇu, Govindu, nesetká se nikdy a nikde s porážkou; v opačném případě bude poražena a odsouzena vždy a všude. V tuto chvíli nemají vlády na celém světě žádnou úctu k brāhmaṇům, krávám ani Govindovi, a proto je svět v chaotické situaci. Souhrnně řečeno — i když byli polobozi velice mocní po stránce hmotného bohatství, utrpěli v bitvě porážku od démonů, protože se zachovali neuctivě k brāhmaṇovi, Bṛhaspatimu, který byl jejich duchovním mistrem.

Polobozi dostali od Pána Brahmy radu, aby za svého duchovního mistra přijali syna Tvaṣṭy, přestože vždy přál asurům.

Podle morálních pokynů Cāṇakyi Paṇḍita má člověk vidět všechny živé bytosti na stejné úrovni jako sebe sama (ātmavat sarva-bhūteṣu). To znamená, že nikdo nemá být opomíjen jako podřadný; jelikož v těle každého sídlí Paramātmā, každého je třeba ctít jako chrám Nejvyšší Osobnosti Božství. Tento verš popisuje různé způsoby, jak má člověk ctít gurua, otce, bratra, sestru, hosta a ostatní.

Za účelem vykonání určité povinnosti je třeba vyhledat určitého gurua. Aby polobozi porazili démony, přijali za svého gurua Viśvarūpu, přestože byl níže postavený.

Je řečeno: vṛddhatvaṁ vayasā vinā — člověk může být seniorem i bez pokročilého věku. I ten, kdo není starý, získá vyšší postavení, je-li pokročilý v poznání. Viśvarūpa byl oproti polobohům mladík, protože byl jejich synovcem, ale oni ho chtěli přijmout za svého kněze a to znamenalo, že od nich bude muset přijímat poklony. Polobozi vysvětlili, že by se kvůli tomu neměl zdráhat; mohl se stát jejich knězem, jelikož byl pokročilý ve védském poznání. Také Cāṇakya Paṇḍita radí: nīcād apy uttamaṁ jñānam — člověk může přijmout vzdělání od člena nižší společenské třídy. Brāhmaṇové, členové nejvznešenější varṇy, jsou učitelé, ale i příslušníka nižší rodiny — rodiny kṣatriyů, vaiśyů, nebo dokonce i śūdrů — lze přijmout za učitele, je-li obdařen poznáním. Śrī Caitanya Mahāprabhu to schválil, když vyjádřil tento názor před Rāmānandou Rāyem (Cc. Madhya 8.128):

Nezáleží na tom, zda je člověk brāhmaṇa, śūdra, gṛhastha nebo sannyāsī. To vše jsou hmotná označení a duchovně pokročilá osoba nemá s takovými označeními nic společného. Každý, kdo je pokročilý ve vědě vědomí Kṛṣṇy, se tedy může stát duchovním mistrem, ať už je v jakémkoliv společenském postavení.

Činnosti kvalifikovaného brāhmaṇy jsou paṭhana, pāṭhana, yajana, yājana, dāna a pratigraha. Slova yajana a yājana znamenají, že brāhmaṇa se stává knězem obyvatel v zájmu jejich budoucího štěstí. Ten, kdo přijme roli duchovního mistra, neutralizuje hříšné reakce yajamāny—osoby, pro niž vykonává yajñu. Tím se snižuje množství výsledků zbožných činností, které dříve kněz či duchovní mistr vykonal. Učení brāhmaṇové proto kněžský stav nepřijímají. Vysoce vzdělaný brāhmaṇa Viśvarūpa se však stal knězem polobohů, protože k nim měl hlubokou úctu.

Prvotřídní brāhmaṇa nepřijímá od svých žáků či yajamānů žádnou odměnu. Jelikož praktikuje askezi, chodí místo toho na pole a sbírá obilí, které tam zemědělci brāhmaṇům nechávají. Tito brāhmaṇové rovněž chodí do tržnic, kde se obilí kupuje a prodává ve velkém, a sbírají to, které tam zůstane po obchodnících. Tímto způsobem živí vznešení brāhmaṇové svá těla a své rodiny. Takoví kněží nikdy nepožadují nic od svých žáků, aby mohli žít v bohatství a napodobovat kṣatriye či vaiśyi. Čistý brāhmaṇa dobrovolně přijímá život v chudobě a žije v naprosté závislosti na milosti Pána. Není tomu dávno, kdy jednomu brāhmaṇovi v Kṛṣṇanagaru poblíž Navadvīpu nabízel pomoc místní zamindar, Vraja Kṛṣṇacandra. Brāhmaṇa odmítl pomoc přijmout. Řekl, že přijímá rýži, kterou mu donesou jeho žáci, vaří zeleninová jídla z tamarindových listů, a je tak ve svém životě hospodáře velice šťastný — není proto třeba, aby přijímal zamindarovu pomoc. Závěr je takový, že i když může brāhmaṇa dostávat od svých žáků velké bohatství, nemá odměny za své kněžské působení používat pro vlastní prospěch; musí je používat pro službu Nejvyšší Osobnosti Božství.

Velmi důležité je slovo samādhinā. Samādhi znamená úplné pohroužení bez jakéhokoliv odchýlení mysli. Viśvarūpa, který byl velice učeným brāhmaṇou, nejenže přijal žádost polobohů, ale ujal se jí se vší vážností a vykonával činnosti kněze s nerozptýlenou myslí. Nepřijal tedy kněžské postavení pro hmotný zisk, ale pro dobro polobohů. Taková je povinnost kněze. Slovo puraḥ znamená “rodina” a hita znamená “prospěch”. Slovo purohita tedy vyjadřuje, že kněz je dobrodincem rodiny. Další význam slova puraḥ je “první”. Prvořadou povinností kněze je dohlédnout na to, aby jeho žáci byli duchovně i hmotně po všech stránkách zaopatření. Potom je spokojený. Kněz by nikdy neměl jevit zájem o vykonávání védských obřadů pro svůj vlastní prospěch.

Polobozi (devové) a démoni (asurové) se liší v tom, že všichni polobozi jsou oddaní Pána Viṣṇua, zatímco démoni jsou oddaní polobohů, jako je Pán Śiva, bohyně Kālī a bohyně Durgā. Někdy jsou démoni také oddanými Pána Brahmy. Například Hiraṇyakaśipu byl oddaný Pána Brahmy, Rāvaṇa byl oddaný Pána Śivy a Mahiṣāsura byl oddaný bohyně Durgy. Polobozi jsou oddaní Pána Viṣṇua (viṣṇu-bhaktaḥ smṛto daiva), ale démoni vždy zaujímají vůči viṣṇu-bhaktům, vaiṣṇavům, nepřátelský postoj (āsuras tad-viparyayaḥ). Stávají se oddanými Pána Śivy, Pána Brahmy, Kālī, Durgy a dalších polobohů, aby mohli proti vaiṣṇavům bojovat. V dávných dobách, před mnoha a mnoha lety, vládlo mezi devy a asury nepřátelství a tatáž atmosféra přetrvává dodnes, neboť oddaní Pána Śivy a bohyně Durgy vždy nenávidí vaiṣṇavy, kteří jsou oddanými Pána Viṣṇua. Toto napětí mezi oddanými Pána Śivy a Pána Viṣṇua existovalo vždy. Boje mezi démony a polobohy na vyšších planetárních soustavách probíhají již po velice dlouhou dobu.

Zde se dočítáme, že Viśvarūpa vytvořil pro polobohy ochranný obal prostoupený Viṣṇu mantrou. Viṣṇu mantra se někdy nazývá Viṣṇu-jvara a Śiva mantra se nazývá Śiva-jvara. Z śāster se dozvídáme, že Śiva-jvara a Viṣṇu-jvara jsou někdy používány v bojích mezi démony a polobohy.

Slovo sura-dviṣām, které v tomto verši znamená “nepřátel polobohů”, se rovněž vztahuje na ateisty. Śrīmad-Bhāgavatam na jiném místě uvádí, že Pán Buddha se zjevil proto, aby zmátl démony či ateisty. Nejvyšší Osobnost Božství vždy udílí Svá požehnání oddaným. To Pán Osobně potvrzuje v Bhagavad-gītě (9.31):

“Ó synu Kuntī, směle vyhlas, že Můj oddaný nikdy nezanikne.”