Śrīmad-bhāgavatam 6.5.36

Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl: sannyāsīra alpa chidra sarva-loke gāya (Cc. Madhya 12.51). Ve společnosti lze nalézt mnoho sannyāsīnů, vānaprasthů, gṛhasthů a brahmacārīnů, ale pokud žijí řádně, v souladu se svými povinnostmi, jsou všichni považováni za sādhuy. Prajāpati Dakṣa byl nepochybně sādhu, protože se podrobil takové askezi, že se mu zjevil Pán Viṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství. Měl však sklon k vyhledávání chyb. Nevhodně si myslel, že Nārada Muni je asādhu, že není žádný světec, protože Nārada zmařil jeho záměry. Dakṣa toužil připravit své syny na život gṛhasthů plně obdařených poznáním, a proto je poslal podrobit se askezi u jezera Nārāyaṇa-saras. Nārada Muni však využil jejich pokročilé úrovně askeze a dal jim pokyn, aby se stali vaiṣṇavy ve stavu odříkání. To je povinnost Nārady Muniho a jeho následovníků — musí každému ukázat cestu zřeknutí se hmotného světa a návratu domů, zpátky k Bohu. Prajāpati Dakṣa však nechápal vznešenost povinností, které Nārada Muni vykonal ve vztahu k jeho synům. Jelikož nedokázal ocenit Nāradovo chování, nařkl ho, že je asādhu.

V této souvislosti jsou velice důležitá slova bhikṣor mārga, “cesta stavu odříkání”. Sannyāsī se nazývá tridaṇḍi-bhikṣu, protože jeho povinností je žebrat o almužny v domech gṛhasthů a dávat gṛhasthům duchovní pokyny. Sannyāsī může žebrat ode dveří ke dveřím, ale gṛhastha nikoliv. Gṛhasthové si mohou na své živobytí vydělávat v rámci rozdělení na čtyři třídy duchovního života. Brāhmaṇa gṛhastha si může vydělávat tím, že se stane učencem a bude učit lidi, jak uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. Rovněž se může uctívání ujmout sám. Proto je řečeno, že jedině brāhmaṇové mohou uctívat Božstva a mohou také přijímat jako prasādam vše, co lidé Božstvu obětují. I když může brāhmaṇa někdy přijímat milodary, není to určeno na jeho osobní zaopatření, ale na uctívání Božstev. Brāhmaṇa tedy neshromažďuje nic pro budoucí použití. Kṣatriyové mohou zase vybírat daně od občanů a musí také občany chránit, uvádět v platnost pravidla a předpisy a udržovat zákon a pořádek. Vaiśyové si mají obstarávat živobytí prostřednictvím zemědělství a ochrany krav a śūdrové mají žít ze služby třem vyšším třídám. Dokud se člověk nestane brāhmaṇou, nemůže přijmout sannyās. Sannyāsīni a brahmacārīni mohou žebrat o almužny ode dveří ke dveřím, ale gṛhastha nikoliv.

Prajāpati Dakṣa odsoudil Nāradu Muniho, protože Nārada jakožto brahmacārī, který mohl žebrat ode dveří ke dveřím, učinil sannyāsīny z Dakṣových synů, kteří se připravovali na život gṛhasthů. Dakṣa se na Nāradu nesmírně hněval, protože si myslel, že se na něm Nārada dopustil velkého bezpráví. Podle Dakṣova názoru Nārada Muni jeho nezkušené syny svedl (asādhv akāry arbhakāṇām). Dakṣa považoval své syny za nevinné chlapce, kteří byli svedeni tím, že jim Nārada ukázal cestu životního stavu odříkání. Na základě všech těchto důvodů obvinil Prajāpati Dakṣa Nāradu Muniho, že je asādhu a že by se neměl oblékat jako sādhu.

Světci se někdy u gṛhasthů setkávají s nepochopením; zvláště když učí jejich mladé syny, aby přijali vědomí Kṛṣṇy. Gṛhastha si obvykle myslí, že dokud člověk neprojde životem gṛhasthy, nemůže být pro vstup do stavu odříkání náležitě připraven. Když v souladu s pokyny Nārady nebo některého člena jeho učednické posloupnosti nějaký mladý muž okamžitě přijme cestu odříkání, jeho rodiče se velmi rozhněvají. Stejný jev se vyskytuje v našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, protože učíme všechny mladé chlapce v západních zemích kráčet cestou odříkání. Dovolujeme život gṛhasthy, ale i gṛhastha jde cestou odříkání. I on se musí vzdát tolika zlozvyků, až si jeho rodiče myslí, že si prakticky zničil život. Zakazujeme jedení masa, nedovolený sex, hazardování a požívání omamných látek, a rodiče se proto diví, jak může být život s tolika zákazy pozitivní. Zvláště v západních zemích jsou tyto čtyři zakázané činnosti pro moderní obyvatelstvo prakticky vším. Rodiče proto naše hnutí někdy nemají v oblibě, stejně jako Prajāpatimu Dakṣovi se nelíbilo jednání Nārady a obvinil ho z nečestnosti. Nicméně i když se na nás mohou rodiče hněvat, my musíme bez rozpaků plnit svou povinnost, protože patříme k učednické posloupnosti, která pochází od Nārady Muniho.

Lidé oddaní rodinnému životu se diví, jak se někdo může vzdát radostí života gṛhasthy, který je ústupkem pro sexuální požitek, jen proto, aby se stal žebravým mnichem ve vědomí Kṛṣṇy. Nevědí, že dokud člověk nepřijme život mnicha, ústupek pro hospodáře v podobě možnosti pohlavního styku nelze usměrnit. Ve védské civilizaci proto platí pravidlo, že na konci padesátého roku musí muž zanechat rodinného života. To je povinné. Jelikož je však moderní civilizace pomýlená, hospodáři chtějí žít rodinným životem až do smrti, a z toho důvodu trpí. V takových případech radí žáci Nārady Muniho všem členům mladší generace okamžitě se připojit k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Na tom není nic špatného.