Je řečeno: ātmānaṁ sarvato rakṣet tato dharmaṁ tato dhanam — člověk musí chránit své tělo všemi prostředky; potom může chránit své náboženské zásady a potom své vlastnictví. Taková je přirozená touha všech živých bytostí. Nikdo se nechce vzdát svého těla, dokud mu není vzato násilím. I když polobozi říkali, že žádají o Dadhīciho tělo ve svůj prospěch, jak jim nařídil Pán Viṣṇu, Dadhīci jim ho zdánlivě odmítl dát.

Tento verš popisuje dva druhy lidí — toho, kdo dává milodary, a toho, kdo o ně žebrá. Žebrák by neměl chtít milodar od nikoho, kdo je v tísni, a na druhou stranu ten, kdo je schopen dávat milodary, by neměl odmítat žebráka. To jsou morální pokyny śāster. Cāṇakya Paṇḍita říká: san-nimitte varaṁ tyāgo vināśe niyate sati — vše v tomto hmotném světě bude zničeno, a proto by měl člověk všeho použít pro dobré cíle. Je-li někdo pokročilý v poznání, musí být neustále připraven obětovat pro vyšší cíl cokoliv. V současné době je celý svět v nebezpečné situaci, neboť se nachází pod vlivem bezbožné civilizace. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy potřebuje mnoho vznešených, učených osobností, které obětují své životy obnovení vědomí Boha na celém světě. Zveme proto všechny muže a ženy s rozvinutým poznáním, aby se připojili k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a obětovali své životy velkému cíli — obnovení vědomí Boha v lidské společnosti.

V této souvislosti dal velice vznešený příklad Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu a šest Gosvāmīch z Vṛndāvanu. O Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi říká Śrīmad-Bhāgavatam (11.5.34):

“S úctou se klaníme lotosovým nohám Pána, o Němž by měl každý neustále meditovat. Zanechal života hospodáře a opustil Svou věčnou choť, kterou uctívají i obyvatelé nebeských planet. Odešel do lesa, aby vysvobodil pokleslé duše, které hmotná energie uvrhla do iluze.” Přijmout sannyās znamená spáchat společenskou sebevraždu, ale je to povinnost—alespoň pro každého brāhmaṇu, každou prvotřídní lidskou bytost. Śrī Caitanya Mahāprabhu měl velmi mladou a krásnou manželku a také milující matku, a láskyplné vztahy Jeho rodinných příslušníků byly tak příjemné, že ani polobozi nemohou doma očekávat takové štěstí. On však přesto přijal sannyās a odešel z domova, když Mu bylo pouhých dvacet čtyři let, aby vysvobodil všechny pokleslé duše světa. Žil velice striktním životem sannyāsīna a odmítal veškeré tělesné pohodlí. Podobně Jeho žáci — Gosvāmī z Vṛndāvanu — byli ministři zastávající vznešená místa ve společnosti, ale i oni všechno opustili, aby se připojili k hnutí Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Śrīnivāsa Ācārya říká:

Tito Gosvāmī opustili své pohodlné životy ministrů, zamindarů a učenců a připojili se k hnutí Śrī Caitanyi Mahāprabhua, jen aby projevili milost pokleslým duším světa (dīna-gaṇeśakau karuṇayā). Žili ve Vṛndāvanu coby pokorní mniši, kteří neměli jiné oděvy než bederní roušky a roztrhané deky (kaupīna-kantha), a plnili pokyn Śrī Caitanyi Mahāprabhua — odkrýt zašlou slávu Vṛndāvanu.

Stejně tak i všichni ostatní lidé, kteří jsou v tomto světě po hmotné stránce dobře zajištění, by se měli připojit k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy za účelem povznesení pokleslých duší. Slova bhūta dayayā, māyā mṛgaṁ dayitayepsitam a dīna-gaṇeśakau karuṇayā mají všechna stejný význam. Jsou to velice důležitá slova pro každého, kdo má zájem povznést lidskou společnost k správnému pochopení života. Takový člověk by se měl připojit k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy po vzoru velkých osobností, jako byl Śrī Caitanya Mahāprabhu, šest Gosvāmīch a ještě před nimi velký mudrc Dadhīci. Namísto maření svého života snahou o dočasné tělesné pohodlí by měl být neustále připraven vzdát se svého života pro vyšší cíle. Tělo bude koneckonců stejně zničeno. Člověk by ho tedy měl obětovat v zájmu slávy šíření náboženských zásad po celém světě.

Člověk se obvykle řídí různými druhy náboženských zásad a vykonává různé předepsané povinnosti s ohledem na tělo, které je mu dáno kvalitami hmotné přírody. Tento verš však vysvětluje skutečné náboženské zásady. Každý by měl být nešťastný, když vidí druhé nešťastné, a šťastný, když vidí jejich štěstí. Ātmavat sarva-bhūteṣu — člověk má cítit štěstí a neštěstí druhých jako své vlastní. Právě na tom se zakládá budhistická zásada nenásilí — ahiṁsaḥ parama-dharmaḥ. Když nám někdo ubližuje, cítíme bolest, a proto bychom neměli působit bolest jiným živým bytostem. Posláním Pána Buddhy bylo ukončit zbytečné zabíjení zvířat, a proto kázal, že nenásilí je nejvyšší náboženskou zásadou.

Není možné pokračovat v zabíjení zvířat a zároveň být zastáncem náboženství. To je to největší pokrytectví. Ježíš Kristus řekl: “Nezabíjejte,” ale pokrytci přesto udržují v provozu tisíce jatek a zároveň se vydávají za křesťany. Takovou přetvářku tento verš odsuzuje. Člověk má být šťastný, když vidí druhé šťastné, a nešťastný, když je vidí nešťastné. Touto zásadou by se měl každý řídit. V současné době však bohužel takzvaní filantropové a humanisté hlásají štěstí lidstva na úkor životů nebohých zvířat. To zde není doporučeno. Tento verš jasně říká, že člověk má být soucitný ke všem živým bytostem. Ať už se jedná o člověka, zvíře, strom nebo rostlinu — všechny živé bytosti jsou syny Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (14.4):

“Ó synu Kuntī, je třeba chápat, že všem životním druhům je umožněna existence zrozením v této hmotné přírodě a že Já jsem otcem dávajícím símě.” Různé podoby těchto živých bytostí jsou jen jejich vnější oděvy. Každá živá bytost je ve skutečnosti duší, nedílnou částí Boha. Nikdo by proto neměl projevovat přízeň pouze jednomu druhu. Vaiṣṇava vidí všechny živé bytosti jako nedílné části Boha. Pán o tom říká v Bhagavad-gītě (5.18 a 18.54):

“Díky správnému poznání se pokorní mudrci dívají stejně na učeného a vznešeného brāhmaṇu, krávu, slona, psa i pojídače psů.”

“Ten, kdo je v takovém transcendentálním postavení, okamžitě realizuje Nejvyšší Brahman a je naplněn radostí. Nikdy nenaříká ani po ničem netouží; je stejně nakloněn všem živým bytostem. V tomto stavu dosahuje čisté oddané služby Mně.” Vaiṣṇava je tedy skutečně dokonalou osobou, protože naříká, když vidí druhé nešťastné, a raduje se, když je vidí šťastné. Vaiṣṇava je para-duḥkha-duḥkhī; je vždy nešťastný při pohledu na podmíněné duše v zoufalých podmínkách materialismu. Proto je neustále plně zaměstnaný kázáním vědomí Kṛṣṇy po celém světě.

Podobná rada je dána ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.22.35):

“Povinností každé živé bytosti je vykonávat pomocí svého života, majetku, inteligence a slov činnosti ve prospěch druhých.” To je poslání života. Člověk má zaměstnat své tělo a těla svých přátel a příbuzných, jakož i své bohatství a vše ostatní, co má, ve prospěch druhých. To je mise Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Jak uvádí Caitanya-caritāmṛta (Ādi 9.41):

“Ten, kdo se narodil jako lidská bytost v Indii (Bhārata-varṣi), by měl svůj život přivést k dokonalosti a pracovat pro dobro všech ostatních lidí.”

Slovo upakuryāt znamená para-upakāra, pomáhání druhým. V lidské společnosti samozřejmě existuje mnoho institucí pro poskytování pomoci druhým, ale jelikož lidumilové nevědí, jak druhým pomáhat, jejich sklony k dobročinnosti nepřinášejí žádný užitek. Neznají konečný cíl života (śreya ācaraṇam), kterým je potěšit Nejvyššího Pána. Kdyby všechny filantropické a humanitární činnosti byly zaměřeny k dosažení konečného cíle života — potěšit Nejvyšší Osobnost Božství — byly by dokonalé. Humanitární činnost bez Kṛṣṇy nic neznamená. Do středu všech svých činností musíme umístit Kṛṣṇu; jinak nebude mít žádná naše činnost cenu.

Slova pare bhagavati brahmaṇy ātmānaṁ sannayan vyjadřují, že Dadhīci umístil sebe, duši, k lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství. V této souvislosti si můžeme připomenout, jak opustil své tělo Dhṛtarāṣṭra, což popisuje první zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu (1.13.55). Dhṛtarāṣṭra analyticky rozdělil své hrubohmotné tělo na pět různých prvků — zemi, vodu, oheň, vzduch a éter — z nichž bylo vytvořené, a ty rozmístil do jejich příslušných zdrojů; jinými slovy, smísil je s původní mahat-tattvou. Rozpoznáním svého hmotného pojetí života postupně oddělil svou duši od hmotných vazeb a umístil sebe sama k lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství. V této souvislosti je dán příklad, že když se rozbije hliněná nádoba, malá část nebe uvnitř se spojí s velkým nebem vně nádoby. Māyāvādští filozofové si tento popis Śrīmad-Bhāgavatamu mylně vykládají. Śrī Rāmānuja Svāmī proto ve své knize Vedānta-tattva-sāra popisuje, co toto splynutí duše znamená: jakmile se individuální duše oddělí od hmotného těla vytvořeného z osmi prvků — země, vody, ohně, vzduchu, éteru, falešného ega, mysli a inteligence — zaměstná se oddanou službou Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, v Jeho věčné podobě (īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ / anādir ādir govindaḥ sarva-kāraṇa-kāraṇam). Hmotná příčina hmotných prvků pohltí hmotné tělo a duše zaujme své původní postavení. To popsal Śrī Caitanya Mahāprabhu: jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa' — přirozeným postavením živé bytosti je, že je věčným služebníkem Kṛṣṇy. Když živá bytost rozvojem duchovního poznání a oddané služby překoná hmotné tělo, může obnovit své vlastní postavení a zaměstnat se službou Pánu.

Pán říká v Bhagavad-gītě (8.5):

“Každý, kdo vzpomíná jen na Mě, když na konci života opouští své tělo, okamžitě dosáhne Mé existence. O tom není pochyb.” To je samozřejmě třeba praktikovat dříve, než člověka přemůže smrt, ale dokonalý yogī neboli oddaný umírá v tranzu, s myšlenkami na Kṛṣṇu. Necítí, jak se jeho hmotné tělo odděluje od duše; duše je ihned přemístěna do duchovního světa. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti — duše již nevstupuje do lůna hmotné matky, ale je přemístěna zpátky domů, zpátky k Bohu. Tato yoga — bhakti-yoga — je ten nejvyšší jógový systém, jak Pán Osobně vysvětluje v Bhagavad-gītě (6.47):

“Ten z yogīnů, který se ke Mně s velkou vírou neustále upíná, v nitru na Mě myslí a poskytuje Mi transcendentální láskyplnou službu, je se Mnou nejdůvěrněji spojen prostřednictvím yogy a je ze všech nejvyšší. To je Můj názor.” Bhakti-yogī neustále myslí na Kṛṣṇu, a v okamžiku smrti se proto velice snadno dokáže přemístit na Kṛṣṇaloku, přičemž ani nevnímá bolesti umírání.

Zde se nejedná o řeku Narmadu tekoucí v Indii. Pět posvátných indických řek — Gaṅgā, Yamunā, Narmadā, Kāverī a Kṛṣṇā — je nebeských. Řeka Narmadā teče podobně jako Ganga i na vyšších planetárních soustavách. Bitva mezi polobohy a démony se odehrála na vyšších planetách.

Slova prathame yuge znamenají “na počátku prvního věku”, tedy na počátku Vaivasvatovy manvantary. Během jednoho dne Brahmy se vystřídá čtrnáct Manuů, z nichž každý žije sedmdesát jedna věků. Čtyři yugy—Satya, Tretā, Dvāpara a Kali — tvoří jeden věk. V současnosti žijeme v manvantaře Vaivasvaty Manua, o němž se zmiňuje Bhagavad-gītā (imaṁ vivasvate yogaṁ proktavān aham avyayam / vivasvān manave prāha). Nyní probíhá dvacátý osmý věk Vaivasvaty Manua a k boji došlo na počátku jeho prvního věku. Můžeme vypočítat, před jakou dobou se bitva odehrála: jelikož každý věk trvá 4 300 000 let a nyní jsme ve dvacátém osmém věku, od bitvy na břehu řeky Narmady uplynulo zhruba 120 400 000 let.

Jedno bengálské rčení říká, že když sup prokleje krávu, aby zemřela, jeho kletba nic nezmůže. Stejně tak obvinění, která vznášejí démoni proti oddaným Kṛṣṇy, nepřinesou žádný výsledek. Polobozi jsou oddaní Pána Kṛṣṇy, a kletby démonů proto byly marné.

Může-li se člověk svou smrtí přemístit na vyšší planetární soustavy a být po ní navěky oslavován, kdo by byl tak hloupý, aby takovou slavnou smrt odmítl? Podobnou radu dal také Kṛṣṇa Arjunovi. Pán řekl: “Můj milý Arjuno, nevzdávej se boje. Pokud v něm dosáhneš vítězství, budeš se těšit království, a i když zemřeš, budeš povýšen na nebeské planety.” Každý by měl být připraven zemřít při vykonávání slavných činů. Slavná osoba nemá umírat jako kočky a psi.