Śrīmad-bhāgavatam 6.1.16
Verš
pūyeta tapa-ādibhiḥ
yathā kṛṣṇārpita-prāṇas
tat-puruṣa-niṣevayā
Synonyma
na — ne; tathā — tolik; hi — jistě; agha-vān — člověk s těžkým břemenem hříšných činností; rājan — ó králi; pūyeta — může být očištěn; tapaḥ-ādibhiḥ — dodržováním zásad askeze, brahmacaryi a dalších očistných procesů; yathā — jako; kṛṣṇa-arpita-prāṇaḥ — oddaný, jehož život je naplněný vědomím Kṛṣṇy; tat-puruṣa-niṣevayā — zasvěcením svého života službě zástupci Kṛṣṇy.
Překlad
Můj milý králi, zaměstná-li se hříšný člověk službou pravému oddanému Pána a tak se učí, jak zasvětit svůj život lotosovým nohám Kṛṣṇy, může se zcela očistit. Toho nelze dosáhnout pouhým podstupováním askeze, brahmacaryi a dalších metod odčinění, které jsem popsal dříve.
Význam
Tat-puruṣa se vztahuje na kazatele vědomí Kṛṣṇy, jako je duchovní mistr. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura říká: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā nistāra pāyeche kebā — “Kdo může být vysvobozen ze zajetí māyi, aniž by sloužil pravému duchovnímu mistrovi, ideálnímu vaiṣṇavovi?” Tato myšlenka je vyjádřena i na mnoha jiných místech. Śrīmad-Bhāgavatam (5.5.2) uvádí: mahat-sevāṁ dvāram āhur vimukteḥ — ten, kdo touží po vysvobození ze zajetí māyi, se musí stýkat s čistým oddaným, mahātmou. Mahātmā je ten, kdo dvacet čtyři hodin denně s láskou slouží Pánu. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (9.13):
daivīṁ prakṛtim āśritāḥ
bhajanty ananya-manaso
jñātvā bhūtādim avyayam
“Ó synu Pṛthy, ti, kdo nejsou zmateni — velké duše — jsou pod ochranou božské přírody. Plně se zaměstnávají oddanou službou, protože Mě znají jako Nejvyšší Osobnost Božství, původní a nevyčerpatelnou.” Příznakem mahātmy tedy je, že nemá jiné zaměstnání než službu Kṛṣṇovi. Člověk musí sloužit vaiṣṇavovi, aby se zbavil hříšných reakcí, obnovil své původní vědomí Kṛṣṇy a naučil se, jak milovat Kṛṣṇu. To je výsledek mahātma-sevy. Když někdo slouží čistému oddanému, reakce za jeho hříšný život jsou samozřejmě automaticky zničeny. Oddaná služba není nutná k tomu, aby odstranila zanedbatelnou zásobu hříchů, ale aby probudila naši spící lásku ke Kṛṣṇovi. Tak jako se mlha rozptýlí s prvním zábleskem slunečního světla, hříšné reakce automaticky zmizí, jakmile člověk začne sloužit čistému oddanému. Žádná další snaha není zapotřebí.
Slovo kṛṣṇārpita-prāṇaḥ se vztahuje na oddaného, který odevzdává svůj život službě Kṛṣṇovi; nikoliv tomu, aby se zachránil před cestou k pekelnému životu. Oddaný je nārāyaṇa-parāyaṇa či vāsudeva-parāyaṇa, což znamená, že cesta Vāsudeva, cesta oddanosti, je jeho životem a duší. Nārāyaṇa-parāḥ sarve na kutaścana bibhyati (Bhāg. 6.17.28) — takový oddaný se nebojí jít kamkoliv. Existuje cesta osvobození na vyšší planetární soustavy a cesta na pekelné planety, ale oddaný nārāyaṇa-para se nebojí, ať je poslán kamkoliv — chce jen vzpomínat na Kṛṣṇu, bez ohledu na to, kde je. Takový oddaný se nezajímá o peklo či nebe — lpí jen na službě Kṛṣṇovi. Když se oddaný dostane do pekelných podmínek, přijímá je jako Kṛṣṇovu milost: tat te 'nukampāṁ susamīkṣamāṇaḥ (Bhāg. 10.14.8). Neprotestuje: “Vždyť já jsem tak velký oddaný Kṛṣṇy. Proč jsem se dostal do takového neštěstí?” Namísto toho si myslí: “To je Kṛṣṇova milost.” Dosáhnout takového postoje může oddaný, který slouží zástupci Kṛṣṇy. To je tajemství úspěchu.