Śrīmad-bhāgavatam 6.1.15

V minulém verši uvedl Śukadeva Gosvāmī příklad, že suché listy popínavých rostlin pod bambusem jsou možná ohněm spáleny na popel, ale samotné rostliny mohou znovu vyrůst, protože kořeny jsou stále v zemi. Stejně tak u toho, kdo rozvíjí poznání, ale nemá žádnou chuť pro oddanou službu, existuje možnost, že se hříšné touhy znovu objeví, jelikož nejsou zničeny jejich kořeny v jeho srdci. Śrīmad-Bhāgavatam (10.14.4) uvádí:

Spekulanti, kteří vynakládají velké úsilí na to, aby rozlišováním mezi hříšnými a zbožnými činnostmi získali co nejpřesnější pochopení hmotného světa, ale kteří nevykonávají oddanou službu, mají sklon k hmotným činnostem. Mohou poklesnout a zaplést se do plodonosného jednání. Když však někdo vyvine připoutanost k oddané službě, jeho touhy po hmotném požitku zaniknou automaticky, bez vedlejší snahy. Bhaktiḥ pareśānubhavo viraktir anyatra ca — tomu, kdo je pokročilý ve vědomí Kṛṣṇy, se přirozeně protiví všechny hmotné činnosti, hříšné i zbožné. To je zkouška vědomí Kṛṣṇy. Zbožné i bezbožné činnosti ve skutečnosti pocházejí z nevědomosti, protože živá bytost nemá jakožto věčný služebník Kṛṣṇy zapotřebí jednat pro svůj vlastní smyslový požitek. Jakmile se tedy někdo vrátí na úroveň oddané služby, upustí od své připoutanosti ke zbožnému a bezbožnému jednání a zajímá se pouze o to, co uspokojí Kṛṣṇu. Tento proces bhakti, oddané služby Kṛṣṇovi (vāsudeva-parāyaṇa), zbavuje živou bytost reakcí za všechny činnosti.

Jelikož byl Mahārāja Parīkṣit velký oddaný, odpovědi jeho gurua, Śukadeva Gosvāmīho, které se týkaly karma-kāṇḍy a jñāna-kāṇḍy, ho nemohly uspokojit. Śukadeva Gosvāmī velice dobře znal srdce svého žáka, a proto popsal transcendentální blaženost oddané služby. Slovo kecit, použité v tomto verši, znamená “někteří lidé, ale ne všichni”. Ne každý dospěje k tomu, aby si byl vědom Kṛṣṇy. Kṛṣṇa to vysvětluje v Bhagavad-gītě (7.3):

“Z mnoha tisíců lidí možná jeden usiluje o dokonalost a z těch, kteří dokonalosti dosáhli, Mě sotva jeden zná v pravdě.” Prakticky nikdo nechápe Kṛṣṇu takového, jaký je, protože Kṛṣṇovi nelze porozumět prostřednictvím zbožných činností ani toho nejvznešenějšího spekulativního poznání. Nejvyšší poznání ve skutečnosti spočívá v porozumění Kṛṣṇovi. Neinteligentní lidé, kteří Kṛṣṇu nechápou, jsou velice pyšní a myslí si, že dosáhli osvobození či že se stali Kṛṣṇou nebo Nārāyaṇem. To je nevědomost.

Śrīla Rūpa Gosvāmī vyjadřuje čistotu bhakti, oddané služby, v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11):

“Oddaný má vykonávat transcendentální láskyplnou službu Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi s příznivým postojem a bez touhy po hmotném prospěchu či zisku z plodonosných činností nebo filozofické spekulace. To se nazývá čistá oddaná služba.” Śrīla Rūpa Gosvāmī dále vysvětluje, že bhakti je kleśaghnī śubhadā, což znamená, že když někdo začne praktikovat oddanou službu, zcela ustane jeho zbytečná námaha i hmotná strádání všeho druhu, a dosáhne veškerého štěstí. Bhakti je tak mocná, že je rovněž označována jako mokṣa-laghutākṛt — snižuje důležitost osvobození.

Neoddaní musí podstupovat hmotné strasti, jelikož mají sklon páchat hříšné plodonosné činnosti. Touha jednat hříšně zůstává v jejich srdcích kvůli nevědomosti. Hříšné činy se dělí do tří kategorií — pātaka, mahā-pātaka a atipātaka — a také do dvou skupin: prārabdha a aprāprabdha. Prārabdha se vztahuje na hříšné reakce, jimiž člověk trpí v současnosti, a aprārabdha na zdroje možného utrpení. Reakce se nazývají aprārabdha, když semena (bīja) hříšných reakcí ještě nenesou své plody. Tato semena hříšných činů jsou neviditelná, ale je jich nekonečně mnoho a nikdo nezjistí, kdy byla poprvé zaseta. Působením hříšných reakcí, které již přinášejí plody (prārabdha), dochází k tomu, že se člověk narodí v nízké rodině nebo trpí jinými potížemi.

Jakmile však někdo začne praktikovat oddanou službu, všechny fáze hříšného života — a s nimi i prārabdha, aprārabdha a bīja — zaniknou. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.14.19) říká Pán Kṛṣṇa Uddhavovi:

“Můj milý Uddhavo, oddaná služba určená Mně je jako planoucí oheň, který může spálit na popel všechny hříšné činnosti, přikládané do něho jako palivo.” To, jak oddaná služba ničí reakce za hříšný život, vysvětluje Śrīmad-Bhāgavatam (3.33.6) ve verši, který byl vysloven, když Pán Kapiladeva udílel pokyny Své matce Devahūti. Devahūti řekla:

“Můj milý Pane, když i člověk narozený v rodině pojídačů psů slyší a opakuje opěvování Tvé slávy, vzdává Ti úctu a vzpomíná na Tebe, je okamžitě na vyšší úrovni než brāhmaṇa, a tudíž oprávněný vykonávat oběti. Co teprve říci o tom, kdo Tě vidí přímo?”

Padma Purāṇa uvádí, že ti, jejichž srdce vždy lpí na službě Pánu Viṣṇuovi, jsou okamžitě zbaveni všech reakcí za hříšný život. Tyto reakce obvykle existují ve čtyřech fázích. Některé z nich mohou dávat výsledky ihned, jiné jsou v podobě semen, další jsou neprojevené a další již působí. Oddaná služba všechny tyto reakce okamžitě zbavuje účinnosti. Když je v srdci přítomná oddaná služba, touhy vykonávat hříšné činnosti tam nemají místo. Hříšný život je důsledkem nevědomosti, zapomnění na naše přirozené postavení věčného služebníka Boha; kdo si je však plně vědom Kṛṣṇy, ten toto přirozené postavení realizuje.

Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti říká, že bhakti lze rozdělit na dvě skupiny: (1) santatā, oddaná služba s vírou a láskou, která probíhá neustále, a (2) kādācitkī, oddaná služba, která neprobíhá stále, ale někdy je probuzena. Neustále probíhající oddanou službu (santatā) lze dále rozdělit do dvou kategorií: (1) služba vykonávaná s nepatrnou připoutaností a (2) spontánní oddaná služba. Přerušovanou oddanou službu (kādācitkī) lze rozdělit do tří kategorií: (1) rāgābhāsamayī, oddaná služba, při níž je člověk téměř připoutaný, (2) rāgābhāsa-śūnya-svarūpa-bhūtā, oddaná služba, v níž není žádná spontánní láska, ale dotyčnému se líbí přirozené postavení služby, a (3) ābhāsa-rūpā, letmý záblesk oddané služby. Co se týče odčinění — když má člověk byť jen nepatrný zážitek oddané služby, vynahradí to veškerou potřebu odčinění (prāyaścitta) podstupovat. Pro toho, kdo dosáhl spontánní lásky a nadto láskyplné připoutanosti, což jsou znaky úspěšného pokroku v kādācitkī, tedy odčinění rozhodně není nutné. Dokonce již ve stádiu ābhāsa-rūpā bhakti jsou všechny reakce hříšného života vykořeněny a zničeny. Śrīla Jīva Gosvāmī vyjadřuje názor na význam slova kārtsnyena — i když někdo touží páchat hříšné činnosti, již samotná ābhāsa-rūpā bhakti zničí kořeny jeho touhy. Příklad slunce (bhāskara) je velice výstižný. Forma bhakti zvaná ābhāsa je přirovnána k úsvitu a nahromaděné hříšné činnosti k mlze. Jelikož mlha nepokrývá celé nebe, stačí, aby slunce ukázalo své první paprsky, a mlha se okamžitě rozplyne. Má-li člověk byť jen nepatrný kontakt s oddanou službou, je všechna mlha jeho hříšného života okamžitě rozptýlena.