KAPITOLA DEVÁTÁ

Prvotřídní charakter Jaḍa Bharaty

Tato kapitola popisuje, jak Bharata Mahārāja získal tělo brāhmaṇy. V tomto těle se choval, jako kdyby byl tupý, hluchý a němý — dokonce i když ho přivedli před bohyni Kālī, aby ho zabili a obětovali, vůbec neprotestoval a jen mlčel. Poté, co opustil tělo jelena, narodil se z lůna nejmladší manželky jednoho brāhmaṇy. I v tomto životě si pamatoval na činnosti ze svého minulého života, a aby se vyhnul vlivu společnosti, vystupoval jako hluchý a němý člověk. Dával si velký pozor, aby znovu nepoklesl, a nestýkal se s žádnými neoddanými. Takové jednání by si měl osvojit každý oddaný. Śrī Caitanya Mahāprabhu učil: asat-saṅga-tyāga,—ei vaiṣṇava-ācāra. Oddaný se má striktně vyhýbat společnosti neoddaných, i kdyby se jednalo o členy vlastní rodiny. Když byl Bharata Mahārāja v těle brāhmaṇy, lidé v okolí ho považovali za tupého šílence. On však v nitru neustále opěvoval a připomínal si Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství. I když mu jeho otec chtěl dát vzdělání a očistit ho jako brāhmaṇu předáním posvátné šňůry, choval se tak, aby otci i matce bylo jasné, že je blázen a o žádné očištění se nezajímá. Přesto si však byl vždy plně vědom Kṛṣṇy, aniž by podstupoval tyto oficiální obřady. Někteří lidé, jež nebyli o nic lepší než zvířata, ho kvůli jeho mlčení začali mnoha způsoby sužovat, ale on to vše toleroval. Po smrti otce a matky s ním jeho nevlastní matka a bratři velmi špatně nakládali. Dávali mu to nejhorší jídlo, ale jemu to nevadilo a zůstával vždy zcela pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy. Jedné noci mu nevlastní bratři a matka nařídili, aby hlídal rýžoviště; tehdy ho odvlekl vůdce tlupy lupičů a pokusil se ho zabít a obětovat bohyni zvané Bhadra Kālī. Když lupiči přivedli Bharatu Mahārāje před bohyni Kālī a pozdvihli mačetu, aby ho zabili, špatné zacházení s oddaným vyburcovalo bohyni k činu. Vystoupila z božstva, sama vzala mačetu a všechny lupiče pozabíjela. Čistý oddaný Nejvyšší Osobnosti Božství tedy může zůstat mlčet, i když s ním neoddaní zle nakládají. Darebáci a lupiči, kteří se chovají špatně k oddanému, budou nakonec potrestáni řízením Nejvyšší Osobnosti Božství.

Sloka 1-2:: Śrīla Śukadeva Gosvāmī pokračoval: Můj milý králi, poté, co Bharata Mahārāja opustil tělo jelena, narodil se ve velice čisté bráhmanské rodině. Kdysi žil jeden brāhmaṇa, který patřil k Aṅgirově dynastii a byl plně obdařený bráhmanskými vlastnostmi: ovládal mysl a smysly, prostudoval védskou a další doplňkovou literaturu, vynikal v rozdávání milodarů, byl vždy spokojený, tolerantní, velice jemný, učený a nikomu nezáviděl. Byl seberealizovaný, praktikoval oddanou službu Pánu a setrvával neustále v tranzu. Se svou první manželkou měl devět synů, kvalifikovaných stejně jako on, a s druhou manželkou zplodil dvojčata — bratra a sestru. O chlapci je uvedeno, že byl nejvznešenějším oddaným a nejlepším ze svatých králů — Bharatou Mahārājem. Toto je tedy příběh jeho dalšího života, poté, co opustil tělo jelena.

Sloka 3:: Bharata Mahārāja si díky Pánově zvláštní milosti pamatoval události ze svého minulého života. I když dostal tělo brāhmaṇy, přesto se velice obával svých příbuzných a přátel, kteří nebyli oddaní. Na takovou společnost si vždy dával velký pozor, neboť se bál, že by mohl znovu poklesnout. Před očima veřejnosti proto vystupoval jako tupý, slepý a hluchý šílenec, aby se s ním druzí nepokoušeli bavit. Takto se chránil před špatnou společností. V nitru neustále myslel na lotosové nohy Pána a opěvoval Jeho slávu, která člověku poskytne ochranu před pouty plodonosného jednání. Tímto způsobem zůstal nedotčen vlivem neoddaných společníků.

Sloka 4:: Mysl bráhmanského otce byla vždy plná lásky ke svému synovi, Jaḍa Bharatovi (Bharatovi Mahārājovi). Proto k němu otec vždy lnul. Jelikož Jaḍa Bharata nebyl způsobilý přijmout gṛhastha-āśram, vykonával očistné procesy pouze do konce brahmacarya-āśramu. I když nechtěl přijímat otcovy pokyny, brāhmaṇa ho nepřestal poučovat, jak udržovat čistotu a jak se mýt, neboť myslel na to, že je třeba, aby otec učil svého syna.

Sloka 5:: Jaḍa Bharata se před svým otcem choval jako hlupák, přestože od něho dostával náležitou průpravu ve védském poznání. Choval se tak proto, aby otce přesvědčil o své neschopnosti přijímat pokyny a aby ho přiměl vzdát se dalších pokusů ho poučovat. Jednal vždy přesně naopak — když mu bylo řečeno, aby si umyl ruce po vyměšování, umyl si je předem. Otec mu však přesto chtěl během jara a léta předat védské pokyny. Snažil se ho naučit Gāyatrī mantru společně s oṁkārou a vyāhṛti, ale ani po čtyřech měsících se mu to nepodařilo.

Sloka 6:: Jaḍa Bharata byl pro svého bráhmanského otce vším, a otec k němu byl proto silně připoutaný. Považoval za správné svého syna náležitě vychovat, a zabraný v této neúspěšné snaze se ho pokoušel naučit pravidlům a zásadám brahmacaryi, jako je dodržování védských slibů, čistota, studium Ved, usměrňující metody, služba duchovnímu mistrovi a způsob vykonávání ohňové oběti. Přestože se snažil ze všech sil to vše synovi vštípit, veškeré jeho úsilí selhalo. V srdci doufal, že ze syna bude učenec, ale všechny jeho pokusy byly neúspěšné. Tak jako všichni lidé, byl i tento brāhmaṇa připoutaný ke svému domovu a zapomněl, že jednoho dne zemře. Smrt však nezapomněla — přišla v pravý čas a donutila ho vše opustit.

Sloka 7:: Brāhmaṇova mladší manželka potom svěřila svá dvojčata — chlapce a dívku — starší manželce a odebrala se na Patiloku, když dobrovolně zemřela se svým manželem.

Sloka 8:: Devět nevlastních bratrů Jaḍa Bharaty po otcově smrti upustilo od snahy dát svému bratrovi úplné vzdělání, neboť si o něm mysleli, že je tupý a nemá žádný mozek. Sami byli vyškolení ve třech Vedách — Ṛg, Sāma a Yajur Vedě, jež značně povzbuzují k plodonosnému jednání—a naprosto postrádali duchovní poznání o oddané službě Pánu. Nemohli proto vznešené postavení Jaḍa Bharaty pochopit.

Sloka 9-10:: Degradovaní lidé nejsou ve skutečnosti o nic lepší než zvířata. Jediný rozdíl spočívá v tom, že zvířata mají čtyři nohy a degradovaní lidé pouze dvě. Tato dvounohá lidská zvířata Jaḍa Bharatovi nadávala, že je šílený, tupý, hluchý a němý, a zle s ním nakládala. Jaḍa Bharata byl pro ně hluchý, slepý a tupý šílenec. Neprotestoval však, ani se je nesnažil přesvědčit, že tomu tak není. Když po něm druzí něco chtěli, jednal podle jejich přání. Přijímal a jedl jakékoliv jídlo, které získal žebráním, jako mzdu nebo které přišlo samo o sobě — ať už ho bylo málo, bylo chutné či bez chuti. Nikdy nejedl nic pro uspokojení smyslů, neboť byl již osvobozený od tělesného pojetí, které člověka nábádá k přijímání chutné či nechutné potravy. Měl dokonalé transcendentální vědomí oddané služby, a proto ho neovlivňovaly duality pocházející z tělesného pojetí. Jeho tělo bylo silné jako tělo býka a jeho údy byly velice svalnaté. Nevšímal si zimy či léta, větru a deště, a nikdy se nezahaloval. Lehal si na zem a nikdy si nepotíral tělo olejem ani se nekoupal. Špína zahalovala jeho duchovní záři a poznání stejně, jako skrývá lesk cenného drahokamu. Nosil pouze umazanou bederní roušku a začernalou posvátnou šňůru. Lidé viděli, že se narodil v rodině brāhmaṇy, a proto mu nadávali, že je “brahma-bandhu” a podobně. Takto urážený a opovrhovaný materialisty putoval z místa na místo.

Sloka 11:: Jaḍa Bharata pracoval pouze za jídlo. Jeho nevlastní bratři toho využili a výměnou za trochu jídla ho zaměstnali prací na poli, ale on nevěděl, jak na něm správně pracovat. Nevěděl, kam přidat hlínu, kde zemi zarovnat a kde vytvořit brázdy. Bratři mu dávali rozlámanou rýži, olejové pokrutiny, rýžové plevy, obilí prolezlé červy a připálené zrní ze dna hrnce, ale on to vše s radostí přijímal jako nektar. Vůči nikomu nechoval zášť a vše jedl s velkým potěšením.

Sloka 12:: Jeden vůdce lupičů pocházející z rodiny šúdrů, který si přál mít syna, se tehdy rozhodl uctít bohyni jménem Bhadra Kālī obětováním tupého člověka, který není o nic lepší než zvíře.

Sloka 13:: Vůdce lupičů chytil pro oběť jednoho takového napůl člověka-napůl zvíře, ale tomu se podařilo utéci. Vůdce okamžitě nařídil svým stoupencům, aby ho chytili a přivedli. Rozběhli se do všech stran, ale nemohli ho nikde nalézt. Když zahaleni hustou tmou hledali uprostřed noci, došli na rýžoviště, kde uviděli vznešeného syna Aṅgirova rodu (Jaḍa Bharatu), jenž seděl na vyvýšeném místě a chránil pole před jeleny a divokými prasaty.

Sloka 14:: Stoupenci a služebníci vůdce lupičů usoudili, že Jaḍa Bharata má požadované vlastnosti lidského zvířete, a rozhodli, že je dokonale vhodný pro oběť. Tváře se jim rozzářily štěstím; spoutali ho provazy a přivedli do chrámu bohyně Kālī.

Sloka 15:: Poté všichni zloději podle svého vymyšleného obřadu pro zabíjení zvířecích lidí Jaḍa Bharatu vykoupali, oblékli do nových šatů, dali mu ozdoby vhodné pro zvíře, potřeli mu tělo vonnými oleji a ozdobili ho tilakem, santálovou dření a girlandami. Vydatně ho nakrmili a poté přivedli před bohyni Kālī, které obětovali vonné tyčinky, lampy, girlandy, pražené obilí, mladé větvičky, výhonky, ovoce a květy. Takto před zabitím lidského zvířete bohyni uctívali, zpívali písně, pronášeli modlitby a hráli na bubny a trubky. Poté přiměli Jaḍa Bharatu, aby usedl před božstvem.

Sloka 16:: Jeden ze zlodějů, který jednal jako hlavní kněz, byl tehdy připravený bohyni Kālī obětovat jako likér krev Jaḍa Bharaty, jehož pokládali za lidské zvíře. Uchopil proto hrozivý ostrý meč, posvětil ho mantrou Bhadra Kālī a pozdvihl ho, aby Jaḍa Bharatu zabil.

Sloka 17:: Všichni ničemové a zloději, kteří připravili uctívání bohyně Kālī, byli hrubci spoutaní kvalitami vášně a nevědomosti. Opojeni touhou po velkém bohatství se opovážili porušit příkazy Ved do té míry, že se chystali zabít Jaḍa Bharatu, seberealizovanou duši narozenou v bráhmanské rodině. Ve své zlovolnosti ho přivedli před bohyni Kālī, aby ho obětovali. Takoví lidé mají sklon k zlovolnému jednání, a proto měli tu drzost pokusit se Jaḍa Bharatu zabít. Jaḍa Bharata nebyl pro nikoho nepřítelem — byl nejlepším přítelem všech živých bytostí. Neustále setrvával pohroužený v meditaci o Nejvyšší Osobnosti Božství. Narodil se kvalifikovanému bráhmanskému otci a zabít ho bylo zakázáno, i kdyby jednal nepřátelsky či agresivně. Pro jeho usmrcení neexistoval jediný důvod a bohyně Kālī něco takového nemohla strpět. Okamžitě pochopila, že se tito hříšní lupiči chystají zabít velkého oddaného Pána. Tělo božstva se náhle rozlomilo vedví a z něho vystoupila samotná bohyně Kālī v planoucím těle, které vydávalo pronikavou, nesnesitelnou záři.

Sloka 18:: Rozlícená bohyně Kālī netolerovala spáchané přestupky; blýskala rudýma planoucíma očima, cenila strašné křivé zuby a projevila své hrůzu nahánějící rysy. Přijala děsivé tělo, jako kdyby se chystala zničit celé stvoření. Zuřivě seskočila z oltáře a okamžitě sťala všechny lupiče tímtéž mečem, kterým chtěli zabít Jaḍa Bharatu. Poté začala pít horkou krev, jež vytékala z krků jejích bezhlavých obětí, jako kdyby to byl nějaký likér. Pila tento opojný nápoj se svými společnicemi, čarodějnicemi a démonkami, a v opojení touto krví poté všechny začaly hlasitě zpívat a tancovat, jako by se chystaly zničit celý vesmír. Zároveň si začaly hrát s usekanými hlavami darebáků a házely si s nimi jako s míči.

Sloka 19:: Když se zlovolný člověk dopustí přestupku vůči velké osobnosti, je vždy potrestán výše uvedeným způsobem.

Sloka 20:: Śukadeva Gosvāmī poté řekl Mahārājovi Parīkṣitovi: Ó Viṣṇudatto, ti, kdo již vědí, že duše je oddělená od těla, kdo jsou zbaveni nezdolného uzlu v srdci, kdo neustále jednají pro dobro všech živých bytostí a nikdy neplánují, jak někomu ublížit, jsou vždy pod ochranou Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, Jenž nosí Svůj disk (Sudarśana cakru) a jedná jako svrchovaný čas, aby zabíjel démony a chránil Své oddané. Oddaní vždy přijímají útočiště u lotosových nohou Pána, a proto zůstávají klidní za všech okolností; dokonce i když jim hrozí stětí hlavy. Pro ně to není nic podivuhodného.