Śrīmad-bhāgavatam 5.5.1

V tomto verši Pán Ṛṣabhadeva poučuje Své syny o důležitosti lidského života. Výraz deha-bhāk se vztahuje na kohokoliv, kdo přijal hmotné tělo, ale živá bytost, která obdržela lidskou podobu, musí jednat jinak než zvířata. Zvířata jako psi a prasata mají smyslový požitek z požírání výkalů. Lidé si po těžké celodenní námaze chtějí v noci užívat jídla, pití, sexu a spánku a přitom si musí také zajišťovat náležitou obranu. To však není lidská civilizace. Lidský život znamená dobrovolně podstupovat utrpení ve prospěch rozvoje duchovního života. V životech zvířat a rostlin je samozřejmě také přítomno utrpení, neboť trpí za své minulé přečiny. Lidé by však měli dobrovolně přijmout utrpení v podobě askeze, aby dosáhli božského života. Jakmile ho dosáhnou, mohou si užívat věčného štěstí. Každá živá bytost si chce ve skutečnosti užívat štěstí, ale dokud je uvězněna v hmotném těle, musí zakoušet různé druhy utrpení. V lidské podobě je přítomno vyšší vědomí. Měli bychom jednat podle rady z vyššího zdroje, abychom dosáhli věčného štěstí a vrátili se k Bohu.

Významné je, že vláda a přirozený opatrovatel, otec, mají své podřízené vzdělávat a vychovávat k vědomí Kṛṣṇy. Bez vědomí Kṛṣṇy každá živá bytost neustále trpí v koloběhu zrození a smrti. Aby mohli všichni získat osvobození z tohoto otroctví a být blažení a šťastní, je třeba učit bhakti-yogu. Bláhová civilizace opomíjí učit lidi, jak dosáhnout úrovně bhakti-yogy. Bez vědomí Kṛṣṇy však není člověk o nic lepší než prase nebo pes. Ṛṣabhadevovy pokyny jsou v současné době velice potřebné. Lidé se teoreticky a prakticky učí, jak těžce pracovat pro smyslový požitek, a vyšší životní cíl neexistuje. Muž musí cestovat za živobytím — odejde brzy ráno z domova a nastoupí do vlaku, ve kterém se mačká s ostatními. Hodinu nebo dvě musí prostát, aby se dostal na místo svého pracoviště, a poté ho ještě čeká cesta autobusem. V kanceláři od devíti hodin ráno do pěti hodin večer těžce pracuje a pak mu trvá dvě nebo tři hodiny, než se vrátí domů. Nají se, má pohlavní styk a jde spát. Jeho jediným štěstím za všechny tyto těžkosti je trocha sexu. Yan maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham. Ṛṣabhadeva jasně prohlašuje, že lidský život není určen pro takovouto existenci, které si užívají i psi a prasata. Ti dokonce ani nemusí kvůli sexu tolik dřít. Člověk by se neměl pokoušet napodobovat psy a prasata — měl by se snažit žít jinak. Zde je uvedená alternativa: lidský život je určen pro tapasyu, askezi. Tapasyou se lze vysvobodit z hmotného zajetí. Když člověk dosáhne úrovně vědomí Kṛṣṇy, oddané služby, jeho štěstí je zaručené navždy. Začne-li praktikovat bhakti-yogu, oddanou službu, očistí se tím jeho existence. Živá bytost hledá štěstí jeden život za druhým, ale všechny své problémy může jednoduše vyřešit praktikováním bhakti-yogy. Pak se bezprostředně kvalifikuje pro návrat domů, zpátky k Bohu. To potvrzuje Bhagavad-gītā (4.9):

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění současného těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.”