Pošetilí materialisté nevědí, jak je na každém kroku ovládají a trestají zákony přírody. Neznají účel opakovaného zrození, smrti, stáří a nemoci, a myslí si, že jsou v podmíněném stavu hmotného života velice šťastní. V Bhagavad-gītě (7.15) proto Pán Kṛṣṇa označuje takové materialistické osoby za mūḍhy (darebáky): na māṁ duṣkṛtino mūḍhāḥ prapadyante narādhamāḥ. Tito mūḍhové nevědí, že chtějí-li se očistit, musí uctívat Pána Vāsudeva (Kṛṣṇu) praktikováním askeze. Očištění je cílem lidského života. Tento život není určen pro slepé holdování smyslovému požitku. V lidské podobě musí živá bytost praktikovat vědomí Kṛṣṇy, aby se očistila: tapo divyaṁ putrakā yena sattvaṁ śuddhyet. To je pokyn, který dal král Ṛṣabhadeva Svým synům. V lidské životní podobě musí živá bytost podstoupit askezi všeho druhu pro očištění své existence. Yasmād brahma-saukhyaṁ tv anantam. Všichni hledáme štěstí, ale kvůli své nevědomosti a pošetilosti nevíme, co to ničím nenarušované štěstí skutečně je. Takové štěstí se nazývá brahma-saukhya, “duchovní štěstí”. I když v hmotném světě můžeme získat trochu takzvaného štěstí, toto štěstí je dočasné. To pošetilí materialisté nemohou pochopit. Prahlāda Mahārāja proto říká: māyā-sukhāya bharam udvahato vimūḍhān — tito darebáci dělají velká opatření pouze pro dočasné materialistické štěstí, a proto jsou život za životem neúspěšní.

Hmotné štěstí znamená mít dobré podmínky pro jedení, spaní, pohlavní styk a obranu. Materialista žije na tomto světě pouze pro tyto čtyři principy smyslového požitku a nevšímá si hrozícího nebezpečí smrti. Po smrti svého otce se syn snaží získat jeho peníze a použít je pro smyslový požitek. Stejně tak ten, komu zemře syn, se snaží užívat si vlastnictví svého syna. Někdy si otec mrtvého syna dokonce užívá s jeho ovdovělou manželkou. Takové je chování materialistů. Śukadeva Gosvāmī proto říká: “Jak úžasné jsou tyto zábavy hmotného štěstí, probíhající vůlí Nejvyšší Osobnosti Božství!” Jinými slovy — materialisté chtějí páchat hříšné činnosti všeho druhu, ale nikdo nemůže dělat nic bez svolení Nejvyšší Osobnosti Božství. Proč Nejvyšší Osobnost Božství dovoluje hříšné činnosti? Nejvyšší Pán nechce, aby živá bytost jednala hříšně, a naléhavě ji prosí prostřednictvím svědomí, aby od hříchů upustila. Když však někdo trvá na tom, že bude jednat hříšně, Nejvyšší Pán mu dovolí tak činit na jeho vlastní nebezpečí (mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca). Bez svolení Pána nemůže dělat nikdo nic, ale Pán je tak laskavý, že když si podmíněná duše tvrdošíjně přeje něco dělat, dovolí jí jednat na vlastní nebezpečí.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že na jiných planetárních soustavách a dalších územích v tomto vesmíru — zvláště na Svargaloce—synové vždy přežívají své otce. Na planetě Zemi ovšem často syn zemře dříve než otec a materialistický otec si pak s radostí užívá synova majetku. Otec ani syn však nevidí skutečnost — že oba čeká smrt. S příchodem smrti je se všemi jejich plány na hmotný požitek konec.

Iluzorní energie Nejvyšší Osobnosti Božství působí v tomto hmotném světě nejen na podmíněné duše, ale někdy i na ty nejpokročilejší učence, kteří na základě realizace skutečně znají postavení tohoto hmotného světa. Jakmile si někdo myslí: “Jsem toto hmotné tělo (ahaṁ mameti) a vše ve vztahu s ním je moje,” je pod vlivem iluze (moha). Tato iluze způsobená hmotnou energií působí zvláště na podmíněné duše, ale někdy i na osvobozené. Osvobozenou duší je ten, kdo má dostatečné poznání hmotného světa, a není proto připoutaný k tělesnému pojetí života. Jelikož byl ale po dlouhou dobu ve styku s kvalitami hmotné přírody, i jeho může kvůli nepozornosti v transcendentálním postavení někdy iluzorní energie uchvátit. Pán Kṛṣṇa proto říká v Bhagavad-gītě (7.14): mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te — “Vliv hmotné energie mohou překonat jedině ti, kdo se Mi odevzdají.” Nikdo by se proto neměl považovat za osvobozenou osobu, která je vůči vlivu māyi imunní. Každý by měl velice obezřetně vykonávat oddanou službu a striktně dodržovat usměrňující zásady; tak zůstane v neochvějném postavení u lotosových nohou Pána. Jinak i malá nepozornost způsobí chaos. To jsme již viděli na příkladě Mahārāje Bharaty. Mahārāja Bharata byl nepochybně velkým oddaným, ale jelikož svoji pozornost nepatrně odchýlil k malému jelínkovi, musel vytrpět ještě dvě další zrození — jedno jako jelen a druhé jako brāhmaṇa Jaḍa Bharata. Poté získal osvobození a vrátil se domů, zpátky k Bohu.

Pán je neustále připraven Svému oddanému prominout, ale pokud oddaný využívá Jeho shovívavosti a úmyslně se znovu a znovu dopouští chyb, Pán ho bezpochyby potrestá tím, že ho nechá padnout do spárů iluzorní energie. Jinými slovy, samotné teoretické poznání získané studiem Ved nikoho před spáry māyi neochrání. Oddaný musí vykonávat oddanou službu a pevně se držet lotosových nohou Pána. Pak bude jeho postavení bezpečné.

I když je védské poznání věčné, v tomto hmotném světě je někdy projevené a někdy ne. Když jsou lidé tohoto světa příliš pohrouženi v nevědomosti, védské poznání zmizí. Pán Hayagrīva nebo Pán Matsya ho ovšem vždy chrání a časem je opět prostřednictvím Pána Brahmy rozšířeno. Brahmā je důvěryhodným zástupcem Nejvyššího Pána. Když tedy znovu požádal o pokladnici védského poznání, Pán mu jeho touhu splnil.

Deset modliteb Jayadeva Gosvāmīho uctívajících inkarnace Pána Kṛṣṇy (Keśavy) obsahuje v každé sloce Pánovo jméno. Například: keśava dhṛta-nara-hari-rūpa jaya jagad-īśa hare, keśava dhṛta-mīna-śarīra jaya jagad-īśa hare nebo keśava dhṛta-vāmana-rūpa jaya jagad-īśa hare. Slovo jagad-īśa se vztahuje na vlastníka všech vesmírů. Jeho původní podobou je podoba Pána Kṛṣṇy se dvěma rukama, ve kterých drží flétnu, když pase krávy. Brahma-saṁhitā uvádí:

“Uctívám Govindu, prvotního Pána a prvního otce, který pase krávy plnící všechny touhy v sídle z duchovních drahokamů, kde se nacházejí milióny stromů přání. S velkou úctou a láskou Mu neustále slouží stovky a tisíce bohyní štěstí.” Z tohoto verše se dozvídáme, že Govinda neboli Kṛṣṇa je ādi-puruṣa (původní osoba). Pán má nesčetně mnoho inkarnací, stejně jako je v řece nesčetné množství vln. Původní podobou je však Kṛṣṇa, Keśava.

Śukadeva Gosvāmī mluví o Nṛsiṁhadevovi kvůli Prahlādovi Mahārājovi. Prahlāda přivedl jeho mocný otec, démon Hiraṇyakaśipu, do velké tísně. Jelikož byl před ním Prahlāda Mahārāja zdánlivě bezmocný, volal Pána; ten okamžitě přijal obrovitou podobu Nṛsiṁhadeva (napůl člověka-napůl lva), aby obrovského démona zabil. I když je Kṛṣṇa původní osoba — nemá Sobě rovného — pro uspokojení Svých oddaných nebo splnění určitého cíle přijímá různé podoby. Jayadeva Gosvāmī ve svých modlitbách popisujících různé inkarnace Pána s různými účely proto neustále opakuje jméno Keśavy, původní Osobnosti Božství.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (4.22.39) říká Sanat-kumāra Mahārājovi Pṛthuovi:

“Oddaní, kteří neustále slouží prstům na lotosových nohách Pána, se mohou velice snadno zbavit pevně zauzlených tužeb po plodonosném jednání. Jelikož zastavit vlny smyslového požitku je nesmírně obtížné, neoddaným jñānīm a yogīnům se to nedaří, i když se o to pokoušejí. Proto nejlepší, co můžeš udělat, je zaměstnat se oddanou službou Kṛṣṇovi, synovi Vasudeva.”

Každá živá bytost v tomto hmotném světě má velkou touhu užívat si hmoty ke svému plnému uspokojení. Proto musí přijímat jedno tělo za druhým, a tím pádem její pevně zakořeněné ploduchtivé touhy nemají konce. Nikdo nemůže ukončit koloběh zrození a smrti, aniž by byl zcela prostý tužeb. Śrīla Rūpa Gosvāmī proto popisuje čistou bhakti (oddanou službu) takto:

“Oddaný má vykonávat transcendentální láskyplnou službu Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi s příznivým postojem a bez touhy po hmotném prospěchu či zisku z plodonosných činností nebo filozofické spekulace. To se nazývá čistá oddaná služba.” Dokud se živá bytost zcela nezbaví všech hmotných tužeb, způsobených hustou temnotou nevědomosti, nemůže se plně zaměstnat oddanou službou Pánu. Měli bychom se proto vždy modlit k Pánu Nṛsiṁhadevovi, který zabil Hiraṇyakaśipua, zosobnění hmotné touhy. Hiraṇya znamená “zlato” a kaśipu znamená “měkká poduška či lůžko”. Materialisté si vždy přejí zajistit tělu pohodlí, a k tomu potřebují velké množství zlata. Hiraṇyakaśipu byl tedy dokonalým představitelem materialistického života. Způsoboval proto nejpřednějšímu oddanému, Prahlādovi Mahārājovi, velké potíže, až ho nakonec Pán Nṛsiṁhadeva zabil. Každý oddaný, který se chce zbavit hmotných tužeb, by se měl s úctou modlit k Nṛsiṁhadevovi, jak to učinil Prahlāda Mahārāja v tomto verši.

Následující verš popisuje vaiṣṇavu:

Vaiṣṇava dokáže stejně jako strom přání splnit všechny touhy kohokoliv, kdo přijme útočiště u jeho lotosových nohou. Prahlāda Mahārāja je typický vaiṣṇava. Nemodlí se za sebe, ale za všechny živé bytosti — jak ušlechtilé, tak i závistivé a zlé. Vždy myslel na dobro darebáků, jako byl jeho otec Hiraṇyakaśipu. Nežádal nic pro sebe, ale modlil se k Pánu, aby prominul jeho démonskému otci. To je postoj vaiṣṇavy, který neustále myslí na dobro celého vesmíru.

Śrīmad-Bhāgavatam a bhāgavata-dharma jsou určeny pro ty, kdo se zcela zbavili závisti (parama-nirmatsarāṇām). Proto se Prahlāda Mahārāja v tomto verši modlí: khalaḥ prasīdatām — “Kéž se všechny zlé bytosti upokojí.” Hmotný svět je plný zlých lidí, ale když se někdo zbaví zlomyslnosti, stane se ve svém společenském jednání velkorysým a může myslet na dobro druhých. Každý, kdo začne rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a plně se zaměstná službou Pánu, očistí svou mysl od veškeré zášti (manaś ca bhadraṁ bhajatād adhokṣaje). Proto bychom se měli modlit k Pánu Nṛsiṁhadevovi, aby se usadil v našich srdcích. Měli bychom se modlit: bahir nṛsiṁho hṛdaye nṛsiṁhaḥ — “Kéž Pán Nṛsiṁhadeva sídlí v hloubi mého srdce a ničí všechny mé hříšné sklony. Kéž se má mysl očistí, abych mohl pokojně uctívat Pána a přinést mír celému světu.”

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura nám dává v této souvislosti velice pěkný komentář. Každý, kdo se modlí k Nejvyšší Osobnosti Božství, chce od Pána vždy nějaké požehnání. Dokonce i čistí oddaní (niṣkāma) se modlí o požehnání, jak to učí Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ve Své Śikṣāṣṭace:

“Ó synu Nandy Mahārāje, jsem Tvůj věčný služebník, ale přesto jsem z nějakého důvodu spadl do oceánu zrození a smrti. Vyzdvihni mě prosím z tohoto oceánu smrti a umísti mě jako jeden z atomů ke Tvým lotosovým nohám.” V jiné modlitbě Pán Caitanya říká: mama janmani janmanīśvare bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi — “Prosím, dovol mi být život za životem obdařen čistou láskou a oddaností u Tvých lotosových nohou.” Když Prahlāda Mahārāja říká oṁ namo bhagavate narasiṁhāya, modlí se o Pánovo požehnání, ale jelikož je také vznešeným vaiṣṇavou, nechce nic pro svůj smyslový požitek. První touha vyjádřená v jeho modlitbě je svasty astu viśvasya — “Kéž je celý vesmír šťastný.” Prahlāda Mahārāja takto žádal Pána, aby byl milostivý ke každému — včetně jeho otce, té nejpodlejší osoby. Podle Cāṇakyi Paṇḍita existují dva druhy podlých živých bytostí: jednou je had a druhou člověk jako Hiraṇyakaśipu, který je od přírody plný zášti vůči každému, i když se jedná o jeho vlastního otce nebo syna. Přestože se Hiraṇyakaśipu ke svému malému synovi choval velmi nepřátelsky, Prahlāda Mahārāja žádal o požehnání pro jeho dobro. Hiraṇyakaśipu byl plný zášti vůči oddaným, ale Prahlāda si přál, aby se jeho otec a jemu podobní démoni milostí Pána vzdali své zlomyslné povahy a přestali oddané sužovat (khalaḥ prasīdatām). Potíž spočívá v tom, že khala (zlá živá bytost) se uklidní jen málokdy. Khalu jednoho druhu—hada — lze uklidnit mantrami nebo pomocí určité byliny (mantrauṣadhi-vaśaḥ sarpaḥ khalakena nivāryate). Zlého člověka však nelze upokojit žádnými prostředky. Prahlāda Mahārāja se proto modlí, aby všichni zlí lidé zažili změnu v srdci a mysleli na dobro druhých.

Jestliže se hnutí pro vědomí Kṛṣṇy rozšíří po celém světě a milostí Kṛṣṇy ho každý přijme, myšlení zlých lidí se změní. Každý pak bude myslet na dobro druhých. Prahlāda Mahārāja se proto modlí: śivaṁ mitho dhiyā. V rámci hmotných činností je každý nepřátelský vůči ostatním, ale ve vědomí Kṛṣṇy tak nikdo nejedná; každý myslí na dobro druhých. Prahlāda Mahārāja se proto modlí, aby se mysl každého uklidnila tím, že se upne na lotosové nohy Kṛṣṇy (bhajatād adhokṣaje). Jak je naznačeno na jiném místě Śrīmad-Bhāgavatamu (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ) a jak doporučil Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (18.65): man-manā bhava mad-bhaktaḥ, člověk má neustále myslet na lotosové nohy Pána Kṛṣṇy. Pak se jeho mysl jistě očistí (ceto-darpaṇa-mārjanam). Materialisté vždy myslí na smyslový požitek, ale Prahlāda Mahārāja se modlí, aby Pánova milost změnila jejich mysli a aby se takových myšlenek vzdali. Budou-li neustále myslet na Kṛṣṇu, bude vše v pořádku. Někteří lidé namítají, že kdyby takto každý myslel na Kṛṣṇu, celý vesmír by se vyprázdnil, protože by se každý vrátil domů, zpátky k Bohu. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ovšem říká, že to je nemožné, protože živých bytostí je nesčetně mnoho. Když bude jedna skupina živých bytostí hnutím pro vědomí Kṛṣṇy skutečně vysvobozena, další skupina naplní celý vesmír.

Když byl Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu požádán, aby vysvětlil povinnost vaiṣṇavy, osoby vědomé si Kṛṣṇy, okamžitě řekl: asat-saṅga-tyāga,—ei vaiṣṇava-ācāra. První povinností vaiṣṇavy je vzdát se společnosti těch, kdo nejsou oddanými Kṛṣṇy a příliš lpí na hmotných věcech — manželce, dětech, bankovním kontu a tak dále. Prahlāda Mahārāja se také modlí k Osobnosti Božství, aby se dokázal vyhnout společnosti neoddaných, připoutaných k materialistickému způsobu života. Musí-li být k někomu poután, modlí se, aby to bylo jedině k oddanému.

Oddaný nemá zájem zbytečně zvyšovat žádosti smyslů po uspokojení. Dokud je živá bytost v tomto hmotném světě, musí mít samozřejmě hmotné tělo a musí ho udržovat, aby mohla vykonávat oddanou službu. Tělo lze snadno udržovat přijímáním kṛṣṇa-prasādam. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (9.26):

“Jestliže Mi někdo s láskou a oddaností obětuje lístek, květinu, ovoce či vodu, přijmu to.” Proč bychom měli zbytečně rozšiřovat jídelníček pro uspokojení jazyka? Oddaní mají jíst co nejprostěji. Jinak bude postupně růst připoutanost k hmotným věcem a smysly, které jsou velice silné, budou vyžadovat čím dál více hmotného požitku. To bude znamenat konec plnění skutečné životní povinnosti — pokročit ve vědomí Kṛṣṇy.

Koupele v Ganze mohou člověka jistě vyléčit z mnoha nakažlivých nemocí, ale nemohou očistit jeho hmotně připoutanou mysl, která v hmotné existenci vytváří nejrůznější druhy znečištění. Kdo se však přímo stýká s Nejvyšším Pánem nasloucháním o Jeho činnostech, odstraňuje nečistoty ze své mysli a velice brzy dosáhne vědomí Kṛṣṇy. Sūta Gosvāmī to potvrzuje ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.17):

Nejvyšší Pán, Jenž sídlí v srdci každého, je velice potěšen, když někdo naslouchá vyprávěním o Jeho činnostech, a Osobně odstraňuje nečistoty z mysli posluchače. Hṛdy antaḥ-stho hy abhadrāṇi vidhunoti — smývá z mysli všechny nečistoty. Nečistoty v mysli jsou příčinou hmotné existence. Dokáže-li člověk očistit svou mysl, okamžitě dosáhne svého původního postavení — vědomí Kṛṣṇy — a jeho život tak bude úspěšný. Všichni velcí světci v posloupnosti oddané služby proto důrazně doporučovali proces naslouchání. Śrī Caitanya Mahāprabhu zavedl společné zpívání Hare Kṛṣṇa mantry, aby dal každému možnost slyšet Kṛṣṇovo svaté jméno, protože kdo slyší Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, ten se očišťuje (ceto-darpaṇa-mārjanam). Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se proto především věnuje zpívání Hare Kṛṣṇa mantry po celém světě.

Poté, co je zpíváním Hare Kṛṣṇa očištěna mysl, člověk postupně dospěje na úroveň vědomí Kṛṣṇy, a tehdy čte knihy, jako je Bhagavad-gītā, Śrīmad-Bhāgavatam, Caitanya-caritāmṛta a Nektar oddanosti. Tak se čím dál více zbavuje hmotného znečištění. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.18) uvádí:

“Pravidelným nasloucháním Bhāgavatamu a službou čistému oddanému je vše, co je nepříznivé srdci, takřka zničeno. Láskyplná služba slavnému Pánu, který je opěvován transcendentálními písněmi, se tak stane nezvratnou skutečností.” Pouhým nasloucháním o slavných činnostech Pána je srdce téměř zbaveno hmotného znečištění, a tak se projeví původní postavení oddaného jakožto věčného služebníka, který je nedílnou částí Pána. Když oddaný vykonává oddanou službu, hmotné kvality vášně a nevědomosti jsou postupně zničeny. Jedná pak pouze v kvalitě dobra; je šťastný a dělá další pokroky ve vědomí Kṛṣṇy.

Všichni velcí ācāryové důrazně doporučují dát lidem příležitost naslouchat o Nejvyšším Pánu. Pak je úspěch zajištěn. Čím více ze svých srdcí odstraníme nečistotu hmotné připoutanosti, tím více nás bude přitahovat Kṛṣṇovo jméno, podoba, vlastnosti, příslušenství a činnosti. To je podstata hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Jak vysvětluje příští verš, Kṛṣṇa je původním zdrojem všech živých bytostí. To potvrzuje Bhagavad-gītā (15.7), kde Kṛṣṇa říká:

“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Jelikož žijí podmíněným životem, těžce zápasí se šesti smysly, k nimž patří také mysl.” Všechny živé bytosti jsou nedílnými částmi Kṛṣṇy, a proto když oživí své původní vědomí Kṛṣṇy, mají v malém množství všechny Kṛṣṇovy dobré vlastnosti. Když se člověk zaměstná devíti procesy oddané služby (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam / arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam), jeho srdce se očistí. Tehdy okamžitě pochopí svůj vztah s Kṛṣṇou a oživí svou původní vlastnost být si vědom Kṛṣṇy.

V Ādi-līle Caitanya-caritāmṛty, osmé kapitole, je popis některých vlastností oddaných. O Śrī Paṇḍitovi Haridāsovi je například uvedeno, že měl velice dobré chování, byl tolerantní, pokojný, velkodušný a vážný. Navíc mluvil velmi sladce, jeho snahy byly velice milé, byl vždy trpělivý, každého ctil, vždy jednal ve prospěch všech, jeho mysl byla prostá dvojakosti a v jeho činnostech nebylo ani stopy po zlomyslnosti. To vše jsou původně vlastnosti Kṛṣṇy, a když se někdo stane oddaným, automaticky se u něho projeví. Śrī Kṛṣṇadāsa Kavirāja, autor Caitanya-caritāmṛty, říká, že v těle vaiṣṇavy se projevují všechny dobré vlastnosti a že podle pouhé jejich přítomnosti lze rozeznat vaiṣṇavu od nevaiṣṇavy. Kṛṣṇadāsa Kavirāja uvádí seznam dvaceti šesti dobrých vlastností vaiṣṇavy: (1) Je ke každému velmi laskavý. (2) Nikoho nečiní svým nepřítelem. (3) Je věrný pravdě. (4) Staví se ke všem stejně. (5) Nikdo na něm nenalezne chybu. (6) Je velkodušný. (7) Má jemné chování. (8) Je vždy čistý. (9) Nemá žádné vlastnictví. (10) Jedná ve prospěch každého. (11) Je velice klidný. (12) Je vždy odevzdaný Kṛṣṇovi. (13) Nemá žádné hmotné touhy. (14) Je poddajný. (15) Je stálý. (16) Ovládá své smysly. (17) Nejí více, než je třeba. (18) Není ovlivněn Pánovou iluzorní energií. (19) Ctí každého. (20) Netouží po žádné úctě pro sebe. (21) Je velice vážný. (22) Je milostivý. (23) Je přátelský. (24) Je poetický. (25) Je odborník. (26) Je tichý.

Krokodýli jsou značně divoká zvířata, ale když se odváží vylézt z vody na souš, jsou bezmocní. Mimo vodu nemohou projevit svou původní sílu. Všeprostupující Nadduše, Paramātmā, je zdrojem všech živých bytostí a všechny jsou Jejími nedílnými částmi. Když živá bytost zůstane ve styku s všeprostupujícím Vāsudevem, Osobností Božství, projevuje svou duchovní sílu, stejně jako krokodýl projevuje svou sílu ve vodě. Jinými slovy, velikost živé bytosti lze vnímat v duchovním světě, kde se věnuje duchovním činnostem. Mnoho hospodářů přilne k rodinnému životu, i když jsou dobře obeznámeni s poznáním Ved. Jelikož postrádají veškerou duchovní sílu, jsou zde přirovnáni ke krokodýlům na souši. Jejich velikost je jako velikost mladého manžela a manželky, kteří jsou nevzdělaní, a přesto jeden druhého vychvalují a jsou přitahováni svou dočasnou krásou. Takovouto velikost oceňují pouze lidé nižší třídy, bez jakýchkoliv kvalifikací.

Každý by měl proto vyhledat útočiště u Nejvyšší Duše, zdroje všech živých bytostí. Nikdo by neměl marnit čas takzvaným štěstím materialistického rodinného života. Ve védské civilizaci je tento druh omezeného života dovolen pouze do věku padesáti let, kdy člověk musí odejít od rodiny a přijmout buď stav vānaprasthy (žít nezávisle v ústraní a rozvíjet duchovní poznání), nebo sannyās (stav odříkání, kdy se zcela odevzdává Nejvyšší Osobnosti Božství).

Tento Kāmadeva, který se zjevuje jako Kṛṣṇův syn jménem Pradyumna, je viṣṇu-tattva. Jak je to možné, vysvětluje Madhvācārya, který cituje z Brahmāṇḍa Purāṇy: kāmadeva-sthitaṁ viṣṇum upāste. I když je Kāmadeva viṣṇu-tattva, Jeho tělo není duchovní, ale hmotné. Pán Viṣṇu jakožto Pradyumna neboli Kāmadeva přijímá hmotné tělo, ale přesto jedná duchovně. V tom, zda přijímá hmotné či duchovní tělo, není rozdíl—může jednat duchovně za jakýchkoliv podmínek. Māyāvādští filozofové považují za hmotné dokonce i tělo Pána Kṛṣṇy, ale jejich názory nemohou zabránit Pánovým duchovním činnostem.

Slovo māyāmayam, použité v tomto verši, nesmíme chápat podle māyāvādských interpretací. Māyā znamená kromě “iluze” také “náklonnost”. Matka jednající láskyplně s dítětem se nazývá māyāmaya. Nejvyšší Pán Viṣṇu je v každé podobě, ve které se zjeví, vždy plný lásky ke Svým oddaným. Slovo māyāmayam je zde tedy použité ve smyslu “hluboce nakloněn Svým oddaným”. Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti píše, že māyāmayam také může znamenat kṛpā-pracuram, “velice milostivý”. Podobně Śrīla Vīrarāghava říká: māyā-pracuranātmīya-saṅkalpena parigṛhītam ity arthaḥ jñāna-paryāyo 'tra māyā-śabdaḥ — slovem māyāmayam se označuje ten, kdo je díky důvěrnému vztahu plný lásky. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje māyāmayam rozdělením na slova māyā a āmayam: jelikož je živá bytost nemocná iluzí, Pán si vždy velice přeje vysvobodit Svého oddaného ze spárů māyi a vyléčit ho z nemoci způsobené iluzorní energií.

V tomto verši je dále vysvětleno slovo māyāmaya ve vztahu k tomu, jak Pán různými způsoby šíří Svoji milost. Parāsya śaktir vividhaiva śrūyate — energie Nejvyššího Pána lze chápat různými způsoby. Zde je Pán popsán jako původní zdroj všeho; dokonce i našeho těla, smyslů, mysli, činností, zdatnosti, tělesné a mentální síly a odhodlání zajišťovat životní potřeby. Jeho energie lze vnímat ve všem. Jak uvádí Bhagavad-gītā (7.8): raso 'ham apsu kaunteya — chuť vody je také Kṛṣṇa. Kṛṣṇa je činným principem všeho, co potřebujeme ke svému zaopatření.

Tento verš, vzdávající uctivé poklony Pánu, složila Ramā, bohyně štěstí, a je plný duchovní síly. Každý by měl pod vedením duchovního mistra recitovat tuto mantru, a tak se stát úplným a dokonalým oddaným Pána. Oddaný může zpívat tuto mantru pro úplné vysvobození z hmotných pout a po vysvobození ji i nadále zpívat při uctívání Nejvyššího Pána na Vaikuṇṭhaloce. Všechny mantry jsou samozřejmě určeny pro tento a příští život, jak Sám Kṛṣṇa potvrzuje v Bhagavad-gītě (9.14):

“Velké duše vždy opěvují Mou slávu, snaží se s velkým odhodláním, klaní se přede Mnou, a takto Mě neustále s oddaností uctívají.” Oddaný, který v tomto i příštím životě zpívá mahā-mantru — nebo obecně jakoukoliv mantru — se nazývá nitya-yuktopāsaka.

V tomto verši projevuje Lakṣmīdevī (Ramā) soucit se ženami, které uctívají Pána, aby jim udělil požehnání v podobě dobrého manžela. I když chtějí být šťastné s dětmi, bohatstvím, dlouhým životem a vším, co je jim drahé, nemůže se jim to podařit. V hmotném světě závisí takzvaný manžel na vládě Nejvyšší Osobnosti Božství. Je známo mnoho příkladů žen, jejichž manželé — závislí na výsledcích svého plodonosného jednání — nedokáží svou manželku a její děti, bohatství či délku života ochránit. Jediným pravým manželem všech žen je ve skutečnosti Kṛṣṇa, svrchovaný manžel. Gopī jakožto osvobozené duše to chápaly — zavrhly proto své hmotné manžely a přijaly za skutečného manžela Kṛṣṇu. Kṛṣṇa je skutečným manželem nejen gopī, ale každé živé bytosti. Každý by měl dokonale pochopit, že Kṛṣṇa je skutečným manželem všech živých bytostí, které jsou v Bhagavad-gītě označeny jako prakṛti (ženského rodu), nikoliv puruṣa (mužského rodu). V Bhagavad-gītě (10.12) je jako puruṣa osloven pouze Kṛṣṇa:

“Jsi Nejvyšší Osobnost Božství, konečné sídlo, nejčistší, Absolutní Pravda. Jsi věčná, transcendentální, původní osoba, nezrozená a největší.”

Kṛṣṇa je původní puruṣa a živé bytosti jsou prakṛti. Kṛṣṇa je tedy tím, kdo si užívá, a všechny živé bytosti mají být zdrojem Jeho požitku. Každá žena, která pro svou ochranu hledá hmotného manžela, nebo každý muž, který chce být manželem nějaké ženy, je pod vlivem iluze. Stát se manželem znamená dobře se starat o ženu a děti a zajišťovat jim blahobyt a bezpečí. Hmotnému manželovi se to však nemůže podařit, protože závisí na své karmě. Karmaṇā daiva-netreṇa — jeho poměry jsou určeny jeho minulými plodonosnými činnostmi. Jestliže si tedy někdo pyšně myslí, že může svou ženu ochránit, je pod vlivem iluze. Kṛṣṇa je jediný manžel, a vztah mezi manželem a manželkou v tomto hmotném světě tedy nemůže být absolutní. Jelikož se toužíme ženit a vdávat, Kṛṣṇa pro vzájemné uspokojení milostivě dovoluje takzvanému manželovi mít manželku a manželce mít takzvaného manžela. V Īśopaniṣadě je řečeno: tena tyaktena bhuñjīthā — Pán dává každému jeho podíl. Každá živá bytost je však ve skutečnosti prakṛti, ženského rodu, a Kṛṣṇa je jediný manžel.

Kṛṣṇa je původním vládcem či manželem každého a všechny ostatní živé bytosti, které přijímají podoby takzvaných manželů či manželek, tancují podle Jeho přání. Takzvaný manžel se může spojit se svou ženou za účelem smyslového požitku, ale jeho smysly řídí Hṛṣīkeśa, vládce smyslů, který je proto skutečným manželem.

Zde je jasně vysvětlen význam manžela či opatrovníka. Lidé se chtějí stát manželi, opatrovníky, správci či politickými vůdci, aniž by znali skutečný význam takového vyššího postavení. Po celém světě — ba po celém vesmíru — je mnoho lidí, kteří se nějaký čas prohlašují za manžely, politické vůdce či poručníky, ale po čase si je Nejvyšší Pán přeje z jejich míst odstranit a s jejich kariérou je okamžitě konec. Proto ti, kdo jsou skutečně vzdělaní a pokročilí v duchovním životě, nepřijímají žádného jiného vůdce, manžela či poručníka než Nejvyšší Osobnost Božství.

Pán Kṛṣṇa Osobně prohlašuje v Bhagavad-gītě (18.66): ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣayiṣyāmi — “Osvobodím tě od všech hříšných reakcí.” Kṛṣṇa se nebojí nikoho; každý se naopak bojí Kṛṣṇy. On proto může poskytnout podřízené živé bytosti skutečnou ochranu. Takzvaní vůdci či diktátoři jsou zcela pod vládou hmotné přírody, a proto nikdy nemohou poskytnout druhým úplnou ochranu, i když si pod vlivem falešné pýchy tuto schopnost přisvojují. Na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum — lidé nevědí, že skutečný pokrok v životě spočívá v přijetí Nejvyšší Osobnosti Božství za svého Pána. Všichni političtí vůdci, manželé a poručníci musí přestat klamat sami sebe a druhé předstíráním, že jsou všemocní, a namísto toho začít šířit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, aby se každý mohl poučit, jak se odevzdat Kṛṣṇovi — svrchovanému manželovi.

Śrīla Rūpa Gosvāmī popisuje čistou oddanou službu slovy anyābhilāṣitā-śūnyaṁ jñāna-karmādy-anāvṛtam. Není správné uctívat Nejvyšší Osobnost Božství pro splnění nějaké hmotné touhy po úspěchu v plodonosných činnostech nebo mentální spekulaci. Sloužit lotosovým nohám Pána znamená sloužit Mu přesně tak, jak si On přeje. Začínající oddaný proto musí uctívat Pána striktně podle usměrňujících zásad daných duchovním mistrem a śāstrami. Bude-li vykonávat oddanou službu tímto způsobem, postupně vyvine připoutanost ke Kṛṣṇovi, a když se projeví jeho původní, nyní spící láska k Pánu, bude Mu spontánně sloužit bez jakéhokoliv motivu. Tento stav je dokonalým stádiem vztahu s Pánem. Pán se potom stará o pohodlí a bezpečí Svého oddaného, aniž by o to byl žádán. Kṛṣṇa slibuje v Bhagavad-gītě (9.22):

Nejvyšší Pán se Osobně stará o každého, kdo je plně zaměstnaný oddanou službou Jemu. Pán chrání vše, co má, a dodává mu vše, co potřebuje. Proč bychom tedy měli Pána obtěžovat s žádostmi o něco hmotného? Takové modlitby nejsou zapotřebí.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že ani ten oddaný, který chce, aby mu Pán splnil určitou touhu, nemá být považován za sakāma-bhaktu (oddaného s nějakým motivem). V Bhagavad-gītě (7.16) Kṛṣṇa říká:

“Ó nejlepší z Bharatovců, čtyři druhy zbožných lidí Mi začínají oddaně sloužit — nešťastný, toužící po bohatství, zvídavý a hledající poznání Absolutního.” Ārta a ārthārthī, kteří přicházejí za Nejvyšší Osobností Božství pro úlevu od utrpení nebo pro peníze, nejsou sakāma-bhaktové, i když tak vypadají. Jakožto začínající oddaní jsou jen nevědomí. Později v Bhagavad-gītě Pán říká: udārāḥ sarva evaite — jsou všichni velkodušní (udārāḥ). I když oddaný na začátku možná uchovává v mysli nějakou touhu, časem tato touha zanikne. Śrīmad-Bhāgavatam proto přikazuje:

“Člověk, který má větší inteligenci — ať už nemá žádnou hmotnou touhu, je plný hmotných tužeb nebo touží po osvobození — musí všemi prostředky uctívat svrchovaný celek, Osobnost Božství.” (Bhāg. 2.3.10)

I když chce člověk něco hmotného, nemá se o splnění své touhy modlit k nikomu jinému než k Pánu. Žádá-li splnění svých tužeb od polobohů, znamená to, že je naṣṭa-buddhi — přišel o všechen zdravý rozum. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.20):

“Ti, jež hmotné touhy připravily o inteligenci, se odevzdávají polobohům a uctívají je podle pravidel a předpisů, které odpovídají jejich povahám.”

Lakṣmīdevī radí všem oddaným, kteří se na Pána obracejí s hmotnými touhami, že Ho není třeba žádat o nic hmotného, protože má zkušenost, že Pán je Kāmadeva. Říká, že každý má sloužit Pánu bez jakéhokoliv motivu. Jelikož Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, sídlí v srdci každého, zná myšlenky všech a časem splní všechny touhy. Buďme tedy zcela závislí na službě Pánu a neobtěžujme Ho svými hmotnými žádostmi.

Lakṣmīdevī, bohyně štěstí, v tomto verši jasně říká, že neprokazuje přízeň žádnému materialistovi. I když někdy může být jeden materialista v očích druhého velice bohatý, toto bohatství mu dává Durgādevī, hmotná expanze bohyně štěstí, nikoliv samotná Lakṣmīdevī. Ti, kdo touží po hmotném bohatství, uctívají Durgādevī mantrou dhanaṁ dehi rūpaṁ dehi rūpa-pati-bhājaṁ dehi — “Ó má uctívaná matko Durgādevī, prosím, dej mi bohatství, sílu, slávu, dobrou manželku a další věci.” Kdo potěší bohyni Durgu, může taková požehnání získat, ale jelikož jsou dočasná, jejich výsledkem je pouze māyā-sukha (iluzorní štěstí). Jak prohlásil Prahlāda Mahārāja: māyā-sukhāya bharam udvahato vimūḍhān—ti, kdo těžce pracují pro hmotný zisk, jsou vimūḍhové, hloupí darebáci, protože takové štěstí nebude mít dlouhého trvání. Na druhou stranu oddaní, jako je Prahlāda a Dhruva Mahārāja, získali neobyčejné hmotné bohatství, které však nebylo māyā-sukha. Když oddaný získá nebývalé bohatství, jedná se o přímý dar bohyně štěstí, která sídlí v srdci Nārāyaṇa.

Hmotné bohatství získané modlitbami k bohyni Durze je dočasné. Bhagavad-gītā (7.23) uvádí: antavat tu phalaṁ teṣāṁ tad bhavaty alpa-medhasām — lidé s omezenou inteligencí touží po dočasném štěstí. Přímo jsme viděli, jak si jeden ze žáků Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura chtěl užívat majetku svého duchovního mistra, jenž k němu byl milostivý a tento dočasný majetek mu dal. Nedal mu však sílu kázat učení Caitanyi Mahāprabhua po celém světě. Tuto zvláštní milost — sílu kázat — dostává oddaný, který od svého duchovního mistra nežádá nic hmotného, ale chce mu pouze sloužit. Názorným příkladem je v této souvislosti příběh o démonu Rāvaṇovi. I když chtěl Rāvaṇa unést Pánu Rāmacandrovi bohyni štěstí Sītādevī, nebylo to možné. Sītādevī, kterou násilím odvlekl, nebyla původní Sītādevī, ale expanze māyi, Durgādevī. Výsledkem bylo, že místo aby Rāvana získal přízeň skutečné bohyně štěstí, Durgādevī ho zničila i s celou jeho rodinou (sṛṣṭi-sthiti-pralaya-sādhana-śaktir ekā).

Śāstry na mnoha místech popisují, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, tíhne více ke Svým oddaným než ke Své manželce, která setrvává vždy na Jeho hrudi. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.14.15) je řečeno:

Zde Kṛṣṇa jasně říká, že Jeho oddaní jsou Mu dražší než Pán Brahmā, Pán Śiva, Pán Saṅkarṣaṇa (původní příčina stvoření), bohyně štěstí, a dokonce než Jeho vlastní Já. Na jiném místě ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.9.20) Śukadeva Gosvāmī říká:

Nejvyšší Pán, který může komukoliv udělit osvobození, projevil gopīm více milosti než Pánu Brahmovi, Pánu Śivovi, nebo dokonce bohyni štěstí, která je Jeho vlastní manželkou a je spojená s Jeho tělem. Śrīmad-Bhāgavatam (10.47.60) rovněž uvádí:

“Gopī získaly od Pána požehnání, jaká nemohla získat ani Lakṣmīdevī, ani ty nejkrásnější tanečnice na nebeských planetách. Během tance rāsa Pán nanejvýš šťastlivým gopīm prokazoval Svou přízeň tak, že pokládal ruce na jejich ramena a Osobně tančil se všemi zároveň. Nikdo se nevyrovná gopīm, které obdržely bezpříčinnou milost Pána.”

V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno, že nikdo nemůže získat skutečnou přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství, aniž by kráčel ve stopách gopī. Ani bohyně štěstí nezískala tutéž přízeň jako gopī, přestože se po mnoho let podrobovala tvrdé askezi. O tomto námětu hovoří Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu a Vyeṅkaṭa Bhaṭṭa v Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 9.111—131): “Pán se zeptal: ,Tvá uctívaná bohyně štěstí, Lakṣmī, setrvává vždy na hrudi Nārāyaṇa a je jistě tou nejpočestnější ženou v celém stvoření. Můj Pán je však Pán Śrī Kṛṣṇa, chlapec, který pase krávy. Proč se chce Lakṣmī — taková počestná manželka — stýkat s Mým Pánem? Opustila všechno transcendentální štěstí na Vaikuṇṭě, na dlouhou dobu přijala sliby a usměrňující zásady a podstoupila neomezenou askezi, jen aby mohla být s Kṛṣṇou.'

Vyeṅkaṭa Bhaṭṭa odpověděl: ,Pán Kṛṣṇa a Pán Nārāyaṇa jsou jedna a táž osoba, ale zábavy Kṛṣṇy jsou rozpustilé, a proto skýtají větší potěšení. Jsou Kṛṣṇovým śakti velice příjemné. Jelikož Kṛṣṇa i Nārāyaṇa jsou tatáž osobnost, Lakṣmī svými styky s Kṛṣṇou neporušila svůj slib počestnosti. Šlo spíše o legraci, když se bohyně štěstí chtěla stýkat s Pánem Kṛṣṇou. Myslela na to, že jejímu slibu počestnosti by vztah s Kṛṣṇou neublížil, a mohla by tak vychutnávat blaženost tance rāsa. Co je na tom špatného, jestli si chtěla užívat s Kṛṣṇou? Proč o tom takto žertuješ?'

Pán Caitanya Mahāprabhu odpověděl: ,Vím, že si bohyně štěstí nepřála nic špatného, ale přesto se nemohla tance rāsa zúčastnit. To se dozvídáme ze zjevených písem. Autority na védské poznání se setkaly v lese Daṇḍakāraṇyi s Pánem Rāmacandrou a díky jejich askezi jim bylo dovoleno připojit se k tanci rāsa. Můžeš mi však říci, proč bohyně štěstí Lakṣmī tuto příležitost nedostala?'

Na to Vyeṅkaṭa Bhaṭṭa odpověděl: ,Do tajemství této události nejsem schopen proniknout. Jsem jen obyčejná živá bytost. Má inteligence je omezená a jsem neustále neklidný. Jak mohu chápat zábavy Nejvyššího Pána? Jsou hlubší než milióny oceánů.'

Pán Caitanya odvětil: ,Pán Kṛṣṇa má zvláštní rys — přitahuje srdce každého náladou Své osobní milostné lásky. Člověk může dosáhnout útočiště u lotosových nohou Śrī Kṛṣṇy, bude-li kráčet ve stopách obyvatel planety známé jako Vrajaloka či Goloka Vṛndāvana. Obyvatelé této planety ovšem nevědí, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Aniž by si byli vědomi toho, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Pán, jednají s Ním obyvatelé Vṛndāvanu—Nanda Mahārāja, Yaśodādevī či gopī — jako se svým milovaným synem či milencem. Matka Yaśodā Ho pokládá za svého syna a občas Ho přiváže k hmoždíři. Kṛṣṇovi přátelé, pasáčci krav, Ho považují za obyčejného chlapce a lezou Mu na ramena. Na Goloce Vṛndāvaně nemá nikdo jinou touhu než milovat Kṛṣṇu.'”

Závěr je, že nikdo se nemůže stýkat s Kṛṣṇou, dokud nezíská v plné míře přízeň obyvatel Vrajabhūmi. Chce-li tedy někdo, aby ho Kṛṣṇa Osobně vysvobodil, musí sloužit obyvatelům Vṛndāvanu, kteří jsou čistými oddanými Pána.

Śrīla Jayadeva Gosvāmī zpívá:

Brzy po stvoření byl celý vesmír zaplaven vodou. Pán Kṛṣṇa (Keśava) tehdy inkarnoval jako obrovská ryba, aby ochránil Vedy. Manu proto oslovuje Pána Matsyu výrazem mukhyatama, “inkarnace, která se zjevuje jako první”. Ryby se obvykle vyznačují směsí kvalit nevědomosti a vášně, ale musíme chápat, že každá inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství je zcela transcendentální. Původní, transcendentální kvality Nejvyššího Pána se nikdy ani v nejmenším neznehodnotí. Proto je zde použito slovo sattvāya, které označuje čisté dobro na transcendentální úrovni. Existuje mnoho inkarnací Nejvyššího Pána: Varāha mūrti (podoba kance), Kūrma mūrti (podoba želvy), Hayagrīva mūrti (podoba koně) a tak dále. Nikdy bychom žádnou z Nich neměli považovat za hmotnou. Všechny jsou neustále na úrovni śuddha-sattvy, čisté transcendence.

Nejvyšší Osobnost Božství je antarbahiḥ, uvnitř a vně všeho. Člověk musí překonat klam způsobený Pánovou vnější energií a realizovat přítomnost Pána uvnitř i vně. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.8.19) Śrīmatī Kuntīdevī vysvětlila, že Kṛṣṇa se v tomto světě zjevuje naṭo nāṭyadharo yathā — “stejně jako umělec v šatu herce”. V Bhagavad-gītě (18.61) Kṛṣṇa říká: īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati — “Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno.” Pán sídlí jak v srdci každého, tak i vně. V srdci je Nadduší, inkarnací, která jedná jako rádce a svědek. Pošetilí lidé však i přesto, že Bůh sídlí v jejich srdcích, říkají: “Já Boha nevidím. Ukažte mi Ho.”

Každý je pod vládou Nejvyšší Osobnosti Božství, stejně jako jsou tančící loutky ovládány loutkářem nebo žena svým manželem. Žena je přirovnána k loutce (dārumayī), protože nemá žádnou nezávislost. Vždy by ji měl ovládat nějaký muž. Určitá skupina žen však chce z falešné pýchy přesto zůstat nezávislá. Nemluvě o ženách — všechny živé bytosti jsou prakṛti (ženského rodu), a proto závisejí na Nejvyšším Pánu, jak Kṛṣṇa Sám vysvětluje v Bhagavad-gītě (apareyam itas tv anyāṁ prakṛtiṁ viddhi me parām). Živá bytost není nikdy nezávislá; za všech okolností závisí na milosti Pána. Pán rozděluje společnost na čtyři třídy — brāhmaṇy, kṣatriye, vaiśyi a śūdry — a nařizuje, aby se všichni řídili pravidly danými pro jejich příslušné postavení. Takto zůstávají všichni členové společnosti neustále pod vládou Nejvyššího Pána. Někteří lidé přesto pošetile popírají existenci Boha.

Seberealizace znamená pochopit své podřízené postavení ve vztahu k Pánu. Když je někdo takto osvícen, odevzdá se Nejvyšší Osobnosti Božství a je vysvobozen ze spárů hmotné energie. Jinými slovy, dokud se člověk neodevzdá lotosovým nohám Pána, hmotná energie ve svých mnoha podobách ho bude neustále ovládat. Nikdo v hmotném světě nemůže popřít, že je ovládaný. Nejvyšší Pán, Nārāyaṇa, který je nad touto hmotnou existencí, ovládá každého. To potvrzuje védská mantra eko ha vai nārāyaṇa āsīt. Hlupáci si myslí, že Nārāyaṇa je na úrovni obyčejné hmotné existence. Jelikož nerealizují původní, přirozené postavení živé bytosti, vymýšlejí si jména, jako je daridra-nārāyaṇa, svāmi-nārāyaṇa nebo mithyā-nārāyaṇa. Nārāyaṇa je však skutečným nejvyšším vládcem všech. Toto pochopení je seberealizace.

Módou materialistů je soupeřit s mocí Boha. Když se takzvaní vědci snaží ve svých laboratořích vyrobit živé bytosti, je jejich jediným cílem stavět se vyzývavě vůči talentu a schopnostem Nejvyšší Osobnosti Božství. Tomu se říká iluze. Tento postoj existuje i na vyšších planetárních soustavách, kde sídlí mocní polobozi, jako je Pán Brahmā, Pán Śiva a další. V tomto světě je každý posedlý falešnou pýchou, přestože je ve všech svých snahách neúspěšný. Když se členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy obracejí na takzvané dobrodince, kteří údajně chtějí pomáhat chudým, slyší od nich: “Vy jen marníte čas, zatímco já dávám najíst spoustám hladovějících lidí.” Tyto nicotné snahy, ať už jednotlivců nebo skupin, však bohužel neřeší problémy nikoho.

Takzvaní svāmī se někdy dychtivě snaží živit chudé lidi, které považují za daridra-nārāyaṇy, Pánovy inkarnace v podobách žebráků. Místo aby sloužili původnímu, svrchovanému Nārāyaṇovi, slouží raději vymyšlenému daridra-nārāyaṇovi. Říkají: “Nepropagujte službu Pánu Nārāyaṇovi. Lépe je sloužit hladovějícím lidem světa.” Plány těchto materialistů, ať už jednotlivé či společné, v rámci Spojených národů, se bohužel nemohou nikdy uskutečnit. Pravda je taková, že milióny lidí, zvířat, ptáků a stromů—všechny živé bytosti — zaopatřuje výhradně Nejvyšší Osobnost Božství. Eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān — jedna osoba, Nejvyšší Pán, dodává veškeré životní nezbytnosti všem ostatním živým bytostem. Zpochybňovat autoritu Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnosti Božství, je činností asurů (démonů). Někdy jsou však i surové neboli oddaní zmateni iluzorní energií a falešně se prohlašují za udržovatele celého vesmíru. Takové události jsou popsány v desátém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, kde Śukadeva Gosvāmī vypráví, jak Pán Brahmā a král Indra zpychli a jak je nakonec Kṛṣṇa potrestal.

Závistiví lidé nedokáží ocenit, jak úžasným způsobem Pán tvoří, udržuje a ničí vesmír, ale oddaní Pána tomu dokonale rozumějí. Oddaní vidí za úžasným chodem hmotné přírody Pánovo jednání. V Bhagavad-gītě (9.10) Pán říká:

“Tato hmotná příroda jedná pod Mým vedením, ó synu Kuntī, a vydává všechny pohyblivé a nehybné bytosti. Podle jejích zákonů je tento projev znovu a znovu tvořen a ničen.” Všechny úžasné proměny přírody se odehrávají pod dohledem Nejvyšší Osobnosti Božství. Závistiví lidé to nevidí, ale oddaný — přestože je velice pokorný a třeba i nevzdělaný — ví, že za všemi činnostmi přírody se skrývá svrchovaná ruka Nejvyšší Bytosti.

Slovo priyatama (nejdražší) je velice významné. Každému oddanému je určitá podoba Pána nejdražší. Někteří lidé s ateistickou mentalitou si myslí, že inkarnace Pána v podobě želvy, kance a ryby nejsou příliš pěkné. Nevědí, že jakákoliv podoba Pána je vždy všemi vznešenými vlastnostmi oplývající Osobnost Božství. Jednou z Pánových vznešených vlastností je nekonečná krása, a proto jsou všechny inkarnace velice krásné a oddaní je také tak vidí. Neoddaní si však myslí, že inkarnace Pána Kṛṣṇy jsou obyčejní hmotní tvorové, a proto je dělí na krásné a nepříliš pohledné. Určitý oddaný uctívá určitou podobu Pána proto, že tuto podobu nadevše rád shlíží. Brahma-saṁhitā (5.33) uvádí: advaitam acyutam anādim ananta-rūpam ādyaṁ purāṇa-puruṣaṁ nava-yauvanaṁ ca. Podoba Pána je nádherná a neustále v plném rozkvětu mládí. Upřímní služebníci určité podoby Pána vidí tuto podobu vždy jako velice krásnou a bez ustání Jí oddaně slouží.

V Brahma-saṁhitě je řečeno: goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ — Pán neustále setrvává na Goloce, nejvyšší planetě v duchovním světě, a zároveň je všeprostupující. Tento paradox je možný jedině u Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který oplývá všemi vznešenými vlastnostmi. Všudypřítomnost Pána potvrzuje Bhagavad-gītā (18.61), kde Kṛṣṇa říká: īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati — “Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno.” Na jiném místě Bhagavad-gīty (15.15) Pán říká: sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — “Sídlím v srdci každého a ode Mne pocházejí vzpomínky, poznání i zapomnění.” Pána tedy nelze vidět obyčejnýma očima, přestože je přítomný všude. Jak říká Aryamā, Pán je anupalakṣita-sthāna—nikdo nemůže určit, kde se nachází. Taková je velikost Nejvyšší Osobnosti Božství.

Māyāvādští filozofové považují vesmírnou podobu Pána za skutečnou a Jeho osobní podobu za iluzorní. Jejich omyl můžeme pochopit na jednoduchém příkladu. Oheň sestává ze tří prvků: tepla a světla, jež jsou jeho energiemi, a samotného ohně. Každý chápe, že původní oheň je realita a že teplo a světlo jsou pouze energie ohně. Teplo a světlo jsou jeho beztvaré energie, a z tohoto hlediska jsou neskutečné. Pouze oheň má podobu, a je proto skutečnou podobou tepla a světla. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (9.4): mayā tatam idaṁ sarvaṁ jagad avyakta-mūrtinā — “Ve Své neprojevené podobě pronikám celým vesmírem.” Neosobní pojetí Pána je tedy jako expanze tepla a světla z ohně. V Bhagavad-gītě Pán dále říká: mat-sthāni sarva-bhūtāni na cāhaṁ teṣv avasthitaḥ — celé hmotné stvoření spočívá na Kṛṣṇově energii, buď hmotné, duchovní nebo okrajové, ale jelikož Samotná Jeho podoba se v expanzi Jeho energie nenachází, Kṛṣṇa není Osobně přítomný. Tato nepochopitelná expanze energie Nejvyššího Pána se nazývá acintya-śakti. Nikdo tedy nemůže pochopit skutečnou podobu Pána, aniž by se stal Jeho oddaným.

Tento verš zcela zavrhuje teorii brahma satyaṁ jagan mithyā, která říká, že duchovní podstata neboli Brahman je skutečná, zatímco projevený hmotný svět s jeho velikou rozmanitostí je neskutečný. Nic není neskutečné. Jedna věc může být trvalá a druhá dočasná, ale obě jsou skutečné. Když se někdo například po určitou dobu zlobí, nikdo nemůže říci, že jeho hněv je neskutečný. Je pouze dočasný. Vše, s čím se setkáváme ve svém každodenním životě, má tentýž charakter — je to dočasné, ale skutečné.

V této sloce jsou také jasně popsány různé druhy živých bytostí pocházející z různých zdrojů. Některé se rodí z lůna a jiné (jako určité druhy hmyzu) z lidského potu. Jiné se líhnou z vajec a další vyrůstají ze země. Živá bytost se rodí za různých okolností v závislosti na svých minulých činnostech (karmě). I když je tělo živé bytosti hmotné, není v žádném případě neskutečné. Nikdo nepřijme argument, že jelikož je hmotné tělo člověka neskutečné, vražda nebude mít žádné následky. Dočasná těla jsou nám dána podle naší karmy a musíme v nich zůstat, abychom si vychutnávali bolesti a radosti života. Nelze je označit za neskutečná; jsou pouze dočasná. I když je energie Nejvyššího Pána někdy projevená a jindy ne, je stejně trvalá jako On Sám. To je shrnuto ve Vedách slovy sarvaṁ khalv idaṁ brahma — “Vše je Brahman.”

Filozofové a vědci se snaží studovat celý vesmír a po milióny a milióny let různě teoretizují a kalkulují. Spekulativní bádání takzvaného vědce či filozofa však pokaždé přeruší jeho smrt a zákony přírody působí dále bez ohledu na jeho práci.

V hmotném stvoření probíhají změny po miliardy let, až je nakonec celý vesmír zničen a zůstane v neprojeveném stavu. V přírodě neustále dochází ke změnám a zničení (bhūtvā bhūtvā pralīyate), a přesto chtějí materialističtí vědci studovat její zákony, aniž by znali Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, který stojí v pozadí celé přírody. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (9.10):

“Tato hmotná příroda jedná pod Mým vedením, ó synu Kuntī, a vydává všechny pohyblivé a nehybné bytosti. Podle jejích zákonů je tento projev znovu a znovu tvořen a ničen.”

Nyní je hmotné stvoření projevené, po nějakém čase bude zničeno, zůstane na mnoho miliónů let ve spícím stavu a nakonec bude opět stvořeno. Takový je zákon přírody.

Śrī Caitanya Mahāprabhu je inkarnací pro současný věk Kali, což je potvrzeno na mnoha místech v Purāṇách, Mahābhāratě, Śrīmad-Bhāgavatamu a Upaniṣadách. Souhrnný popis Jeho zjevení podává Caitanya-caritāmṛta (Madhya 6.99):

Ve věku Kali se Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství, nezjevuje jako līlāvatāra, inkarnace projevující zábavy. Proto se nazývá tri-yuga. Na rozdíl od jiných inkarnací se Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu zjevuje v tomto věku Kali jako oddaný Pána. Proto je označován jako “skrytá inkarnace” (channāvatāra).

Slovo kriyārthaiḥ znamená “vykonáváním obřadů pro uspokojení polobohů”. Význam slova vipaścitaḥ vysvětluje Taittirīya Upaniṣad: satyaṁ jñānam anantaṁ brahma. yo veda nihitaṁ guhāyāṁ parame vyoman. so 'śnute sarvān kāmān saha brahmaṇā vipaściteti. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.19): bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate — “Po mnoha zrozeních a smrtích se ten, kdo je skutečně obdařen poznáním, odevzdá Mně.” Když živá bytost chápe, že Pán sídlí v srdci každého, a skutečně vidí Pána všude, má dokonalé poznání. Slovo jāta-vedaḥ znamená “oheň roznícený třením dřeva”. Ve védských dobách dokázali učení mudrci získat oheň ze dřeva. Jāta-vedaḥ také označuje oheň v žaludku, který tráví vše, co sníme, a vyvolává chuť k jídlu. Slovo gūḍha vysvětluje Śvetāśvatara Upaniṣad. Eko devaḥ sarva-bhūteṣu gūḍhaḥ — Nejvyšší Osobnost Božství lze pochopit pronášením védských manter. Sarva-vyāpī sarva-bhūtāntar-ātmā — Pán je všeprostupující a sídlí v srdcích živých bytostí. Karmādhyakṣaḥ sarva-bhūtādhivāsaḥ — je svědkem všech činností živé bytosti. Sākṣī cetā kevalo nirguṇaś ca — Nejvyšší Pán je svědkem i životní silou, a přesto je transcendentální všem hmotným kvalitám.

Předměty hmotného požitku, smyslové činnosti, připoutanost ke smyslové rozkoši, tělo, falešný egoismus atd. jsou výtvory Pánovy vnější energie, māyi. V pozadí všech těchto činností je živá bytost a živé bytosti vede Nadduše. Živá bytost není vším — řídí ji Nadduše. Kṛṣṇa to potvrzuje v Bhagavad-gītě (15.15):

“Sídlím v srdci každého a ode Mne pocházejí vzpomínky, poznání i zapomnění.” Živā bytost závisí na Nadduši, která jí dává pokyny. Ten, kdo je pokročilý v duchovním poznání či znalý mystické yogy (yama, niyama, āsana a další), chápe transcendenci buď jako Paramātmu, nebo jako Nejvyšší Osobnost Božství. Nejvyšší Pán je původní příčinou všech událostí v přírodě. Proto je popisován jako sarva-kāraṇa-kāraṇam, příčina všech příčin. Za vším, co vidíme svýma hmotnýma očima, se skrývá nějaká příčina, a kdo je schopen vidět původní příčinu všech příčin, Pána Kṛṣṇu, ten skutečně vidí. Kṛṣṇa, sac-cid-ānanda-vigraha, stojí v pozadí všeho, jak Sám potvrzuje v Bhagavad-gītě (9.10):

“Tato hmotná příroda jedná pod Mým vedením, ó synu Kuntī, a vydává všechny pohyblivé a nehybné bytosti. Podle jejích zákonů je tento projev znovu a znovu tvořen a ničen.”

Někdy se objevuje otázka, proč Nejvyšší Pán stvořil tento hmotný svět, který je pro živé bytosti, jež jsou v něm uvězněné, plný tolika utrpení. Zde je dána odpověď — Pán si nepřeje tvořit tento hmotný svět proto, aby působil živým bytostem utrpení; tvoří ho pouze z toho důvodu, že si v něm podmíněné duše chtějí užívat.

Příroda nejedná automaticky — její úžasné jednání vyvolává Pánův pohled na hmotnou energii. Je to podobné, jako když magnet pohybuje kusem železa. Jelikož materialističtí vědci a takzvaní sāṅkhyoví filozofové nevěří v Boha, myslí si, že hmotná příroda jedná bez dozoru. To však není pravda. V Caitanya-caritāmṛtě (Ādi 6.18-19) je stvoření hmotného světa vysvětleno takto:

“Ateističtí sāṅkhyoví filozofové si myslí, že příčinou vesmírného projevu je celková hmotná energie, ale jsou na omylu. Mrtvá hmota nemá schopnost pohybu, a proto nemůže jednat nezávisle. Pán dodává hmotným složkám Svou tvůrčí energii. Díky ní se poté hmota začíná pohybovat a vytváří akce a reakce.” Mořskými vlnami pohybuje vítr, vítr je výtvorem éteru, éter vzniká vzrušením tří kvalit hmotné přírody a tři kvality hmotné přírody na sebe působí díky pohledu Nejvyššího Pána na celkovou hmotnou energii. V pozadí všech přírodních jevů tedy stojí Nejvyšší Osobnost Božství, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram). To také ještě podrobněji vysvětluje Caitanya-caritāmṛta (Ādi 5.59-61):

“Prakṛti (hmotná příroda) je tupá a nečinná, a proto nemůže být skutečnou příčinou hmotného světa. Pán Kṛṣṇa projevuje Svou milost tím, že do tupé, nečinné hmotné přírody dodá Svou energii. Prakṛti se tedy stává druhotnou příčinou působením energie Pána Kṛṣṇy, stejně jako se železo rozžhaví doruda energií ohně. Pán Kṛṣṇa je proto původní příčinou vesmírného projevu. Prakṛti je totéž, co bradavky na krku kozy, které nemohou dát žádné mléko.” Materialističtí vědci a filozofové se tedy dopouštějí velké chyby, když si myslí, že se hmota pohybuje nezávisle.