Když král Purañjana ukončil svůj lov, vrátil se z lesa domů a poté, co se občerstvil koupelí a dobrým jídlem, vydal se hledat svoji manželku. Když ji viděl, jak leží na zemi, bez postele a náležitého oděvu, jako by byla zanedbaná, velice ho to zarmoutilo. Poté zjistil, že ho přitahuje, a začal si užívat její společnosti. Živá bytost v hmotném světě se podobně věnuje hříšným činnostem, které lze přirovnat k lovu krále Purañjany v lese.

Proti hříšnému životu lze působit různými náboženskými metodami, jako je yajña, vrata a dāna — vykonávání obětí, přijetí určitého náboženského slibu a dávání milodarů. Tak se může člověk zbavit reakcí za hříšný život a zároveň probudit své původní vědomí Kṛṣṇy. Tím, že se král Purañjana vrátil domů, vykoupal, dobře najedl, osvěžil a nalezl svou manželku, dostal se do svého dobrého vědomí v rodinném životě. Jinými slovy, systematický rodinný život podle pokynů Ved je lepší než nezodpovědný hříšný život. Když se manželé spojí ve vědomí Kṛṣṇy a pokojně spolu žijí, je to velice pěkné. Je-li však manžel příliš přitahován ke své ženě a zapomíná na své prvořadé životní povinnosti, začne se znovu zaplétat do materialistického života. Śrīla Rūpa Gosvāmī proto doporučuje: anāsaktasya viṣayān (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.255). Manželé mohou žít spolu za účelem pokroku v duchovním životě, aniž by přitom ulpívali na sexu. Manžel se má věnovat oddané službě a manželka má být věrná a zbožná, jak předepisují védské pokyny. Takové spojení je velice dobré. Lpí-li však manžel příliš na své ženě kvůli sexu, je to velice nebezpečná situace. Ženy mají obvykle silné sexuální sklony. Je přímo řečeno, že sexuální touha ženy je devětkrát silnější než sexuální touha muže. Mužovou povinností je proto udržovat si ženu pod svou vládou tím, že ji uspokojuje, dává jí ozdoby, dobré jídlo, pěkné šaty a zaměstnává ji náboženskými činnostmi. Žena by samozřejmě měla mít několik dětí, aby muže nerozptylovala. Je-li však muž přitahován k ženě pouze za účelem sexuálního požitku, rodinný život je odporný.

Velký politik Cāṇakya Paṇḍita říkal: bhāryā rūpavatī śatruḥ — krásná manželka je nepřítel. Každá žena je v očích svého manžela samozřejmě velice krásná. Druhým se příliš krásná zdát nemusí, ale pro manžela, kterého velice přitahuje, je vždy nádherná. Z toho je zřejmé, že je k ní příliš poután. Toto okouzlení se zakládá na sexu. Celý svět je uchvácen dvěma kvalitami hmotné přírody — rajo-guṇou a tamo-guṇou, vášní a nevědomostí. Ženy jsou obvykle velice vášnivé a méně inteligentní, a muž by proto neměl jejich vášni a nevědomosti podléhat. Vykonáváním bhakti-yogy neboli oddané služby může člověk dosáhnout kvality dobra. Dokáže-li manžel, jenž je na úrovni dobra, ovládat svoji manželku, která je ve vášni a nevědomosti, žena z toho získá prospěch. Zapomene na své přirozené sklony k vášni a nevědomosti a bude svému manželovi, který je v kvalitě dobra, poslušná a věrná. Takový život je velice vítaný. Inteligence muže a ženy pak velice pěkně spolupracují a oba manželé mohou dělat pokrok směrem k duchovní realizaci. Dostane-li se však manžel pod vládu své ženy, vzdá se své kvality dobra a podřídí se kvalitám vášně a nevědomosti. Tím se celá rodinná situace znečistí.

Závěr zní, že rodinný život je lepší než hříšný život bez zodpovědnosti, ale pokud se v něm manžel poddá své manželce, znovu se zaplete do materialistického života, a to prohloubí jeho hmotné otroctví. Z toho důvodu védský systém muži doporučuje v jistém věku odejít od rodiny a přijmout stav vānaprastha a poté sannyāsa.

Ženy mají ve zvyku krásně se odívat pěknými šaty a zdobit se šperky. Někdy dokonce nosí květy ve vlasech. Strojí se zvláště navečer, protože tehdy přichází domů manžel po celodenní těžké práci. Povinností manželky je velice pěkně se obléci, aby svého muže, který se vrací domů, upoutala hezkými šaty a čistotou, a tak ho uspokojila. Manželka dává inspiraci ke všem dobrým rozhodnutím. Když muž vidí svoji ženu pěkně oblečenou, může jasně uvažovat o rodinných záležitostech. Kdyby si s rodinou musel dělat příliš mnoho starostí, nemohl by dobře plnit své rodinné povinnosti. Manželka má být proto zdrojem inspirace a udržovat manželovu inteligenci v dobrém stavu, aby mohli společně a bez potíží řešit všechny otázky rodinného života.

V tomto verši je velice důležité slovo pramadā. Krásná žena je pro svého manžela jistě povzbuzením, ale zároveň je také příčinou jeho degradace. Slovo pramadā znamená “ta, která povzbuzuje”, ale i “ta, která připravuje o rozum”. Hospodář obvykle nebere plynoucí dny a noci příliš vážně. Pro člověka v nevědomosti je normální, že přicházejí dny a po nich noci. To je zákon hmotné přírody. Člověk v nevědomosti ale neví, že když slunce brzy ráno vychází, začíná mu ukrajovat ze zbytku jeho života. Den za dnem se tak jeho život krátí a hloupý člověk zapomíná na povinnost lidské životní podoby. Místo toho tráví čas tím, že si na osamělém místě užívá se svou manželkou. Taková situace se nazývá apakṛṣṭa-cetana neboli degradované vědomí. Lidského vědomí se má využít za účelem pozdvihnutí se na úroveň vědomí Kṛṣṇy. Je-li však někdo příliš poután ke své manželce a rodinným záležitostem, nebere vědomí Kṛṣṇy příliš vážně. Tím se degraduje, neboť neví, že jedinou vteřinu života si nekoupí zpátky ani za milióny dolarů. Největší ztrátou v životě je trávit čas bez pochopení Kṛṣṇy. Každý okamžik svého života bychom měli správně využít a správným využitím času je zvýšit naši oddanou službu Pánu. Bez ní jsou všechny životní činnosti pouhou ztrátou času. Śrama eva hi kevalam. Pouhým “poctivým plněním svých povinností” nezískáme v životě žádný prospěch. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.8) to potvrzuje:

Když jsme dokonale plnili své předepsané povinnosti, ale neudělali jsme žádný pokrok ve vědomí Kṛṣṇy, znamená to, že jsme pouze promarňovali čas bezcennou prací.

Lidský život je určen k seberealizaci. Ze všeho nejdříve musí člověk realizovat své vlastní já, které je v tomto verši označené slovem nijam. Potom musí pochopit nebo realizovat Nadduši neboli Paramātmu, Nejvyšší Osobnost Božství. Je-li však příliš hmotně připoutaný, žena je pro něho vším. To je základní princip hmotné připoutanosti. V takovém stavu člověk nedokáže realizovat ani své vlastní já, ani Nejvyšší Osobnost Božství. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.5.2) se proto říká: mahat-sevāṁ dvāram āhur vimuktes tamo-dvāraṁ yoṣitāṁ saṅgi-saṅgam. Stýká-li se člověk s mahātmy neboli oddanými, cesta osvobození je pro něho volná. Je-li však příliš připoutaný k ženám nebo k lidem, kteří lpí na ženách — to znamená, že je závislý na ženách přímo nebo nepřímo — otevírá si tamo-dvāram, dveře do nejtemnějších oblastí pekelného života.

Král Purañjana byl velká duše, měl vysoce vyvinutou inteligenci a vědomí, ale jelikož příliš lpěl na ženách, celé jeho vědomí bylo zastřené. V moderní době mají lidé vědomí zastřené vínem, ženami a masem, a proto nejsou schopni dělat žádný pokrok v seberealizaci. Prvním krokem v seberealizaci je vědět: “Jsem duše, která se liší od těla.” Ve druhém stádiu seberealizace člověk dochází k poznání, že každá duše, každá individuální živá bytost, je nedílnou částí Nejvyšší Duše, Paramātmy neboli Nejvyšší Osobnosti Božství. To potvrzuje Bhagavad-gītā (15.7):

“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Žijí podmíněným životem, a proto těžce bojují se šesti smysly, k nimž patří i mysl.”

Všechny živé bytosti jsou nedílné části Nejvyššího Pána. V současné civilizaci se bohužel mužům i ženám dovoluje, aby od samého začátku života přitahovali jeden druhého, a proto jsou naprosto neschopni dosáhnout seberealizace. Nevědí, že bez seberealizace prožívají největší ztrátu v lidské životní podobě. Neustále myslet na ženu v srdci je stejné jako lehat si s ní do luxusní postele. Srdce je postel, a to ta nejcennější. Když muž myslí na ženy a peníze, uléhá, aby spočinul na pažích své milované ženy či manželky. Takto se přehnaně věnuje sexu, a je proto nezpůsobilý pro seberealizaci.

Śrīla Govinda dāsa Ṭhākura zpívá:

V této sloce Śrīla Govinda dāsa říká, že užívání si mládí není ve skutečnosti žádná blaženost. V mládí člověka posedne chtíč užívat si všech druhů smyslových předmětů. Smyslové předměty jsou: podoba, chuť, vůně, dotek a zvuk. Moderní vědecký rozvoj civilizace propaguje, abychom si jich neomezeně užívali. Mladí lidé velice rádi vidí nějakou nádhernou podobu, poslouchají světské zprávy z rádia nebo písně pro uspokojení smyslů, čichají příjemnou vůni pěkných květin, dotýkají se jemného těla a ňader mladé ženy a postupně také jejích pohlavních orgánů. To vše je rovněž velice příjemné zvířatům, a proto v lidské společnosti platí omezení v užívání si pěti smyslových předmětů. Pokud je člověk nedodržuje, není o nic lepší než zvíře.

V tomto verši je výslovně uvedeno: kāma-kaśmala-cetasaḥ — vědomí krále Purañjany znečišťovaly chtivé touhy a hříšné činnosti. V minulém verši je řečeno, že i když měl Purañjana vysoce vyvinuté vědomí, uléhal se svou manželkou na měkké lože. To naznačuje, že příliš holdoval sexu. Dále jsou zde významná slova navaṁ vayaḥ, která označují období mládí od šestnácti do třiceti let. Těchto třináct nebo patnáct let života představuje období, ve kterém si lze velice silně užívat smyslů. Když člověk dosáhne tohoto věku, myslí si, že si bude moci užívat smyslů neustále, ale jak se říká: “čas na nikoho nečeká,” a mládí rychle uplyne. Ten, kdo v mládí pouze promarňuje život hříšnými činnostmi, bude zklamaný a rozčarovaný, až jeho krátké období mládí skončí. Hmotné požitky mládí jsou zvláště příjemné tomu, kdo neprošel žádnou duchovní přípravou. Je-li člověk vychován pouze v tělesném pojetí života, bude zklamán, protože jeho tělesný smyslový požitek během nějakých čtyřiceti let skončí. Po čtyřiceti letech bude rozčarován, protože nebude mít žádné duchovní poznání. Takovému člověku mládí uplyne v polovině okamžiku. Rozkoš krále Purañjany, kterou nacházel v sexu se svou manželkou, tedy velice rychle vyprchala.

Kāma-kaśmala-cetasaḥ také vyjadřuje, že v lidské životní podobě přírodní zákony nedovolují neomezený smyslový požitek. Pokud si člověk bez omezení užívá smyslů, vede hříšný život. Zvířata nepřekračují zákony přírody. Například sexuální pud je u zvířat velice silný během určitých měsíců v roce. Lev je mocné zvíře, živí se masem a má velikou sílu, ale sex má pouze jednou do roka. Podle náboženských pokynů má muž dovolený sex pouze jednou měsíčně, po skončení menstruačního období jeho manželky, a je-li manželka těhotná, nemá sex dovolený vůbec. To je zákon pro lidské bytosti. Muž smí mít více než jednu manželku, protože nemůže mít sex, když je žena těhotná. Chce-li si užívat sexu v tuto dobu, může jít za jinou manželkou, která není těhotná. Tyto zákony jsou uvedené v Manu-saṁhitě a dalších písmech.

Tato písma a zákony jsou určeny pro lidské bytosti. Pokud tedy někdo tyto zákony narušuje, hřeší. Závěr je, že neomezený smyslový požitek znamená hříšné činnosti. Nedovolený sex je sex v rozporu se zákony písem, a když člověk porušuje zákony písem neboli Ved, páchá hříšné činnosti. Ten, kdo holduje hříšným činnostem, nemůže změnit své vědomí. Naším skutečným posláním je změnit kaśmala, hříšné vědomí, ve vědomí Kṛṣṇy, nejčistší vědomí. Jak potvrzuje Bhagavad-gītā (paraṁ brahma paraṁ dhāma pavitraṁ paramaṁ bhavān), Kṛṣṇa je nejčistší, a když obrátíme své vědomí od hmotného požitku ke Kṛṣṇovi, očistíme se. To je postup, který doporučil Pán Caitanya Mahāprabhu jako čištění zrcadla srdce (ceto-darpaṇa-mārjanam).

V tomto verši je několik významných slov, jako například ekādaśa śatāni. Purañjana zplodil v lůně své manželky 1 100 synů, a tak vyčerpal polovinu svého života. Každý muž dělá prakticky totéž. Žije-li sto let, do padesáti let v manželství pouze plodí děti. V současné době se lidé bohužel ani nedožívají sta let, nicméně plodí děti až do šedesáti. Dále je významné, že dříve lidé plodili sto až dvě stě synů a dcer. Jak uvidíme v dalším verši, král Purañjana přivedl na svět nejen 1 100 synů, ale také 110 dcer. V současné době nikdo nemůže mít tolik dětí. Namísto toho se lidé ze všech sil snaží zabránit vzrůstu obyvatelstva antikoncepčními prostředky.

Nikde ve védské literatuře se nedočteme, že by lidé dříve používali antikoncepční prostředky, přestože měli stovky dětí. Bránit vzrůstu obyvatelstva pomocí antikoncepce je další hříšná činnost, ale v tomto věku Kali jsou lidé tak hříšní, že se nestarají o budoucí reakce za své hříšné životy. Král Purañjana uléhal se svou manželkou Purañjanī a plodil mnoho dětí, ale nikde se v těchto verších neuvádí, že by používal antikoncepční prostředky. Ve védských písmech se jako antikoncepce doporučuje omezit sex. Člověk nesmí neomezeně holdovat sexu a používat metody pro zamezení početí. Má-li muž dobré vědomí, dohodne se se svou zbožnou manželkou a poté za pomoci inteligence zvýší svoji schopnost oceňovat hodnotu života. Jinými slovy, má-li muž to štěstí, že má dobrou a zodpovědnou manželku, může po dohodě s ní dojít k zavěru, že lidský život je určen pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy, a ne pro plození mnoha dětí. Děti se nazývají pariṇāma neboli “vedlejší produkty”, a když se člověk poradí se svou dobrou inteligencí, uvědomí si, že jeho vedlejším produktem by mělo být rozšíření jeho vědomí Kṛṣṇy.

Děti počaté podle pravidel a usměrnění písem jsou obvykle stejně dobré jako jejich otec a matka, ale děti narozené nezákonným způsobem se většinou stávají varṇa-saṅkarou. Lidé z kategorie varṇa-saṅkara jsou nezodpovědní vůči rodině, společnosti, a dokonce i vůči sobě samotným. Dříve se bránilo vzrůstu takového nechtěného obyvatelstva používáním očistné metody zvané garbhādhāna-saṁskāra, “obřadné početí”. Z tohoto verše vidíme, že ačkoliv měl král Purañjana mnoho dětí, nebyly varṇa-saṅkarou. Všechny byly dobrými dětmi s ušlechtilým chováním a měly kladné vlastnosti jako jejich otec a matka.

I když přivedeme na svět mnoho dobrých dětí, naši touhu po sexu, který by překračoval předepsanou metodu, je třeba považovat za hříšnou. Příliš mnoho požitku kteréhokoliv ze smyslů (nejen sexuálního požitku) ústí do hříšných činností. Proto je třeba se na konci života stát svāmīm nebo gosvāmīm. Do padesáti let může člověk plodit děti, ale po padesáti s tím musí skončit a přijmout stav vānaprastha. Musí odejít z domova a potom se stát sannyāsīnem. Sannyāsī má titul svāmī nebo gosvāmī, což znamená, že se zcela vyhýbá smyslovému požitku. Nikdo by neměl vstupovat do stavu sannyāsa z pouhého rozmaru — musí být plně přesvědčen o tom, že dokáže udržet pod kontrolou své touhy po smyslovém požitku. Rodina krále Purañjany byla samozřejmě velice šťastná. Jak je uvedeno v těchto verších, měl 1 100 synů a 110 dcer. Každý chce mít více synů než dcer, a jelikož dcer bylo méně než synů, je zřejmé, že rodinný život krále Purañjany byl příjemný a pohodlný.

Podle védského systému se má každý oženit. Muž musí přijmout maželku, protože ta mu dá děti, které se postarají o pohřební obřad a obětování pokrmů, aby jejich předkové mohli žít šťastně, ať už jsou kdekoliv. Nabízení obětin ve jménu Pána Viṣṇua se nazývá piṇḍodaka. Je proto nutné, aby potomstvo obětovalo předkům piṇḍu.

Purañjana, král Pañcāly, byl spokojený se svým pohlavním životem a zařídil ho i svým jedenácti stům synům a sto deseti dcerám. Takto může člověk pozdvihnout svoji aristokratickou rodinu na úroveň dynastie. V tomto verši je důležité, že Purañjana zařídil svatby pro všechny své syny i dcery. Zařídit svatbu svým synům a dcerám je povinností každého otce a matky. To je ve védské společnosti pravidlem. Synům a dcerám se nesmí dovolit, aby se svobodně stýkali s osobami opačného pohlaví, dokud nevstoupí do manželství. Tato védská společenská zásada je velice dobrá proto, že zabraňuje šíření nedovoleného sexu a přibývání varṇa-saṅkary, které se dnes děje pod různými jmény. Situace v tomto věku je bohužel taková, že i když otec a matka chtějí své děti oženit a provdat, děti jejich plány odmítají. Množství varṇa-saṅkary proto po celém světě vzrůstá.

Musíme mít na paměti, že Purañjana je živá bytost a město Pañcāla je tělo. Tělo je polem činností živé bytosti, jak uvádí Bhagavad-gītā: kṣetra-kṣetrajña. Existují dvě složky — živá bytost (kṣetra-jña) a její tělo (kṣetra). Každá živá bytost si může uvědomit, že je pokrytá tělem, když nad svým tělem jen trochu zauvažuje. Po chvíli uvažování může pochopit, že tělo je jejím vlastnictvím. Může to pochopit díky praktické zkušenosti a autoritě śāster. V Bhagavad-gītě (2.13) je řečeno: dehino 'smin yathā dehe. Vlastník těla, duše, pobývá v těle. Tělo je pokládáno za pole činností (pañcāla-deśa), ve kterém si živá bytost užívá smyslů v jejich vztahu k pěti smyslovým předmětům, jimiž jsou gandha, rasa, rūpa, sparśa a śabda; to znamená smyslové předměty pocházející ze země, vody, ohně, vzduchu a éteru. Každá živá bytost, pokrytá jemnohmotným a hrubohmotným tělem, vytváří v tomto hmotném světě akce a reakce, které jsou zde obrazně označeny jako synové a vnuci. Existují dva druhy akcí a reakcí—zbožné a bezbožné — a různými způsoby pokrývají naši hmotnou existenci. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura v této souvislosti říká:

“Plodonosné činnosti a mentální spekulace nejsou nic jiného než číše jedu. Každý, kdo z nich pije, protože je považuje za nektar, musí život za životem těžce bojovat v různých druzích těl. Taková osoba jí všechno možné a je ztracena kvůli svým činnostem pro takzvaný smyslový požitek.”

Pole činností, pomocí kterého člověk znásobuje své potomstvo, tedy začíná u sexu. Purañjana zvětšil celou svoji rodinu tím, že plodil syny, kteří poté plodili vnuky. Takto se živá bytost, která vyhledává sexuální požitek, zaplétá do mnoha stovek a tisíců akcí a reakcí. Zůstává v hmotném světě pouze pro smyslový požitek a převtěluje se z jednoho těla do druhého. Jako výsledek toho, že plodí mnoho synů a vnuků, vznikají takzvané společnosti, národy, spolky a podobně. Všechny tyto spolky, společnosti, dynastie a národy mají původ v sexu. Prahlāda Mahārāja řekl: yan maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham (Bhāg. 7.9.45). Gṛhamedhī je ten, kdo chce setrvat v hmotném světě — chce zůstat v tomto těle či společnosti a užívat si přátelství, lásky a družnosti. Jeho jediným požitkem je zvyšovat počet těch, kteří si užívají sexu. Sám má sex a plodí děti, které se potom žení a vdávají a plodí vnoučata. Vnoučata se také žení a vdávají a plodí pravnoučata. Takto je celá Země přelidněna a hmotná příroda pak znenadání vyvolá reakce v podobě válek, hladomorů, epidemií, zemětřesení atd., které zničí celé obyvatelstvo, a vše začne nanovo. Toto dění popisuje Bhagavad-gītā (8.19) jako opakované tvoření a ničení (bhūtvā bhūtvā pralīyate). Kvůli nedostatku vědomí Kṛṣṇy toto tvoření a ničení pokračuje ve jménu lidské civilizace. Celý koloběh trvá z toho důvodu, že člověk nemá dostatečné poznání o duši a Nejvyšší Osobnosti Božství.

V tomto verši je velice důležité slovo riktha-hāreṣu, “ti, kdo plení bohatství”. Synové, vnuci a další potomci jsou z konečného hlediska těmi, kdo plení bohatství. Je mnoho známých obchodníků a průmyslníků, kteří hromadí velké bohatství a jsou veřejností velice uznávaní, ale o všechny peníze je nakonec připraví jejich synové a vnuci. V Indii jsme se přímo setkali s jedním průmyslníkem, který byl velmi sexuálně založený, podobně jako král Purañjana, a měl půl tuctu manželek. Každá z jeho žen měla samostatnou domácnost, která si vyžadovala náklady několika tisíc rupií. Když jsem s ním hovořil, viděl jsem, že má mnoho práce se zajišťováním peněz, aby každý z jeho mnoha synů a dcer dostal alespoň pět set tisíc rupií. Proto jsou v śāstrách tito průmyslníci, obchodníci či karmī nazváni “mūḍhové”. Usilovně pracují, hromadí peníze a potom se spokojeně dívají, jak tyto peníze jejich synové a vnuci plení. Takoví lidé nechtějí vrátit své bohatství jeho skutečnému vlastníkovi. V Bhagavad-gītě (5.29) stojí: bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka-maheśvaram — skutečným vlastníkem veškerého bohatství je Nejvyšší Osobnost Božství. Nejvyšší Pán je skutečný poživatel. Lidé, kteří takzvaně vydělávají peníze, jsou obyčejní podvodníci, jež dovedou pod rouškou obchodu či průmyslu krást peníze patřící Bohu. Poté, co je nahromadí, radují se z pohledu na to, jak je drancují jejich synové a vnuci. To je materialistický způsob života. Živá bytost je uvězněna v těle a oklamána falešným egem si myslí: “Jsem toto tělo.” “Jsem lidská bytost.” “Jsem Američan.” “Jsem Ind.” Toto tělesné pojetí pochází z falešného ega. Člověk oklamaný falešným egem se ztotožňuje s určitou rodinou, národem či společností, a tak se čím dál více prohlubuje jeho připoutanost k hmotnému světu. Pro živou bytost je potom velice obtížné vyprostit se ze svého zapletení. Takové lidi názorně popisuje Bhagavad-gītā (16.13-15):

“Démonský člověk uvažuje: ,Takové bohatství mám dnes a podle mého plánu získám ještě více. Tolik mi patří nyní a v budoucnu toho bude víc a víc. On je můj nepřítel a já jsem ho zabil; své další nepřátele také zabiji. Jsem pán všeho, jsem poživatel, jsem dokonalý, mocný a šťastný. Jsem nejbohatší a mám aristokratické příbuzné. Nikdo se mi nevyrovná. Budu vykonávat oběti, rozdávat milodary, a díky tomu si budu užívat radosti.’ Tak jsou tito lidé ošáleni nevědomostí.”

Tímto způsobem se člověk zabývá různými pracnými činnostmi a jeho připoutanost k tělu, domovu, rodině, národu a společnosti se zakořeňuje čím dál hlouběji.

V tomto verši velký mudrc Nārada prozrazuje, že charakter Purañjany popisoval pro poučení krále Prācīnabarhiṣata. Celý popis vlastně obrazně znázorňoval činnosti krále Prācīnabarhiṣata. Zde Nārada otevřeně říká: “jako ty” (yathā bhavān), což naznačuje, že král Purañjana není nikdo jiný než samotný král Prācīnabarhiṣat. Jako velký vaiṣṇava chtěl Nārada Muni ukončit zabíjení zvířat v obětích. Věděl, že kdyby se králi pokoušel vykonávání obětí rozmlouvat, král by ho neposlouchal. Proto mu popisuje život Purañjany. V tomto verši poprvé — i když ne plně — odkrývá svůj záměr slovy “jako ty”. Karmī, kteří velice lpí na zvyšování potomstva, obvykle musí vykonávat mnoho obětí, uctívat mnoho polobohů a také uspokojovat mnoho společenských vůdců, politiků, filozofů a vědců, aby budoucím generacím zajistili příznivé podmínky. Takzvaní vědci si velmi přejí, aby budoucí generace mohly žít pohodlným životem, a za tím účelem se snaží nalézt různé způsoby výroby energie na pohon lokomotiv, automobilů, letadel a podobně. Nyní vyčerpávají zásoby ropy. Tyto činnosti popisuje Bhagavad-gītā (2.41):

“Ti, kdo kráčejí duchovní cestou, jsou rozhodní ve svém záměru a jejich cíl je jediný. Ó milované dítě Kuruů, inteligence nerozhodných je rozvětvená.”

Ti, kdo mají poznání všeho, jsou odhodlaní rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, ale darebáci (mūḍhāḥ), hříšníci (duṣkṛtinaḥ), nejnižší z lidí (narādhamāḥ), ti, kdo jsou zbaveni veškeré inteligence (māyayāpahṛta-jñānāḥ), a ti, kdo se uchylují k démonskému způsobu života (āsuraṁ bhāvam āśritāḥ), se o vědomí Kṛṣṇy nezajímají. Zaplétají se a věnují se mnoha různým činnostem. Většina těchto činností souvisí se zabíjením zvířat, které je v moderní civilizaci středem všeho dění. Karmī rozšiřují propagandu, že bez masa by měl člověk nedostatek vitamínů a životní síly, a proto aby si udržel schopnost usilovně pracovat, musí jíst maso; aby ho dobře strávil, musí pít alkohol, a aby zachoval rovnováhu mezi pitím vína a jedením masa, musí mít dostatek sexu, aby si udržel sílu pracovat těžce jako osel.

Zvířata jsou zabíjena dvěma způsoby a jedním z nich je zabíjení ve jménu náboženských obětí. Všechna náboženství na světě (kromě budhistického) uznávají zabíjení zvířat na místech uctívání. Ve védské civilizaci se jedlíkům masa doporučuje za dodržení určitých pravidel a předpisů obětovat kozu v chrámu Kālī. Pro pití vína se zase doporučuje uctívat bohyni Caṇḍiku. Cílem těchto pokynů je, aby se takové věci děly s omezeními, ale lidé všechna omezení opustili. V současné době otevírají jatka a továrny na výrobu lihovin a holdují jedení masa a pití alkoholu. Vaiṣṇavský ācārya, jako je Nārada Muni, dobře ví, že lidé, kteří takto zabíjejí zvířata ve jménu náboženství, se nutně zaplétají do koloběhu zrození a smrti a zapomínají na skutečný cíl života — vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Proto když velký mudrc Nārada učil Vyāsu Muniho Śrīmad-Bhāgavatam, odsoudil plodonosné činnosti, uvedené ve Vedách v části karma-kāṇḍa. Nārada řekl Vyāsovi:

“Lidé mají přirozený sklon k požitku a ty jsi je v tom ve jménu náboženství ještě povzbudil. To je vskutku odsouzeníhodné a zhola nerozumné. Vedeni tvými pokyny se lidé budou ve jménu náboženství věnovat těmto činnostem a stěží budou brát ohled na nějaké zákazy.” (Bhāg. 1.5.15)

Śrīla Nārada Muni pokáral Vyāsadeva za to, že sestavil tolik doplňkových védských písem, která mají vést obyčejné lidi. Nārada Muni odsoudil tato písma proto, že se v nich nemluví o přímé oddané službě. Podle Nāradových pokynů potom Vyāsadeva vysvětlil přímé uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství, jak ho popisuje Śrīmad-Bhāgavatam. Závěr je, že ani Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇu, ani Jeho oddaný nikdy neschválí zabíjení zvířat ve jménu náboženství. Kṛṣṇa dokonce Osobně inkarnoval jako Pán Buddha, aby zabíjení zvířat ve jménu náboženství ukončil. Jak naznačuje osmnáctá kapitola Bhagavad-gīty (18.31—32), oběti zvířat ve jménu náboženství probíhají pod vlivem tamo-guṇy (kvality nevědomosti):

“Ó synu Pṛthy, porozumění, jež nedokáže rozlišit mezi zbožným a bezbožným jednáním, mezi tím, co se má a nemá dělat — takové nedokonalé porozumění je v kvalitě vášně. Ó Pārtho, porozumění, které pod vlivem iluze a temnoty pokládá bezbožnost za náboženství a náboženství za bezbožnost a které vede vždy nesprávným směrem, je v kvalitě nevědomosti.”

Lidé v kvalitě nevědomosti vytvářejí náboženské systémy zabíjení zvířat. Dharma je ve skutečnosti transcendentální. Pán Śrī Kṛṣṇa učí, že se musíme vzdát všech jiných systémů náboženství a pouze se odevzdat Jemu (sarva-dharmān parityajya). Pán a Jeho oddaní a zástupci tedy učí transcendentální dharmu, která zabíjení zvířat vůbec nepřipouští. V současné době je největší neštěstí, že mnoho takzvaných misionářů šíří v Indii bezbožnost ve jménu náboženství. Prohlašují obyčejného člověka za Boha a doporučují jedení masa každému, včetně takzvaných sannyāsīnů.

V tomto verši jsou velice významná slova priya-yoṣitām a apriyaḥ. Yoṣit znamená “žena” a priya znamená “drahý” nebo “příjemný”. Smrt není příliš vítaná pro lidi, kteří příliš lpí na hmotném požitku, jenž vrcholí v sexu. V této souvislosti existuje poučný příběh. Jeden světec se kdysi na své cestě setkal s princem, synem krále, a požehnal mu: “Můj milý princi, žij věčně.” Dále se mudrc setkal s jiným světcem a tomu řekl: “Ty žij či zemři.” Později se mudrc setkal s oddaným brahmacārīnem a požehnal mu slovy: “Můj milý oddaný, ty zemři okamžitě.” Nakonec se setkal s lovcem a jemu požehnal slovy: “Ty nežij ani neumírej.” Význam je ten, že lidé příliš smyslní a holdující smyslovému požitku nechtějí zemřít. Princ má obvykle spoustu peněz na uspokojování svých smyslů, a proto mu velký mudrc řekl, aby žil věčně, neboť pokud bude žít, bude si moci užívat, ale jakmile zemře, půjde do pekla. Jelikož oddaný brahmacārī vedl život naplněný askezí a pokáním, aby se dostal zpátky do duchovního světa, mudrc mu řekl, že má okamžitě zemřít, aby nemusel pokračovat ve své těžké námaze, a mohl se místo toho vrátit domů, zpátky k Bohu. Světec může jak žít, tak zemřít, protože dokud žije, slouží Pánu, a po smrti v tom bude pokračovat. Neexistuje pro něho rozdíl mezi tímto a příštím životem, neboť v obou dvou slouží Pánu. Lovec žije příšerným životem, jelikož zabíjí zvířata, a když zemře, půjde do pekla. Proto dostal radu, aby ani nežil, ani neumíral.

Král Purañjana nakonec zestárl. Smysly ve stáří ztrácejí svoji sílu, a přestože si jich chce starý člověk užívat (a zvláště si chce užívat sexu), je velice nešťastný, protože jeho nástroje pro požitek nefungují. Tito smyslní lidé nejsou nikdy připraveni na smrt. Chtějí žít dále a dále a prodloužit si život za pomoci takzvaného vědeckého rozvoje. V Rusku několik pošetilých vědců dokonce prohlašuje, že vědeckým rozvojem dosáhnou toho, aby byl člověk nesmrtelný. Civilizace je nyní pod vedením takovýchto bláznů, ale krutá smrt přijde a všechny si je vezme, bez ohledu na jejich touhu žít věčně. Takovou mentalitu projevil Hiraṇyakaśipu, ale když dozrál čas, Pán ho během okamžiku Osobně zabil.

Čas je zde obrazně označen jako Caṇḍavega. Čas na nikoho nečeká, a proto se zde nazývá Caṇḍavega, což znamená “ubíhající velice rychle”. Počítá se na roky, a jeden rok má 360 dní, které zde představují Caṇḍavegovi vojáci. Čas ubíhá rychle — Caṇḍavegovi silní vojáci z Gandharvaloky nám rychle odnášejí všechny dny našeho života. Slunce nám svými východy a západy zkracuje život, a s každým uplynulým dnem tedy ztratíme něco z jeho délky. Je proto řečeno, že délku našeho života nelze zachovat. Tomu, kdo se však věnuje oddané službě, slunce nemůže jeho čas vzít. Āyur harati vai puṁsām udyann astaṁ ca yann asau (Bhāg. 2.3.17). Závěr je, že chce-li být někdo nesmrtelný, musí se vzdát smyslového požitku. Když se zaměstná oddanou službou, může postupně dospět do věčného království Boha.

Fata morgána a jiné iluzorní jevy se někdy nazývají Gandharvové a to, jak se zkracuje délka našeho života, je pokládáno za “přibývání let”. Toto nepostřehnutelné ubíhání dnů v tomto verši obrazně zastupují Gandharvové. Jak bude vysvěteno v dalších verších, tito Gandharvové jsou mužského i ženského rodu. To svědčí o tom, že muži i ženy nepostřehnutelně přicházejí o život silou času, který má jméno Caṇḍavega.

Dny jsou přirovnány k Caṇḍavegovým vojákům a noc je obvykle časem pro sexuální požitek. Dny se považují za bílé a noci za černé. Z jiného hlediska existují dva druhy noci — černé a bílé. Všechny tyto dny a noci nám společně odebírají délku života a vše, co si vytvoříme pro smyslový požitek. Hmotná činnost znamená vytvářet věci pro smyslový požitek. Vědci nyní zkoumají, jak bychom mohli čím dál důkladněji uspokojovat své smysly. V současné Kali-yuze se démonská mentalita zaměstnává vyráběním různých strojů, které pomohou v získávání smyslového požitku. Existuje mnoho strojů určených k obyčejným činnostem v domácnosti. Jsou stroje na mytí nádobí, umývání podlahy, holení, stříhání vlasů — vše se dnes dělá pomocí strojů. Všechno takové vybavení pro smyslový požitek je v tomto verši označeno jako sarva-kāma-vinirmitām. Časový faktor je však tak silný, že se nejen zkracuje délka našeho života, ale znehodnocují se i všechny stroje a vybavení pro smyslový požitek. Proto je zde použito slovo vilumpanti (“plenění”). Vše je pleněno od počátku našeho života.

Toto plenění našeho vlastnictví a krácení délky života začíná dnem, kdy se narodíme. Jednoho dne přijde smrt, která vše ukončí, a živá bytost bude muset vstoupit do dalšího těla, aby začala další životní kapitolu a znovu zahájila cyklus hmotného uspokojování smyslů. Prahlāda Mahārāja tyto činnosti nazývá punaḥ punaś carvita-carvaṇānām (Bhāg. 7.5.30). Materialistický život znamená znovu a znovu žvýkat to, co již bylo přežvýkáno. Ústředním bodem hmotného života je uspokojování smyslů. Živá bytost si užívá různých smyslů v různých druzích těl a vytváří různé prostředky pro žvýkání přežvýkaného. Ať už získáme cukr z cukrové třtiny pomocí vlastních zubů nebo nějakým strojem, výsledek je vždy stejný — cukrová šťáva. Můžeme vynalézt mnoho způsobů, jak vymačkat šťávu z cukrové třtiny, ale výsledek se nezmění.

Když člověk spí, jeho životní vzduch zůstává činný v různých snech. Pět hlav hada vyjadřuje, že životní vzduch doprovází pět druhů vzduchu, které se nazývají prāṇa, apāna, vyāna, udāna a samāna. Když je tělo nečinné, prāṇa neboli životní vzduch je v činnosti. Až do padesáti let může člověk aktivně pracovat pro uspokojování smyslů, ale po padesátém roce jeho energie slábne, i když s velkým úsilím může pracovat ještě další dva nebo tři roky — řekněme do padesáti pěti let. Padesátý pátý rok je tedy obvykle stanovený vládou jako rok pro odchod do důchodu. Energie, která se po padesáti letech unaví, je zde obrazně označena jako pětihlavý had.

360 dní a 360 nocí tvoří dohromady 720 vojáků Caṇḍavegy (času). Člověk musí s těmito vojáky bojovat celý život, počínaje zrozením a konče smrtí. Tento zápas se nazývá “boj o přežití”. Živá bytost však navzdory zápasu neumírá. Bhagavad-gītā (2.20) potvrzuje, že živá bytost je věčná:

“Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Jednou provždy existuje a nikdy nezanikne. Je nezrozená, věčná, trvalá, nesmrtelná a původní. Nezahyne, je-li tělo zabito.” Živá bytost se ve skutečnosti nerodí ani neumírá, ale po celý život musí bojovat s přísnými zákony hmotné přírody a také čelit různým druhům utrpení. Přes to vše si pod vlivem iluze myslí, že si užívá smyslového požitku.

Živá bytost pobývá v těle a bojuje o přežití společně s tělesnými údy, které jsou zde označeny jako obyvatelé města a přátelé. Člověk může bojovat sám proti mnoha vojákům nějaký čas, ne však pořád. Živá bytost v těle může zápasit až sto let, má-li štěstí, ale ne déle. Potom bude poražena. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura v této souvislosti zpíval: vṛddha kāla āola saba sukha bhāgala. Když člověk zestárne, nemůže si již užívat hmotného štěstí. Obvykle si lidé myslí, že náboženství a zbožnost přijdou na konci života, kdy se z nich stanou hloubaví, meditativní lidé a začnou se věnovat nějaké takzvané jógové metodě, aby si ve jménu meditace odpočinuli. Pro ty, kdo celý život strávili smyslovým požitkem, je však taková meditace pouhou fraškou. V šesté kapitole Bhagavad-gīty je meditace (dhyāna, dhāraṇā) popsána jako obtížná disciplína, kterou se člověk musí učit od útlého mládí. Aby mohl meditovat, musí se zdržet veškerého smyslového požitku. Nyní se bohužel meditace stává módou pro lidi, kteří jsou velice připoutaní ke smyslovým předmětům. Takovou meditaci ukončí boj o přežití. Někdy jsou tyto meditační techniky pokládány za transcendentální meditaci. Král Purañjana, živá bytost, se takto stal obětí těžkého boje o přežití a společně se svými přáteli a příbuznými se začal věnovat transcendentální meditaci.

Lidé ve vládě, jako jsou králové, prezidenti, sekretáři a ministři, mohou využívat daní vybraných od obyvatelstva pro smyslový požitek. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že v této Kali-yuze budou všichni vládci (rājanyové) a lidé spojení s vládou vybírat daně pouze pro uspokojování smyslů. Vláda má velké finanční náklady a bez zvyšování daní se nemůže uživit. Vybrané daně se potom používají pro smyslový požitek vládních úředníků. Tito nezodpovědní politici zapomínají, že přijde okamžik, kdy jim smrt všechen smyslový požitek odebere. Někteří z nich jsou přesvědčeni o tom, že po smrti vše končí. Tuto ateistickou teorii kdysi vymyslel filozof jménem Cārvāka, který doporučoval žít co nejbohatším způsobem, a za tím účelem žebrat, půjčovat si nebo krást. Prohlašoval také, že se člověk nemá bát smrti, příštího života, minulého života nebo bezbožnosti, protože jakmile se tělo spálí na prach, je se vším konec. To je filozofie lidí propadlých materialismu. Takové filozofování však nikoho nezachrání před nebezpečím smrti ani před odporným příštím životem.

Když časem začne být tělo staré a neschopné, stává se předmětem utrpení stáří (jarā). Existují čtyři základní druhy utrpení — zrození, stáří, nemoc a smrt. Žádný vědec ani filozof na tato utrpení nikdy nenalezl lék. Neschopnost stáří, jarā, je zde obrazně označena jako dcera Času. Nikdo ji nemá rád, ale ona si dychtivě přeje každého přijmout za manžela. Nikdo nechce být starý a neschopný, ale žádný člověk se tomu nevyhne.

Bhaktivinoda Ṭhākura zpívá: saba sukha bhāgala — ve stáří se všechno štěstí ztratí. Kvůli tomu nemá stáří (jarā) nikdo rád. Dcera Času Jarā je proto známá jako nejnešťastnější dcera. Jednou ji však přijal slavný král Yayāti. Yayātiho proklel jeho tchán Śukrācārya, že ji bude muset přijmout. Když Yayāti dostal za ženu Śukrācāryovu dceru, její přítelkyně jménem Śarmiṣṭhā šla s ní. Král Yayāti později začal velice tíhnout k Śarmiṣṭě a Śukrācāryova dcera si svému otci stěžovala. Tehdy Śukrācārya proklel krále Yayātiho, aby předčasně zestárl. Král Yayāti měl pět mladých synů a všechny je prosil, aby vyměnili své mládí za jeho stáří. Nikdo nechěl, kromě nejmladšího syna, který se jmenoval Pūru. Když Pūru přijal Yayātiho stáří, dostal za to království. Je řečeno, že dva další Yayātiho synové, kteří neposlechli svého otce, dostali království mimo Indii, nejspíše Turecko a Řecko. Význam je ten, že člověk může hromadit různé druhy hmotného bohatství, ale ve stáří si jich nemůže užívat. Přestože Pūru získal království svého otce, nemohl si svého bohatství užívat, protože za ně obětoval své mládí. Nikdo by s rozvinutím vědomí Kṛṣṇy neměl čekat do stáří. Když je člověk starý a neschopný, nemůže dělat pokrok ve vědomí Kṛṣṇy, bez ohledu na to, jak bohatý je po hmotné stránce.

Velký mudrc Nārada Muni byl naiṣṭhika-brahmacārī — to znamená, že nikdy neměl pohlavní styk. Byl proto věčně mladý — stáří (jarā) na něho nemělo vliv. Neschopnost stáří může přemoci obyčejného člověka, ale Nārada Muni byl jiný. Jelikož dcera Času považovala Nāradu Muniho za obyčejného člověka, vyjevila mu svoji chtivou touhu. Odolat půvabu ženy si vyžaduje velkou sílu. Je to těžké i pro starého muže, nemluvě o mladém. Ti, kdo žijí jako brahmacārīni, musí kráčet ve stopách Nārady Muniho, který návrhy Jary nikdy nepřijal. Ty, kdo příliš holdují sexu, si jarā podrobí a délka jejich života se velmi rychle zkrátí. Oběti jary v tomto světě velice rychle zemřou, aniž by využili lidské životní podoby pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy.

Velký mudrc Nārada Muni má duchovní tělo, a proto se ho stáří, nemoc, zrození a smrt nemohou dotknout. Nārada je velice laskavý oddaný Nejvyššího Pána a jeho jedinou činností je cestovat po celém vesmíru a kázat vědomí Boha. Jinými slovy, jeho posláním je udělat z každého vaiṣṇavu. Za těchto okolností obvykle nepotřebuje strávit na jednom místě více času, než kolik potřebuje ke kázání. Jelikož z vlastní vůle již cestuje po celém vesmíru, prokletí Kālakanyi pro něho bylo příznivé. Stejně jako Nārada Muni káže i mnoho jiných oddaných o slávě Pána na různých místech a v různých vesmírech. Na tyto osobnosti se nevztahuje působení hmotných zákonů.

Śrī Nārada Muni chce jakožto dokonalý vaiṣṇava neustále pomáhat druhým, dokonce i tomu, kdo ho prokleje. I když sám Kālakanyu, dceru Času, odmítl, získala útočiště. Nikdo ji samozřejmě nemohl přijmout, ale vaiṣṇava zařídí útočiště i pro takovou nešťastnou dívku. Když stáří (jarā) zaútočí, každý začne chřadnout. Nārada Muni tak současně zaopatřil Kālakanyu a uskutečnil protiútok vůči obyčejným karmīm. Když člověk přijme pokyny Nārady Muniho, milost tohoto velkého vaiṣṇavy může velice rychle odstranit oceán strachu (bhaya).

Slova yavanānām ṛṣabham označují krále Yavanů. Sanskrtská slova yavana a mleccha se vztahují na ty, kdo se neřídí védskými zásadami. Podle védských zásad má člověk vstát brzy ráno, vykoupat se, zpívat Hare Kṛṣṇa, obětovat maṅgala-ārati Božstvům, studovat védskou literaturu, přijmout prasādam a věnovat se oblékání a zdobení Božstev. Má také vybírat peníze na výdaje chrámu, nebo je-li hospodář, musí jít do práce, která odpovídá předepsaným povinnostem brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi či śūdry. Takto má člověk žít na úrovni duchovního pochopení — to je védská civilizace. Ten, kdo se neřídí všemi těmito pravidly a předpisy, se nazývá yavana nebo mleccha. Neměli bychom se mylně domnívat, že se tato slova vztahují na určitou třídu lidí z jiných zemí. Pro tyto věci neplatí žádná národnostní omezení. Člověk se nazývá yavana nebo mleccha, pokud nenásleduje védské zásady, ať už žije v Indii nebo mimo Indii. Ten, kdo nedodržuje hygienické zásady předepsané ve Vedách, bude vystaven mnoha nakažlivým nemocem. Studentům v tomto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se doporučuje následovat védské zásady, a proto přirozeně žijí čistým životem.

Ten, kdo je ve vědomí Kṛṣṇy, může pracovat jako mladý člověk, i když mu je sedmdesát pět nebo osmdesát let. Dcera Kāly (Času) tedy nemůže překonat vaiṣṇavu. Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī sepisoval Caitanya-caritāmṛtu, když byl velice starý, a přesto sestavil nejúžasnější dílo o činnostech Pána Caitanyi. Śrīla Rūpa Gosvāmī a Sanātana Gosvāmī začali svůj duchovní život v pokročilém věku — teprve když opustili svá zaměstnání a své rodiny, ale přesto předložili mnoho cenných knih pro rozvoj duchovního života. To potvrzuje Śrīla Śrīnivāsa Ācārya, který takto Gosvāmī opěvoval:

“Skládám hluboké poklony šesti Gosvāmīm: Śrī Sanātanovi Gosvāmīmu, Śrī Rūpovi Gosvāmīmu, Śrī Raghunāthovi Bhaṭṭovi Gosvāmīmu, Śrī Raghunāthovi dāsovi Gosvāmīmu, Śrī Jīvovi Gosvāmīmu a Śrī Gopālovi Bhaṭṭovi Gosvāmīmu, kteří důkladně studovali všechna zjevená písma, aby ustanovili věčné náboženské zásady ve prospěch všech lidských bytostí. Jsou proto uctíváni ve všech třech světech a hodni toho, abychom se jim odevzdali, protože jsou ponořeni v náladě gopī a zaměstnáni v transcendentální láskyplné službě Rādě a Kṛṣṇovi.”

Jarā, stáří, tedy svými účinky neobtěžuje oddané. Je to proto, že oddaný následuje pokyny a odhodlání Nārady Muniho. Všichni oddaní patří do učednické posloupnosti pocházející od Nārady Muniho, protože uctívají Božstva podle Nāradových pokynů, jak je shrnuje Nārada-pañcarātra neboli pāñcarātrika-vidhi. Oddaný se řídí zásadami pāñcarātrika-vidhi a bhāgavata-vidhi. Bhāgavata-vidhi se týká kazatelských činností — śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ, naslouchání o slávě Pána Viṣṇua, Nejvyšší Osobnosti Božství, a jejího opěvování, a pāñcarātrika-vidhi zahrnuje arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam. Jelikož oddaný přísně následuje pokyny Nārady Muniho, nebojí se stáří, nemoci ani smrti. Zdánlivě může zestárnout, ale neprojeví se u něho příznaky porážky, jaké ve stáří prožívá obyčejný člověk. Stáří proto nenahání oddanému strach ze smrti, jak je tomu v případě obyčejných lidí. Když jarā, stáří, přijme útočiště u oddaného, Kālakanyā zmenšuje jeho strach. Oddaný ví, že se po smrti vrátí domů, zpátky k Bohu, a proto se smrti nebojí. Pokročilý věk ho neskličuje, ale naopak mu pomáhá být nebojácný, a tím pádem šťastný.

Zde je řečeno, že chce-li člověk žít šťastným životem, musí se přísně držet písem. Totéž uvádí Bhagavad-gītā (16.23):

“Ten, kdo zavrhuje příkazy písem a jedná podle vlastního rozmaru, nedosáhne ani dokonalosti, ani štěstí, ani nejvyššího cíle.” Člověk, který nenásleduje přísně védské pokyny, nezíská v životě úspěch ani štěstí, natož aby se vrátil domů, zpátky k Bohu.

Jedním z pokynů śāster je, že hospodář, kṣatriya či vysoce postavený člověk nemá odmítnout ženu, která ho žádá, aby se mohla stát jeho manželkou. Jelikož Kālakanyu, dceru Času, poslal Nārada Muni, aby se nabídla Yavana-rājovi, král Yavanů ji nemohl odmítnout. Veškeré jednání musí probíhat ve světle pokynů śāster, které potvrzují velcí mudrci, jako je Nārada Muni. Jak říká Narottama dāsa Ṭhākura: sādhu-śāstra-guru-vākya, cittete kariyā aikya. Člověk se má řídit zásadami světců, písem a duchovního mistra. Tímto způsobem jistě dosáhne v životě úspěchu. Kālakanyā, dcera Času, se králi Yavanů představila přesně v souladu s pokyny sādhua, śāstry a gurua. Nebyl proto jediný důvod, aby ji nepřijal.

Yavana-rāja, král Yavanů, mohl také Kālakanyu, dceru Času, odmítnout, ale vzal její žádost v úvahu, jelikož to byl pokyn Nārady Muniho. Přijal proto Kālakanyu jiným způsobem. Pokyny Nārady Muniho neboli cestu oddané služby může přijmout kdokoliv ve třech světech, a nepochybně je mohl přijmout i král Yavanů. Pán Caitanya Osobně žádal každého, aby kázal učení bhakti-yogy po celém světě, v každém městě a vesnici, a kazatelé hnutí pro vědomí Kṛṣṇy mají přímou zkušenost, že i yavanové a mlecchové se začínají věnovat duchovnímu životu na základě postupu pāñcarātrika-vidhi Nārady Muniho. Když se bude lidstvo řídit učednickou posloupností, jak doporučil Caitanya Mahāprabhu, bude z toho mít prospěch celý svět.

V Caitanya-caritāmṛtě (Ādi 5.142) je řečeno:

Nejvyšší vládce je ve skutečnosti Osobnost Božství, Kṛṣṇa, a každý je Jeho služebník. Yavana-rāja, král Yavanů, byl také služebník Kṛṣṇy, a chtěl proto prostřednictvím Kālakanyi uskutečnit Kṛṣṇův záměr. Přestože Kālakanyā znamená neschopnost a stáří, Yavana-rāja chtěl sloužit Kṛṣṇovi tím, že uvede Kālakanyu do všech míst. Proto se zdravě uvažující člověk ve stáří začne bát smrti. Hlupáci se věnují hmotným činnostem, jako kdyby měli žít věčně a užívat si hmotného pokroku, ale ve skutečnosti žádný hmotný pokrok neexistuje. Pod vlivem iluze si lidé myslí, že je bohatství zachrání, ale přes veškerý rozvoj materialistické vědy zůstávají problémy lidské společnosti — zrození, smrt, stáří a nemoc — stále nevyřešené. Pošetilí vědci si však přesto myslí, že udělali hmotný pokrok. Když je napadne Kālakanyā, neschopnost stáří, začnou se bát smrti—pokud ovšem mají zdravý rozum. Ti, kdo ho nemají, se o smrt nestarají a ani nevědí, co po ní bude následovat. Mylně se domnívají, že smrtí vše končí, a proto jednají v tomto životě velice nezodpovědně a užívají si neomezeného smyslového požitku. Pro inteligentního člověka je příchod stáří podnětem k duchovnímu životu. Lidé se přirozeně bojí, když se blíží smrt, a pro tento účel se král Yavanů snažil Kālakanyi využít.

Po dlouhém uvažování se král Yavanů rozhodl, jak nejlépe využít špatného zboží. Kālakanyā byla špatným zbožím a nikdo ji neměl rád, ale ve službě Pánu se dá uplatnit vše. Král Yavanů se ji tedy pokusil využít k jistému účelu, který jsme již vysvětlili: Kālakanyā jakožto jarā, neschopnost stáří, může probouzet v lidech strach, a inspirovat je tak k tomu, aby se připravovali na příští život tím, že se zapojí do činností ve vědomí Kṛṣṇy.

Slovo karma-vinirmitam znamená “vytvořený plodonosnými činnostmi”. Celý tento hmotný svět, a zvláště v dnešní době, je výsledkem plodonosných činností. Každý se plně věnuje zdobení světa dálnicemi, automobily, elektřinou, mrakodrapy, průmyslem, obchodováním a podobně. Těm, kdo vyhledávají pouze smyslový požitek a nevědí nic o duchovní totožnosti, to vše připadá velice pěkné. Jak je řečeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.5.4):

Ti, kdo nemají poznání o duši, jsou posedlí touhou po materialistických činnostech a holdují hříšnému jednání všeho druhu, pouze aby získali smyslový požitek. Podle Ṛṣabhadeva jsou tyto činnosti nepříznivé, protože nutí živou bytost přijmout v příštím životě odporné tělo. Každý si může všimnout, že i když se snažíme udržovat tělo v pohodlí, neustále nám způsobuje bolest a podléhá trojímu utrpení. Proč by jinak bylo tolik nemocnic, organizací sociální péče a pojišťoven? Štěstí v tomto světě ve skutečnosti neexistuje; lidé se pouze neustále snaží zamezit neštěstí. Hlupáci pokládají neštěstí za štěstí, a proto se král Yavanů rozhodl, že je nepostřehnutelně napadne stářím, nemocí a nakonec smrtí. Po smrti musí samozřejmě přijít zrození, a Yavana-rāja proto považoval za moudré zabít všechny karmī prostřednictvím Kālakanyi, a pokusit se je tak přivést k pochopení, že materialistický pokrok ve skutečnosti není žádným pokrokem. Každá živá bytost je duchovní povahy, a lidská životní podoba je tedy bez duchovního pokroku znehodnocená.

Nārada Muni poslal Kālakanyu za Yavana-rājem, aby se mohla stát jeho manželkou, ale Yavana-rāja ji místo toho přijal jako sestru. Ti, kdo se neřídí védskými zásadami, holdují sexu bez omezení a někdy se dokonce nezdráhají mít sex i s vlastní sestrou. V současném věku Kali je mnoho případů takového krvesmilstva. Yavana-rāja sice na znamení úcty přijal žádost Nārady Muniho, ale myslel přitom na nedovolený sex, protože byl králem yavanů a mlecchů.

Slovo prajvāraḥ je velice důležité, protože znamená “horečka seslaná Pánem Viṣṇuem”. Tato horečka dosahuje až čtyřiceti dvou stupňů, což je teplota, při které člověk umírá. Král mlecchů a yavanů tedy požádal dceru Času, Kālakanyu, aby se stala jeho sestrou. Nemusel ji žádat, aby se stala jeho manželkou, protože yavanové a mlecchové nedělají při sexu rozdíly. I když je žena navenek sestrou, matkou či dcerou, přesto mají sex. Yavana-rājův bratr byl Prajvāra a Kālakanyā byla zosobněná neschopnost. Společnými silami a s pomocí Yavana-rājových vojáků — jako jsou nehygienické podmínky, nedovolený sex a nakonec vysoká teplota, která přináší smrt — dokázali zničit materialistický způsob života. V této souvislosti je významné, že Nārada byl vůči útoku jary neboli neschopnosti odolný. Ničivá síla jarā stejně tak nemůže napadnout ani žádného následovníka Nārady Muniho neboli čistého oddaného.