Śrīmad-bhāgavatam 4.25.9

Velký mudrc Nārada Muni přešel na jiné téma — příběh o králi Purañjanovi. Nejedná se o nic jiného než o příběh krále Prācīnabarhiṣata řečený jiným způsobem, v alegorickém podání. Slovo purañ-jana znamená “ten, kdo si užívá v těle”. To bude jasně vysvětleno v několika příštích kapitolách. Člověk zapletený v hmotných činnostech rád poslouchá příběhy týkající se hmotných činností, a proto Nārada Muni začal vyprávět o králi Purañjanovi, což není nikdo jiný než král Prācīnabarhiṣat. Nārada Muni neodsoudil zvířecí oběti přímo. Pán Buddha ovšem přímo všechny zvířecí oběti zavrhl. Śrīla Jayadeva Gosvāmī napsal: nindasi yajña-vidher ahaha śruti-jātam. Slovo śruti-jātam naznačuje, že ve Vedách se zvířecí oběti doporučují, ale Pán Buddha přímo popřel autoritu Ved, aby zastavil obětování zvířat. Z toho důvodu stoupenci Ved Pána Buddhu neuznávají. Jelikož nepřijímá autoritu Ved, je označován jako agnostik nebo ateista. Velký mudrc Nārada nemohl popřít autoritu Ved, ale chtěl králi Prācīnabarhiṣatovi naznačit, že cesta karma-kāṇḍy je velice obtížná a nebezpečná.

Hloupí lidé si volí obtížnou cestu karma-kāṇḍy pro smyslový požitek. Ti, kdo příliš lpí na smyslovém požitku, se nazývají mūḍhové, “darebáci”. Mūḍha velice těžko chápe konečný cíl života. Při šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy vidíme, že mnoho lidí nemá zájem, protože jsou mūḍhové, kteří se věnují plodonosným činnostem. Je řečeno: upadeśo hi mūrkhāṇāṁ prakopāya na śāntaye. Když hloupému darebákovi dáme dobré pokyny, tak místo aby jich využil, se rozhněvá a odmítne je. Nārada Muni to dobře věděl, a proto nepřímo poučil krále tak, že mu předložil příběh celého jeho života. Aby člověk mohl nosit zlatý či diamantový špendlík v nose nebo náušnici, musí si nejprve propíchnout ucho či nos. Podobnou bolest za účelem smyslového požitku podstupují lidé na cestě karma-kāṇḍy, plodonosných činností. Chce-li si člověk něčeho užívat v budoucnosti, musí v současnosti snášet určité nepříjemnosti. Chce-li se v budoucnosti stát milionářem a užívat si svého bohatství, musí nyní velice těžce pracovat, aby nastřádal peníze. To je karma-kāṇḍīya. Ti, kdo příliš lpí na této cestě, risk přesto podstoupí. Nārada Muni chtěl králi Prācīnabarhiṣatovi ukázat, jak člověk podstupuje velké potíže a utrpení, aby se mohl věnovat plodonosným činnostem. Ten, kdo velice lpí na hmotných činnostech, se nazývá viṣayī. Viṣayī je člověk, který si užívá viṣayi, to znamená jídla, spánku, sexu a obrany. Nārada Muni v příběhu o králi Purañjanovi nepřímo naznačuje, že jedení, spaní, páření se a bránění se jsou obtížné a riskantní činnosti.

Slova itihāsam (“příběh”) a purātanam (“starý”) naznačují, že ačkoliv živá bytost žije v hmotném těle, příběh jejího života v takovém těle je velice starý. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura v této souvislosti zpíval: anādi karama-phale, paḍi' bhavārṇava-jale, taribāre nā dekhi upāya — “Kvůli svým minulým plodonosným činnostem jsem poklesl do vod hmotné existence a nemohu najít cestu ven.” Každá živá bytost trpí v tomto hmotném světě za své minulé činnosti — každý má svůj vlastní, velice starý příběh. Pošetilí materialističtí vědci si vymýšlejí teorie evoluce, které se týkají pouze hmotného těla. To však není skutečná evoluce. Skutečnou evoluci představuje příběh živé bytosti, která je purañjana, “žijící v těle”. Śrī Nārada Muni vysvětlí pro rozumně uvažující lidi tuto evoluční teorii jiným způsobem.