Śrīmad-bhāgavatam 4.24.28

Nyní Pán Śiva vysvětluje, proč se princům osobně ukázal — je to proto, že všichni tito princové jsou oddaní Pána Kṛṣṇy. Bhagavad-gītā (7.19) uvádí:

“Po mnoha zrozeních a smrtích se ten, kdo je skutečně obdařen poznáním, odevzdá Mně, jelikož ví, že jsem příčinou všech příčin a všeho, co existuje. Taková velká duše je velmi vzácná.”

Obyčejní lidé mohou spatřit Pána Śivu jen zřídka, a stejně zřídka lze spatřit oddaného zcela odevzdaného Vāsudevovi, Kṛṣṇovi, neboť taková osoba je velice vzácná (sa mahātmā sudurlabhaḥ). Proto přišel Pán Śiva právě za Pracety, neboť byli zcela odevzdáni Nejvyšší Osobnosti Božství, Vāsudevovi. Vāsudeva je rovněž uveden na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu v mantře ’oṁ namo bhagavate vāsudevāya'. Jelikož je Vāsudeva nejvyšší pravda, Pán Śiva otevřeně prohlašuje, že ten, kdo je oddaným Pána Vāsudeva — kdo je odevzdaný Pánu Kṛṣṇovi — je mu skutečně velice drahý. Pána Vāsudeva, Kṛṣṇu, uctívají nejen obyčejné živé bytosti, ale i polobozi, jako Pán Śiva, Pán Brahmā a další. Yaṁ brahmā-varuṇendra-rudra-marutaḥ stuvanti divyaiḥ stavaiḥ (Bhāg. 12.13.1). Kṛṣṇu uctívá Pán Brahmā, Pán Śiva, Varuṇa, Indra, Candra a všichni ostatní polobozi. S oddaným je to stejné. Proto ten, kdo rozvíjí vědomí Kṛṣṇy, je velice drahý každému, kdo začíná zjišťovat a chápat, co vědomí Kṛṣṇy ve skutečnosti znamená. Všichni polobozi se také snaží zjistit, kdo je skutečně odevzdaný Pánu Vāsudevovi, a jelikož Pracetové takoví byli, Pán Śiva rád přišel, aby se s nimi setkal.

Pána Vāsudeva, Kṛṣṇu, popisuje Bhagavad-gītā jako Puruṣottamu. On je skutečný poživatel (puruṣa) a je také Nejvyšší (uttama). Užívá si všeho — prakṛti i puruṣi. Živá bytost, ovlivněná třemi kvalitami hmotné přírody, se snaží vládnout hmotnému světu, ale ve skutečnosti není puruṣou (poživatelem), ale prakṛti — jak popisuje Bhagavad-gītā (7.5): apareyam itas tv anyāṁ prakṛtiṁ viddhi me parām. Jīva neboli živá bytost je tedy ve skutečnosti prakṛti, okrajová energie Nejvyššího Pána, a jelikož je ve styku s hmotnou energií, snaží se panovat hmotné přírodě. To rovněž potvrzuje Bhagavad-gītā (15.7):

“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Jelikož žijí podmíněným životem, těžce zápasí se šesti smysly, k nimž patří také mysl.”

Živá bytost se snaží vládnout hmotné přírodě, a kvůli tomu těžce zápasí o přežití. Její zápas o požitek je tak těžký, že si ani nemůže užívat hmotných zdrojů. Proto se někdy nazývá prakṛti nebo jīva, neboť patří k okrajové energii. Když je pokryta třemi kvalitami hmotné přírody, nazývá se jīva-saṁjñita. Existují dva druhy živých bytostí — jeden se nazývá kṣara a druhý akṣara. Kṣara označuje ty, kdo poklesli a jsou nyní podmínění, zatímco akṣara se vztahuje na ty, kdo podmínění nejsou. Naprostá většina živých bytostí žije v duchovním světě a nazývají se akṣara. Jsou v postavení Brahmanu, čisté duchovní existence, a liší se od těch, jež podmiňují tři kvality hmotné přírody.

Pán Kṛṣṇa, Vāsudeva, je výše než kṣara i akṣara, a proto Ho Bhagavad-gītā (15.18) označuje jako Puruṣottamu. Impersonalisté mohou prohlašovat, že Vāsudeva je neosobní Brahman, ale ten je ve skutečnosti podřízený Kṛṣṇovi, jak také potvrzuje Bhagavad-gītā (14.27): brahmaṇo hi pratiṣṭhāham. To, že je Kṛṣṇa zdrojem neosobního Brahmanu, dokládá i Brahma-saṁhitā (5.40): yasya prabhā prabhavato jagadaṇḍa-koṭi. Neosobní Brahman není nic jiného než záře Kṛṣṇy neboli paprsky Jeho těla, ve kterých se vznáší nesčetně mnoho vesmírů. Vāsudeva, Kṛṣṇa, je tedy v každém ohledu Nejvyšším Pánem a Śiva je velice spokojený s těmi, kdo se Mu zcela odevzdali. Kṛṣṇa si přeje úplné odevzdání, jak vyjadřuje v poslední kapitole Bhagavad-gīty (18.66): sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja.

Velice významné je slovo sākṣāt, “přímo”. Existuje mnoho takzvaných oddaných, ale ve skutečnosti jsou to pouze karmī a jñānī, neboť nejsou přímo oddanými Pána Kṛṣṇy. Karmī někdy obětují výsledky svých činností Pánu Vāsudevovi — tyto oběti se nazývají karmārpaṇam a jsou považovány za plodonosné činnosti, neboť karmī pokládají Pána Viṣṇua za jednoho z polobohů, jako je Pán Śiva a Pán Brahmā. Jelikož je pro ně Pán Viṣṇu na stejné úrovni s polobohy, tvrdí, že odevzdat se polobohům je stejně dobré jako odevzdat se Vāsudevovi. Zde je toto tvrzení vyvrácené, neboť kdyby to byla pravda, Pán Śiva by řekl, že odevzdat se jemu, Pánu Vāsudevovi, Viṣṇuovi nebo Brahmovi je jedno a totéž. To však neříká, protože se sám odevzdává Vāsudevovi, a každý další, kdo se Vāsudevovi odevzdá, je mu velmi drahý. To zde dává otevřeně najevo. Znamená to, že Pánu Śivovi není drahý jeho vlastní oddaný, ale oddaný Pána Kṛṣṇy.