Śrīmad-bhāgavatam 4.22.24

Oddaní jsou ve skutečnosti světci, sādhuové. První kvalifikací sādhua neboli oddaného je ahiṁsā, nenásilí. Ti, jež zajímá cesta oddané služby — návrat domů, zpátky k Bohu — musí nejprve praktikovat ahiṁsu, nenásilí. Sādhu je označen jako titikṣavaḥ kāruṇikāḥ (Bhāg. 3.25.21). Oddaný má být snášenlivý a soucitný k druhým. Když například trpí nějakým příkořím, má ho snášet, ale nemusí již tolerovat, když jím trpí někdo jiný. Celý svět je plný násilí a hlavním zájmem oddaného je toto násilí ukončit, včetně zbytečného zabíjení zvířat. Oddaný je přítelem nejen lidské společnosti, ale všech živých bytostí, neboť vidí všechny jako syny Nejvyšší Osobnosti Božství. Neprohlašuje se za jediného syna Boha a nenechává všechny ostatní zabíjet s představou, že nemají duši. Takovou filozofii čistý oddaný Pána nikdy nezastává. Suhṛdaḥ sarva-dehinām — pravý oddaný je přítel všech živých bytostí. Kṛṣṇa se v Bhagavad-gītě prohlašuje za otce všech životních druhů, a proto je oddaný Kṛṣṇy vždy přítelem všech. To se nazývá ahiṁsā. Takové nenásilí můžeme zastávat jedině tehdy, když kráčíme ve stopách velkých ācāryů, a proto musíme podle naší vaiṣṇavské filozofie následovat velké ācāryi čtyř sampradāyí neboli učednických posloupností.

Snažit se dělat pokroky v duchovním životě mimo učednickou posloupnost je směšné. Proto je řečeno: ācāryavān puruṣo veda — ten, kdo následuje učednickou posloupnost ācāryů, zná věci takové, jaké jsou (Chāndogya Up. 6.14.2). Tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet — aby člověk pochopil transcendentální vědu, musí vyhledat pravého duchovního mistra (Muṇḍaka Up. 1.2.12). Velice důležité je v duchovním životě smṛtyā — neustálé vzpomínání na Kṛṣṇu. Člověk si má uspořádat život takovým způsobem, aby nemohl bez myšlenek na Kṛṣṇu vydržet. Měli bychom žít v Kṛṣṇovi, abychom při jídle, spánku, chůzi i práci spočívali pouze v Kṛṣṇovi. Naše Společnost pro vědomí Kṛṣṇy doporučuje zařídit si život tak, abychom mohli vzpomínat na Kṛṣṇu. Když naši oddaní v ISKCONu vyrábějí vonné tyčinky zvané Spiritual Sky (“Duchovní nebe”), naslouchají zároveň o slávě Kṛṣṇy nebo Jeho oddaných. Śāstra doporučuje: smartavyaḥ satataṁ viṣṇuḥ — na Pána Viṣṇua se má vzpomínat neustále. Vismartavyo na jātucit — na Viṣṇua nemá člověk nikdy zapomenout. To je duchovní způsob života. Smṛtyā. Na Pána můžeme neustále vzpomínat, když o Něm neustále nasloucháme. Tento verš proto doporučuje: mukundācaritāgrya-sīdhunā. Sīdhu znamená “nektar”. Naslouchat o Kṛṣṇovi ze Śrīmad-Bhāgavatamu, Bhagavad-gīty nebo podobné autentické literatury je život ve vědomí Kṛṣṇy. Takového soustředění ve vědomí Kṛṣṇy mohou dosáhnout ti, kdo přísně dodržují pravidla a usměrňující zásady. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy oddaným doporučujeme zpívání šestnácti kol na růženci každý den a následování usměrňujících zásad. To oddanému pomůže dělat soustavný duchovní pokrok v životě.

V tomto verši je rovněž řečeno, že člověk může udělat duchovní pokrok pomocí ovládání smyslů (yamaiḥ). Ovládáním smyslů se může stát svāmīm nebo gosvāmīm. Ten, kdo se honosí tímto supertitulem — svāmī nebo gosvāmī — musí být velice striktní co se týče ovládání svých smyslů. Musí být jejich skutečným pánem. To je možné, když člověk netouží po žádném hmotném smyslovém požitku. Chtějí-li smysly náhodou jednat nezávisle, musí je ovládnout. Když se jednoduše vyhýbáme hmotnému smyslovému požitku, automaticky tím dosáhneme ovládnutí smyslů.

Dalším důležitým bodem v této souvislosti je anindayā — nemáme kritizovat náboženství jiných lidí. Existují různé druhy náboženských systémů pod vlivem různých kvalit hmotné přírody. Ty, které jsou pod vlivem vášně a nevědomosti, nemohou být tak dokonalé jako systém, který je v kvalitě dobra. V Bhagavad-gītě je vše rozděleno do tří kvalitativních kategorií, a proto jsou tak rozděleny i náboženské systémy. Žijí-li téměř všichni lidé v kvalitách vášně a nevědomosti, jejich náboženský systém bude téže kvality. Oddaný má namísto kritizování těchto systémů povzbuzovat jejich stoupence, aby se drželi svých zásad, a postupně tak mohli dospět k náboženství v kvalitě dobra. Bude-li je pouze kritizovat, jeho mysl se tím rozruší; proto má být tolerantní a naučit se potlačovat vzrušení.

Dalším znakem oddaného je nirīhayā, jednoduché žití. Nirīhā znamená “jemný”, “mírný” nebo “jednoduchý”. Oddaný nemá žít příliš okázale a napodobovat materialisty. Doporučuje se mu jednoduché žití a hluboké myšlení. Má přijímat jen tolik, kolik potřebuje, aby udržel hmotné tělo schopné vykonávat oddanou službu. Nemá jíst nebo spát víc, než je zapotřebí. Má jíst, aby žil — ne žít, aby jedl — a spát pouze šest až sedm hodin denně. Dokud máme tělo, podléhá vlivu klimatických změn, nemocí a přirozených potíží; trojímu utrpení hmotné existence. Tomu se nemůžeme vyhnout. Někdy dostáváme dopisy od začínajících oddaných, kteří se ptají, proč onemocněli, když praktikují vědomí Kṛṣṇy. Z tohoto verše by se měli poučit, že musí být snášenliví (dvandva-titikṣayā). Tento svět je světem duality. Neměli bychom si myslet, že když jsme onemocněli, poklesli jsme z vědomí Kṛṣṇy. Vědomí Kṛṣṇy nemohou zastavit žádné hmotné překážky. Pán Śrī Kṛṣṇa proto radí v Bhagavad-gītě (2.14): tāṁs titikṣava bhārata — “Můj milý Arjuno, snaž se prosím všechny tyto nepokoje tolerovat a buď upevněn ve svém jednání ve vědomí Kṛṣṇy.”