Śrīmad-bhāgavatam 4.21.30

Král Vena, otec Pṛthua Mahārāje, byl brāhmaṇy a světci odsouzen, protože popíral existenci Nejvyššího Pána a zakazoval Ho uspokojovat vykonáváním védských obětí. Byl to jinými slovy ateista — nevěřil v existenci Boha, a proto ve svém království zastavil všechny védské obřady. Pṛthu Mahārāja pokládal krále Venu za odporného kvůli jeho pošetilému přístupu k vykonávání náboženských obřadů. Ateisté zastávají názor, že pro dosažení úspěchu v náboženství, hospodářském rozvoji, smyslovém požitku a osvobození není třeba přijímat autoritu Nejvyšší Osobnosti Božství. Náboženské zásady (dharma) mají podle nich ustanovit existenci imaginárního Boha, a tak povzbudit lidi k mravnosti a čestnému a spravedlivému jednání, aby mohl být v klidu a míru zachován společenský pořádek. Navíc říkají, že k tomu vlastně ani není třeba přijímat Boha, neboť stačí, když člověk žije mravně a čestně. Stejně tak tvrdí, že když někdo připravuje důkladné plány a těžce pracuje za účelem hospodářského rozvoje, výsledek přijde automaticky. A smyslový požitek podle nich rovněž nezávisí na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť když si člověk jakýmkoliv způsobem vydělá peníze, bude k němu mít dostatečnou příležitost. Pokud jde o osvobození, říkají, že o něm není třeba mluvit, neboť po smrti je všemu konec. Pṛthu Mahārāja ovšem autoritu takovýchto ateistů v čele s jeho vlastním otcem, vnukem zosobněné smrti, nepřijímal. Dcera obvykle dědí vlastnosti svého otce a syn získává vlastnosti své matky. Sunīthā, dcera Mṛtyua, tak získala všechny vlastnosti svého otce a Vena zdědil vlastnosti své matky. Ten, kdo neustále podléhá zákonům opakovaného zrození a smrti, se nemůže přizpůsobit ničemu, co přesahuje hranice materialistických představ. Král Vena byl jedním z takových lidí, a proto nevěřil v existenci Boha. Moderní civilizace zásady krále Veny schvaluje, ale když skutečně důkladně studujeme všechny podmínky náboženství, hospodářského rozvoje, smyslového požitku a osvobození, musíme přijmout autoritu Nejvyšší Osobnosti Božství. Náboženství tvoří podle védské literatury jedině zákoníky, které jsou dány Bohem.

Pokud někdo v otázkách náboženství a mravnosti nepřijímá autoritu Nejvyššího Boha, musí vysvětlit, proč dvě osoby se stejnou mravní úrovní dosáhnou různých výsledků. Často dochází k tomu, že i když dva lidé mají stejná měřítka etiky, cti a morálky, přesto se jejich postavení liší. Stejné je to v případě hospodářského rozvoje — když dva lidé ve dne v noci těžce pracují, jejich výsledky také nejsou stejné. Jeden člověk si může užívat velkého bohatství dokonce i bez práce, zatímco druhý se nemůže přes všechnu svou těžkou práci ani dvakrát denně dostatečně najíst. A v případě smyslového požitku dochází k situacím, že ten, kdo má dostatek potravy, není přesto ve svém rodinném životě šťastný (někdy dokonce není ani ženatý), zatímco jiný má ke smyslovému požitku tu nejlepší příležitost, i když na tom není po ekonomické stránce nijak dobře. Dokonce i zvíře, jako je prase nebo pes, může mít ke smyslovému požitku větší příležitost než člověk. I když pomineme osvobození a zvážíme pouze tři základní životní předpoklady — náboženství, hospodářský rozvoj a smyslový požitek (dharma, artha a kāma) — uvidíme, že nejsou pro každého stejné. Proto musíme přijmout existenci někoho, kdo určuje různé úrovně. Z toho vyplývá, že člověk musí záviset na Pánu nejen co se týče osvobození, ale i obyčejných potřeb v tomto hmotném světě. Pṛthu Mahārāja proto naznačil, že děti někdy nejsou šťastné, přestože mají bohaté rodiče. Také pacient někdy zemře, i když dostal od kvalifikovaného lékaře drahý lék, a člověk se někdy utopí, přestože jeho loď je velká a bezpečná. S překážkami, které nám do cesty staví hmotná příroda, můžeme sice bojovat, ale naše pokusy nemohou být úspěšné, dokud nás Svou přízní neobdaří Nejvyšší Osobnost Božství.