Śrīmad-bhāgavatam 4.20.14

Na tomto místě se někdo může zeptat: Kdyby se každý zaměstnal duchovními činnostmi za účelem osvobození a přestal se zajímat o činnosti hmotného světa, jak by mohl pokračovat zdárný chod celé společnosti? A má-li vše pokračovat tak, jak by mělo, jak může být hlava státu k těmto činnostem lhostejná? Jako odpověď na tuto otázku je zde použito slovo śreyaḥ, “příznivé”. Rozdělení činností ve společnosti, jak je uspořádal Nejvyšší Pán, nebylo stvořeno slepě nebo náhodně, jak tvrdí hloupí lidé. Brāhmaṇa musí náležitě plnit svoji povinnost, stejně jako kṣatriya, vaiśya, a dokonce i śūdra. Každý z nich potom může dosáhnout nejvyšší dokonalosti života — osvobození z hmotného otroctví. To potvrzuje Bhagavad-gītā (18.45): sve sve karmaṇy abhirataḥ saṁsiddhiṁ labhate naraḥ — “Vykonáváním svých předepsaných povinností lze dosáhnout nejvyšší dokonalosti.”

Pán Viṣṇu Mahārājovi Pṛthuovi sdělil, že povinností krále není vzdát se svého království a zodpovědnosti za ochranu obyvatel (prajāḥ) a odejít do Himalájí usilovat o osvobození. Osvobození může dosáhnout při vykonávání svých královských povinností. Povinností krále nebo hlavy státu je dohlížet na to, aby všichni lidé (prajāḥ) plnili své předepsané povinnosti, směřující k duchovnímu osvobození. Světský stát nepotřebuje krále nebo vůdce státu, který by byl lhostejný k činnostem obyvatelstva. Vláda v moderním státě má mnoho pravidel a předpisů, jak řídit povinnosti obyvatel, ale zanedbává dohlížet na to, zda také rozvíjejí duchovní poznání. Pokud si vláda těchto věcí nevšímá, občané jednají po svém, bez jakéhokoliv ponětí o realizaci Boha a duchovním životě, a zaplétají se tak do hříšných činností.

Výkonný hlavní představitel státu nesmí být netečný k blahu obyčejných lidí a pouze vybírat daně. Skutečnou povinností krále je dohlížet na to, aby občané postupně vyvinuli plné vědomí Kṛṣṇy. Vědomí Kṛṣṇy znamená konec všech hříšných činností. Jakmile budou ve státě zcela odstraněny hříšné činnosti, nebudou již války, mor, hladovění či přírodní katastrofy. Taková byla situace za vlády Mahārāje Yudhiṣṭhira. Je-li král či vůdce státu schopen přivést občany k vědomí Kṛṣṇy, je oprávněný jim vládnout — v opačném případě nemá právo vybírat daně. Stará-li se král o duchovní zájmy občanů, může daně vybírat bez potíží. Tak budou poddaní i král šťastní v tomto životě a v příštím bude král moci sdílet jednu šestinu zbožných činností občanů. Bude-li však ukládat daně hříšným občanům, bude se s nimi muset dělit o reakce za jejich hříšné činnosti.

Totéž lze vztáhnout také na rodiče a duchovní mistry. Pokud rodiče pouze plodí děti jako kočky a psi, ale nedokáží je zachránit před hrozící smrtí, budou se za činnosti svých zvířatům podobných dětí zodpovídat. Později se z takových dětí stávají hippies. Stejně tak když duchovní mistr nedokáže vést své žáky k tomu, aby se zbavili hříšných činností, stává se zodpovědným za jejich hříšné jednání. Tyto jemné zákony přírody současní vůdci společnosti neznají. Jelikož vládní představitelé mají nedostatek poznání a obyčejní lidé jsou darebáci a zloději, situace v lidské společnosti nemůže být příznivá. V současnosti je na celém světě rozšířená tato neslučitelná kombinace státu a občanů, a proto — jako nevyhnutelný důsledek těchto společenských podmínek — panuje neustálé napětí, války a obavy.