Śrīmad-bhāgavatam 3.27.5

V tomto verši je velice pěkně vysvětlen postup osvobození. Příčinou podmínění živé bytosti hmotnou přírodou je, že se považuje za poživatele, vlastníka či přítele všech živých bytostí. Toto nesprávné uvažování je výsledkem rozjímání o smyslovém požitku. Když se někdo považuje za nejlepšího přítele svých krajanů, společnosti nebo celého lidstva a věnuje se různým vlasteneckým, dobročinným a lidumilným činnostem, to vše pouze znamená, že se příliš soustředí na smyslový požitek. Takzvaný vůdce národa nebo humanista neslouží každému — slouží pouze svým smyslům. Taková je skutečnost. Podmíněná duše to však nechápe, protože je zmatena vlivem hmotné přírody. Proto se v tomto verši doporučuje velice vážně se zapojit do oddané služby Pánu. To znamená, že si člověk nemá myslet, že je vlastníkem, příznivcem, přítelem nebo poživatelem. Má si být vždy vědom toho, že skutečným poživatelem je Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství. To je základní zásada bhakti-yogy. Člověk musí být pevně přesvědčen o těchto třech věcech: vždy by měl vědět, že Kṛṣṇa je vlastník, Kṛṣṇa je poživatel a Kṛṣṇa je přítel. Nejenže by měl tyto skutečnosti chápat sám, ale měl by se o nich také snažit přesvědčit ostatní a šířit vědomí Kṛṣṇy.

Když se člověk vážně zaměstná oddanou službou Pánu, přirozeně zmizí jeho sklon falešně se prohlašovat za pána hmotné přírody. Tato odpoutanost se nazývá vairāgya. Místo aby byl pohroužen do takzvaného panování hmotě, jedná ve vědomí Kṛṣṇy. To je způsob ovládnutí vědomí. Nutným předpokladem pro vykonávání yogy je ovládnout smysly. Yoga indriya-saṁyamaḥ. Jelikož smysly jsou neustále aktivní, jejich činnosti je nutné zapojit do oddané služby — není možné tyto činnosti ukončit. Chce-li člověk uměle ukončit činnosti smyslů, jeho pokus bude neúspěšný. I velký yogī Viśvāmitra, který se snažil ovládnout smysly jógovou metodou, padl za oběť kráse Menaky. Takových příkladů je mnoho. Dokud člověk svoji mysl a vědomí plně nezaměstná oddanou službou, jeho mysli se mohou kdykoliv zmocnit touhy po smyslovém požitku.

Jeden bod uvedený v tomto verši je velice významný. Je zde řečeno: prasaktam asatāṁ pathi — mysl vždy přitahuje asat, dočasná hmotná existence. Zvykli jsme si na svoji připoutanost k dočasné hmotné přírodě, jelikož jsme s ní ve styku od nepaměti. Mysl je třeba upřít na věčné lotosové nohy Nejvyššího Pána. Sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ. Člověk musí upřít svoji mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy, a pak bude vše příznivé. Proto se v tomto verši zdůrazňuje vážné vykonávání bhakti-yogy.