Od počátku stvoření vládnou planetám ve všech vesmírech dva druhy živých bytostí — buď démoni, nebo polobozi, vaiṣṇavové. Pán Brahmā je první polobůh a Hiraṇyākṣa je první démon v tomto vesmíru. Planety se mohou vznášet ve vzduchu jako míče pouze za určitých podmínek, a jakmile jsou tyto podmínky narušeny, mohou se zřítit do oceánu Garbhodaka, který naplňuje polovinu vesmíru. Druhou polovinu tvoří kulová klenba, v níž se nachází bezpočet planetárních systémů. To, že planety plují v beztížném stavu, je dáno jejich vnitřním složením, a moderní navrtávání Země při těžbě ropy z jejího nitra narušuje její rovnováhu a novodobí démoni tak mohou přivodit velice nepříznivé reakce, ovlivňující stabilitu Země. Podobné narušení kdysi způsobili démoni vedení Hiraṇyākṣou (chtivým pánem zlaté horečky) — Země se vychýlila ze svého beztížného stavu a ponořila se do oceánu Garbodaka. Pán jako udržovatel celého hmotného stvoření tehdy přijal gigantickou podobu kance a vytáhl Zemi z těchto vod. Śrī Jayadeva Gosvāmī, velký vaiṣṇavský básník, složil píseň, ve které o tom zpívá:

“Ó Keśavo! Ó Nejvyšší Pane, který jsi přijal podobu kance! Ó Pane! Planeta Země spočívala na Tvých klech a vypadala jako měsíc, poznačený skvrnami.”

To jsou znaky, podle kterých můžeme poznat inkarnaci Pána. Pánova inkarnace není výmyslem lidí, kteří žijí ve světě představ. Inkarnace Pána se zjevuje za určitých vyjímečných okolností, jako tomu bylo ve výše uvedeném případě, a vykonává činy, o kterých se nepatrnému lidskému mozku ani nezdá. Moderní tvůrci mnoha laciných inkarnací si mohou povšimnout této skutečné inkarnace Boha v podobě gigantického kance, který byl tak velký, že na svých klech unesl celou planetu Zemi.

Když se Pán zjevil, aby vyzdvihl Zemi, démon jménem Hiraṇyākṣa se Mu v tom pokoušel zabránit, a Pán ho proto zabil Svým klem. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho Pán zabil démona Hiraṇyākṣu rukou. Jeho verze je taková, že Pán nejprve zabil démona rukou, a poté ho probodl Svým klem. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura potvrzuje tuto verzi.

Autorizovaná zjevená písma vždy uvádějí také jméno otce pravé inkarnace Boha, aby si méně inteligentní fantastové nemohli vymýšlet neautorizované inkarnace. Nikoho tedy nelze přijmout jako inkarnaci Pána, pokud v autorizovaných písmech není uvedeno jméno jeho otce a jméno vesnice nebo místa jeho zjevení. Bhāgavata Purāṇa uvádí jméno inkarnace Kalkiho, který sestoupí za více než čtyřista tisíc let, a uvádí také jméno Jeho otce a jméno vesnice, ve které se zjeví. Žádný rozumně uvažující člověk tedy nebude přijímat nějaké laciné vydání inkarnace bez odkazu na autorizovaná písma.

Učení Pána Kapily, které přednesl Své matce Devahūti, je plně popsáno ve třetím zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (kapitoly 25-32) a každý, kdo ho následuje, může dosáhnout stejného osvobození jako Devahūti. Pán vyslovil Bhagavad-gītu, s jejíž pomocí Arjuna dospěl k seberealizaci, a každý, kdo jde v Arjunových stopách, může i dnes získat stejný prospěch jako on. Takový je účel zjevených písem. Hloupí, neinteligentní lidé vytvářejí vlastní interpretace na základě vlastních představ a svádějí tak své stoupence, čímž je nutí i nadále zůstávat v kobce hmotného světa. Pokud však budeme jednoduše následovat pokyny Pána Kṛṣṇy či Pána Kapily, můžeme i dnes obdržet ten nejvyšší prospěch.

Slovo ātma-gatim je v tomto verši význačné a poukazuje na dokonalé poznání o Nejvyšším. Člověk by se neměl spokojit pouze s tím, že ví o kvalitativní rovnosti mezi Pánem a živou bytostí. Měl by se snažit poznat Pána natolik, nakolik mu to jeho omezené schopnosti dovolí. Není možné znát Pána dokonale takového, jaký je — to nemohou ani osvobozené osoby jako je Śiva nebo Brahmā, nemluvě o jiných polobozích či lidech v tomto světě. Následováním zásad velkých oddaných a pokynů, které jsou dány v písmech, však můžeme do značné míry poznat Pánovy rysy. Kapila jakožto inkarnace Nejvyššího poučil Svoji matku plně o osobní podobě Pána a ona tak realizovala Pánův osobní aspekt a mohla se přemístit na tu Vaikuṇṭhaloku, které vládne Šrí Kapila. Každá inkarnace Pána má Své sídlo v duchovním nebi. Pán Kapila má tedy také Svoji vlastní vaikuṇṭhskou planetu. Duchovní nebe není prázdné. Je v něm bezpočet Vaikuṇṭhalok a na každé z nich vládne Pán v jedné ze Svých nespočetně mnoha expanzí a čistí oddaní, kteří tam jsou s Ním, žijí stejným způsobem jako On a Jeho věční společníci.

Když Pán sestupuje Osobně nebo ve Svých úplných osobních expanzích, tyto inkarnace se nazývají aṁśa, kalā, guṇa, yuga a manvantara, a když na Jeho pokyn sestupují Jeho společníci, jedná se o inkarnace śaktyāveśa. Ve všech případech jsou však inkarnace potvrzeny nepochybnými výroky autorizovaných písem a nikoliv představami sobecky motivovaných propagandistů. Tyto inkarnace Pána (v kterékoliv z výše uvedených kategorií) vždy prohlašují, že konečnou pravdou je Nejvyšší Osobnost Božství. Neosobní pojetí nejvyšší pravdy je pouze výsledkem hledání podoby Pána pomocí popírání hmotných představ o nejvyšší pravdě.

Živé bytosti jsou svojí samotnou přirozeností duchovně stejně dobré jako Pán a jediný rozdíl je ten, že Pán je vždy svrchovaný a čistý, neznečištěný kvalitami hmotné přírody, zatímco živé bytosti mají sklon podlehnout znečištění ve styku s hmotnými kvalitami — dobrem, vášní a nevědomostí. Toto znečištění hmotnými kvalitami může být dokonale smyto poznáním, odříkáním a oddanou službou. Oddaná služba Pánu je rozhodující, a proto ti, kteří se přímo zaměstnávají v oddané službě Pánu, získávají nejen nezbytné poznání duchovní vědy, ale také odpoutanost od hmotných věcí, a jsou tak po úplném osvobození povýšeni do Božího království, jak je řečeno v Bhagavad-gītě (14.26):

Živá bytost může být přímo zaměstnána v transcendentální láskyplné službě Osobnosti Božství Pánu Kṛṣṇovi nebo Jeho úplným expanzím jako je Rāma a Narasiṁha, třebaže ještě není osvobozená. Úměrně rozvoji této transcendentální oddané služby tedy oddaný činí výrazný pokrok k dosažení brahma-gatim či ātma-gatim a nakonec bez potíží dosáhne kapilasya gatim neboli sídla Pána. Dezinfekční moc oddané služby Pánu je tak veliká, že může neutralizovat hmotnou nákazu ještě v současném životě oddaného. Oddaný může dosáhnout úplného osvobození, aniž by musel čekat na další zrození.

Transcendentální vztahy mezi Osobností Božství a živými bytostmi věčně existují v pěti různých citových náladách, které se nazývají śānta, dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. Mudrc Atri měl k Pánovi vztah v náladě vātsalya, a výsledkem jeho dokonalé oddanosti byla touha mít Osobnost Božství za svého syna. Pán jeho modlitbu přijal a stal se Atriho synem. Existuje mnoho příkladů, kdy se Pán stal synem Svých čistých oddaných. Jelikož Pán je neomezený, má neomezeně mnoho oddaných-otců. Ve skutečnosti je otcem všech živých bytostí, ale vzhledem k transcendentální náklonnosti a lásce Jeho čistých oddaných nachází Pán větší potěšení v tom, když se stane synem oddaného, než když je jeho otcem. Skutečnost je taková, že otec synovi slouží a syn od něho jen stále něco žádá, a čistý oddaný, který chce vždy Pánovi raději sloužit, si proto přeje, aby Pán byl jeho synem a nikoliv jeho otcem. Pán takovou službu od oddaného přijímá a oddaný se tak stává větším než je On Samotný. Impersonalisté touží splynout s Nejvyšším, ale oddaný se stává ještě větším než je Pán, čímž překonává touhy i těch největších monistů. Rodiče a jiní příbuzní Pána získávají na základě důvěrného vztahu s Nejvyšším automaticky všechny mystické dokonalosti. Patří k nim všechny druhy hmotného požitku, spasení i mystických sil. Oddaný Pána proto nevynakládá zvláštní úsilí, aby těchto věcí dosáhl a neztrácí drahocenný čas svého života. Musíme plně zaměstnávat drahocenný čas svého života v transcendentální láskyplné službě Pánu. Všech ostatních vytoužených cílů pak dosáhneme automaticky. I poté, kdy se nám dostane takových výsledků, se však musíme mít na pozoru, abychom nepadli do léčky, kterou tvoří přestupky proti oddaným. Názorným příkladem je Haihaya, který dosáhl veškeré dokonalosti v oddané službě, ale jelikož se dopustil přestupku proti nohám oddaného, byl nakonec zabit Pánem Paraśurāmou. Nejvyšší Pán se stal synem velkého mudrce Atriho a Jeho jméno bylo Dattātreya.

Modlitby Viṣṇu-sahasra-nāma uvádějí, že Pánova jména jsou také sanāt a sanātanatama. Jak Pán, tak živé bytosti jsou kvalitativně sanātana neboli věční, ale Pán je sanātana-tama, věčný ve svrchované míře. Živé bytosti jsou taktéž sanātana, ale nikoliv ve svrchované míře, jelikož mají sklon poklesnout do světa dočasnosti. Živé bytosti se proto od svrchovaného sanātany, od Pána, kvantitativně liší.

Slova san se také používá ve smyslu milodaru — pokud se oddaný vzdá všeho, a daruje to Pánovi, Pán odpovídá tím, že daruje oddanému Sám Sebe. To je také potvrzeno v Bhagavad-gītě (4.11): ye yathā māṁ prapadyante. Brahmājī chtěl stvořit celý vesmír tak, jak existoval v předchozím věku, a jelikož při posledním zničení bylo z vesmíru zcela vymazáno poznání Absolutní Pravdy, přál si, aby totéž poznání bylo opět obnoveno, neboť jinak by stvoření nemělo žádný význam. Transcendentální poznání je prvořadou nezbytností a věčně podmíněné duše tak dostávají v každém věku stvoření příležitost dosáhnout osvobození. Toto poslání Brahmājīho bylo vyplněno milostí Pána, když se jako čtyři synové Brahmy zjevili čtyři sanové — Sanaka, Sanat-kumāra, Sanandana a Sanātana. Tito čtyři sanové byli inkarnacemi poznání Nejvyššího Pána, a vysvětlili tedy transcendentální poznání tak jasně, že všichni mudrci ho ihned bez nejmenších potíží dokázali pochopit. Člověk, kráčející ve stopách čtyř Kumārů, může ihned vidět Nejvyšší Osobnost Božství ve svém nitru.

Pán, který je zdrojem všeho, co existuje, je také původem veškerého odříkání a pokání. Mudrci skládají velké sliby odříkání, aby dosáhli úspěchu v seberealizaci. Lidský život je určen pro tuto tapasyu, zvláště spojenou s velkým slibem pohlavní zdrženlivosti zvaným brahmacarya. Přísný život tapasyi a ženská společnost nejdou nikdy dohromady. Jelikož lidský život je určen pro tapasyu a seberealizaci, skutečná lidská civilizace, kterou představuje sanātana-dharma neboli systém čtyř společenských tříd a čtyř stavů života, předepisuje ve třech životních stádiích přísně se vyhýbat ženské společnosti. Podle postupného kulturního rozvoje lze lidský život rozdělit do čtyř období: celibát, rodinný život, odchod do ústraní a život v odříkání. Během prvního stádia až do věku dvaceti pěti let je muž pod vedením pravého duchovního mistra vychováván jako brahmacārī, aby pochopil, že žena je poutem, které váže k hmotné existenci. Každý, kdo se chce osvobodit z hmotného otroctví podmíněného života, se musí osvobodit od připoutanosti k podobě ženy. Žena neboli něžné pohlaví je hlavním faktorem okouzlujícím živé bytosti, a muž, zvláště v lidské podobě, má směřovat k seberealizaci. Celý svět se točí pod kouzlem ženské přitažlivosti a jakmile se muž se ženou spojí, ihned se stává obětí hmotného otroctví. Touha panovat hmotnému světu v opojení z falešného pocitu vládce se probouzí zvláště poté, kdy dojde ke spojení mezi mužem a ženou. Člověka tak ihned zatíží touhy po domu, pozemku, majetku, dětech a významném postavení ve společnosti a citová náklonnost k blízkým lidem a místu narození, což jsou všechno iluzorní sny neboli fantazmagorie, která člověku brání v pokroku k seberealizaci, ke skutečnému životnímu cíli. Brahmacārī, chlapec ve věku od pěti do dvaceti pěti let — zvláště ve vyšších společenských třídách, to znamená syn učených rodičů (brāhmaṇů), královských rodičů (kṣatriyů) nebo rodičů, kteří obchodují a zajišťují produkci (vaiśyů) — prochází školou pravého gurua (učitele), kde se kromě přípravy na své budoucí zaměstnání naučí za přísného dodržování disciplíny také chápat smysl života. Potom má brahmacārī dovoleno odejít domů, oženit se s vhodnou partnerkou a stát se hospodářem. Mnoho brahmacārīnů se však nevrací domů a nežení se, ale pokračují v životě naiṣṭhika-brahmacārīnů bez jakýchkoliv styků se ženami. Přijímají sannyāsínský řád neboli stav života v odříkání, neboť dobře vědí, že spojení se ženou je nadbytečnou zátěží, která brání v seberealizaci. Jelikož pohlavní touha je v určitém životním stádiu velice silná, guru může brahmacārīnovi dovolit, aby se oženil. Toto povolení dostávají od duchovního učitele ti, kteří nejsou schopni žít jako naiṣṭika-brahmacaríni, což pravý guru dokáže rozeznat. Takzvané rodinné plánování je důležité. Hospodář, který se stýká se ženou podle pravidel uvedených v písmech, a který předtím prošel důkladnou přípravou ve stádiu brahmacarya, nebude žít životem koček a psů. Takový hospodář ve věku padesáti let přeruší své styky se ženou a jako vānaprastha se začne připravovat na samostatný život bez ženské společnosti. Jakmile tuto přípravu završí, stane se sannyāsīnem, který se přísně straní všech žen včetně své bývalé manželky. Budeme-li studovat celý tento systém odluky od žen, můžeme si jasně uvědomit, že žena je překážkou pro seberealizaci, a Pán se zjevil jako Nārāyaṇa, aby nás učil zásadě nestýkání se se ženami v rámci celoživotního slibu. Polobozi, kteří přísným brahmacārīnům závidí jejich odříkavý život, se snaží narušit jejich sliby tím, že za nimi posílají Amorovy vojáky. V případě Pána však byly nebeské krásky neúspěšné, neboť viděly, že Pán dokáže vytvořit bezpočet stejně krásných dívek Svojí mystickou vnitřní silou, a tudíž nemá důvodu být přitahován jinými kráskami zvenčí. Jedno lidové pořekadlo praví, že cukráře nikdy nepřitahují žádné sladkosti. Cukrář, který neustále připravuje sladkosti, je pramálo touží jíst, a stejně tak Pán může Svými energiemi blaženosti vytvořit bezpočet duchovních krásek a ani v nejmenším Ho nemusí přitahovat iluzorní krásky hmotného stvoření. Jen nevědomí lidé pošetile tvrdí, že Pán Kṛṣṇa si ve Své rāsa-līle ve Vṛndāvanu nebo se Svými šestnácti tisíci manželkami ve Dvārace užíval žen.

Když byl Pán Śiva pohroužen do přísného pokání a meditace, vládce chtíče Amor na něho vystřelil svůj šíp pohlavní touhy. Pán Śiva se na něho proto rozhněval a vrhl na něho hněvivý pohled, který okamžitě zničil Amorovo tělo. Pán Śiva byl sice velice mocný, ale nemohl se osvobodit od účinků tohoto hněvu. V chování Pána Viṣṇua se však nikdy takový hněv neprojevuje. Naopak — když Bhṛgu Muni zkoušel Pánovu snášenlivost a úmyslně Ho kopl do hrudi, Pán se mu namísto hněvu omluvil za to, že si o Jeho tvrdou hruď jistě poranil nohu. Pán nese otisk nohy bhṛgu-pāda jako známku snášenlivosti. Nenechá se nikdy ovlivnit hněvem, a jak by se Ho tedy mohl zmocnit chtíč, který je slabší než hněv? Pokud se nenaplní chtíč neboli touha, dostaví se hněv, ale jak může existovat chtíč tam, kde není hněv? Pán je známý jako āpta-kāma neboli “ten, který si Sám dokáže vyplnit všechny Své touhy”. Pro uspokojení Svých tužeb nepotřebuje ničí pomoc. Je neomezený a Jeho touhy jsou tedy také neomezené. Všechny živé bytosti kromě Něho jsou ve všech směrech omezené — a jak může někdo omezený uspokojit touhy neomezeného? Závěr je takový, že Nejvyšší Pán, Absolutní Osobnost Božství, není ovládán chtíčem ani hněvem, a i když někdy chtíč nebo hněv zdánlivě projeví, je třeba to pokládat za absolutní požehnání.

Princ Dhruva, velký oddaný a syn Mahārāje Uttānapādy, seděl ve věku pouhých pěti let na klíně svého otce a jeho nevlastní matce se nelíbilo, že král chová jejího nevlastního syna, takže ho stáhla dolů a řekla, že nesmí sedět na klíně krále, když se nenarodil z jejího lůna. Chlapce toto jednání nevlastní matky urazilo, ale otec proti tomu nikterak neprotestoval, protože na své druhé manželce velice lpěl. Princ Dhruva si šel po této události stěžovat své vlastní matce, ale ani ona nemohla proti tomuto urážlivému jednání nic udělat, a dala se do pláče. Chlapec se matky zeptal, jak by mohl získat právo usednout na královský trůn svého otce, a nešťastná královna odpověděla, že jedině Pán mu může pomoci. Chlapec se ptal dále, kde může Pána vidět, a královna odpověděla, že se říká, že Pána někdy vidí velcí mudrci v temném lese. Malý princ se tedy rozhodl odejít do lesa a vykonávat přísná pokání, aby dosáhl svého cíle.

Princ Dhruva podstoupil velice tvrdé pokání na pokyn svého duchovního mistra, Śrī Nārady Muniho, kterého zvláště za tímto účelem vyslal Samotný Pán, Osobnost Božství. Nārada zasvětil prince Dhruvu do pronášení hymnu složeného z osmnácti písmen: oṁ namo bhagavate vāsudevāya, a Pán Vāsudeva se zjevil jako Pṛśnigarbha, Osobnost Božství se čtyřmi pažemi, a udělil princi zvláštní planetu nad sedmi hvězdami. Když princ Dhruva dosáhl úspěchu a spatřil Pána tváří v tvář, byl zcela uspokojen, protože všechny jeho tužby byly naplněny.

Planeta, kterou princ Dhruva Mahārāja obdržel, je Vaikuṇṭha, umístěná vůlí Nejvyššího Pána Vāsudeva v hmotném nebi. Přestože se tato planeta nachází v hmotném světě, nebude zničena v době zániku vesmíru, ale zůstane trvale na svém místě. A jelikož je to Vaikuṇṭha, která nebude nikdy zničena, je uctívána i obyvateli sedmi hvězd, které se nacházejí pod Dhruvalokou, i obyvateli planet, které jsou výše než ona. Nad Dhruvalokou je umístěna planeta Maharṣiho Bhṛgua.

Pán se tedy zjevil ve Své inkarnaci jako Pṛśnigarbha jen proto, aby uspokojil Svého čistého oddaného. A princ Dhruva této dokonalosti dosáhl jednoduše tím, že pronášel výše uvedenou mantru po zasvěcení od dalšího čistého oddaného, Nārady. Každý člověk, který má vážný zájem, může dosáhnout nejvyšší dokonalosti — setkání s Pánem — a naplnit svůj cíl jednoduše tím, že se nechá vést čistým oddaným, který přijde automaticky, jakmile je někdo vážně odhodlaný setkat se s Pánem za každou cenu.

Podrobný popis činností prince Dhruvy najdeme ve čtvrtém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu.

Podle varṇāśramského systému byli zbožní a učení brāhmaṇové přirozenými strážci společnosti. Jejich nezištnou prací bylo, že radili králům, jak mají vládnou zemi spravedlivě a dobře, aby všude panoval dokonalý blahobyt. Králové neboli kṣatriyští vládci se vždy radili se sněmem učených brāhmaṇů. Nebyli to autokratičtí monarchové. Písma jako je Manu-saṁhitā a další autorizované knihy velkých mudrců poskytovala směrnice, jak vládnout podřízeným, a nebylo vůbec zapotřebí, aby ve jménu demokracie méně inteligentní lidé vytvářeli nějaké nové zákoníky. Obyčejní lidé nemají dostatek inteligence a poznání, aby věděli, co je pro ně dobré, stejně jako dítě má velice malé poznání ohledně toho, co je prospěšné pro jeho budoucnost. Zkušený otec vede své nevinné dítě takovým způsobem, aby dělalo stále větší pokroky a dětinská masa lidí potřebuje podobné vedení. Standardní zákony sloužící všeobecnému blahobytu již existují v Manu-saṁhitě a jiných védských spisech a učení brāhmaṇové mohli králi radit v souladu s těmito standardními knihami poznání a s ohledem na daný čas, místo a situaci. Brāhmaṇové nebyli placenými služebníky krále, a proto měli sílu diktovat králi, jak má jednat na základě písem. Tento systém přetrvával i za dob Mahārāje Candragupty, jehož neplaceným ministerským předsedou byl brāhmaṇa Cāṇakya.

Mahārāja Vena nectil tuto vladařskou zásadu a neposlouchal učené brāhmaṇy. Velkomyslní brāhmaṇové neměli sobecké zájmy, ale dbali na celkové blaho všech podřízených. Chtěli krále Venu potrestat za jeho nesprávné chování, a proto se modlili k Všemocnému Pánovi, přičemž zároveň krále prokleli.

Dlouhý život, loajalita podřízených, dobrá pověst, spravedlivost, vyhlídky na povýšení na vyšší planety a požehnání velkých osobností — to vše je zničeno, jestliže člověk neuposlechne velkou duši. Měli bychom se přísně snažit kráčet ve stopách velkých osobností. Mahārāja Vena se stal králem, což bylo nepochybně výsledkem jeho minulých ctnostných činů, ale jelikož svéhlavě přehlížel velké duše, byl potrestán tím, že ztratil všechny výše uvedené výsady. Historie Mahārāje Veny a jeho degradace je plně popsána ve Vāmana Purāṇě. Když Mahārāja Pṛthu slyšel o pekelných životních podmínkách svého otce Veny, který trpěl malomocenstvím v rodině mlecchy, ihned přivedl bývalého krále na Kurukṣetru, aby ho očistil, a zbavil ho tak všeho utrpení.

Mahārāja Pṛthu, inkarnace Boha, sestoupil po modlitbách brāhmaṇů, aby napravil nepořádek na Zemi. Vyprodukoval úrodu různého druhu. Zároveň však splnil povinnost syna, který vysvobozuje otce z pekelných podmínek. Slovo putra označuje toho, kdo vysvobozuje z pekla, zvaného put. To je řádný syn.

Jaḍa-yoga je dalším z mnoha autorizovaných mystických procesů pro dosažení seberealizace. Provádět jaḍa-yogu znamená chovat se jako hluchoněmý kámen a nenechat se nikterak ovlivnit hmotnými reakcemi. Stejně jako kámen je lhostejný vůči všem vlivům vnějších podmínek, tak i vykonávání jaḍa-yogy spočívá v tolerování dobrovolně vyvolané bolesti hmotného těla. Jednou z mnoha sebemučitelských metod je, že jaḍa-yogī si vytrhává vlasy a vousy na hlavě, aniž by se holil a aniž by používal nějakých nástrojů. Skutečným cílem těchto praktik jaḍa-yogy však je osvobodit se od veškerého hmotného ulpívání a zcela se pohroužit do vlastního já. Král Ṛṣabhadeva se v posledním stádiu svého života toulal jako němý šílenec a nedotýkalo se ho žádné hrubé zacházení s jeho tělem. Když ho viděli, jak se toulá nahý jako šílenec s dlouhými vlasy a vousy, méně inteligentní děti a lidé na ulici na něho plivali a močili na jeho tělo. Lehával ve vlastních výkalech a vůbec se nehýbal. Výkaly jeho těla však voněly jako květiny a svatí lidé poznávali, že je to paramahaṁsa, člověk na nejvyšším stupni dokonalosti. Pokud však neumíme zařídit, aby naše výkaly voněly jako květiny, neměli bychom krále Ṛṣabhadeva napodobovat. Jaḍa-yoga byla vhodná pro Ṛṣabhadeva a další osoby na stejné úrovni dokonalosti, ale není možné, aby tuto neobvyklou metodu používali obyčejní lidé.

Jak je uvedeno v tomto verši, skutečným cílem jaḍa-yogy je praśānta-karaṇaḥ neboli ovládnutí smyslů. Celý proces yogy, ať se označuje jakkoliv, slouží k podmanění nezkrocených hmotných smyslů v rámci přípravy na seberealizaci. Zvláště v současném věku nemá tato jaḍa-yoga žádnou praktickou hodnotu. Pro tento věk je vhodná bhakti-yoga, kterou lze snadno provozovat jednoduchým způsobem: nasloucháním ze správného zdroje. Naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu může dovést člověka k nejvyššímu stupni dokonalosti yogy. Ṛṣabhadeva byl synem krále Nābhiho a vnukem krále Āgnīdhry, a byl otcem krále Bharaty, po němž byla tato planeta Země pojmenována Bhārata-varṣa. Matce Ṛṣabhadeva se také říkalo Merudevī, i když zde je uvedena jako Sudevī. Někdy můžeme slyšet názor, že Sudevī byla jinou ženou krále Nābhiho, ale jelikož na určitých místech je král Ṛṣabhadeva uveden jako syn Merudevī, je zřejmé, že Merudevī a Sudevī jsou tatáž osoba pod různými jmény.

Védské hymny jsou obvykle určeny pro oběti, které vykonávají ploduchtiví pracovníci s touhou uspokojit polobohy a získat tak své výsledky. Pán je však zosobněním obětí i zosobněním védských hymnů. Je-li tedy někdo přímo oddaným Pána, pak automaticky dosahuje cíle všech obětí a těší všechny polobohy. Oddaní Pána nemusí vykonávat žádnou oběť pro potěšení polobohů, jak nařizují Vedy, a přesto jsou na vyšší úrovni než ploduchtiví pracovníci či uctívači polobohů.

Během jednoho dne Brahmy se vystřídá čtrnáct Manuů a na konci vlády každého Manua dochází ke zničení až po úroveň Země a nedozírné vody nahánějí strach dokonce i Brahmovi. Budoucí Vaivasvata Manu tedy měl být na počátku svého působení svědkem tohoto zničení. Mělo dojít i k mnoha dalším událostem, jako je zabití slavného Śaṅkhāsury. Tato předpověď je ve shodě s dřívější zkušeností Brahmājīho, který věděl, že při hrůzostrašném zničení vyjdou Vedy z jeho úst, ale že Pán ve Své rybí inkarnaci zachrání nejen všechny živé bytosti — polobohy, zvířata, lidi a velké mudrce — ale i Vedy.

V tomto vesmíru existuje oceán mléka, přestože o tom z vlastní zkušenosti nic nevíme. I moderní vědci tvrdí, že nad našimi hlavami se vznášejí stovky tisíců planet, a na každé z nich jsou jiné klimatické podmínky. Śrīmad-Bhāgavatam poskytuje mnoho informací, které často nejsou ve shodě s naší současnou zkušeností, avšak indičtí mudrci přijímají poznání z védských písem jako skutečné, a autority jednoznačně souhlasí s tím, že bychom se všichni měli dívat skrze stránky autentických knih poznání (śāstra-cakṣurvat). Dokud jsme tedy neprozkoumali všechny planety, které se vznášejí v prostoru, nemůžeme popírat existenci mléčného oceánu, o kterém hovoří Śrīmad-Bhāgavatam. A jelikož takový experiment není v našich možnostech, musíme přijmout údaje Śrīmad-Bhāgavatamu tak, jak jsou, protože je tak přijímají i duchovní vůdci jako je Śrīdhara Svāmī, Jīva Gosvāmī, Viśvanātha Cakravartī a další. Následovat védský proces znamená kráčet ve stopách velkých autorit a jedině tak můžeme poznat věci, které se vymykají našim představám.

Prvotní Pán, který je všemocný, může dělat cokoliv co se Mu zlíbí, a proto není nic divného, že přichází v inkarnaci želvy nebo ryby, aby tak sloužil určitým účelům. Ani v nejmenším bychom tedy neměli váhat, zda přijmout výroky autentických písem jako je Śrīmad-Bhāgavatam.

Ke gigantickému výkonu, jímž bylo stloukání oceánu mléka spojenými silami polobohů a démonů, bylo zapotřebí gigantické podpěry pro gigantickou horu Mandaru. Prvotní Pán tedy přijal inkarnaci gigantické želvy, plovoucí v mléčném oceánu, aby pomohl polobohům. Točící se hora také škrábala Jeho páteř a tak ulevila svědění, které cítil v polospánku.

Příběh Hiraṇyakaśipua a jeho velkého oddaného syna Prahlāda Mahārāje se vypráví v sedmém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Hiraṇyakaśipu byl po hmotné stránce velice mocný a milostí Brahmājīho se považoval za nesmrtelného. Brahmājī mu odmítl udělit požehnání nesmrtelnosti, neboť ani on sám není nesmrtelný. Hiraṇyakaśipu však od Brahmājīho získal oklikou takové požehnání, které se téměř vyrovnalo nesmrtelnosti. Měl jisté, že ho nezabije žádný člověk ani polobůh, ani žádná známá zbraň, a že nezemře ve dne ani v noci. Pán se ovšem zjevil v inkarnaci napůl člověka a napůl lva, kterou si materialistický démon jakým byl Hiraṇyakaśipu nedokázal představit, a démona zabil, přestože žádné požehnání Brahmājīho nebylo porušeno. Zabil ho na klíně, takže to nebylo ani na zemi, ani ve vodě, ani ve vzduchu. Roztrhal ho Svými drápy, které se nepodobaly žádné lidské zbrani, což se vymykalo Hiraṇyakaśipuově představivosti. Hiraṇyakaśipu znamená doslova “ten, kdo vyhledává zlato a měkké lože”, což je konečným cílem všech materialistů. Tito démonští lidé, kteří nemají žádný vztah k Bohu, bývají postupně stále pyšnější na své hmotné úspěchy a začínají vyzývat autoritu Nejvyššího Pána a mučit Jeho oddané. Prahlāda Mahārāja byl shodou okolností synem Hiraṇyakaśipua a jelikož byl velkým oddaným, jeho otec ho mučil, jak nejlépe uměl. V této vyhrocené situaci Pán sestoupil v podobě Nṛsiṁhadeva a tohoto nepřítele polobohů, Hiraṇyakaśipua, zabil způsobem, jaký si démon nedokázal představit. Všemocný Pán vždy zmaří materialistické plány bezbožných démonů.

Osvobození vůdce slonů, kterého v řece napadl silnější krokodýl, je popsáno v osmém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Jelikož Pán je absolutním poznáním, mezi Jeho svatým jménem a Osobností Božství není žádný rozdíl. Vůdce slonů byl při útoku krokodýla velice zoufalý. Slon je obvykle silnější než krokodýl, ale ve vodě je tomu naopak. Jelikož slon však byl ve svém předchozím životě velkým oddaným Pána, díky svým minulým dobrým skutkům dokázal pronést Jeho svaté jméno. Každá živá bytost v tomto hmotném světě je neustále rozrušená a zoufalá, protože již samotnou povahou tohoto místa je, že se setkáváme s nějakým utrpením na každém kroku. Ti, kteří jsou posíleni svými minulými dobrými skutky, se zaměstnají v oddané službě Pánu, což potvrzuje Bhagavad-gītā (7.16), avšak lidé, které doprovázejí bezbožné skutky, se v oddané službě Pánu nemohou zaměstnat ani když jsou zoufalí. To rovněž potvrzuje Bhagavad-gītā (7.15). Hari, Osobnost Božství, se okamžitě zjevil na zádech Svého věčného přepravce Garuḍy a slona zachránil.

Slon si byl plně vědom svého vztahu k Nejvyššímu Pánu. Oslovil Ho jako ādi-puruṣu, původního poživatele. Jak Pán, tak živá bytost jsou vědomí a jsou tedy poživatelé, ale Pán je původní poživatel, neboť je stvořitelem všeho. V rodině je poživatelem nepochybně jak otec, tak i synové, ale otec je původní poživatel a jeho synové jsou následní poživatelé. Čistý oddaný dobře ví, že vše ve vesmíru je majetkem Pána a že živá bytost může něčeho užívat pouze podle Jeho nařízení. Žádná živá bytost se nemá ani dotknout věci, která jí není určena. Tato myšlenka původního poživatele je velice pěkně vysvětlena ve Śrī Īśopaniṣadě. Ten, kdo zná rozdíl mezi Pánem a sebou samotným, nikdy nepřijímá nic, aniž by to nejprve obětoval Pánovi.

Slon oslovil Pána jako akhila-loka-nātha neboli Pána vesmíru, který je tudíž i Pánem slona. Slon byl ve skutečnosti čistým oddaným a zasluhoval si být ochráněn před útokem krokodýla. Jelikož Pán slíbil, že Jeho oddaný nebude nikdy přemožen, bylo zcela na místě, že slon prosil o Pánovu ochranu, a milostivý Pán na to ihned reagoval. Pán je ochráncem každého, ale především ochraňuje ty, kteří přijímají Jeho svrchovanost a nejsou tak pyšní, aby popírali Jeho svrchovanost a prohlašovali se za Jemu rovné. Pán je vždy svrchovaný a čistý oddaný si je vždy vědom tohoto rozdílu mezi Ním a sebou samotným. Čistý oddaný je tedy plně závislý, a proto dostává vždy přednost, zatímco ten, kdo popírá existenci Pána a prohlašuje se za Pána, je označován jako asura a dostává ochranu pouze v omezeném rozsahu, podléhajícím souhlasu Pána. Pán je svrchovaný pro každého, a Jeho dokonalost je proto také svrchovaná. Nikdo si ji nedokáže představit.

Slon se na Pána obrátil se slovy tīrtha-śravaḥ neboli “stejně slavný jako poutní místo”. Lidé chodí na poutní místa, aby se osvobodili od reakcí za nevědomé hříšné činy. Pouhé vzpomínání na Jeho svaté jméno nás však může oprostit od všech hříšných reakcí. Pán je proto stejně dobrý jako svatá poutní místa. Návštěvou svatého poutního místa je možné osvobodit se od všech hříšných reakcí, ale tentýž prospěch je možné získat doma nebo kdekoliv jinde pouhým zpíváním Pánova svatého jména. Čistý oddaný nemusí chodit na svatá poutní místa. Může se zbavit všech hříšných činů jednoduše upřímným vzpomínáním na Pána. Čistý oddaný nikdy nehřeší, ale jelikož celý svět je hříšný, i čistý oddaný může někdy nevědomky spáchat hřích. Ten, kdo hřeší vědomě, není hoden, aby byl oddaným Pána, ale čistého oddaného, který se nevědomky dopustí něčeho hříšného, Pán jistě osvobodí, protože čistý oddaný vždy vzpomíná na Pána.

Pánovo svaté jméno se nazývá śravaṇa-maṅgala. To znamená, že pouhým zaslechnutím svatého jména se člověku dostává všeho příznivého. Na jiném místě ve Śrīmad-Bhāgavatamu se svaté jméno popisuje jako puṇya-śravaṇa-kīrtana. Již samotné zpívání a naslouchání o Pánovi je zbožný čin. Pán sestupuje na tuto Zemi a jedná způsobem, který se podobá běžným světským činnostem, jen proto, aby nám zprostředkoval náměty k naslouchání o Něm — jinak s tímto světem nemá nic do činění a ničemu není zavázán. Přichází z vlastní bezpříčinné milosti a jedná podle Své vůle. Vedy a Purāṇy jsou plné popisů Jeho činností, aby o nich mohli všichni lidé s přirozenou dychtivostí naslouchat a číst. V moderní době ovšem lidem zabírají většinu jejich drahocenného času vymyšlené romány a povídky, které nikomu neprospějí. Tato literatura naopak zbytečně vzrušuje mysl mladých lidí a zvyšuje vliv kvalit vášně a nevědomosti, což jen utvrzuje pouta k hmotnému světu. Tento sklon naslouchat a číst je nutné využít k naslouchání a čtení o činnostech Pána. To přináší všestranný prospěch.

Závěr tedy je, že svaté jméno Pána a příběhy o Něm si vždy zasluhují pozorný poslech, a proto je Pán v tomto verši nazván nāma-dheya neboli “ten, Jehož svaté jméno je hodné opěvování”.

Sídlem Pána jsou vaikuṇṭhské planety. Nikdo nedokáže odhadnout, jak jsou daleko, ale v písmech stojí, že každý, kdo se k nim snaží dospět na vzducholodích nebo vesmírných korábech své vlastní mysli, je nebude moci poznat, ani kdyby cestoval milióny let. Moderní vědci vynalezli hmotné vzdušné koráby a yogīni se snaží cestovat ještě jemnější hmotnou metodou, vesmírným korábem své vlastní mysli. Tímto způsobem mohou yogīni velice rychle dosáhnout jakkoliv vzdálených míst. Ani vzducholodě, ani koráby mysli však nemohou člověka dopravit do Božího království na Vaikuṇṭhaloce, které se nachází daleko za hranicemi hmotného nebe. Jak je tedy možné, že za dané situace bylo slyšet slonovy modlitby z tak nekonečně vzdáleného místa, a jak se mohl Pán ihned na tomto místě objevit? Tyto věci nelze postihnout lidskou představivostí. Vše bylo umožněno neomezenou mocí Pána, a Pán je zde proto popsán jako aprameya, neboť ani ten nejlepší lidský mozek nemůže na základě matematických výpočtů odhadnout Jeho sílu a moc. Pán může z takové dálky slyšet, může odtamtud jíst a může se okamžitě zjevit na všech místech zároveň. Taková je Jeho všemohoucnost.

Příběh Baliho Mahārāje a Vāmanadeva je popsán v osmém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Bali Mahārāja dobyl všechny planety ve vesmíru, které se tak staly jeho právoplatným vlastnictvím. Král může silou porazit jiné krále a vlastnictví, které takto získá, se pokládá za právoplatné. Bali Mahārāja tedy vlastnil veškerou zemi ve vesmíru a shodou okolností byl také štědře dobročinně nakloněn brāhmaṇům. Pán tedy předstíral, že je žebrajícím brāhmaṇou, a požádal Baliho Mahārāje o tři kroky země. Jako majitel všeho mohl králi odebrat veškerou zemi, kterou vlastnil, ale neučinil tak, neboť Bali Mahārāja vlastnil veškerou tuto zemi královským právem. Když byl Bali Mahārāja Pánem požádán o takový malý milodar, jeho duchovní mistr Śukrācārya se stavěl proti, protože věděl, že Vāmanadeva je Viṣṇu Samotný, který se vydává za žebráka. Jakmile však Bali Mahārāja pochopil, že tento žebrák je Viṣṇu Samotný, odmítl uposlechnout svého duchovního mistra a ihned svolil, že Pánovi daruje zemi, o kterou ho žádá. S jeho souhlasem Pán Vāmana překročil Svými prvními dvěma kroky veškerou zemi ve vesmíru a pak se zeptal Baliho Mahārāje, kam má umístit třetí krok. Bali Mahārāja s velkým potěšením nastavil pro Pánův zbývající krok svoji hlavu, a tak místo aby ztratil vše, co vlastnil, se mu dostalo Pánova požehnání, neboť Samotný Pán Vāmanadeva se stal jeho stálým společníkem a vrátným. Vzdáme-li se všeho pro Pána, nic neztratíme, ale získáme vše, čeho by se nám jinak nikdy nedostalo.

Když Bali Mahārāja získal odměnou za svou velkou hmotnou oběť transcendentální přízeň Pána, mohl žít na Vaikuṇṭhě se stejnou nebo ještě větší možností věčného požitku. Obětí nebeského království, které dobyl svojí hmotnou silou, tedy vůbec nic neztratil. Když Pán někomu odebere jeho těžce vydělané hmotné vlastnictví a obdaří ho Svojí osobní transcendentální službou, která přináší věčný život, blaženost a poznání, měli bychom vědět, že se jedná o projev zvláštní přízně čistému oddanému.

Hmotné vlastnictví může být sebevíc okouzlující, ale nikdy není trvalé. Každý se ho musí zříci buď dobrovolně, nebo se ho bude muset vzdát v době, kdy opustí toto hmotné tělo. Rozumně uvažující člověk ví, že hmotné vlastnictví je dočasné a že jeho nejlepším využitím je zaměstnat ho ve službě Pánu a tak potěšit Pána a získat od Něho trvalý pobyt v Jeho paraṁ dhāmu.

V Bhagavad-gītě (15.5-6) je Pánův paraṁ dhām popsán následovně:

Ten, kdo má nějaké větší vlastnictví v tomto hmotném světě v podobě domů, půdy, dětí, společnosti, přátelství a majetku, jím disponuje pouze na určitou dobu. Nikdo nemůže vlastnit všechny tyto iluzorní věci, stvořené māyou, věčně. Takový vlastník je jen více ovlivněn iluzí co se týče seberealizace; proto je lépe vlastnit méně nebo nic, aby člověk neměl nepatřičný pocit důležitosti. V hmotném světě jsme znečištěni stykem se třemi kvalitami hmotné přírody. Čím větší tedy děláme duchovní pokroky vykonáváním oddané služby Pánu výměnou za své dočasné vlastnictví, tím více se osvobozujeme od ulpívání způsobeného hmotnou iluzí. Chceme-li dosáhnout tohoto životního stádia, musíme být pevně přesvědčeni o duchovní existenci a její trvalé povaze. Abychom dokonale poznali trvalost duchovní existence, musíme dobrovolně omezit své vlastnictví na naprosté minimum, které je nutné k nerušenému udržování hmotné existence. Nesmíme si vytvářet umělé potřeby — to nám pomůže spokojit se s minimem. Umělé potřeby života jsou záležitostí smyslů. Moderní rozvoj civilizace se zakládá na těchto smyslových činnostech; je to civilizace smyslového požitku. Dokonalá civilizace je však civilizace ātmy neboli samotné duše. Civilizovaný člověk holdující smyslovému požitku se nachází na úrovni zvířat, protože zvířata se nedokáží pozvednout nad úroveň smyslových činností. Nad smysly stojí mysl. Civilizace mentální spekulace však také není dokonalým stupněm života, protože nad myslí je inteligence a v Bhagavad-gītě se můžeme dočíst o intelektuální civilizaci. Védská literatura poskytuje různé pokyny pro různé druhy lidské civilizace, a to jak pro civilizaci smyslovou, mentální či intelektuální, tak pro civilizaci samotné duše. Bhagavad-gītā se především obrací k lidské inteligenci a vede člověka na cestu civilizace duše. A Śrīmad-Bhāgavatam představuje úplnou lidskou civilizaci, která se zabývá tématem samotné duše. Jakmile se člověk povýší na úroveň civilizace duše, je připraven vstoupit do Božího království, které popisuje Bhagavad-gītā například ve výše uvedených verších.

Nejprve je tam řečeno, že v Božím království není zapotřebí slunce, měsíc ani elektřina, které jsou v tomto temném hmotném světě nezbytné. Dále je tam vysvětleno, že každý, kdo je schopen dosáhnout Božího království prostřednictvím civilizace samotné duše neboli metodou bhakti-yogy, dosáhne nejvyšší dokonalosti života. Živá bytost je potom situována ve svém trvalém postavení jakožto duše s plným poznáním transcendentální láskyplné služby Pánu. Bali Mahārāja přijal tuto civilizaci duše výměnou za své velké hmotné vlastnictví, a tak se připravil ke vstupu do Božího království. Nebeské království, které získal svojí hmotnou silou, bylo ve srovnání s Božím královstvím zcela bezvýznamné.

Ti, kteří dosáhli veškerého pohodlí hmotné civilizace, vytvořené pro smyslový požitek, by se měli pokusit dosáhnout Božího království následováním Baliho Mahārāje, který obětoval svoji hmotnou moc a následoval proces bhakti-yogy, doporučovaný v Bhagavad-gītě a dále vysvětlený ve Śrīmad-Bhāgavatamu.

“Oddaný” a “oddaná služba” jsou dva vzájemně spjaté pojmy. Dokud se člověk nechce stát oddaným Pána, nemůže proniknout do tajů oddané služby. Pán Śrī Kṛṣṇa chtěl vysvětlit Bhagavad-gītu, která je vědou o oddané službě, Śrī Arjunovi, protože Arjuna byl nejen Jeho přítelem, ale také velkým oddaným. Všechny živé bytosti, které jsou věčně a přirozeně nedílnými částmi svrchované živé bytosti, Absolutní Osobnosti Božství, mají také úměrně nepatrnou nezávislost v jednání. Předběžnou kvalifikací před vstupem do oddané služby tedy je, že musíme být ochotni spolupracovat a stát se dobrovolnými spolupracovníky těch, kteří jsou již zaměstnáni v transcendentální oddané službě Pánu. Spoluprací s takovými osobami se uchazeč postupně naučí technikám oddané služby a úměrně tomu se osvobozuje od znečištění, plynoucího ze styků s hmotou. Tento očistný proces upevní jeho víru a postupně mu přinese transcendentální chuť vykonávat oddanou službu. Tak získá ryzí připoutanost k oddané službě Pánu a jeho přesvědčení ho přivede až k extázi, která přímo předchází stádiu transcendentální lásky.

Poznání o oddané službě lze rozdělit do dvou skupin: předběžné poznání o povaze oddané služby a druhotné poznání o jejím vykonávání. Bhāgavatam se zabývá osobností Nejvyššího Pána, Jeho krásou, slávou, bohatstvím, důstojností, přitažlivostí a transcendentálními vlastnostmi, které k Němu živou bytost přitahují, a dochází tak k výměně transcendentální lásky a náklonnosti. Živá bytost má přirozený sklon vykonávat láskyplnou službu Pánu, avšak ve styku s hmotou je uměle zakrytý a Śrīmad-Bhāgavatam pomáhá člověku tento nepřirozený pokryv velice ryzím způsobem odstranit. V tomto verši je proto řečeno, že Śrīmad-Bhāgavatam působí jako pochodeň transcendentálního poznání. Tyto dvě oddělení transcendentálního poznání o oddané službě jsou zjeveny tomu, kdo je zcela odevzdaný Vāsudevovi, a takováto velká duše, která je plně odevzdaná lotosovým nohám Vāsudeva, je podle Bhagavad-gīty (7.19) velice vzácná.

O inkarnacích Manua jsme se již zmínili v prvním zpěvu. V jednom dni Brahmy žije čtrnáct Manuů, kteří se střídají jeden za druhým. Tímto způsobem se vystřídá 420 Manuů v jednom měsíci Brahmy a 5040 Manuů v jednom roce Brahmy. Brahmā žije sto let a to znamená, že v životě jednoho Brahmy se vystřídá 504 000 Manuů. Existuje také nespočetně mnoho Brahmů a ti všichni žijí pouze po dobu jednoho výdechu Mahā-Viṣṇua. Můžeme si tedy představit, kolik inkarnací Nejvyššího Pána působí ve všech hmotných světech, které tvoří pouze jednu čtvrtinu celkové energie Nejvyšší Osobnosti Božství.

Inkarnace Manua trestá všechny ničemné vládce různých planet stejnou silou, jakou má Nejvyšší Osobnost Božství, trestající ničemy Svým diskem. Manvantara-avatārové šíří transcendentální slávu Pána.

Jak je řečeno na počátku Śrīmad-Bhāgavatamu, vše emanuje z prvotního zdroje, Osobnosti Božství. V tomto verši se tedy dozvídáme, že lékařskou vědu či poznání o lékařství zavedl také Pán ve Své inkarnaci Dhanvantariho, a toto poznání je tudíž zaznamenáno i ve Vedách. Vedy jsou zdrojem veškerého poznání, a proto obsahují i poznání o lékařské vědě, které slouží k dokonalému vyléčení nemocí živé bytosti. Vtělená živá bytost je nemocná už samotnou stavbou svého těla. Tělo je symbolem nemocí. Nemoci mohou být různých druhů, ale musí existovat, stejně jako pro každého existuje zrození a smrt. Milostí Osobnosti Božství jsou však nejen vyléčeny nemoci těla a mysli, ale také duše je vysvobozena ze stálého koloběhu zrození a smrti. Pán se také nazývá bhavauṣadhi neboli “zdroj vyléčení z nemoci hmotné existence”.

Kṣatriyové nebo vládci v kterékoliv části vesmíru, ať na této planetě, nebo na jiných planetách, jsou ve skutečnosti zástupci Všemocné Osobnosti Božství a mají vést své podřízené k realizaci Boha. Nejdůležitějším úkolem každého státu a jeho vládců, bez ohledu na povahu vlády — ať už se jedná o monarchii či demokracii, oligarchii, diktaturu či autokracii — je vést své občany k realizaci Boha. To je základní nutností pro všechny lidi a je povinností otce, duchovního mistra a nakonec i státu vést obyvatelstvo k tomuto cíli. Celý hmotný svět byl stvořen za tímto účelem; aby dal příležitost pokleslým duším, které se vzbouřily proti vůli Svrchovaného Otce a od té doby jsou podmíněné hmotnou přírodou. Síla hmotné přírody postupně tlačí živou bytost do pekelných podmínek opakovaných bolestí a utrpení. Ti, kteří jednají proti předepsaným pravidlům a usměrněním podmíněného života, se nazývají brahmojjhita-pathové neboli “lidé, kteří sešli z cesty Absolutní Pravdy”, a podléhají trestu. Když na Zemi nastala taková situace, zjevil se Pán Paraśurāma, inkarnace Osobnosti Božství a jedenadvacetkrát pobil všechny ničemné krále. Mnoho kṣatriyských králů tehdy uprchlo z Indie do jiných částí světa. Egyptští králové podle Mahābhāraty pocházejí původně z Indie a do Egypta se přistěhovali právě kvůli Paraśurāmovým činnostem. Podobný trest čeká krále či vládce za všech okolností, když se stanou bezbožní a plánují bezbožnou civilizaci. Takový je řád Všemohoucího.

Pán Rāma je Nejvyšší Osobnost Božství a Jeho bratři Bharata, Lakṣmaṇa a Śatrughna jsou Jeho úplné expanze. Všichni čtyři bratři patří do kategorie viṣṇu-tattva a v žádném případě to nejsou obyčejné lidské bytosti. Existuje mnoho bezohledných a nevědomých komentátorů Rāmāyaṇy, kteří představují mladší bratry Pána Rāmacandry jako obyčejné živé bytosti. Zde ve Śrīmad-Bhāgavatamu, což je nejautentičtější písmo, vysvětlující vědu o Bohu, se však jasně říká, že Jeho bratři byli Jeho úplné expanze. Pán Rāmacandra je původně inkarnací Vāsudeva, Lakṣmaṇa je inkarnací Saṅkarṣaṇa, Bharata je inkarnací Pradyumny a Śatrughna je inkarnací Aniruddhy, což jsou expanze Osobnosti Božství. Lakṣmījī Sītā je vnitřní energií Pána a není ani obyčejnou ženou, ani inkarnací vnější energie Durgy. Durgā je vnější energií Pána a je ve styku s Pánem Śivou.

Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (4.7), Pán přichází tehdy, když se vyskytnou nesrovnalosti ve vykonávání skutečného náboženství. Pán Rāmacandra se zjevil také za takových podmínek, doprovázen Svými bratry, kteří jsou expanzemi Pánovy vnitřní energie, a Lakṣmījī Sītādevī.

Otec Śrī Rāmacandry Mahārāja Daśaratha Mu nařídil, aby odešel z domova a žil v lesích v těžkých podmínkách, a Rāmacandra jako ideální syn Svého otce jeho žádost vyplnil, třebaže měl být právě vyhlášen králem Ayodhyi. Jeden z Jeho mladších bratrů, Lakṣmaṇajī, si přál odejít s Ním a totéž chtěla i Jeho věčná manželka Sītājī. Pán oběma vyhověl a všichni společně odešli na čtrnáct let do lesa Daṇḍakāraṇya. Během jejich pobytu v lese Rāvaṇa unesl Pánovu manželku Sītu a následující spor mezi Rāmacandrou a Rāvanou skončil tím, že velice mocný Rāvaṇa byl i s celým svým královstvím a rodinou zničen.

Sītā je Lakṣmījī neboli bohyně štěstí, ale za žádných okolností není určena k požitku nějaké živé bytosti. Je určena k tomu, aby ji živá bytost uctívala společně s jejím manželem, Śrī Rāmacandrou. Materialistický člověk jako Rāvaṇa však tuto velkou pravdu nechápe a chce naopak vyrvat Sītu z Rāmovy péče, a tak na sebe přivolává velké utrpení. Materialisté, kteří touží po bohatství a hmotné prosperitě, se mohou z Rāmāyaṇy poučit o tom, že vykořisťování přírody neboli energie Pána bez uznání svrchovanosti Nejvyššího Pána je politikou Rāvaṇy. Rāvaṇa byl hmotně velice pokročilý a dokázal celou Laṅku, celé své království, proměnit v čisté zlato neboli zemi plnou blahobytu a bohatství. Jelikož však neuznával svrchovanost Pána Rāmacandry a provokativně Ho vyzval tím, že ukradl Jeho manželku Sītu, byl zabit a všechno jeho bohatství a moc byly zničeny.

Śrī Rāmacandra je úplná inkarnace Pána, obdařená v plné míře šesti vznešenými vlastnostmi, a v tomto verši je proto označen slovem kaleśaḥ neboli Pán všeho bohatství.

Osobnost Božství vnímá a cítí stejně jako všechny ostatní živé bytosti, protože je vůdčí a původní živou bytostí, svrchovaným zdrojem všech. Pán je nitya neboli hlavní věčný mezi všemi dalšími věčnými. On je jediným hlavním a všichni ostatní, kterých je mnoho, jsou závislí. Jeden věčný podporuje mnoho věčných a mezi oběma věčnými existuje kvalitativní jednota. Díky této jednotě mají oba veškeré city, ale rozdíl je ten, že hlavní věčný se liší od závislých věčných kvantitou Svých citů. Když se Rāmacandra rozhněval a ukázal Své rozžhavené oči, celý oceán se touto energií zahřál do takové míry, že vodní živočichové v jeho vodách cítili velké horko a zosobněný oceán se chvěl strachy a připravil Pánovi snadnou cestu do města nepřítele. Impersonalisty může tento druh Pánova cítění velice zmást, protože chtějí vidět dokonalost jako negaci. Jelikož Pán je absolutní, impersonalisté si představují, že hněv, který připomíná světské city, nemůže v povaze Absolutního existovat. Kvůli svému nedostatku poznání si neuvědomují, že cit Absolutní Osoby je transcendentální všem světským pojetím kvality a kvantity. Kdyby byl cit Pána Rāmacandry hmotného původu, jak by mohl zneklidnit celý oceán a jeho obyvatele? Může nějaké hmotné rozhněvané oko zahřát velký oceán? Tyto skutečnosti musíme vzít v úvahu při rozlišování mezi osobním a neosobním pojetím Absolutní Pravdy. Jak je řečeno na počátku Śrīmad-Bhāgavatamu, Absolutní Pravda je zdrojem všeho a Absolutní Osobnost tudíž nemůže pozbývat city, které se odrážejí v dočasném hmotném světě. Různé city, které nalezneme v Absolutním — ať hněv nebo milost — však mají stejný kvalitativní vliv; neexistují hmotné rozdíly mezi jejich hodnotou, neboť všechny tyto city jsou na absolutní úrovni. Tyto city v Absolutním rozhodně nechybí, jak si myslí impersonalisté, kteří posuzují transcendentální svět hmotným pohledem.

Živá bytost může být jakkoliv mocná, ale pokud ji Bůh odsoudí, nikdo ji nemůže zachránit, a stejně tak může být jakkoliv slabá, ale když ji Pán chrání, nikdo ji nemůže zničit.

Tento verš zvláště popisuje zjevení Pána Kṛṣṇy a Jeho bezprostřední expanze, Pána Baladeva. Pán Kṛṣṇa i Pán Baladeva jsou tatáž Nejvyšší Osobnost Božství. Pán je všemocný a expanduje se do nespočetně mnoha podob a energií a tento úplný celek je znám jako jeden Nejvyšší Brahman. Tyto Pánovy extenze se dělí do dvou kategorií: na osobní a oddělené. Osobní expanze se nazývají viṣṇu-tattvy a oddělené expanze se nazývají jīva-tattvy. Pán Baladeva je první osobní expanzí Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství.

Ve Viṣṇu Purāṇě i v Mahābhāratě se uvádí, že jak Kṛṣṇa, tak Baladeva mají krásné černé vlasy i v pokročilém věku. Pán se nazývá anupalakṣya-mārgaḥ nebo ještě odbornějším védským termínem avāṅ-manasā gocaraḥ — “ten, kterého obyčejní lidé nemohou nikdy vidět nebo realizovat svým omezeným smyslovým vnímáním”. V Bhagavad-gītě (7.25) Pán říká: nāhaṁ prakāśaḥ sarvasya yogamāyā-samāvṛtaḥ. Pán si vyhrazuje právo neukazovat se každému. Pouze praví oddaní Ho mohou poznat podle Jeho zvláštních příznaků, kterých je mnoho a z nichž jeden je uveden v tomto verši, kde se říká, že Pán je sita-kṛṣṇa-keśaḥ neboli “ten, který má vždy krásné černé vlasy”. Pán Kṛṣṇa i Pán Baladeva mají vždy takové vlasy, a proto i v pokročilém věku vypadají jako šestnáctiletí mladíci. To je zvláštní příznak Osobnosti Božství. V Brahma-saṁhitě se říká, že i když je Pán nejstarší osobností mezi všemi živými bytostmi, vždy vypadá jako mladík. To je charakteristika duchovního těla. Hmotné tělo musí projít zrozením, smrtí, stářím a nemocemi, ale pro duchovní tělo tyto příznaky neexistují. Stejné duchovní tělo, nikdy nepoznamenané stářím, mají i živé bytosti žijící na Vainkuṇṭhalokách životem věčné blaženosti. V šestém zpěvu Bhāgavatamu je popsáno, že Viṣṇudūtové, kteří přišli vysvobodit Ajāmila ze spárů Yamarājových sluhů, vypadali jako mladíci, což odpovídá i popisu v tomto verši. Z toho vyplývá, že duchovní těla na Vaikuṇṭhalokách, ať už Pána či jiných obyvatel, se zcela liší od hmotných těl tohoto světa. Když tedy Pán sestupuje ze světa Vaikuṇṭhy do hmotného světa, činí tak ve Svém duchovním těle, které vytváří ātma-māyā neboli Jeho vnitřní energie bez sebemenšího doteku bahiraṅgā-māyi neboli vnější, hmotné energie. Tvrzení, že neosobní Brahman přijímá hmotné tělo, když se zjevuje v tomto hmotném světě, je zcela absurdní. Když sem Pán přichází, nemá hmotné tělo, ale duchovní. Neosobní brahmajyoti je pouze oslnivou září Pánova těla a mezi tělem a neosobními paprsky Pána není žádný kvalitativní rozdíl.

Otázkou nyní je, proč Pán, který je všemocný, přichází, když chce snížit zátěž světa, vytvářenou bezohlednými králi. Kvůli tomu sem Pán jistě nemusí přicházet Osobně. Ve skutečnosti sestupuje proto, aby vyjevil Své transcendentální činnosti a povzbudil Své čisté oddané, kteří chtějí užívat života opěvováním Jeho slávy. V Bhagavad-gītě (9.13-14) je řečeno, že mahātmové, velcí oddaní Pána, nacházejí radost v opěvování Jeho činností. Všechna védská literatura je určena k tomu, aby obrátila naši pozornost k Pánovi a Jeho transcendentálním činnostem. Činnosti Pána a Jeho jednání se světskými lidmi tedy vytvářejí námět k diskusím Jeho čistých oddaných.

Boha nelze vyrobit mentální spekulací nebo Ho odhlasovat ve volbách, jak je čím dál víc běžné u méně inteligentní třídy lidí. Bůh je Bohem věčně a obyčejná živá bytost je věčně Jeho nedílnou částí. Bůh je jeden jediný a obyčejných živých bytostí je neomezeně mnoho. Všechny tyto živé bytosti udržuje Bůh Samotný, což je závěr veškeré védské literatury. Když byl Kṛṣṇa na klíně Své matky, přišla k ní démonice Pūtanā a prosila, aby mohla její dítě pochovat. Matka Yaśodā souhlasila a položila dítě na klín Pūtany, která byla převlečená za ctihodnou ženu. Pūtanā chtěla dítě zabít a předtím si potřela prsní bradavku jedem. Když však k tomu mělo dojít, Pán vysál její mléko i s jejím životním vzduchem a obří tělo démonice, které bylo šest mil dlouhé, se skácelo na zem. Pán Kṛṣṇa se však nemusel zvětšovat na velikost démonice Pūtany, i když byl schopný zvětšit se do mnohem větší velikosti. Ve Své inkarnaci jako Vāmana se vydával za trpasličího brāhmaṇu, ale když zabíral zemi, kterou Mu slíbil Bali Mahārāja, natáhl Svůj krok až k vrcholku vesmíru, čímž překročil tisíce a milióny mil. Kṛṣṇovi by tedy nedělalo potíže vykonat zázrak a zvětšit Své tělo, ale nechtěl tak učinit z hluboké lásky ke Své matce Yaśodě. Kdyby Yaśodā viděla, jak se Kṛṣṇa na jejím klíně zvětšuje na délku šesti mil, aby se vyrovnal démonici Pūtaně, mohlo by to narušit její rodičovskou lásku, neboť by se tak dozvěděla, že její “syn” Kṛṣṇa je Samotný Bůh. S vědomím Kṛṣṇovy Božskosti by Ho Yaśodāmayī nemohla dále přirozeně milovat jako Jeho rodná matka. Pokud se však Pána Kṛṣṇy týče, je Bohem vždy, ať už jako dítě na klíně Své matky nebo jako Vāmanadeva, který překročil celý vesmír. Nemusí se Bohem stát pomocí nějakého pokání, i když si někteří lidé myslí, že se tak z nich stanou Bozi. Pomocí přísného odříkání a pokání se nikdo nemůže stát Bohem nebo někým, kdo se Bohu vyrovná, ale je možné tak získat většinu božských vlastností. Každá živá bytost může ve velké míře získat božské vlastnosti, ale žádná se nemůže stát Bohem, zatímco Kṛṣṇa nemusí podstupovat žádné pokání a je Bohem vždy a za všech okolností — na klíně Své matky, když vyrůstá, i v každém Svém věku.

Když Mu byly pouhé tři měsíce, zabil Śakaṭāsuru, který se skrýval za vozem v domě Yaśodāmayī. A když lezl po zemi a rušil matku při plnění jejích domácích povinností, přivázala Ho k hmoždíři, ale zlobivé dítě dotáhlo hmoždíř ke dvěma velice vysokým arjunovým stromům na dvoře Yaśodāmayī a když se mezi nimi zapříčil, stromy se s hrozivým zvukem zřítily na zem. Když se přišla Yaśodāmayī podívat, co se stalo, myslela si, že se její dítě zachránilo před padajícími stromy jen Boží milostí, aniž by věděla, že celou spoušť způsobil Pán Samotný, který se plazil po jejím dvorku. Taková je tedy výměna lásky mezi Pánem a Jeho oddanými. Yaśodāmayī chtěla mít Pána za své dítě a Pán si hrál na jejím klíně přesně jako malé dítě, ale zároveň, kdykoliv to bylo zapotřebí, hrál roli Všemohoucího Pána. Krása těchto zábav spočívá v tom, že Pán vyplnil touhu každého. V tomto případě, kdy Pán skácel gigantické arjunové stromy, bylo Jeho záměrem vysvobodit dva syny Kuvery, které Nārada proklel, aby se z nich staly stromy, a zároveň si hrát jako dítě lezoucí po dvorku matky Yaśody, které přinášelo transcendentální potěšení, když mohla vidět tyto činnosti Pána přímo na dvoře svého domu.

Pán je za všech okolností Pánem vesmíru a může tak jednat v jakékoliv podobě, velké či malé, podle Svého přání.

I když tento verš popisuje zvláštní nadlidské činnosti Pána, je třeba poznamenat, že všechny Pánovy činnosti jsou nadlidské, a to Ho odlišuje od obyčejných živých bytostí. Vyvrátit gigantický banyánovník nebo arjunový strom a uhasit planoucí lesní požár pouhým zavřením očí jsou věci, které jistě žádný člověk nedokáže. Nejenom o těchto činnostech je úžasné slyšet, neboť ve skutečnosti všechny Jeho činnosti jsou nadlidské, což potvrzuje i Bhagavad-gītā (4.9). Jelikož nadlidské činnosti Pána jsou transcendentální, každý, kdo je zná, je připraven vstoupit do Kṛṣṇova království a po opuštění současného hmotného těla se vrátí domů, zpátky k Bohu.

Pán Kṛṣṇa jednoho dne jako nezbedné dítě zlobil Svoji matku Yaśodu a ona Ho začala svazovat provazy, aby Ho potrestala. Mohla však brát provaz sebedelší, a nikdy jí nestačil. Byla již zmožená únavou, když Pán najednou otevřel ústa a Jeho milující matka viděla v Jeho ústech všechny vesmíry najednou. Ohromilo ji to, ale ze své hluboké lásky ke Kṛṣṇovi si myslela, že na jejího syna milostivě dohlíží Všemocný Bůh Nārāyaṇa a chrání Ho před všemi pohromami, které k Němu přicházejí. Z hluboké lásky k Němu si nikdy ani nepomyslela, že její syn Kṛṣṇa je Samotný Nārāyaṇa, Osobnost Božství. To je dílem yogamāyi, vnitřní energie Nejvyššího Pána, která svým vlivem zajišťuje dokonalý průběh všech zábav Pána s Jeho oddanými. Kdo jiný než Bůh dokáže sehrát takové divy?

Nanda Mahārāja, nevlastní otec Pána Kṛṣṇy, se šel na sklonku noci vykoupat v řece Yamuně v domnění, že noc již skončila, a polobůh Varuṇa ho unesl na svoji planetu, aby mohl spatřit Osobnost Božství Pána Kṛṣṇu, který tam přišel Svého otce osvobodit. Varuṇa ve skutečnosti nemohl Nandu Mahārāje žádným způsobem uvěznit, protože obyvatelé Vṛndāvanu byli vždy pohrouženi do myšlenek na Kṛṣṇu, do neustálé meditace o Osobnosti Božství, do zvláštní podoby samādhi neboli tranzu bhakti-yogy. Nikterak se neobávali strastí hmotné existence. V Bhagavad-gītě je potvrzeno, že je-li někdo s plnou odevzdaností a transcendentální láskou spojen s Nejvyšší Osobností Božství, je oproštěn od strastí, které přinášejí zákony hmotné přírody. Zde se jasně říká, že obyvatelé Vṛndāvanu byli velice zaměstnaní svou každodenní těžkou prací, a v noci byli proto pohrouženi do tvrdého spánku. Měli tedy prakticky velice málo času na meditaci nebo jiné duchovní činnosti. Ve skutečnosti však byli zaměstnáni pouze těmi nejvyššími duchovními činnostmi. Vše, co dělali, bylo zduchovnělé, neboť vše zapadalo do jejich vztahu k Pánu Śrī Kṛṣṇovi. Ústředním bodem jejich činností byl Kṛṣṇa, a všechny jejich takzvané světské činnosti proto byly nasyceny duchovní energií. To je výhoda bhakti-yogy. Musíme vykonávat své povinnosti v zájmu Kṛṣṇy a všechny naše činy budou doprovázeny myšlenkami na Kṛṣṇu, což je nejvyšší podobou tranzu v duchovní realizaci.

Děti si někdy hrají s muchomůrkou, jako kdyby byla deštník, a podobně Pán Kṛṣṇa, když Mu bylo pouhých sedm let, vytrhl velkou horu zvanou Govardhana Parvata ve Vṛndāvanu a po sedm dní ji nepřetržitě držel v jedné ruce, aby ochránil zvířata a obyvatele Vṛndāvanu před hněvem nebeského krále Indry, pro kterého obyvatelé Vrajabhūmi přestali vykonávat jeho oběť.

Pokud člověk slouží Nejvyššímu Pánu, nemusí vykonávat žádné oběti polobohům za jejich služby. Oběti, které doporučuje védská literatura pro uspokojení polobohů, jsou prostředkem, jak přimět jejich vykonavatele k tomu, aby uznal existenci vyšších autorit. Pán zaměstnává polobohy jako božstva vládnoucí hmotným záležitostem a podle Bhagavad-gīty je uctívání nějakého poloboha nepřímou metodou uctívání Nejvyššího Pána. Když však uctíváme Nejvyššího Pána přímo, není nutné uctívat polobohy a nabízet jim příslušné doporučené oběti. Pán Kṛṣṇa proto poradil obyvatelům Vrajabhūmi, aby nevykonávali žádnou oběť pro nebeského krále Indru. Indra, který neznal Pána Kṛṣṇu ve Vrajabhūmi, se na ně rozhněval a chtěl se jim pomstít za jejich přestupek. Pán však bez potíží zachránil obyvatelstvo a zvířata Vrajabhūmi Svojí osobní energií a jednoznačně dokázal, že kdo se přímo zaměstnává oddanou službou Nejvyššímu Pánu, nemusí uspokojovat žádné polobohy; ani ty největší jako jsou Brahmā a Śiva. Tato událost tedy nepochybně dokazuje, že Pán Kṛṣṇa je Osobnost Božství a že takový byl za všech okolností — jako dítě na klíně Své matky, jako sedmiletý chlapec i jako stařec věku 125 let. V žádném případě nebyl nikdy na úrovni obyčejného člověka a dokonce i ve Svém pokročilém věku vypadal jako šestnáctiletý chlapec. To jsou zvláštní rysy Pánova transcendentálního těla.

Měli bychom si uvědomit, že tyto popisy vypráví Brahmājī Nāradovi a že hovoří o věcech, které se odehrají v budoucnosti, během sestoupení Pána Kṛṣṇy. Odborníci, kteří jsou schopni vidět minulost, přítomnost i budoucnost, znají zábavy Pána a Brahmājī jako jeden z nich tedy předpovídal, co se odehraje v budoucnosti. Pán zabil Śaṅkhacūḍu mnohem později, až po skončení tance rāsa a nikoliv přímo v jeho průběhu. V minulých verších jsme se také setkali s tím, že Pánův zásah proti lesnímu požáru byl popsán zároveň s jinou Jeho zábavou, potrestáním hada Kāliyi, a zde jsou podobně popsány zábavy tance rāsa a zabití Śaṅkhacūḍy. Ke všem těmto událostem mělo tedy dojít až v budoucnosti, dlouho poté, co je Brahmājī předpovídal Nāradovi. Pán zabil démona Śaṅkhacūḍu při Svých zábavách v Horice během měsíce Phālguna a v Indii se dodnes slaví svátek zvaný Holi, při kterém se v den, který předchází Pánovým zábavám v Horice, zapálí figurína Śaṅkhacūḍy.

Budoucí příchody a činnosti Pána nebo Jeho inkarnací jsou obvykle předpovězeny v písmech, a proto žádné pseudoinkarnace nemohou oklamat osoby, které dobře znají události tak, jak jsou popsány v autoritativních písmech.

Všechny projevy v hmotném i duchovním světě jsou ukázkou různých energií Pána Kṛṣṇy. Osobnost Božství Baladeva je Jeho bezprostřední osobní expanzí a Bhīma, Arjuna atd. jsou Jeho osobními společníky. Pán se zjevil (a činí tak pokaždé, když se zjeví) se všemi Svými společníky a silami a všechny vzpurné duše — démony a démonské lidi, kteří jsou zde uvedeni jmény jako Pralamba atd — zabil buď On Sám nebo je zabili Jeho společníci. Tyto události budou jasně vysvětleny v desátém zpěvu. Měli bychom však vědět, že všechny výše uvedené zabité živé bytosti buď dosáhly spasení splynutím s Pánovou brahmajyoti, nebo jim bylo dovoleno vstoupit do Pánova sídla na Vaikuṇṭhách. To již vysvětlil Bhīṣmadeva (v prvním zpěvu). Všichni, kteří se zúčastnili bitvy na Kurukṣetře nebo se jinak utkali s Pánem či Baladevem atd., získali nesmírný prospěch a dosáhli duchovní existence, která odpovídala stavu jejich mysli v okamžiku smrti. Ti, kteří uznali Nejvyššího Pána, vstoupili na Vaikuṇṭhu, a ti, kteří Ho považovali pouze za mocnou bytost, dosáhli osvobození splynutím s duchovní existencí v neosobní brahmajyoti Pána. Všichni však byli osvobozeni z hmotné existence. Když takovýto prospěch získaly osoby, které se k Pánovi stavěly nepřátelsky, můžeme si představit, čeho dosáhnou ti, kteří Mu oddaně slouží v transcendentálním, láskyplném vztahu.

Zde se Brahmā zmiňuje o budoucím sestavení Śrīmad-Bhāgavatamu pro lidi tohoto věku Kali. Jak je vysvětleno v prvním zpěvu, méně inteligentní lidé věku Kali mají mít nejen krátké životy, ale také mají být zmateni mnoha životními problémy, které budou způsobeny zoufalou situací v bezbožné lidské společnosti. Rozvíjení hmotného pohodlí těla náleží podle zákonů přírody do kvality nevědomosti. Skutečný rozvoj poznání znamená rozvoj poznání o seberealizaci. Ve věku Kali však méně inteligentní lidé mylně považují své krátké životy, trvající sto let (a nyní prakticky pouze čtyřicet nebo šedesát let), za veškerou existenci. Jsou méně inteligentní, protože nevědí, že život je věčný. Ztotožňují se s dočasným hmotným tělem, které přetrvá pouhých čtyřicet let, a pokládají ho za jediný základ života. O těchto lidech se říká, že se neliší od oslů a býků. Pán jim však jako soucitný otec všech živých bytostí předává rozsáhlé védské poznání v podobě krátkých pojednání jako je Bhagavad-gītā a pro pokročilé Śrīmad-Bhāgavatam. Podobně Vyāsadeva sepsal Purāṇy a Mahābhāratu pro různé druhy lidí v různých kvalitách hmotné přírody. Žádné z těchto písem se však neodchyluje od védských zásad.

Tato inkarnace Pána Buddhy není tentýž Buddha, který sestoupil v současné historii lidstva. Buddha zmíněný v tomto verši se podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho zjevil v jiném věku Kali. V životě jednoho Manua se vystřídá více než sedmdesát dva Kali-yug a Buddha zde konkrétně uvedený se zjeví v jedné z nich. Pán Buddha sestupuje tehdy, když jsou lidé velice materialističtí, a káže obecně přirozené náboženské zásady. Ahiṁsā není sama o sobě náboženskou zásadou, ale je důležitou vlastností skutečně zbožných lidí. Je náboženskou samozřejmostí — každému se doporučuje, aby neubližoval žádnému zvířeti či jiné živé bytosti, neboť každý takový čin ublíží ve stejné míře zvířeti i tomu, kdo se ho dopustil. Nežli se však naučíme zásadám nenásilí, musíme se naučit dvěma jiným zásadám, a to být pokorní a nebýt pyšní. Dokud nejsme pokorní a skromní, nemůžeme být nenásilní. A jakmile si osvojíme nenásilí, musíme se ještě naučit snášenlivosti a jednoduchému životu. Musíme vzdávat úctu velkým náboženským kazatelům a duchovním vůdcům a také se naučit ovládat smysly, nepřipoutávat se k rodině a domovu, vykonávat oddanou službu Pánu atd. Nakonec musíme přijmout Pána a stát se Jeho oddanými; jinak se nejedná o žádné náboženství. Středem náboženských zásad musí být Bůh; pouhé mravní pokyny jsou jen předběžnými náboženskými zásadami, které se obvykle nazývají upadharma neboli “to, co má blízko k náboženským zásadám”.

Zde jsou uvedeny příznaky nejhorších podmínek v hmotném světě, které zavládnou v posledním stádiu tohoto věku zvaného Kali-yuga. Všechny tyto podmínky pocházejí z bezbožnosti. I z takzvaných světců a příslušníků vyšších kast společnosti, dvija-janů neboli “dvojzrozených”, se stanou ateisté. Všichni zapomenou dokonce i na svaté jméno Pána, nemluvě o Jeho činnostech. Všechny vyšší kasty společnosti — inteligentní třída lidí, která vede osudy společenských řádů, vládnoucí třída lidí, která dohlíží na zákony a řád ve společnosti, a produktivní třída lidí, která rozvíjí hospodářství ve společnosti — musí náležitě ovládat poznání o Nejvyšším Pánu a skutečně znát Jeho jméno, vlastnosti, zábavy, doprovod, příslušenství a osobnosti. Světci a vyšší kasty nebo řády společnosti se posuzují na základě jejich poznání o Bohu (tattva-jñāna) a nikoliv podle původu či tělesných označení. Všechna tato označení lze bez poznání vědy o Bohu a praktického poznání oddané služby považovat za ozdoby na mrtvém těle. Jakmile se tato ozdobená mrtvá těla začnou ve společnosti příliš rozmáhat, naruší to mnoha způsoby poklidný rozvoj lidského života. Vyšší třídy společnosti se již nadále nemohou označovat jako dvija-janové, dvojzrození, protože nemají náležitou kulturu a dostatečnou průpravu. Význam “druhého narození” se vysvětluje na mnoha místech této velké literatury a znovu a znovu se zde připomíná, že zrození, uskutečněné pohlavním spojením matky a otce, se nazývá zvířecí zrození. Takové zvířecí zrození a způsob života, který se zakládá na zvířecích principech, jimiž jsou jedení, spaní, bránění se a páření se (bez jakéhokoliv vědeckého rozvoje duchovního života), je śūdrovský život neboli nekulturní život lidí nižší třídy. Říká se zde, že vládní moc ve společnosti bude v Kali-yuze předána do rukou nekulturních, bezbožných lidí z třídy pracovníků a ministři vlády, nṛdevové, budou vṛṣalové neboli nekulturní lidé z nižší třídy společnosti. Nikdo nemůže očekávat mír a prosperitu v lidské společnosti, která je plná nekulturních, nízkých lidí. Zvyky takových nekulturních společenských zvířat jsou již nyní v módě a je povinností vůdčích představitelů společnosti, aby si toho povšimli a pokusili se napravit společenský řád zaváděním zásad dvojzrozených lidí, kteří znají duchovní vědu. Toho lze dosáhnout jedině šířením kultury Śrīmad-Bhāgavatamu po celém světě. V degradovaných podmínkách lidské společnosti se Pán zjevuje jako Kalki-avatār a nemilosrdně zabíjí všechny démony.

Hmotný svět je stvořen energií Pána, která se projevuje na počátku stvoření pokáním Brahmājīho, první živé bytosti ve stvoření, a pak přijde devět Prajāpatiů, známých jako velcí mudrci. Ve stádiu, kdy je stvoření udržováno, existuje oddaná služba Pánu Viṣṇuovi neboli skutečné náboženství, různí polobozi a králové různých planet, kteří udržují svět. A nakonec, když se stvoření blíží ke svému zániku, začne převládat bezbožnost, a potom přichází Pán Śiva a ateisté, plní hněvu. Všichni jsou však pouze různými projevy Nejvyššího Pána. Proto Brahmā, Viṣṇu a Mahādeva (Śiva) jsou různými inkarnacemi různých kvalit hmotné přírody. Viṣṇu je Pánem kvality dobra. Brahmā je pánem kvality vášně a Śiva je pánem kvality nevědomosti. Hmotné stvoření je tedy pouze dočasným projevem, který má dát možnost osvobození podmíněným duším, uvězněným v hmotném světě. Ten, kdo pod ochranou Pána Viṣṇua vyvíjí kvalitu dobra, má tu největší příležitost osvobodit se dodržováním vaiṣṇavských zásad a dospět do Božího království, a už nikdy se nevrátit do tohoto strastiplného hmotného světa.

Největším objevem materialistické vědy je odhalení atomové energie. Vědci však nedokáží ani odhadnout celkový počet atomů ve vesmíru. I kdyby je však někdo byl schopen spočítat nebo i kdyby byl schopen srolovat oblohu jako peřinu, přesto by nedokázal určit rozsah sil a energií Nejvyššího Pána. Pán se nazývá Trivikrama, protože jednou ve Své inkarnaci Vāmany natáhl Svoji nohu až nad nejvyšší planetární systém, Satyaloku, a dosáhl neutrálního stavu kvalit přírody neboli obalu hmotného světa. Kolem hmotného nebe existuje obal ze sedmi hmotných vrstev a Pán dokázal proniknout i tím. Prstem na noze vytvořil otvor, skrze který protéká do hmotného nebe voda z Oceánu příčin, a tento proud vody vytváří posvátnou řeku Gangu, která očišťuje planety tří světů. Transcendentální síle Viṣṇua se nikdo nevyrovná. Je všemocný, nikdo Mu není roven a nikdo není větší než On.

Všemocná Osobnost Božství projevuje mnoho energií, které se dělí na tři základní — vnitřní, vnější a okrajovou, přičemž ke každé z těchto energií patří nekonečné množství jejich různých expanzí. Nikdo tedy nemůže spočítat energetické expanze Pána, protože ani Pán Samotný v inkarnaci Śeṣi je nedokáže vyčíslit, přestože je neustále popisuje tisícem Svých úst.

Čistí oddaní Pána znají Jeho slávu neboli chápou, jak je Pán veliký a jak veliká je expanze Jeho rozličných energií. Ti, kteří jsou připoutáni k pomíjivému tělu, mohou jen ztěží proniknout do tajů vědy o Bohu. Celý materialistický svět se zakládá na pojetí, že hmotné tělo je naše vlastní já, a tuto vědu vůbec nezná. Materialista se vždy usilovně snaží pracovat pro blaho hmotného těla; nejen svého vlastního, ale také těl svých dětí, příbuzných, bližních, krajanů atd. Materialisté vykonávají mnoho druhů dobročinných a lidumilných činností z politického, národního a mezinárodního hlediska, ale tato pole jejich působení nikdy nepřesahují hranice mylného pojetí totožnosti hmotného těla a duchovní duše. Dokud se tedy člověk nezbaví mylných představ o těle a duši, nemá žádné poznání o Bohu, a bez poznání o Bohu je veškerý pokrok hmotné civilizace, ať je jakkoliv oslnivý, třeba považovat za prohru.

Všichni velcí oddaní Pána, kteří žili v minulosti nebo žijí v přítomnosti, a také ti, kteří teprve přijdou v budoucnosti, vědí o existenci různých energií Pána a energií Jeho jména, vlastností, doprovodu, osobnosti atd. Jak se o nich dozvěděli? Jistě ne svojí mentální spekulací ani žádnými pokusy za použití omezených prostředků pro získávání poznání. S omezenými prostředky pro získávání poznání (jako jsou smysly nebo různé hmotné přístroje, např. mikroskopy a teleskopy) nemůžeme poznat dokonale ani Pánovy hmotné energie, které jsou projeveny před našima očima. Existuje například mnoho miliónů a miliard planet, které vědci ani nedokáží spočítat, a přitom se jedná pouze o projevy Pánovy hmotné energie. Jak může vědec chtít těmito hmotnými prostředky poznat duchovní energii Pána? Mentální spekulace ve stylu “pravděpodobně” a “možná” lidem nepomohou rozvinout poznání. Naopak — skončí pouze v beznaději, kdy člověk celé hledání předčasně vzdá a prohlásí, že Bůh neexistuje. Každý rozumný člověk proto přestane spekulovat o věcech, které jsou mimo dosah jeho nepatrného mozku, a přirozeně se začne učit, jak se může odevzdat Nejvyššímu Pánovi, který jediný ho může dovést na úroveň skutečného poznání. V Upaniṣadách je jasně řečeno, že Nejvyšší Osobnost Božství nelze nikdy poznat pouze těžkou prací a namáháním mozku ani mentální spekulací a slovním kejklířstvím. Pána může znát jenom ten, kdo je odevzdanou duší. Brahmājī, největší ze všech hmotných živých bytostí, zde tuto pravdu potvrzuje. Člověk proto musí zanechat neplodného mrhání energií na cestě experimentálního poznání. Měl by získat poznání tím, že se odevzdá Pánovi a uzná autoritu osobností, které jsou zde uvedeny. Pán je neomezený a milostí yogamāyi pomáhá odevzdané duši, aby Ho poznala úměrně tomu, nakolik se Mu odevzdá.

Někdy se lidé ptají, jak se může člověk odevzdat Nejvyššímu Pánovi. V Bhagavad-gītě (18.66) Pán vyzývá Arjunu, aby se Mu odevzdal, a lidé, kteří to nejsou ochotní učinit, se ptají, kde je Bůh a komu se mají odevzdat. Zde je na takové otázky velice jasná odpověď. Osobnost Božství možná není přímo před našima očima, ale chceme-li upřímně takové vedení, Pán nám pošle pravou osobu, která nás povede přímo zpátky domů, zpátky k Bohu. K pokroku na cestě duchovní realizace není zapotřebí žádných hmotných kvalifikací. V hmotném světě se pro přijetí do určité služby vyžaduje určitá kvalifikace, bez které není možné tuto službu vykonávat. V oddané službě Pánu je však jedinou požadovanou kvalifikací odevzdat se. To, jestli se odevzdáme, záleží na nás. Jestliže chceme, můžeme se odevzdat okamžitě a začít tak ihned svůj duchovní život. Pravý představitel Boha je na stejné úrovni jako Bůh Samotný. Milující zástupce Pána je dokonce ještě laskavější a přístupnější. Hříšná duše nemůže přijít přímo za Pánem, ale může velice snadno navázat styk s Jeho čistým oddaným. A pokud se člověk svěří do péče takového oddaného a nechá se jím vést, může také pochopit vědu o Bohu, stát se rovněž transcendentálním čistým oddaným Pána, a dosáhnout tak osvobození v duchovním světě, kde bude věčně šťastný.

Pro toho, kdo skutečně chce, není vůbec obtížné pochopit vědu o Bohu a osvobodit se z nesmyslného boje o existenci. Je to však velice obtížné pro ty, kteří se nechtějí odevzdat, ale chtějí pouze spekulovat bez jakéhokoliv užitku.

Nejvyšší poživatel, Osobnost Božství, je Nejvyšší Brahman neboli summum bonum, neboť je nejvyšší příčinou všech příčin. Neosobní pojetí Brahmanu je první realizace, která se zakládá na Jeho odlišnosti od iluzorní hmotné existence. Neosobní Brahman je tedy aspektem Absolutního, který Ho odlišuje od hmotné rozmanitosti, stejně jako světlo se liší od svého protějšku, tmy. Světlo má ovšem svoji rozmanitost, jak mohou vidět ti, kteří vyjdou ze tmy, a konečnou realizací Brahmanu je tedy zdroj světla Brahmanu, Nejvyšší Osobnost Božství, summum bonum neboli konečný zdroj všeho. Setkání s Osobností Božství tedy zahrnuje realizaci neosobního Brahmanu, která přichází jako první v protikladu k hmotným nedokonalostem. Osobnost Božství je třetím krokem v realizaci Brahmanu. Jak je vysvětleno v prvním zpěvu, musíme pochopit všechny tři rysy Absolutního — Brahman, Paramātmu a Bhagavāna.

Pratibodha-mātram znamená pravý opak pojetí hmotné existence. Hmota přináší hmotná strádání, a první realizace Brahmanu je tedy negací těchto hmotných nedokonalostí, která přináší pocit věčné existence, lišící se od bolestí ze zrození, smrti, nemoci a stáří. To je prvotní pojetí neosobního Brahmanu.

Svrchovaný Pán je Nejvyšší Duší všeho, a proto v nejvyšším pojetí můžeme realizovat svůj láskyplný cit. Cit existuje ve vztahu dvou duší. Otec cítí náklonnost ke svému synovi, protože je mezi nimi určitý blízký vztah. Tyto city v hmotném světě jsou ovšem plné nedokonalostí. Jakmile se setkáme s Osobností Božství, city se projeví naplno, jelikož mezi námi a Pánem existuje skutečný citový vztah. Pán není předmětem lásky na úrovni hmotných příměsí v podobě těla a mysli, ale je plným, nic neskrývajícím a neznečištěným předmětem lásky pro všechny živé bytosti, protože je Nadduší neboli Paramātmou v srdci každého. Na úrovni osvobození se láska k Bohu probouzí ve své plnosti.

Tato láska je zdrojem nekonečného přílivu štěstí, a nikdo nemusí mít obavy, že bude přerušen, jak to známe z hmotného světa. Vztah s Pánem není nikdy přerušen, a proto v něm neexistuje smutek ani strach. Toto štěstí nelze vyjádřit slovy a není možné se ho pokoušet vytvořit plodonosnými činnostmi prostřednictvím plánů a obětí. Musíme však také vědět, že nepřetržité štěstí, vzájemně opětované s Nejvyšší Osobou, Osobností Božství, jak ho popisuje tento verš, přesahuje neosobní pojetí Upaniṣad. Popis Upaniṣad je více méně negací hmotného pojetí, která však nepopírá transcendentální smysly Nejvyššího Pána. Zde je totéž potvrzeno tím, co je řečeno o hmotných prvcích; smysly Pána jsou plně transcendentální a neposkvrněné hmotnou identifikací. Také osvobozené duše nepostrádají smysly; jinak by mezi nimi a Pánem nemohlo docházet k opětování neomezeného duchovního štěstí a nepřetržité spontánní radosti. Smysly Pána i oddaných jsou prosty hmotného znečištění, protože jsou nad hmotnými příčinami a důsledky, jak jasně uvádí tento verš (sad-asataḥ param). Iluzorní hmotná energie na ně nemůže mít vliv, jelikož se stydí před Pánem a Jeho transcendentálními oddanými. V hmotném světě se při smyslových činnostech nelze vyhnout smutku, ale zde je jasně řečeno, že pro smyslové činnosti Pána a oddaných to neplatí. Měli bychom pochopit, že mezi hmotnými a duchovními smysly je zřetelný rozdíl a nepopírat duchovní smysly na základě hmotného pojetí.

Smysly v hmotném světě jsou naplněny hmotnou nevědomostí. Autority jednoznačně doporučují očištění smyslů od hmotného pojetí. V hmotném světě se smysly používají pro individuální a osobní uspokojení, zatímco v duchovním světě se používají náležitým způsobem k účelu, kterému jsou původně určeny, to znamená k uspokojení Nejvyššího Pána. Takové smyslové činnosti jsou přirozené, a proto smyslový požitek v duchovním světě není narušován hmotným znečištěním, neboť smysly jsou duchovně očištěné. O tento smyslový požitek se rovnocenně dělí oba transcendentální partneři. Jelikož duchovní činnosti jsou neomezené a neustále se rozrůstají, nenechávají prostor pro plánování hmotného smyslového požitku. Toto transcendentální štěstí se nazývá brahma-saukhyam, což bude vysvětleno v pátém zpěvu.

Když chudý člověk potřebuje vodu, vykope si studnu, což mu dá mnoho práce. Podobně ti, kteří jsou chudí na transcendentální realizaci, spekulují v mysli nebo ovládají smysly a meditují. Tito lidé však nevědí, že jakmile je člověk skutečně zaměstnán v transcendentální láskyplné službě Nejvyšší Osobě, Osobnosti Božství, získá zároveň vládu nad smysly a zároveň dosáhne duchovní dokonalosti. Velké osvobozené duše se proto chtějí sdružovat při naslouchání o činnostech Pána a opěvování Jeho slávy. Příklad Indry je v této souvislosti velice vhodný. Nebeský král Indra je polobohem, který po celém vesmíru vytváří mraky a řídí déšť, a proto si nemusí dělat starosti s kopáním studny, aby měl vodu sám pro sebe. Představa, že by si musel kopat studnu, aby získal vodu, je jednoduše směšná. Podobně ti, kteří jsou skutečně zaměstnáni v láskyplné službě Pánu, již dosáhli konečného cíle života, a nemusí spekulovat, aby odhalili pravou povahu Boha a Jeho činností. Tito oddaní nemusí meditovat o imaginární či skutečné totožnosti Pána. Pánovi čistí oddaní jsou vždy zaměstnáni v transcendentální láskyplné službě Pánu, a proto již dosáhli výsledků mentální spekulace a meditace. Skutečnou dokonalostí života tedy je láskyplně sloužit Nejvyššímu Pánu.

Živá bytost je nezrozená a věčná a jak potvrzuje Bhagavad-gītā (2.30), není zničena ani když je zničeno hmotné tělo. Dokud se živá bytost nachází v hmotné existenci, její činnosti jsou odměňovány v příštím nebo i současném životě. Také v duchovním životě Pán odměňuje různé činnosti pěti druhy osvobození. Ani impersonalisté nemohou dosáhnout vytouženého splynutí s existencí Nejvyššího bez přízně Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě (4.11) se potvrzuje, že Pán dává každému v jeho současném životě výsledky podle jeho přání. Živým bytostem je dána možnost svobodného rozhodnutí a Pán je potom příslušným způsobem odměňuje.

Každý má proto uctívat jedině Osobnost Božství, chce-li dosáhnout svých vytoužených cílů. Impersonalista může namísto spekulování či meditování přímo oddaně sloužit Pánu a snadno tak dosáhnout svého cíle.

Oddaní ovšem přirozeně touží stát se společníky Pána a nikoliv splynout s duchovní existencí, jak si představují impersonalisté. Následují svůj přirozený instinkt, a tak dosáhnou vytouženého cíle a stávají se služebníky, přáteli, otci, matkami nebo milostnými partnerkami Pána. Oddaná služba Pánu zahrnuje devět transcendentálních procesů jako je naslouchání a opěvování, a tyto snadné a přirozené druhy oddané služby přinesou oddaným ty nejdokonalejší výsledky, které dalece předčí splynutí s existencí Brahmanu. Oddaným se proto nikdy nedoporučuje, aby se pouštěli do spekulací o povaze Nejvyššího nebo aby se snažili meditovat o prázdnotě.

Nikdo by se neměl mylně domnívat, že po zničení současného těla nemůže mít tělo, v němž by se mohl sdružovat s Pánem tváří v tvář. Živá bytost je nezrozená a nevzniká se stvořením hmotného těla. Naopak, hmotné tělo se vyvíjí jedině na základě touhy živé bytosti. Vývoj hmotného těla je dán touhami živé bytosti. Jaké má živá bytost touhy, takové hmotné tělo se vyvíjí. Hmotné tělo tedy vzniká z duše a je vytvářeno životní silou. Jelikož živá bytost je věčná, existuje stejně jako vzduch uvnitř těla. Vzduch je uvnitř i vně těla. Jakmile je tedy vnější obal v podobě hmotného těla zničen, živá jiskra, stejně jako vzduch uvnitř těla, existuje dál. A jelikož Pán je svrchovaným dárcem, podle Jeho nařízení dostává živá bytost ihned nezbytné duchovní tělo, aby se mohla stýkat s Pánem způsobem sārūpya (se stejnými tělesnými rysy), sālokya (na stejné planetě s Pánem), sārṣṭi (se stejným bohatstvím jako má Pán) a sāmīpya (na stejné úrovni s Pánem).

Pán je tak laskavý, že i když Jeho oddaný nezavrší rozvoj oddané služby, která má být čistá a nepoznamenaná hmotou, je mu dána další příležitost v příštím životě, kdy je mu umožněno narodit se v rodině oddaného nebo bohatého člověka, aby nemusel bojovat o přežití v hmotném světě, mohl nerušeně dokončit zbývající očistu svojí existence, a po opuštění tohoto těla se tak okamžitě vrátil zpátky domů, zpátky k Bohu. To potvrzuje Bhagavad-gītā.

Podrobné informace najdeme v Bhagavat-sandarbhě Śrīly Jīvy Gosvāmīho Prabhupādy. Jakmile oddaný dosáhne duchovní existence, setrvá v ní navždy, jak jsme již vysvětlovali u předchozího verše.

Jelikož obvykle máme zkušenost s dočasným hmotným světem a podmíněnými dušemi, které se mu snaží panovat, Brahmājī vysvětlil Nāradadevovi, že tento dočasný svět je výtvorem vnější energie Pána a že podmíněné duše, bojující o existenci, jsou okrajovou energií Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství. Jedinou příčinou všech projevených činností je On, Hari, Nejvyšší Pán, který je prvotní příčinou všech příčin. To ovšem neznamená, že je neosobně rozprostřen všude. Existuje zcela nezávisle na těchto interakcích vnější a okrajové energie. V Bhagavad-gītě (9.4) je potvrzeno, že Pán je přítomný všude pouze prostřednictvím Svých energií. Vše projevené spočívá na Jeho energii, ale On jako Nejvyšší Osobnost Božství je vždy nade vším. Energie a její zdroj jsou zároveň totožní i odlišní.

Nikdo by neměl odsuzovat Nejvyššího Pána za stvoření tohoto strastiplného světa, stejně jako by nikdo neměl hanět krále za to, že nechal postavit vězení. Vězení je nezbytné pro ty, kteří porušují státní zákony. Stejně tak tento hmotný svět, plný utrpení, je dočasným stvořením Pána pro ty, kteří na Něho zapomněli a snaží se panovat nad iluzorním projevem. Pán však neustále touží přivést pokleslé duše zpátky domů, zpátky k Bohu, a z toho důvodu dává podmíněným duším mnoho příležitostí prostřednictvím autoritativních písem, Svých zástupců a také osobních inkarnací. Jelikož On Samotný není k tomuto hmotnému světu nikterak poután a není s ním v přímém styku, nemůžeme Ho vinit za jeho stvoření.

Bhāgavatam ve své stručné souhrnné podobě, který vyslovil Pán v několika verších, následujících později, je vědou o Bohu a je mocným zastoupením Osobnosti Božství. Bůh je absolutní, a proto se neliší od vědy o Bohu, od Śrīmad-Bhāgavatamu. Brahmājī tuto vědu přijal přímo od Pána a nezměněnou ji předal Nāradovi, který potom ve vhodném okamžiku nařídil Vyāsadevovi, aby ji dále rozvedl. Transcendentální poznání o Nejvyšším Pánu tedy není mentální spekulací materialistů, ale je neznečištěným, věčným a dokonalým poznáním, které se nachází mimo dosah hmotných kvalit. Bhāgavata Purāṇa je přímou inkarnací Pána v podobě transcendentálního zvuku a toto transcendentální poznání musí člověk přijmout od pravého představitele Pána v učednické posloupnosti začínající od Pána Samotného a pokračující k Brahmājīmu, od Brahmājīho k Nāradovi, od Nārady k Vyāsovi, od Vyāsadeva k Śukadevovi Gosvāmīmu a od Śukadeva Gosvāmīho k Sūtovi Gosvāmīmu. Zralý plod védského stromu přání je tak předáván z jedné ruky do druhé a nepoškodí se tím, že by náhle spadl z nejvyšší větve rovnou na zem. Dokud člověk nenaslouchá vědě o Bohu od pravého zástupce z učednické posloupnosti, jak je uvedeno výše, bude pro něho velice obtížné ji pochopit. Nikdy bychom neměli naslouchat profesionálním přednašečům Bhāgavatamu, kteří si vydělávají na živobytí uspokojováním smyslů svého publika.

Śrīmad-Bhāgavatam podává filozofii oddané služby a vědecký popis vztahu člověka k Nejvyšší Osobnosti Božství. Před začátkem věku Kali nebyla žádná taková kniha poznání o Pánovi a Jeho energiích zapotřebí, ale jakmile tento věk započal, v lidské společnosti se postupně rozšířily čtyři základní hříchy — nedovolený styk se ženami, požívání omamných látek, hazardování a zbytečné zabíjení zvířat. Kvůli těmto základním hříšným činnostem člověk postupně zapomněl na svůj věčný vztah k Bohu. Můžeme říci, že člověk takto oslepl, a není schopen vidět konečný cíl svého života. Konečným cílem života není žít nezodpovědně jako zvíře a naleštěným způsobem se oddávat čtyřem základním zvířecím činnostem, to znamená jedení, spaní, bránění se a páření se. Pro tuto zaslepenou lidskou společnost v temnotě nevědomosti je Śrīmad-Bhāgavatam pochodní, umožňující vidět vše ve správném světle. Vědu o Bohu proto bylo nutné popsat od počátku, od samotného vzniku projeveného světa.

Jak jsme již vysvětlili, Śrīmad-Bhāgavatam je podán tak vědeckým způsobem, že každý, kdo ho bude upřímně studovat, bude schopen pochopit vědu o Bohu pouhým pozorným čtením nebo nasloucháním Śrīmad-Bhāgavatamu od pravého přednašeče. Každý touží po štěstí, ale lidé tohoto věku ve své slepotě nevidí, že jediným zdrojem štěstí je Osobnost Božství, protože je konečným zdrojem všeho (janmādy asya yataḥ). Dokonalé a ničím nerušené štěstí můžeme získat jedině v oddaném vztahu k Pánovi a jedině díky Jeho společnosti se můžeme osvobodit ze zoufalé hmotné existence. I ti, kteří si chtějí užívat hmotného světa, mohou studovat tuto velkou vědu, Śrīmad-Bhāgavatam, a i oni budou nakonec úspěšní. Nāradu proto jeho duchovní mistr žádá, aby tuto vědu předložil s odhodláním a dobře promyšleným plánem. Nikdy mu nedoporučoval, aby si kázáním Bhāgavatamu vydělával na živobytí, ale nařídil mu, aby vzal celou věc velice vážně a přijal ji jako svoje poslání.

Vážné studium daného námětu se diametrálně liší od sentimentálního fanatismu. Fanatici a hlupáci si mohou myslet, že nepotřebují poznávat Pánovy činnosti spojené s Jeho vnější energií, a mohou o sobě prohlašovat, že již pronikli na vyšší úroveň vnitřní energie Pána, ale Pánovy činnosti spojené s vnější energií a s vnitřní energií mají ve skutečnosti stejný význam. Naopak; ti, kteří nejsou zcela osvobozeni ze zajetí Pánovy vnější energie, mají pravidelně a s oddaností naslouchat činnostem Pána spojeným s touto energií. Nemají pošetile přeskakovat k činnostem vnitřní energie a namlouvat si, že je přitahují již jenom činnosti vnitřní energie Pána jako je rāsa-līlā. Tito laciní přednašeči Bhāgavatamu mají v oblibě přednášet o činnostech Pánovy vnitřní energie a pseudooddaní, kteří jsou pohrouženi do hmotného smyslového požitku, nemístně přeskakují na úroveň osvobozených duší a klesají tak hluboko do zajetí vnější energie.

Někteří z nich si myslí, že naslouchat o zábavách Pána znamená naslouchat o Jeho činnostech s gopīmi nebo o Jeho zábavách jako je zdvižení kopce Govardhanu, a nechtějí mít nic společného s úplnými expanzemi Pána v podobě puruṣāvatārů a Jejich zábavami v rámci stvoření, udržování a zničení hmotných světů. Čistý oddaný však ví, že mezi zábavami Pána není žádný rozdíl, ať už se jedná o rāsa-līlu nebo o stvoření, udržování či zničení hmotného světa. Popisy činností Pána v podobě puruṣāvatārů jsou zvláště určeny pro ty, kteří jsou v zajetí vnější energie. Zábavy jako je rāsa-līlā jsou určeny pro osvobozené duše a nikoliv pro podmíněné. Podmíněné duše proto musí s vděčností a oddaností naslouchat zábavám Pána spojeným s vnější energií, což je stejně dobré jako naslouchání o rāsa-līle v osvobozeném stádiu. Podmíněná duše nemá napodobovat činnosti osvobozených duší. Pán Śrī Caitanya nikdy neposlouchal o rāsa-līle ve společnosti obyčejných lidí.

Prvních devět zpěvů Śrīmad-Bhāgavatamu, který je vědou o Bohu, připravuje čtenáře na vyslechnutí desátého zpěvu. To bude dále vysvětleno v poslední kapitole tohoto zpěvu a ještě názorněji ve třetím zpěvu. Čistý oddaný Pána proto musí začít se čtením nebo nasloucháním Śrīmad-Bhāgavatamu od samotného začátku a nikoliv od desátého zpěvu. Takzvaní oddaní nás již několikrát žádali, abychom začali ihned s desátým zpěvem, ale nic takového jsme neučinili, neboť chceme předložit Śrīmad-Bhāgavatam jako vědu o Bohu a nikoliv jako smyslovou záležitost pro podmíněné duše. Autority jako je Śrī Brahmājī to zakazují. Čtením a nasloucháním Śrīmad-Bhāgavatamu jako vědeckého díla budou podmíněné duše osvobozeny od vlivu iluzorní energie, založeného na smyslovém požitku, a postupně dospějí na vyšší úroveň transcendentálního poznání.