Skip to main content

Śrīmad-bhāgavatam 2.6.23

Verš

yadāsya nābhyān nalinād
aham āsaṁ mahātmanaḥ
nāvidaṁ yajña-sambhārān
puruṣāvayavān ṛte

Synonyma

yadā — když; asya — Jeho; nābhyāt — z břicha; nalināt — z lotosového květu; aham — já; āsam — narodil jsem se; mahā-ātmanaḥ — velké osoby; na avidam — nevěděl; yajña — obětní; sambhārān — složky; puruṣa — Pána; avayavān — části Jeho těla; ṛte — kromě.

Překlad

Když jsem se narodil na lotosovém květu vyrůstajícím z břicha Pána (Mahā-Viṣṇua), velké Osoby, neměl jsem k dispozici žádné jiné složky pro vykonávání obětí, než části těla této velké Osobnosti Božství.

Význam

Pán Brahmā, stvořitel vesmírného projevu, je znám jako Svayambhū neboli “ten, který se narodil bez otce a matky”. Obvykle se živé bytosti rodí po sexuálním spojení dvou bytostí opačného pohlaví, otce a matky. Brahmā, prvorozená živá bytost, se však narodil z lotosového květu, rostoucího z břicha Mahā-Viṣṇua, úplné expanze Pána Kṛṣṇy. Lotos, vyrůstající z břicha Pána, je jednou z částí Jeho těla, a Brahmā se rodí z tohoto lotosu. Pán Brahmā je tedy také částí Pánova těla. Když se Brahmā zjevil v obrovské prázdné dutině vesmíru, viděl jen tmu a nic jiného. Byl zmaten a Pán ho v srdci inspiroval, aby se podrobil odříkání a tak získal složky pro vykonávání oběti. Neexistovalo však nic než oni dva — Osobnost Mahā-Viṣṇua a Brahmā samotný, který se narodil z části těla Pána. Pro vykonávání obětí je zapotřebí mnohé, zvláště zvířata. Účelem zvířecí oběti není zvíře zabít, ale dosáhnout úspěšného provedení oběti. Zvíře obětované v ohni sice umírá, ale v příštím okamžiku dostává nový život působením védských hymnů, které pronáší zkušený kněz. Bez takového zkušeného kněze je zvířecí oběť v ohni na obětním oltáři zakázána. Brahmā tedy stvořil z částí těla Garbhodakaśāyī Viṣṇua i složky oběti, a tak stvořil celý vesmírný řád. Nic není stvořeno z prázdnoty, ale vše je stvořeno z Osoby Pána. Pán říká v Bhagavad-gītě (10.8): ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate — “Vše je vytvořeno z částí Mého těla, a Já jsem proto původním zdrojem všeho stvoření.”

Impersonalisté namítají, že nemá žádný význam uctívat Pána, když Pán je všechno. Personalista ovšem uctívá Pána s pocitem vděčnosti a využívá k tomu složek vzešlých z částí Pánova těla. Ovoce a květy rostou z těla Země, a přesto moudrý oddaný uctívá matku Zemi věcmi, které sama zrodila. Podobně je matka Ganga uctívána vodou z Gangy, a oddaný přesto získá své výsledky. Pán je rovněž uctíván předměty pocházejícími z částí Jeho těla, a přesto oddaný, který je sám částí Pána, získává plody oddané služby Pánu. Zatímco impersonalista dochází k mylnému závěru, že on sám je Pán, personalista s pocitem vděčnosti uctívá Pána oddanou službou, a je si dobře vědom toho, že se od Pána nic neliší. Oddaný se proto snaží použít vše ve službě Pánu, protože ví, že vše je Pánovým vlastnictvím a že nikdo nemůže nic prohlašovat za své vlastní. Toto dokonalé pojetí jednoty pomáhá oddanému zaměstnat se v láskyplné službě, zatímco namyšlený impersonalista zůstává navěky neoddaným, kterého Pán nikdy neuzná.