Śrīmad-bhāgavatam 2.3.18

Materialista moderního věku bude namítat, že člověk se nerodí proto, aby celý život nebo jeho část rozebíral teozofické či teologické otázky. Život je podle něho určen pro to, aby člověk co nejdelší dobu trávil jedením, pitím, sexem, vyhledáváním veselí a užíváním si. Moderní člověk se snaží rozvojem materialistické vědy dosáhnout věčného života a existuje mnoho pošetilých teorií, jak prodloužit život na maximální dobu. Śrīmad-Bhāgavatam však potvrzuje, že život není určen pro takzvaný hospodářský pokrok či rozvoj materialistické vědy podle hedonistické filozofie “jez, pij, měj sex a buď veselý”. Lidský život je určen výhradně pro tapasyu, pro očištění života, aby ihned po jeho skončení mohla živá bytost vstoupit do stavu věčné existence.

Materialisté chtějí žít co nejdéle, protože nemají žádné informace o příštím životě. Chtějí získat co největší pohodlí v tomto současném životě, protože si myslí, že po smrti žádný život neexistuje. Tato nevědomost ohledně skutečnosti, že živá bytost je věčná a pouze mění obaly v hmotném světě, způsobila v moderní lidské společnosti značný zmatek. V důsledku toho existuje mnoho problémů, které moderní člověk ještě zvětšuje různými plány. Plány, jak vyřešit společenské problémy, jen zhoršují nesnáze, které již existují. I kdyby bylo možné prodloužit život na více než sto let, nepřineslo by to nutně rozvoj lidské civilizace. Bhāgavatam říká, že určité stromy žijí stovky a tisíce let. Ve Vṛndāvanu (na místě zvaném Imlitala) roste tamarindový strom, o kterém se říká, že tam stojí od dob Pána Kṛṣṇy. V kalkatské botanické zahradě roste jeden banyánovník údajně starší než pět set let a na celém světě je mnoho takových stromů. Svāmī Śaṅkarācārya žil pouze třicet dva let a Pán Caitanya žil čtyřicet osm let. Znamená to, že dlouhé životy stromů jsou důležitější než život Śaṅkary nebo Caitanyi? Dlouhý život bez duchovní hodnoty není příliš důležitý. Někdo může pochybovat o tom, zda stromy mají život, protože nedýchají. Moderní vědci jako pan Bose však již dokázali, že rostliny žijí. Dýchání není jedinou známkou života. Bhāgavatam říká, že kovářské měchy dýchají velice hluboce, ale to neznamená, že jsou živé. Materialisté budou namítat, že život stromu a život člověka nelze srovnávat, protože strom si nemůže užívat — nemůže jíst vybrané pokrmy a mít požitek z pohlavního styku. Bhāgavatam na to odpovídá otázkou, zda jiná zvířata jako psi a prasata, která žijí s lidmi v jedné vesnici, nejedí a neužívají si pohlavního života. Śrīmad-Bhāgavatam přitom používá výraz “jiná zvířata”. To znamená, že lidé, kteří si pouze plánují vylepšený zvířecí život spočívající v jedení, dýchaní a sexu, jsou zvířata s lidskou podobou. Společnost takových naleštěných zvířat neulehčí utrpení lidstva, protože zvířata si navzájem snadno ublíží, ale málokdy pro sebe udělají něco dobrého.