Śrīmad-bhāgavatam 2.3.17

Tento verš nepřímo potvrzuje, jak důležité je využít lidské životní podoby k realizaci našeho ztraceného vztahu k Nejvyššímu Pánu prostřednictvím intenzivní oddané služby. Čas stejně jako odliv na nikoho nečeká a pokud tento čas, který odměřují východy a západy slunce, nebude náležitě využitý k realizaci duchovních hodnot, bude promarněn nadarmo. Ani jediný promarněný zlomek života nelze vyvážit žádným množstvím zlata. Lidský život je živé bytosti (jīvě) dán proto, aby mohla realizovat svoji duchovní totožnost a nalézt věčný zdroj štěstí. Každá živá bytost a zvláště lidská bytost hledá štěstí, protože být šťastný je pro živou bytost přirozené. Lidé však marně hledají štěstí v hmotném světě. Živá bytost je věčně duchovní jiskrou úplného celku a své štěstí může nalézt jedině v duchovních činnostech. Pán je úplný duchovní celek a Jeho jméno, podoba, vlastnosti, zábavy, doprovod a charakter se od Něho neliší. Jakmile člověk přijde autorizovaným způsobem (prostřednictví oddané služby) do styku s kteroukoliv z výše uvedených energií Pána, okamžitě se před ním otevře cesta k dokonalosti. V Bhagavad-gītě (2.40) to Pán vysvětluje následujícími slovy: “Jakékoliv úsilí o oddanou službu nepřijde nikdy nazmar a na této cestě neexistuje ztráta. I jen nepatrný náznak těchto činností může člověka zachránit z velkého oceánu hmotného strachu.” Stejně jako silný lék vstříknutý do žíly působí ihned na celé tělo, tak i transcendentální příběhy o Pánovi, které proniknou do ucha čistého oddaného Pána, působí velice účinně. Realizace z naslouchání transcendentálnímu poselství přináší celkovou realizaci, stejně jako když ovoce dozraje na jedné části stromu, znamená to, že bude zralé i na všech jeho ostatních částech. Každá chvíle strávená ve společnosti čistého oddaného jako je Śukadeva Gosvāmī připravuje člověka na věčný život, a slunce proto nemůže okrádat čistého oddaného o délku jeho života, neboť je neustále zaměstnán v oddané službě Pánu, která očišťuje jeho existenci. Smrt je příznakem hmotné nemoci živé bytosti, která je svojí povahou věčná, ale pouze kvůli této nemoci podléhá zákonu zrození, smrti, stáří a nemoci.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura zde cituje smṛti-śāstry, které doporučují lidem materialistické zbožné činnosti jako je rozdávání milodarů. Peníze darované vhodnému člověku zaručují bohatství v příštím životě. Tyto milodary se doporučuje dávat brāhmaṇům. Pokud jsou peníze darovány člověku, který nemá bráhmanské vlastnosti, vrátí se zpět v příštím životě ve stejném množství. Jsou-li darovány napůl vzdělanému brāhmaṇovi, pak se vrátí v dvojnásobném množství. Jsou-li darovány učenému a plně kvalifikovanému brāhmaṇovi, pak se vrátí stokrát nebo tisíckrát a jsou-li darovány veda-pāragovi (tomu, kdo skutečně zná cestu Ved), vrátí se nekonečněkrát. Konečným cílem védského poznání je realizace Osobnosti Božství, Pána Kṛṣṇy, jak je řečeno v Bhagavad-gītě (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Jsou-li peníze dány milodarem, je zaručené, že se vrátí zpět v tom či onom množství. Stejně tak jediný okamžik strávený ve společnosti čistého oddaného nasloucháním a opěvováním transcendentálního poselství Pána je zárukou věčného života a návratu domů, zpátky k Bohu. Mad-dhāma gatvā punar janma na vidyate. Jinými slovy, oddaný Pána má zaručený věčný život. Stáří či nemoc, které oddaný prožívá v současném životě, mu pouze připomínají, aby ještě více usiloval o věčný život, který má již zaručený.