Śrīmad-bhāgavatam 2.1.4

Hmotnému světu se říká svět smrti. Každá živá bytost — od Brahmy, který žije tisíce miliónů let, po bakterie, které žijí pouhých několik sekund — všichni bojují o existenci. Tento život je proto jen bojem s hmotnou přírodou, v němž musí každý zemřít. V lidské životní podobě je živá bytost již dostatečně vyspělá, aby tento velký boj o existenci pochopila, ale je příliš připoutaná k rodině, ke společnosti, k zemi atd. a chce proto nad nepřemožitelnou hmotnou přírodou zvítězit za pomoci své tělesné síly, dětí, manželky, příbuzných atd. Přestože už má dostatek zkušeností z vlastního života i z příkladů svých zesnulých předchůdců, nechápe, že na žádné takzvané bojující vojáky jakou jsou děti, příbuzní, členové společnosti a krajané, se v tomto velkém boji nemůže spolehnout. Člověk musí uvážit, že jeho otec nebo otec jeho otce už zemřeli a že on sám tedy bude muset také zemřít, a podobně jeho děti, budoucí otcové svých dětí, také zemřou, až nastane jejich čas. V tomto boji s hmotnou přírodou nikdo nepřežije. Dějiny lidské společnosti to jednoznačně dokazují, ale bláhoví lidé si stále pohrávají s myšlenkou, že za pomoci hmotné vědy budou jednou moci žít věčně. Tento nedostatek poznání, zřejmě viditelný v lidské společnosti, nepochybně zavádí člověka na scestí, a to vše je následkem ignorování přirozeného postavení živé duše. Tento hmotný svět existuje pouze jako sen kvůli naší připoutanosti. Živá duše je jinak něco naprosto jiného nežli hmotná příroda. Velký oceán hmotné přírody se pohybuje s vlnami času a takzvané životní podmínky jsou něco jako pěnící bubliny, které se nám jeví jako tělesná totožnost, manželka, děti, společnost, krajané atd. Nemáme znalosti o svém vlastním já a stáváme se tak obětí sil nevědomosti. Cennou energii lidského života promarňujeme tím, že se marně snažíme dosáhnout věčného života, který je v tomto hmotném světě nemožný.

Nejenže jsou naši přátelé, příbuzní a takzvané manželky a děti nespolehliví, ale navíc jsou také zmateni vnějším půvabem hmotné existence a jako takoví nás nemohou zachránit. Přesto si v kruhu své rodiny, společnosti nebo země připadáme bezpeční.

Celý hmotný pokrok lidské civilizace je jako ozdoba na mrtvém těle. Každý je mrtvým tělem, pohybujícím se jen několik dní, a přesto se veškerá energie lidského života vynakládá na zdobení tohoto mrtvého těla. Śukadeva Gosvāmī zde poukázal na zmatenost lidského jednání, a nyní ukazuje na to, jaká je skutečná povinnost lidské bytosti. Lidé, kterým chybí poznání ātma-tattva, jsou svedení, ale ti, kteří jsou oddanými Pána a dokonale realizovali transcendentální poznání, nepodléhají zmatku.