SB 2.1.39

sa sarva-dhī-vṛtty-anubhūta-sarva
ātmā yathā svapna-janekṣitaikaḥ
taṁ satyam ānanda-nidhiṁ bhajeta
nānyatra sajjed yata ātma-pātaḥ
Překlad slovo od slova: 
saḥ — On, Nejvyšší Osoba; sarva-dhī-vṛtti — realizace za pomoci veškeré inteligence; anubhūta — vědomý si; sarve — každý; ātmā — Nadduše; yathā — jako; svapna-jana — snící osoba; īkṣita — vidí; ekaḥ — jedno a totéž; tam — na Něj; satyam — Nejvyšší Pravda; ānanda-nidhim — oceán blaženosti; bhajeta — musí uctívat; na — nikdy; anyatra — nic jiného; sajjet — být připoutaný; yataḥ — tím; ātma-pātaḥ — vlastní úpadek.
Překlad: 
Mysl je třeba soustředit na Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, který Sám Sebe vkládá do mnoha projevů, podobně jako obyčejná bytost vytváří tisíce různých projevů ve svých snech. Mysl je třeba soustředit na Něho, na jedinou Absolutní Pravdu plnou blaženosti, neboť všechno ostatní mate a vede duši k vlastnímu úpadku.
Význam: 

V tomto verši veliký Gosvāmī Śrīla Śukadeva naznačuje, jak vypadá oddaná služba. Snaží se nás přesvědčit, abychom se namísto odvádění své pozornosti do několika odvětví seberealizace soustředili na nejvyšší cíl realizace, uctívání a oddanosti, na Nejvyšší Osobnost Božství. Seberealizace je vlastně bojem o věčný život proti hmotnému zápasu o existenci, a yogī nebo oddaný se proto milostí iluzorní energie střetává s mnoha svody, které mohou velkého bojovníka znovu zaplést do otroctví hmotné existence. Yogī může z hmotného hlediska dosáhnout zázračných úspěchů jako je aṇimā a laghimā — může být nejmenší z nejmenších a nejlehčí z nejlehčích. To platí i pro obyčejné věci — je možné získat mnoho hmotného požehnání v podobě peněz a žen. Člověk je ovšem před těmito svody varován. Znovu se zaplést do takové iluzorní rozkoše znamená vlastní úpadek a další uvěznění v hmotném světě, a proto se má každý držet pouze své vytříbené inteligence.

Nejvyšší Pán je jeden a Jeho expanze jsou mnohé. Je tedy Nadduší všeho. Když se na něco díváme, musíme vědět, že naše vidění je druhotné a prvotní je vidění Pánovo. Nic nemůžeme vidět, aniž by to předtím viděl Pán. To je tvrzení Ved a Upaniṣad. U všeho, co vidíme nebo co děláme, je Pán Nadduší našeho vidění a konání. Tuto teorii současné jednotnosti a odlišnosti mezi individuální duší a Nadduší učil Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu jako filozofii acintya-bhedābheda-tattvy. Virāṭ-rūpa, gigantická podoba Nejvyššího Pána, zahrnuje vše hmotně projevené a je tedy Nadduší všeho živého i neživého. Je však zároveň projevem Nārāyaṇa, Viṣṇua, a když tak budeme postupovat dál a dál, zjistíme nakonec, že Pán Kṛṣṇa je konečnou Nadduší všeho, co existuje. Závěr tedy je, že bychom bez váhání měli začít uctívat Pána Kṛṣṇu, případně Jeho úplnou expanzi Nārāyaṇa, a nikoho jiného. Ve védských hymnech se jasně říká, že ze všeho nejdříve Nārāyaṇa pohlédl na hmotu, a tak započalo stvoření. Před stvořením neexistovali ani Brahmā a Śiva, natož pak ostatní. Śrīpāda Śaṅkarācārya bez výhrad uznal, že Nārāyana je nad hmotným stvořením, zatímco všichni ostatní jsou uvnitř tohoto stvoření. Celé hmotné stvoření je tedy s Nārāyanem totožné a zároveň se od Něho liší. To potvrzuje filozofii acintya-bhedābheda-tattvy Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Jelikož celé hmotné stvoření vyšlo z pohledu Nārāyaṇa, neliší se od Něho. Jelikož je to však projev Jeho vnější energie (bahiraṅgā māyi), který nespadá do Jeho vnitřní síly (ātma-māyi), celé hmotné stvoření se od Něho zároveň liší. V tomto verši je velice pěkný příklad se snícím člověkem. Spící člověk vytváří ve snu mnoho různých věcí, sám se stává zúčastněným pozorovatelem snu a také na něho působí jeho důsledky. Toto hmotné stvoření se přesně podobá snu, který vytvořil Pán, ale On — jako transcendentální Nadduše — není nikdy zúčastněný, a není ani zasažený účinky vysněného stvoření. Neustále si udržuje Své transcendentální postavení. Je však zároveň podstatou všeho a nic od Něho není oddělené. Jako Jeho části se tedy bez rozptylování máme soustředit pouze na Něho — jinak nás nepochybně jedna po druhé přemohou síly hmotného stvoření. Potvrzuje to Bhagavad-gītā (9.7):

sarva-bhūtāni kaunteya
prakṛtiṁ yānti māmikām
kalpa-kṣaye punas tāni
kalpādau visṛjāmy aham

“Na konci věku vstoupí veškeré hmotné projevení do Mé podstaty, ó synu Kuntī, a na začátku nového věku je opět stvořím.”

Lidský život je příležitostí uniknout tomuto opakovanému tvoření a ničení. V něm má duše možnost dostat se z dosahu Pánovy vnější energie a vstoupit do Jeho vnitřní energie.

Takto končí Bhaktivedantovy výklady první kapitoly druhého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané “První krok v realizaci Boha”.