SB 11.2.49

dehendriya-prāṇa-mano-dhiyāṁ yo
janmāpyaya-kṣud-bhaya-tarṣa-kṛcchraiḥ
saṁsāra-dharmair avimuhyamānaḥ
smṛtyā harer bhāgavata-pradhānaḥ
Překlad slovo od slova: 
deha — tĕla; indriya — smysly; prāṇa — životní vzduch; manaḥ — mysl; dhiyām — a inteligence; yaḥ — jenž; janma — zrozením; apyaya — úbytek; kṣut — hlad; bhaya — strach; tarṣa — žízeň; kṛcchraiḥ — a bolest z námahy; saṁsāra — hmotného života; dharmaiḥ — neoddĕlitelnými rysy; avimuhyamānaḥ — není zmaten; smṛtyā — díky myšlení na; hareḥ — Pána Hariho; bhāgavata-pradhānaḥ — nejpřednĕjší z oddaných.
Překlad: 
Hmotné tĕlo je v hmotném svĕtĕ vždy podřízeno rození a rozkladu. Životní vzduch (prāṇa) je sužován hladem a žízní, mysl je vždy plná obav, inteligence touží po nedosažitelném a všechny smysly jsou nakonec neustálým zápasem v hmotné přírodĕ vyčerpány. Ten, kdo nevyhnutelnými strastmi hmotné existence není zmaten a je jim pouhým vzpomínáním na lotosové nohy Nejvyšší Osobnosti Božství vzdálen, má být považován za bhāgavata-pradhānu, nejpřednĕjšího oddaného Pána.
Význam: 

VÝZNAM: Podle Śrīly Madhvācāryi jsou v tomto svĕtĕ tři skupiny inteligentních živých bytostí, a to polobozi, obyčejní lidé a démoni. Živá bytost s veškerými příznivými vlastnostmi – jinými slovy vysoce pokročilý oddaný Pána – se nazývá deva neboli polobůh, ať žije na zemi nebo na vyšších planetách. Obyčejné lidské bytosti mají obvykle dobré i špatné vlastnosti a podle jejich smĕsi si užívají nebo trpí na zemi. Ti, kdo se však vyznačují nepřítomností dobrých vlastností a vždy nepřátelsky vystupují proti zbožnému životu a oddané službĕ Pánu, se nazývají asurové neboli démoni.

Z tĕchto tří skupin jsou obyčejní lidé a démoni velmi sužováni zrozením, smrtí a hladem, kdežto božských bytostí, polobohů, se tato tĕlesná muka netýkají. Užívají si výsledků svých zbožných činností a vlivem zákona karmy si hrubého utrpení hmotného svĕta nejsou vĕdomi. V Bhagavad-gītĕ (9.20) Pán říká:

trai-vidyā māṁ soma-pāḥ pūta-pāpā
yajñair iṣṭvā svar-gatiṁ prārthyante
te puṇyam āsādya surendra-lokam
aśnanti divyān divi deva-bhogān

„Znalci Ved pijící šťávu soma, kteří se chtĕjí dostat na nebeské planety, Mĕ uctívají nepřímo. Když jsou očištĕni od reakcí za hříšné činy, rodí se na nebeské planetĕ Indry vyznačující se zbožností, kde si užívají božských radostí.“ Další verš Bhagavad-gīty ale říká, že poté, co živá bytost výsledky svých zbožných činností vyčerpá, musí se vzdát jak postavení poloboha, tak rozkoší nebeského království a vrátit se na zemi jako nara neboli obyčejná živá bytost (kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti). Zákony přírody jsou ve skutečnosti tak jemné, že se živá bytost nemusí vrátit na zem ani jako človĕk, ale může se narodit jako hmyz či strom, podle toho, jakou má smĕs karmy.

Čistý oddaný Pána však hmotné utrpení neprožívá, protože se vzdal tĕlesného pojetí života a správnĕ se považuje za vĕčného služebníka Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy. Samotný Pán v Bhagavad-gītĕ (9.2) říká: susukhaṁ kartum avyayam. Bhakti-yoga je nesmírnĕ radostná dokonce již na úrovni usmĕrňujících zásad. Také Locana dāsa Ṭhākura, jeden z blízkých současníků Śrī Caitanyi Mahāprabhua, řekl: saba avatāra sāra śiromaṇi kevala ānanda-kāṇḍa. Védské praktiky se dĕlí na různé kāṇḍy neboli oddĕlení, jako jsou například karma-kāṇḍa (ploduchtivé činnosti) a jñāna-kāṇḍa (usmĕrnĕná spekulace), ale hnutí hari-nāma saṅkīrtanu Śrī Caitanyi Mahāprabhua je kevala ānanda-kāṇḍa, cesta čisté blaženosti. Do oceánu blaženosti zvaného vĕdomí Kṛṣṇy se může každý ponořit pouhým zpíváním svatých jmen Kṛṣṇy, jedením zbytků jídla obĕtovaného Nejvyššímu Pánu a nasloucháním okouzlujícím zábavám Osobnosti Božství.

Tento blažený oceán je naštĕstí vĕčným sídlem každé živé bytosti, pokud se vzdá všech svých falešných pojetí života. Nemĕli bychom se ztotožňovat s hrubohmotným tĕlem, přelétavou myslí, spekulativní inteligencí, ani bychom se nemĕli pošetile ztotožňovat s takzvaným prázdnem, které si představují buddhisté. Ztotožňovat bychom se nemĕli ani s oceánem neosobního duchovního života zvaného brahmajyoti, jenž ozařuje obrovský prostor duchovního nebe za pokryvy tohoto vesmíru. Radĕji bychom se mĕli správnĕ ztotožňovat s rolí vĕčného individuálního služebníka svrchované individuální Osobnosti Božství. Když takto jednoduše uznáme své přirozené postavení a upřímnĕ se zamĕstnáme službou lotosovým nohám Pána, budeme rychle povýšeni do přímé účasti ve vĕčných Kṛṣṇových zábavách, tak jako Arjuna dostal příležitost hrát s Kṛṣṇou roli bojovníka na bitevním poli Kurukṣetra.

Śrīla Madhvācārya předložil obsáhlý popis postupu, jak vzniká hmotné utrpení. Když se podmínĕná duše s démonskou povahou ztotožní s hrubohmotným tĕlem, prožívá utrpení neustálé malátnosti a neukojitelných sexuálních tužeb, které spálí veškerý její mentální klid a vyrovnanost na popel. Když se ztotožňuje s prāṇou, životním vzduchem, trpí hladem a ztotožňuje-li se s myslí, trpí panikou, strachem a chtivostí, která končí zklamáním. Pokud se ztotožňuje s inteligencí, trpí hlubokou existencionální zahořklostí a frustrací hluboko v srdci. Když se ztotožní s falešným egem, cítí se podřadnĕ a myslí si „jsem tak nízká“. A když se ztotožňuje s pochody vĕdomí, je pronásledována vzpomínkami na minulost. Když se démon snaží stát vládcem všech živých bytostí, všechna tato utrpení se zároveň zvĕtšují.

Podle Śrīpādy Madhvācāryi je hříšný život démonským standardem štĕstí. Můžeme pozorovat, že v démonských společnostech jsou temné, pozdnĕ noční hodiny považovány za nejvhodnĕjší pro odpočinek. Když démon slyší, že nĕkdo vstává ve čtyři hodiny ráno, aby využil zbožných časnĕ ranních hodin, žasne a je zmaten. Proto je v Bhagavad-gītĕ (2.69) řečeno:

yā niśā sarva-bhūtānāṁ
tasyāṁ jāgarti saṁyamī
yasyāṁ jāgrati bhūtāni
sā niśā paśyato muneḥ

„To, co je pro všechny bytosti nocí, je časem bdĕní pro toho, kdo ovládá sám sebe. A to, co je pro všechny bytosti čas bdĕní, je pro toho, kdo zkoumá své nitro, naopak noc.“ Śrīla Prabhupāda to komentuje: „Jsou dva druhy inteligentních lidí: jeden je inteligentní pokud jde o hmotné činnosti zamĕřené na uspokojení smyslů a druhý hledí do svého nitra a uvĕdomuje si nutnost rozvoje seberealizace.“ Čím více se tedy človĕk dokáže oddávat nedovolenému sexu, požívání omamných látek, jedení masa a hazardování, tím více roste v démonské společnosti jeho vĕhlas, ale ze zbožné společnosti založené na vĕdomí Kṛṣṇy jsou tyto vĕci zcela odstranĕny. Čím více je nĕkdo blaženĕ připoután ke svatému jménu a zábavám Kṛṣṇy, tím více se odcizuje démonské společnosti.

Démoni se prohlašují za nepřátele Nejvyššího Pána a vysmívají se Jeho království. Śrīla Madhvācārya je proto popisuje jako adho-gateḥ, ty, kteří si zakoupili vstupenku do nejtemnĕjších končin pekla. A naopak ti, kdo nejsou rozrušeni utrpením hmotného života, jsou na stejné úrovni jako Nejvyšší Osobnost Božství. V Bhagavad-gītĕ (2.15) je uvedeno:

yaṁ hi na vyathayanty ete
puruṣaṁ puruṣarṣabha
sama-duḥkha-sukhaṁ dhīraṁ
so 'mṛtatvāya kalpate

„Ó nejlepší z lidí (Arjuno), ten, koho nerozruší štĕstí ani neštĕstí a v obou stavech zůstává klidný, je nepochybnĕ způsobilý dosáhnout osvobození.“ Této transcendentální úrovnĕ lze dosáhnout pouze milostí Nejvyšší Osobnosti Božství; slovy Śrī Madhvācāryi, sampūrṇānugrahād viṣṇoḥ.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura popsal postup jak se stát uttama-adhikārīm. Ten, kdo má štĕstí, bude postupnĕ znechucen omezenou vizí a činnostmi kaniṣṭha-adhikārīho a naučí se oceňovat širší vizi madhyama-adhikārīho, který je schopen pochopit, že by se každá živá bytost mĕla stát oddaným Kṛṣṇy a že dokonalosti života lze dosáhnout následováním příkladu oddaného Pána, který je uttama-adhikārī. Postupnĕ s tím, jak jeho oddaná služba sílí a on se opakovanĕ koupe v prachu z lotosových nohou čistých oddaných, přestávají jeho mysl rozrušovat strasti rození, smrti, hladu, žíznĕ, strachu, a tak dále. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.114) je uvedeno:

alabdhe vā vinaṣṭe vā
bhakṣyācchādana-sādhane
aviklava-matir bhūtvā
harim eva dhiyā smaret

„Oddaný by nemĕl dovolit, aby jeho mysl rozrušily hmotné neúspĕchy, i když se dokonce nemůže ani vhodnĕ najíst nebo obléci; radĕji by mĕl svou inteligenci použít ke vzpomínání na svého vládce, Pána Kṛṣṇu, a tak zůstat nerozrušen.“ Jakmile oddaný dozraje v tomto procesu vzpomínání na Kṛṣṇu za každých okolností, získává titul mahā-bhāgavata.

Śrīla Bhaktisiddhānta dává příklad míče, který má dítĕ přivázaný na provázku, aby se mu neztratil, a oddaného, který se odevzdal Kṛṣṇovi a je připoután provazem védských pokynů a tak se nikdy neztratí ve svĕtských záležitostech. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti cituje z Ṛg Vedy (1.156.3): oṁ āsya jānanto nāma cid vivaktan mahas te viṣṇo su-matiṁ bhajāmahe oṁ tat sat. „Ó Viṣṇu, Tvé jméno je zcela transcendentální, a zjevuje se proto samo od sebe. Pokud Tvé svaté jméno zpíváme alespoň s malým pochopením Jeho slávy – jednoduše opakujeme slabiky Tvého svatého jména – postupnĕ je pochopíme, i když nyní slávu zpívání Tvého svatého jména nechápeme.“ Nejvyšší bytost, na kterou poukazuje praṇava oṁ, je sat, což znamená, že se zjevuje sama. Transcendentální podoba Nejvyšší Osobnosti Božství se proto zjeví tomu, kdo pokračuje ve zpívání Pánova svatého jména, i když je rozrušován strachem či závistí. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (6.2.14) je toho další důkaz:

sāṅketyam pārihāsyaṁ vā
stobhaṁ helanam eva vā
vaikuṇṭha-nāma-grahaṇam
aśeṣāgha-haraṁ viduḥ

„Ten, kdo zpívá svaté jméno Pána, je okamžitĕ osvobozen od reakcí za nekonečné množství hříchů, dokonce i když zpívá nepřímo (aby tím vyjádřil nĕco jiného), žertem, pro hudební pobavení, nebo i nedbale. Tak to uznávají všichni učenci znalí písem.“