Skip to main content

KAPITOLA DESÁTÁ

Vysvobození yamala-arjunových stromů

Tato kapitola popisuje, jak Kṛṣṇa zlámal dva vedle sebe stojící arjunové stromy, z nichž se potom zjevili Nalakūvara a Maṇigrīva, synové Kuvery.

Nalakūvara a Maṇigrīva byli velcí oddaní Pána Śivy, ale kvůli hmotnému bohatství se z nich stali výstřední hlupáci. Jednoho dne si užívali v jezeře s nahými dívkami a beze studu se procházeli sem a tam. Náhle šel kolem Nārada Muni, ale oni byli tak poblouznění svým bohatstvím a planou slávou, že i když ho viděli, zůstali nazí a ani se nestyděli. Jinými slovy, pod vlivem bohatství a plané slávy ztratili smysl pro běžnou slušnost. To je přirozený důsledek hmotných vlastností-když někdo získá velké jmění a prestižní postavení, ztratí smysl pro etiketu a na nikoho nebere ohled; ani na mudrce, jako je Nārada Muni. Pro tyto zmatené osoby (ahaṅkāra-vimūḍhātmā), jež se zvláště vysmívají oddaným, je vhodným trestem, aby je znovu stihla chudoba. Védská pravidla učí, jak ovládat nemístnou pýchu následováním zásad, jako jsou yama, niyama a tak dále (tapasā brahmacaryeṇa śamena ca damena ca). Chudého člověka lze snadno přesvědčit, že sláva plynoucí z honosného postavení na tomto světě je dočasná, ale bohatého člověka nikoliv. Proto Nārada Muni tyto dvě osoby, Nalakūvaru a Maṇigrīvu, pro poučení proklel, aby se stali tupými a nevědomými stromy. To pro ně bylo vhodné potrestání. Kṛṣṇa je však vždy milostivý, a proto i když byli potrestáni, měli to štěstí, že mohli tváří v tvář spatřit Nejvyšší Osobnost Božství. Trest vaiṣṇavů tedy není žádným trestem, ale spíše jinou formou milosti. Kletbou devarṣiho se Nalakūvara a Maṇigrīva stali dvěma arjunovými stromy, jež stály na dvoře matky Yaśody a Nandy Mahārāje a čekaly na příležitost, kdy se setkají s Kṛṣṇou. Pán Kṛṣṇa tyto yamala-arjunové stromy na přání svého oddaného vyvrátil, a jakmile byli Nalakūvara a Maṇigrīva po sto letech devů Kṛṣṇou vysvobozeni, obnovilo se jejich staré vědomí a přednesli Kṛṣṇovi modlitby hodné polobohů. Když dostali příležitost vidět Kṛṣṇu tváří v tvář, pochopili, jak byl Nārada Muni milostivý, a proto mu vyjádřili své díky a to, jak jsou mu zavázáni. Poté Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu, obřadně obešli a odebrali se do svých domovů.

Sloka 1:
Král Parīkṣit se tázal Śukadevy Gosvāmīho: “Ó velký a mocný světče, z jaké příčiny Nārada Muni proklel Nalakūvaru a Maṇigrīvu? Čeho tak hrozného se dopustili, že se na ně dokonce i velký mudrc Nārada rozhněval? Prosím, vylož mi to.”
Sloka 2-3:
Śukadeva Gosvāmī řekl: Ó králi Parīkṣite, jelikož se dva Kuverovi synové stali společníky Pána Śivy, na což byli velice pyšní, bylo jim dovoleno navštěvovat zahradu přiléhající k hoře Kailāsu, na břehu řeky Mandākinī. Využívali této možnosti a opájeli se nápojem zvaným Vāruṇī. V doprovodu žen, které zpívaly podle nich, se toulali touto zahradou plnou květin a v opilosti bez ustání kouleli očima.
Sloka 4:
Ve vodách Mandākinī Gangy, jež byly hustě zarostlé lotosy, si dva synové Kuvery užívali s mladými dívkami, jako když si dva sloni užívají ve vodě se slonicemi.
Sloka 5:
Ó Mahārāji Parīkṣite, jednou se na chlapce usmálo štěstí-shodou okolností se tam objevil velký světec Devarṣi Nārada. Když viděl, jak jsou opilí a koulejí očima, pochopil jejich situaci.
Sloka 6:
Jakmile mladé dívky, dcery polobohů, spatřily Nāradu, velmi se zastyděly a ve strachu z prokletí si zahalily těla šaty. Dva Kuverovi synové to však neudělali; Nārady si nevšímali a zůstali nazí.
Sloka 7:
Když Devarṣi Nārada viděl dva nahé syny polobohů, omámené bohatstvím a samolibostí, chtěl jim projevit zvláštní milost, a rozhodl se na ně proto uvalit zvláštní kletbu. Promluvil tedy následovně.
Sloka 8:
Nārada Muni řekl: “Lákadlo v podobě bohatství mate inteligenci ze všech lákadel hmotného požitku nejvíce-více než krásné tělo, urozený původ a vzdělanost. Ten, kdo je nevzdělaný, ale přitom nemístně pyšný na svůj majetek, utrácí za požitky z vína, žen a hazardu.”
Sloka 9:
“Darebáci, kteří jsou nemístně pyšní na své bohatství nebo urozený původ a nedokáží ovládat své smysly, jsou tak krutí, že nemilosrdně zabíjejí nebohá zvířata v zájmu udržení svých vlastních pomíjivých těl, o kterých si myslí, že nikdy nezestárnou a nezemřou. Někdy zabíjí zvířata jen proto, aby se pobavili na vyjížďce.”
Sloka 10:
“Během svého života může být člověk pyšný na své tělo a považovat se za významnou osobu, ministra, prezidenta, nebo dokonce i poloboha, ale ať už je čímkoliv, po smrti se jeho tělo promění buď v červy, výkaly nebo popel. Pokud zabíjí nebohá zvířata pro uspokojení dočasných rozmarů tohoto těla, pak neví, že bude muset v příštím životě trpět, neboť takový hříšný ničema musí jít do pekla a pykat za své jednání.”
Sloka 11:
“Patří toto tělo během života svému zaměstnavateli, svému vlastnímu já, otci, matce nebo snad otci matky? Patří tomu, kdo ho násilím odvede, otrokáři, který si ho koupí, nebo synům, kteří ho spálí v ohni? A pokud není spáleno, patří snad psům, kteří ho sežerou? Kdo z těchto osob, které si na něj mohou činit nárok, je právoplatným vlastníkem? Nesnažit se to zjistit a místo toho udržovat tělo pomocí hříšných činností není dobré.”
Sloka 12:
“Toto tělo je koneckonců vytvořeno neprojevenou přírodou, znovu zničeno a smíseno s přírodními prvky. Je tedy společným majetkem všech. Kdo jiný než darebák by za těchto okolností prohlašoval toto vlastnictví za své a při péči o ně páchal tak hříšné činnosti, jako je zabíjení zvířat jen pro uspokojení vlastních rozmarů? Nikdo nemůže takto hřešit, aniž by byl darebák.”
Sloka 13:
“Ateističtí hlupáci a darebáci, kteří jsou velice pyšní na své bohatství, nejsou schopni vidět věci tak, jak se skutečně mají. Správným balzámem pro jejich oči, aby znovu viděli v pravém světle, je proto přivést je zpět k chudobě. Chudý člověk alespoň vnímá, jak je chudoba nepříjemná, a proto nechce, aby druzí byli ve stejně těžké situaci jako on.”
Sloka 14:
“Ten, jehož tělo bylo pobodáno, chápe bolest druhých, do nichž je bodáno, když jen uvidí jejich tvář. Jelikož si uvědomuje, že tato bolest je stejná pro všechny, nechce, aby druzí tímto způsobem trpěli. Ale ten, kdo nikdy pobodán nebyl, nemůže tuto bolest pochopit.”
Sloka 15:
“Chudý člověk se musí automaticky podrobovat askezi, protože nic nevlastní. Tak je zničena jeho samolibost. Neustále postrádá jídlo, útočiště a šaty a musí se spokojit s tím, co dostane řízením Prozřetelnosti. Podstupování této nedobrovolné askeze je pro něho dobré, neboť ho očišťuje a zcela zbavuje falešného ega.”
Sloka 16:
“Chudý člověk má neustále hlad a touží mít dostatek jídla, a postupně se tak stává slabším a slabším. Nemá energie nazbyt, a proto jsou jeho smysly automaticky umírněné. Díky tomu není schopen nikomu ubližovat. Jinými slovy, takový člověk automaticky získá výsledky askeze, které se dobrovolně podrobují světci.”
Sloka 17:
“S těmi, kdo jsou postiženi chudobou, se mohou svaté osoby stýkat bez omezení, ale s bohatými nikoliv. Chudého člověka díky společnosti světců velice brzy přestanou zajímat hmotné touhy a nečistoty v jeho srdci budou odstraněny.”
Sloka 18:
“Světci (sādhuové) myslí na Kṛṣṇu dvacet čtyři hodin denně. Nemají žádný jiný zájem. Proč by lidé měli opomíjet společnost tak vznešených duchovních osobností a vyhledávat společnost materialistů, přijímat útočiště u neoddaných, kteří jsou v převážné většině pyšní a bohatí?”
Sloka 19:
“Tito dva mladíci se opili alkoholickým nápojem zvaným Vāruṇī či Mādhvī a nedovedou ovládat své smysly. Jsou zaslepeni pýchou na nebeské bohatství a připoutali se k ženám, a proto je zbavím jejich falešné slávy.”
Sloka 20-22:
“Tito dva mladíci, Nalakūvara a Maṇigrīva, mají to štěstí, že jsou syny velkého poloboha Kuvery, ale kvůli nemístné pýše a šílenství, které se jich zmocnily následkem pití alkoholu, natolik poklesli, že jsou nazí, a ani o tom nevědí. A protože žijí jako stromy (neboť stromy jsou nahé, ale nemají rozvinuté vědomí), měli by dostat těla stromů. To pro ně bude správný trest. Nicméně i potom, co se stanou stromy, a dokud nebudou vysvobozeni, si budou mou milostí pamatovat své minulé hříšné činy. Navíc budou moci díky mému zvláštnímu požehnání po uplynutí sta let polobohů spatřit tváří v tvář Nejvyšší Osobnost Božství, Vāsudevu, a tak obnovit své pravé postavení oddaných.”
Sloka 23:
Śukadeva Gosvāmī pokračoval: Poté, co velký světec, Devarṣi Nārada, takto promluvil, vrátil se do svého āśramu zvaného Nārāyaṇa-āśram a Nalakūvara a Maṇigrīva se stali dvěma arjunovými stromy.
Sloka 24:
Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, chtěl dokázat pravdivost slov největšího oddaného, Nārady. Vydal se proto pomalu na místo, kde tyto dva arjunové stromy stály.
Sloka 25:
“I když jsou tito dva mladí muži synové velice bohatého Kuvery a já s nimi nemám co do činění, Devarṣi Nārada je Můj milovaný a milující oddaný, a jelikož si přál, abych se s nimi setkal tváří v tvář, musím to pro jejich osvobození udělat.”
Sloka 26:
Kṛṣṇa brzy poté, co takto promluvil, vstoupil mezi dva arjunové stromy, a tak se velký hmoždíř, k němuž byl přivázán, převrátil a vzpříčil mezi nimi.
Sloka 27:
Jak za sebou chlapec Kṛṣṇa s velkou silou táhl dřevěný hmoždíř, který byl připoutaný k Jeho břichu, oba stromy vyvrátil z kořenů. Působením svrchované moci Nejvyšší Osoby se oba stromy se svými kmeny, listy a větvemi mohutně otřásly a s hlasitým rachotem spadly na zem.
Sloka 28:
Právě na tom místě, kam arjunové stromy dopadly, z nich vyšly dvě dokonalé bytosti, jež vypadaly jako zosobněný oheň a svou krásou ozařovaly všechny světové strany. Se skloněnými hlavami složily Kṛṣṇovi poklony a se sepjatýma rukama pronesly následující slova.
Sloka 29:
“Ó Pane Kṛṣṇo, ó Pane Kṛṣṇo, Tvůj mystický majestát je nepochopitelný! Jsi nejvyšší, původní osobou, příčinou všech příčin, bezprostřední i vzdálenou, a jsi nad tímto hmotným stvořením. Učení brāhmaṇové vědí (na základě védského tvrzení sarvaṁ khalv idaṁ brahma), že jsi vším a že tento vesmírný projev se svými hrubými a jemnými aspekty je Tvojí podobou.”
Sloka 30-31:
“Jsi Nejvyšší Osobnost Božství, vládce všeho. Tělo, životní síla, ego a smysly každé živé bytosti jsi Ty sám. Jsi Nejvyšší Osoba, Viṣṇu, nezničitelný vládce. Jsi čas, bezprostřední příčina a hmotná příroda, skládající se ze tří kvalit; vášně, dobra a nevědomosti. Jsi původní příčinou tohoto hmotného projevu. Jsi Nadduše, a proto víš o všem, co se skrývá v hloubi srdce každé živé bytosti.”
Sloka 32:
“Ó Pane, Ty existuješ před stvořením. Kdo z těch, kdo jsou v tomto světě uvězněni tělem tvořeným hmotnými kvalitami, Tě tedy může znát?”
Sloka 33:
“Ó Pane, jehož sláva je zakryta osobní energií, jsi Nejvyšší Osobnost Božství. Jsi Saṅkarṣaṇa, původ stvoření, a jsi Vāsudeva, původ catur-vyūhy. Jelikož jsi vším, a tedy Nejvyšším Brahmanem, pouze ti skládáme své uctivé poklony.”
Sloka 34-35:
“Zjevuješ se v tělech podobných tělům obyčejné ryby, želvy nebo kance a předvádíš činnosti, jež tyto bytosti nejsou schopny vykonat-neobyčejné, nesrovnatelné, transcendentální činnosti odhalující nekonečnou moc a sílu. Tato Tvoje těla tedy nejsou tvořena hmotnými prvky, ale jsou inkarnacemi Tvé Svrchované Osobnosti. Jsi tentýž Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, který se nyní zjevil se všemi energiemi pro dobro všech živých bytostí v tomto hmotném světě.”
Sloka 36:
“Ó svrchovaně příznivý Pane, s úctou se klaníme Tobě, který jsi nejvyšším dobrem. Ó slavný potomku a vládce yaduovské dynastie, ó synu Vasudevy, ó nejklidnější, klaníme se Tvým lotosovým nohám.”
Sloka 37:
“Ó nejvyšší podobo, jsme vždy služebníky Tvých služebníků, zvláště Nārady Muniho. Dovol nám nyní odejít do svého domova. Jedině Nāradovou milostí jsme Tě mohli spatřit tváří v tvář.”
Sloka 38:
“Od nynějška nechť všechna naše slova popisují Tvé zábavy, nechť naše uši naslouchají o Tvé slávě, nechť naše ruce, nohy a ostatní smysly vykonávají činnosti, které Ti přinášejí radost, a nechť naše mysli neustále přemítají o Tvých lotosových nohách. Nechť se naše hlavy klaní všemu v tomto světě, neboť všechny věci jsou také Tvé různé podoby, a nechť naše oči hledí na vaiṣṇavy, kteří se od Tebe neliší.”
Sloka 39:
Śukadeva Gosvāmī pokračoval: Takto se dva mladí polobozi modlili k Nejvyšší Osobnosti Božství. I když je Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Bůh, Pánem všech a je jistě také Gokuleśvarou, Pánem Gokuly, provazem gopī byl připoután k dřevěnému hmoždíři, a proto se širokým úsměvem pronesl k synům Kuvery následující slova.
Sloka 40:
Nejvyšší Pán pravil: “Velký světec Nārada Muni je nesmírně milostivý. Svým prokletím vám oběma prokázal to největší dobrodiní, neboť jste byli posedlí touhou po hmotném bohatství, a tak jste oslepli. I když jste poklesli z vyšší planety Svargaloky a stali se stromy, dostali jste od něho velké požehnání. Já jsem o všem, co se stalo, věděl od samého začátku.”
Sloka 41:
“Když člověk stojí čelem ke slunci, nemá před očima žádnou temnotu. Když stane tváří v tvář sādhuovi, oddanému, který je plně odhodlaný a odevzdaný Nejvyšší Osobnosti Božství, je zbaven všech hmotných pout.”
Sloka 42:
“Ó Nalakūvaro a Maṇigrīvo, nyní se můžete oba vrátit domů. Jelikož chcete být stále pohrouženi v oddané službě Mně, splní se vám vaše touha vyvinout lásku ke Mně a již nikdy z této úrovně nepoklesnete.”
Sloka 43:
Śukadeva Gosvāmī řekl: Poté, co Nejvyšší Osobnost Božství Pán Kṛṣṇa, jenž byl připoután k dřevěnému hmoždíři, k oběma polobohům takto promluvil, uctivě Ho obešli a složili Mu poklony. S Jeho svolením se pak vrátili do svých domovů.