Śrīmad-bhāgavatam 10.1.41

Tento verš podává názorný výklad transmigrace duše. Člověk někdy zapomíná na své současné tělo a myslí na dětské tělo, které měl v minulosti, jak si hrál, skákal, povídal a tak dále. Když hmotné tělo přestane fungovat, stane se prachem: “Neboť prach jsi a v prach se obrátíš.” I když se však tělo smísí s pěti hmotnými prvky-zemí, vodou, ohněm, vzduchem a éterem-mysl funguje dále. Mysl je jemnou substancí, ve které se tvoří tělo, což zažíváme ve snech a také v bdělém stavu, když rozjímáme. Je třeba pochopit, že mentální spekulace vyvíjí tělo nového druhu, které ve skutečnosti neexistuje. Ten, kdo zná povahu mysli (manorathena) a její myšlení, cítění a chtění, může snadno pochopit, jak se z mysli vyvíjejí různé druhy těl.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy tedy nabízí návod k provádění transcendentálních činností, při nichž je mysl zcela pohroužená do záležitostí týkajících se Kṛṣṇy. Přítomnost duše je vnímána na základě vědomí, a to je třeba očistit, změnit ho z hmotného na duchovní neboli vědomí Kṛṣṇy. Vše duchovní je věčné a vše hmotné je dočasné. Bez vědomí Kṛṣṇy je naše vědomí stále pohrouženo v dočasných věcech. Proto Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (9.34) všem doporučuje: man-manā bhava mad-bhakto mad-yājī māṁ namaskuru. Člověk by měl být stále pohroužen v myšlenkách na Kṛṣṇu, stát se Jeho oddaným, vždy Mu sloužit a uctívat Ho jako největšího ze všech a stále se Mu klanět. V hmotném světě je každý služebníkem někoho většího a v duchovním světě je naším přirozeným postavením sloužit Nejvyššímu, který je ze všech největší, paraṁ brahma. To učil Śrī Caitanya Mahāprabhu. Jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa'. (Cc. Madhya 20.108).

Jednat s vědomím Kṛṣṇy je dokonalostí života a nejvyšší dokonalostí yogy. Pán Kṛṣṇa to říká v Bhagavad-gītě (6.47):

“Ten z yogīnů, který se ke Mně neustále upíná s velkou vírou, v nitru na Mě myslí a poskytuje Mi transcendentální láskyplnou službu, je se Mnou nejdůvěrněji spojen prostřednictvím yogy a je ze všech nejvyšší. To je Můj názor.”

Mysl stále těká mezi saṅkalpou a vikalpou, kdy něco přijímá a pak to zase odmítá, a právě její stav je velice důležitý při přemísťování duše do dalšího hmotného těla v době smrti.

“Každý dospěje právě do toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tělo, ó synu Kuntī.” (Bg. 8.6) Proto musí člověk trénovat mysl v systému bhakti-yogy, jako to činil Mahārāja Ambarīṣa, který si byl neustále vědom Kṛṣṇy. Sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ. Mysl je třeba soustředit na lotosové nohy Kṛṣṇy dvacet čtyři hodin denně. Je-li upřená na Kṛṣṇovy lotosové nohy, budou i ostatní smysly zaměstnány službou Kṛṣṇovi. Hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate-sloužit Hṛṣīkeśovi, Pánu smyslů, s očištěnými smysly je to, čemu se říká bhakti. Ti, kdo se nepřetržitě věnují oddané službě, jsou v transcendentálním postavení, nad hmotnými kvalitami přírody. Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (14.26) říká:

“Kdo Mi slouží s úplnou oddaností a za žádných okolností se neodchýlí, ten ihned transcenduje kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Je třeba se z védských písem naučit, co je tajemstvím úspěchu, zvláště když smetanu védského poznání předkládá Bhagavad-gīta taková, jaká je.

Slovo apasmṛtiḥ je významné, jelikož mysl ovládá z konečného hlediska Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství. Apasmṛtiḥ znamená zapomenutí na vlastní totožnost. I to má Nejvyšší Pán ve své moci, neboť říká: mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca-“Ode Mne pochází paměť, poznání a zapomnění.” I kdyby byla mysl vrtkavá, Kṛṣṇa může v době smrti živé bytosti oživit její původní totožnost a nedovolit, aby na své skutečné postavení zapomněla. Činnost mysli může být v době smrti narušena, ale Kṛṣṇa poskytne oddanému útočiště u svých lotosových nohou. Když tedy oddaný opouští tělo, mysl ho nepřenáší do dalšího hmotného těla (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti), ale Kṛṣṇa ho vezme na místo svých zábav (mām eti), jak jsme o tom již hovořili dříve. Naše vědomí tedy musí být stále pohroužené v Kṛṣṇovi, a pak bude náš život úspěšný. Jinak mysl přenese duši do dalšího hmotného těla. Duše bude umístěna do semene otce a vypuštěna do lůna matky. Semeno a vajíčko vytvoří tělo určitého druhu, odpovídající podobě matky a otce, a když bude toto tělo dostatečně vyspěje, duše se v něm projeví a začne nový život. Tak probíhá transmigrace duše z jednoho těla do druhého (tathā dehāntara-prāptiḥ). Méně inteligentní lidé se bohužel domnívají, že když tělo skoná, je konec se vším. Tito hlupáci a darebáci přivádějí celý svět na scestí. V Bhagavad-gītě (2.20) je však řečeno: na hanyate hanyamāne śarīre-když je tělo zničeno, duše neumírá, nýbrž přijímá zase jiné tělo.