Śrīmad-bhāgavatam 1.2.6

Śrī Sūta Gosvāmī zde odpovídá na první otázku mudrců z Naimiṣāraṇyi. Mudrci ho požádali, aby shrnul všechna existující zjevená písma a vybral z nich to, co je nejdůležitější, aby bylo pokleslým lidem ulehčeno pokyny přijmout a řídit se podle nich. Vedy člověku předepisují dva druhy činností. První se jmenuje pravṛtti-mārga, cesta smyslového požitku, a druhá je nivṛtti-mārga, cesta odříkání. Cesta požitku je nižší, nežli je cesta obětí pro věc nejvyšší. Hmotná existence živé bytosti je vlastně chorobným stavem opravdového života. Opravdový život je duchovní existence neboli existence brahma-bhūta, ve které žijeme věčně, blaženě a plni poznání. Hmotná existence je dočasná, iluzorní a plná utrpení. Nedočkáme se v ní žádného štěstí ani radosti; pouze marných pokusů zbavit se tohoto utrpení. A dočasné zmírnění strastí pak mylně pokládáme za štěstí. Cesta rostoucího hmotného požitku je proto tedy nižší. Hmotný požitek je vždy dočasný, plný strastí a je nakonec iluzorní. Na druhé straně oddaná služba Svrchovanému Pánu, která nás vede k věčnému a blaženému životu v plném vědomí, je cestou kvalitativně vyšší úrovně. Tato úroveň však může být také znečištěna kombinací s nižší kvalitou. Když člověk kupříkladu provozuje oddanou službu s cílem dosáhnout hmotného zisku, pak je to samozřejmě na úkor pokroku na cestě odříkání. Odříkání či sebezapření s úmyslem dosáhnout nejvyššího blaha je samozřejmě lepší, nežli snažit se dosáhnout radosti v tomto churavém životním stavu. Tyto pokusy vedou jen a jen ke zhoršení nemoci a k prodloužení jejího trvání. Je proto nesmírně důležité dbát na to, aby oddaná služba Pánu byla vykonávána v čisté kvalitě, bez sebemenší touhy po hmotném požitku. Musíme tuto kvalitativně vyšší činnost — oddanou službu Pánu — vykonávat bez jakéhokoli nádechu nežádoucích přání, plodonosných činností či filozofické spekulace. Jen tak dospějeme k trvalé útěše v Jeho službě.

Slovo dharma jsme úmyslně označili jako činnost, protože kořen slova dharma se významově vztahuje na “to, co udržuje naši existenci”. Živá bytost se udržuje na živu tím, že spojuje všechny své činnosti s věčným vztahem, který má se Svrchovaným Pánem, Śrī Kṛṣṇou. Kṛṣṇa je středem všech živých bytostí. Je všepřitažlivou živou bytostí neboli věčnou podobou mezi ostatními živými bytostmi neboli věčnými podobami. Naprosto každá živá bytost vlastní svou věčnou podobu v duchovní existenci a Kṛṣṇa je pro ně pro všechny věčně přitažlivý. Kṛṣṇa je úplný celek a všechno ostatní je Jeho nedílnou součástí. Ve vztahu k Němu jsou všichni sloužící a On je všemi obsluhován. Tento poměr je transcendentální a naprosto se vymyká našim zkušenostem z hmotné existence. Vztah služebníka a obsluhovaného je nejpříjemnější formou důvěrnosti. To však pochopíme až s pokrokem na cestě oddané služby. Každý by se měl zapojit do transcendentální láskyplné služby Pánu, bez ohledu na svoji současnou podmíněnost v hmotné existenci. Tak postupně získáme zkušenosti s opravdovým životem a dosáhneme dokonalého uspokojení.