Śrīmad-bhāgavatam 1.2.28-29

Tyto dvě śloky potvrzují, že jedině Śrī Kṛṣṇa, Osobnost Božství, je hoden uctívání. Je to základní téma všech védských písem — jak můžeme obnovit svůj vztah s Ním a znovu nalézt svoji ztracenou láskyplnou službu Jemu. Taková je podstata Ved. Pán to potvrzuje osobně v Bhagavad-gītě: konečným účelem Ved je poznat Ho. Všechna zjevená písma jsou dána Nejvyšším Pánem, který se zjevil v těle Śrīly Vyāsadeva, aby připomněl pokleslým duším, podmíněným hmotnou přírodou, Śrī Kṛṣṇu, Osobnost Božství. Žádný polobůh nemůže osvobodit z hmotného otroctví. To je závěr všech védských písem. A impersonalisté o Osobnosti Božství nevědí. Snižují všemocnost Svrchovaného Pána tím, že Ho řadí na úroveň obyčejných živých bytostí. S tímto neosobním přístupem je čekají při osvobození z hmotného otroctví velké potíže — až po mnoha mnoha životech rozvíjení transcendentálního poznání mohou dojít k tomu, že se Pánu odevzdají.

Někdo může namítat, že védské činnosti se přece zakládají na obětních obřadech. To je pravda. Ale cílem všech těchto obětí je realizace pravdy o Vāsudevovi. Yajña (oběť) je další jméno Vāsudeva a Bhagavad-gītā jasně říká, že všechny oběti a všechny činnosti mají uspokojit Yajñu neboli Viṣṇua, Osobnost Božství. K tomu jsou určeny i všechny systémy yogy. Yoga znamená dostat se do styku se Svrchovaným Pánem. Patří sem samozřejmě také různé tělesné cviky, jako je āsana, dhyāna, prāṇāyāma a meditace, ale ty mají jen pomáhat soustředit se na lokalizovaný aspekt Vāsudeva, na Paramātmu. Realizace Paramātmy je částečnou realizací Vāsudeva; konečným cílem je však realizovat Vāsudeva plně. Většina yogīnů má tu smůlu, že je okouzlí mystické síly, které svými tělesnými cviky nabyli, a jejich duchovní pokrok se zastaví. Tito neúspěšní yogīni pak dostávají možnost dokončit realizaci Vāsudeva v příštím životě tím, že se narodí v rodinách dobrých a vzdělaných brāhmaṇů nebo v rodinách bohatých obchodníků. Když tito štěstím obdaření brāhmaṇové a synové bohatých otců svoji možnost náležitě využijí, snadno Vāsudeva realizují prostřednictvím dobré společnosti, kterou najdou u svatých osob. Naneštěstí však většinou znovu upadají do zajetí bohatství a slávy a na smysl života prakticky zapomínají.

Stejná věc platí pro rozvoj poznání. Podle Bhagavad-gīty má rozvoj poznání osmnáct bodů — člověk je postupně stále pokornější, ztrácí svoji pýchu, je nenásilný, snášenlivý, prostý, oddaný velkému duchovnímu mistrovi a dokáže se ovládat. Zbavuje se připoutanosti k rodinnému krbu a uvědomuje si strádání, která přinášejí smrt, rození, stáří a nemoc. A veškerý rozvoj poznání vrcholí oddanou službou Osobnosti Božství, Vāsudevovi. Vāsudeva je tedy konečný cíl rozvoje všech odvětví vědy. Skutečné poznání je to, které přivede člověka k setkání se s Vāsudevem na transcendentální úrovni. Hmotné poznání všeho druhu zavrhuje Bhagavad-gītā slovem ajñāna — to, co žádné skutečné poznání není. Cílem hmotného poznání je v podstatě uspokojit smysly, což znamená prodlužovat trvání hmotné existence a s ní spojeného utrpení trojího druhu. Prodlužování strastiplného života v hmotné existenci je tedy nevědomost. Ale pokud totéž hmotné poznání vede k duchovnímu chápání, pak pomáhá hmotný život ukončit a začít život v duchovní existenci na úrovni Vāsudeva.

Totéž můžeme říci o odříkání všeho druhu. Tapasya znamená dobrovolně přijmout tělesnou bolest za účelem dosažení vyššího životního cíle. Rāvaṇa a Hiraṇyakaśipu podstoupili krutá tělesná mučení, aby dosáhli svého cíle pro uspokojení smyslů. Někteří moderní politikové rovněž používají různého tělesného sebetrýznění, aby dosáhli jistých politických cílů. To však není skutečná tapasya. Dobrovolné tělesné nepohodlí má člověk přijímat proto, aby poznal Vāsudeva. To je pravé odříkání. Všechny ostatní podoby odříkání patří do kvalit vášně a nevědomosti. A vášeň ani nevědomost nemohou ukončit životní strádání. Jedině kvalita dobra může zmírnit trojí utrpení života. Vasudeva a Devakī, takzvaný otec a matka Kṛṣṇy, podstoupili pokání, aby získali Vāsudeva za svého syna. Pán Śrī Kṛṣṇa je otec všech živých bytostí (Bg. 14.4). Je původní živou bytostí mezi všemi ostatními živými bytostmi. Je původní věčný uživatel všech ostatních uživatelů. Nikdo tedy ve skutečnosti nemůže být Jeho otcem, jak si někdy nevědomí lidé myslí. Pán Śrī Kṛṣṇa však svolil stát se synem Vasudeva a Devakī, když Ho potěšilo jejich přísné odříkání. Pokud se tedy má nějaké odříkání vykonávat, musí to být jedině s cílem dosáhnout konečného poznání, Vāsudeva.

Vāsudeva je původní Osobnost Božství, Pán Śrī Kṛṣṇa. Jak jsme již vysvětlili dříve, původní Osobnost Božství se expanduje do nespočetně mnoha podob. To umožňují různé energie Pána, které jsou také mnohočetné. Jeho vnitřní energie jsou vyšší, a vnější energie jsou nižší kvality. Bhagavad-gītā (7.4-6) je popisuje jako parā a aparā prakṛti. Když se Pán expanduje prostřednictvím vnitřních energií, vznikají vyšší podoby Pána, a prostřednictvím vnějších energií vznikají nižší podoby. Živé bytosti jsou také Jeho expanze. Jsou-li expandované Jeho vnitřní silou, jsou to věčně osvobozené duše, a expanze ve styku s hmotnými energiemi jsou věčně podmíněné duše. Veškerý rozvoj poznání, všechno odříkání, všechny oběti a všechny činnosti tedy mají mít za cíl změnu kvality vlivu, který na nás působí. V současné době nám všem vládne vnější energie Pána a my se musíme snažit rozvíjet duchovní energii, abychom kvalitu tohoto vlivu změnili. V Bhagavad-gītě se říká, že mahātmové neboli ti, kteří jsou tak velkodušní, že svou mysl zaměstnávají ve službě Pánu Kṛṣṇovi, jsou pod vlivem Jeho vnitřní síly a tím pádem neustále a bez odchýlení Pánu slouží. To má být životní cíl. A to je závěr všech védských písem. Nikdo se nemá starat o plodonosnou práci nebo o suchou spekulaci ve věcech transcendentálního poznání. Každý se má ihned zaměstnat v transcendentální službě Pánu. Stejně tak nemá člověk uctívat různé polobohy, kteří slouží jako ruce Pána pro stvoření, udržování a zničení hmotného světa. Bezpočet mocných polobohů dohlíží na vnější řízení hmotného světa, a ti všichni jsou pomocné ruce Pána Vāsudeva. I Śiva a Brahmā patří k těmto polobohům. Pán Viṣṇu, Vāsudeva, má však vždy transcendentální postavení. Přestože přijímá kvalitu dobra v hmotném světě, je transcendentální všem hmotným kvalitám. Pro objasnění uvedeme následující příklad: Ve vězení jsou vězni a správci věznice, a ti všichni jsou vázáni zákony krále. Ale krále samotného zákony věznice neváží, ani tehdy, když čas od času věznici navštíví. Král je vždy transcendentální zákonům vězení a stejně tak Pán je vždy transcendentální zákonům hmotného světa.