Śrīmad-bhāgavatam 1.19.13
Verš
aho vayaṁ dhanyatamā nṛpāṇāṁ
mahattamānugrahaṇīya-śīlāḥ
rājñāṁ kulaṁ brāhmaṇa-pāda-śaucād
dūrād visṛṣṭaṁ bata garhya-karma
Synonyma
rājā uvāca — štěstím obdařený král pravil; aho — oh; vayam — my; dhanya-tamāḥ — nejvděčnější; nṛpāṇām — ze všech králů; mahat-tama — velkých duší; anugrahaṇīya-śīlāḥ — vychováváni k tomu, aby dostávali přízeň; rājñām — královského; kulam — řádu; brāhmaṇa-pāda — nohy brāhmaṇů; śaucāt — odhazují po očištění; dūrāt — v dálce; visṛṣṭam — vždy ponechávají; bata — z důvodu; garhya — zavrženíhodné; karma — činnosti.
Překlad
Král, který byl skutečně obdařený štěstím, pravil: Jsme vskutku nejvděčnější ze všech králů, kteří jsou vychováváni dostávat přízeň velkých duší. Vy (mudrci) obvykle pokládáte královský řád za něco zavrženíhodného, co je lépe ponechávat na odlehlém místě.
Význam
Podle náboženských zásad se musí stolice, moč, voda na umývání atd. ponechávat na odlehlém místě. Domácí koupelny, záchody atd. jsou možná vhodným vybavením pro moderní civilizaci, ale nařízení je takové, že mají být stranou od obytných prostor. Tentýž příklad je zde použit ve vztahu ke královskému řádu a těm, kdož postupují zpátky k Bohu. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl, že důvěrný styk s lidmi, kteří manipulují penězi, neboli s králi a vladaři, je pro člověka, který touží po návratu k Bohu, horší než sebevražda. Jinými slovy, transcendentalisté se obvykle nesdružují s lidmi, které příliš okouzluje vnější krása Božího stvoření. Díky pokročilému poznání a duchovní realizaci transcendentalista ví, že tento krásný hmotný svět není ničím jiným, než stínovým odrazem reality, království Boha, a nijak zvlášť ho proto nedojímá královské bohatství nebo něco podobného. V případě Mahārāje Parīkṣita však byla situace jiná. Zdálo se, že krále poslal na smrt nezkušený bráhmanský hoch, ale ve skutečnosti ho volal Pán, aby se k Němu vrátil. Další transcendentalisté, velcí mudrci a mystici, kteří se shromáždili, když se Mahārāja Parīkṣit začal postit před svou smrtí, ho chtěli spatřit, protože se vracel zpátky k Bohu. Mahārāja Parīkṣit také chápal, že všichni shromáždění mudrci byli vlídní k jeho předkům, Pāṇḍuovcům, pro jejich oddanou službu Pánu. Byl proto mudrcům vděčný za to, že se sešli na konci jeho života, a cítil, že za to vše vděčí velikosti svých dávných předků. Byl tedy pyšný na to, že je potomkem tak velkých oddaných. Taková pýcha na oddané Pána se jistě liší od nafoukané ješitnosti z hmotného blahobytu. To první je realita, zatímco to druhé je falešné a prázdné.