Śrīmad-bhāgavatam 1.17.19
Verš
āhur ātmānam ātmanaḥ
daivam anye ’pare karma
svabhāvam apare prabhum
Synonyma
Překlad
Někteří filozofové, kteří popírají veškerou dualitu, prohlašují, že příčinou štěstí a neštěstí živé bytosti je její vlastní já. Jiní říkají, že příčinou jsou nadpřirozené síly, a ještě jiní říkají, že příčinou jsou činnosti, zatímco hrubí materialisté tvrdí, že konečnou příčinou je příroda.
Význam
Jak jsme poukázali výše, filozofové jako Jaimini a jeho následovníci považují za hlavní příčinu všeho štěstí a neštěstí plodonosné činnosti, a i kdyby připustili existenci vyšší autority, nějakého nadlidsky mocného Boha nebo bohů, pak i oni podléhají vlivu plodonosných činností, neboť nám musejí dát výsledky odpovídající našim činům. Tito filozofové říkají, že čin není nezávislý, protože každý čin vykonává nějaký konatel, a proto konatel sám je příčinou svého štěstí či neštěstí. V Bhagavad-gītě (6.5) je rovněž potvrzeno, že svojí myslí, osvobozenou od hmotných sklonů, se může živá bytost osvobodit od utrpení a hmotných bolestí. Činnostmi své mysli bychom se tedy neměli zaplétat do hmoty. Mysl je takto přítelem či nepřítelem v našem hmotném štěstí a neštěstí.
Ateističtí stoupenci sāṅkhyové filozofie docházejí k závěru, že příčinou všech příčin je hmotná příroda. Podle nich zapříčiňují hmotné štěstí a neštěstí kombinace hmotných prvků a rozklad hmoty je příčinou osvobození od všech hmotných bolestí. Gautama a Kaṇāda prohlašují, že příčinou všeho je kombinace atomů, a impersonalisté jako Aṣṭāvakra odhalují jako příčinu všech příčin duchovní záři Brahmanu. V Bhagavad-gītě ale Pán Sám prohlašuje, že je zdrojem neosobního Brahmanu, a proto On, Osobnost Božství, je konečnou příčinou všech příčin. Také Brahma-saṁhitā potvrzuje, že Pán Kṛṣṇa je konečnou příčinou všech příčin.