SB 1.17.10-11

yasya rāṣṭre prajāḥ sarvās
trasyante sādhvy asādhubhiḥ
tasya mattasya naśyanti
kīrtir āyur bhago gatiḥ
eṣa rājñāṁ paro dharmo
hy ārtānām ārti-nigrahaḥ
ata enaṁ vadhiṣyāmi
bhūta-druham asattamam
Překlad slovo od slova: 
yasya — ten, jehož; rāṣṭre — ve státě; prajāḥ — živé bytosti; sarvāḥ — všechny do jedné; trasyante — hrozí se; sādhvi — ó ctnostný; asādhubhiḥ — lotry; tasya — jeho; mattasya — iluzí podmíněného; naśyanti — ničí; kīrtiḥ — proslulost; āyuḥ — délka života; bhagaḥ — štěstí; gatiḥ — dobré zrození; eṣaḥ — to jsou; rājñām — králů; paraḥ — svrchované; dharmaḥ — zaměstnání; hi — jistě; ārtānām — trpících; ārti — utrpení; nigrahaḥ — zmírňující; ataḥ — proto; enam — tohoto člověka; vadhiṣyāmi — zabiji; bhūta-druham — který se bouří proti jiným živým bytostem; asat-tamam — podlého.
Překlad: 
Ó ctnostný, královo dobré jméno, délka života a jeho dobré zrození zanikají, když lotři v jeho království jsou postrachem všech živých bytostí. Prvořadou povinností krále je zmírnit utrpení soužených. Proto musím zabít tohoto podlého člověka, protože se dopouští násilí na jiných živých bytostech.
Význam: 

Jakmile nějaké divoké šelmy způsobí ve vesnici nebo ve městě nepokoje, policie nebo někdo jiný musí zasáhnout a zabít je. Stejně tak je povinností vlády ihned zabít všechny špatné společenské živly jako jsou zloději, bandité a vrazi. Stejný trest náleží také těm, kteří zabíjejí zvířata, neboť zvířata ve státě jsou také prajā. Prajā znamená ten, kdo se ve státě narodil, což zahrnuje lidi i zvířata. Každá živá bytost, která se narodí ve státě, má nedotknutelné právo žít pod ochranou krále. Zvířata v džungli jsou také podřízena králi a mají také právo žít. Což potom říci o domácích zvířatech jako jsou býci a krávy.

Každá živá bytost, která ohrožuje jiné živé bytosti, je nanejvýš podlá a král má takový rušivý živel okamžitě zabít. Stejně jako je divoké zvíře způsobující nepokoje zabito, tak i každý člověk, který zbytečně zabíjí nebo ohrožuje zvířata v džungli nebo kdekoliv jinde, musí být ihned potrestán. Podle zákona Nejvyššího Pána jsou všechny živé bytosti v jakékoliv podobě synové Pána a nikdo nemá právo zabíjet jiné zvíře, pokud mu to nenařizují přírodní zákony. Tygr může zabít nižší zvíře pro svoji obživu, ale člověk nemůže zabíjet zvířata pro obživu. To je zákon Boha, který stvořil toto pravidlo, že jedna živá bytost je potravou jiné živé bytosti. I vegetariáni žijí z toho, že jedí jiné živé bytosti. Zákon je tedy takový, že každý se má živit pouze určitými živými bytostmi, jak určuje zákon Boha. Īśopaniṣad nařizuje, aby každý žil podle pokynů Pána a neřídil se jen podle své vůle. Člověk může žít z mnoha druhů obilí, luštěnin, ovoce a mléka, jak určil Bůh, a s výjimkou zvláštních případů nepotřebuje živočišnou potravu.

Král či panovník se pod vlivem iluze sice někdy vydává za velikého filozofa a vzdělaného učence, ale zároveň povoluje ve svém státě jatka, přičemž neví, že mučením ubohých zvířat si razí cestu do pekla. Panovníci a představitelé výkonné moci musí vždy střežit bezpečnost občanů (prajā), lidí i zvířat, a zjišťovat, zda nějakou živou bytost někde někdo netrýzní. Jak ukázal Mahārāja Parīkṣit, živá bytost, která se toho dopustí, musí být okamžitě dopadena a ztrestána smrtí.

Lidová vláda, neboli vláda představitelů lidu by neměla dovolovat zabíjení nevinných zvířat jenom za základě nějakého rozhodnutí pošetilých vládních představitelů. Vláda musí znát zákony Boha, které jsou zaznamenány ve zjevených písmech. Mahārāja Parīkṣit zde uvádí, že podle Božích zákonů ohrožuje nezodpovědný král nebo panovník své dobré jméno, délku života, moc a sílu a nakonec svůj pokrok k lepšímu životu a spasení po smrti. Takoví pošetilí lidé ani nevěří v existenci příštího života.

Když píšeme komentář k tomuto verši, máme před očima výrok jednoho velkého moderního politika, který nedávno zemřel a zanechal svoji vůli, která zřetelně odhaluje jeho neznalost Božích zákonů, o kterých se zmiňuje Mahārāja Parīkṣit. Tento politik byl tak nevědomý, že napsal: “Nevěřím v žádné takové obřady a podrobovat se jim byť jen jako formalitě by bylo pokrytectvím a pokusem klamat sebe i ostatní... Nemám v tomto směru žádný náboženský sentiment.”

Když srovnáme tyto výroky velkého politika moderního věku s výroky Mahārāje Parīkṣita, uvidíme propastný rozdíl. Mahārāja Parīkṣit byl zbožný podle zákonů písem, zatímco moderní politik se řídí podle svého přesvědčení a sentimentu. Každý velký člověk hmotného světa je konec konců podmíněná duše. Ruce a nohy mu svazují provazy hmotné přírody, a přesto si tato pošetilá podmíněná duše myslí, že je svobodná a může jednat podle svých vrtošivých nálad. Závěrem bychom tedy chtěli říci, že lidé v dobách Mahārāje Parīkṣita byli šťastní a zvířatům se dostávalo náležité ochrany, protože představitelé výkonné moci nejednali náladově a byli si vědomi Božího zákona. Pošetilí nevěřící tvorové se snaží popřít existenci Pána a prohlašují se za sekulární i za cenu nesmírně hodnotného lidského života. Lidský život je obzvláště určený pro poznání vědy o Bohu, ale pošetilá stvoření, zvláště v tomto věku Kali, rozvíjejí namísto vědeckého poznávání Boha propagandu proti náboženské víře i proti existenci Boha, přestože jsou stále spoutána Božími zákony v podobě zrození, smrti, stáří a nemoci.