Śrīmad-bhāgavatam 1.13.17

“Teď jsem šťastný; všechno je v pořádku; mám slušné bankovní konto; mohu dostatečně zaopatřit děti; teď jsem úspěšný; žebráci sannyāsīni závisí na Bohu, ale chodí žebrat ke mně, takže jsem ještě větší než Svrchovaný Bůh.” Takové a další myšlenky pronásledují chorobně připoutaného hospodáře, který nevidí chod věčného času. Délka našeho života je vyměřená a nikdo nemůže k tomuto času danému svrchovanou vůlí přidat ani sekundu. Tento cenný čas, a zvláště pro lidskou bytost, je třeba využít obezřetně, jelikož ani jedinou sekundu, která nepostřehnutelně vyprší, nelze nahradit ani tisícem zlatých mincí, nahromaděných těžkou prací. Každá sekunda lidského života je určena pro dosažení konečného řešení životních problémů, tzn. opakování rození a smrti a kolování v cyklu 8 400 000 různých životních druhů. Hmotné tělo, které podléhá rození a smrti, nemocem a stáří, je příčinou všeho utrpení živé bytosti; živá bytost je jinak věčná — nikdy se nerodí a také nikdy neumírá. Pošetilí lidé na tento problém zapomínají. Vůbec nevědí, jak vyřešit životní těžkosti, ale zaplétají se do dočasných rodinných starostí, přičemž zapomínají, že věčný čas nepostřehnutelně ubíhá a že jejich vyměřený život se každou sekundou zkracuje, aniž by nalézali řešení velkého problému, totiž jak se zbavit opakovaného rození, smrti, nemoci a stáří. Tomu se říká iluze.

Tato iluze však nepůsobí na toho, kdo je bdělý v oddané službě Pánu. Yudhiṣṭhira Mahārāja a jeho bratři Pāṇḍuovci se vždy zaměstnávali službou Pánu Śrī Kṛṣṇovi a pramálo je přitahovalo iluzorní štěstí tohoto hmotného světa. Jak jsme rozebrali dříve, Mahārāja Yudhiṣṭhira byl pevně ustálený ve službě Pánu Mukundovi (Pánu, který udílí spasení), a proto ho nikterak nepřitahovalo ani takové životní pohodlí, jaké lze získat v nebeském království, neboť i štěstí dosažené na Brahmaloce je dočasné a iluzorní. Jelikož živá bytost je věčná, jediným místem, kde může být šťastná, je věčné sídlo v Božím království (paravyoma), odkud se nikdo nevrací do tohoto světa opakovaného rození, smrti, nemoci a stáří. Každé životní pohodlí nebo hmotné štěstí, které nezaručuje věčný život, je tedy pro věčnou živou bytost pouze iluzí. Ten, kdo to skutečně chápe, je vzdělaný, a takový vzdělaný člověk může obětovat jakékoliv množství hmotného štěstí pro dosažení vytouženého cíle, zvaného brahma-sukham neboli absolutní štěstí. Skuteční transcendentalisté hladoví po tomto štěstí, a stejně jako hladový člověk nemůže být šťastný z žádného životního pohodlí, pokud nemá jídlo, tak člověka hladovějícího po věčném absolutním štěstí nemůže uspokojit žádné množství hmotného štěstí. Pokyny dané v tomto verši se tedy nevztahují na Mahārāje Yudhiṣṭhira nebo na jeho bratry a matku. Platí pro osoby jako byl Dhṛtarāṣṭra, jehož přišel Vidura učit především.