Poklony vzdávané Osobnosti Božství, Vāsudevovi, se vztahují přímo na Pána Śrī Kṛṣṇu, který je božským synem Vasudeva a Devakī. Tato skutečnost bude obšírněji vysvětlena v průběhu tohoto díla. Śrī Vyāsadeva zde tvrdí, že Śrī Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství. Všichni ostatní jsou buď Jeho přímými nebo nepřímými úplnými částmi, nebo částmi Jeho částí. Toto tvrzení vysvětlil ještě obšírněji Śrīla Jīva Gosvāmī ve své Kṛṣṇa-sandarbě. Brahmā, první živá bytost, toto téma týkající se Śrī Kṛṣṇy též důkladně vysvětlil ve svém pojednání, zvaném Brahma-saṁhitā. Taktéž v Sāma-veda Upaniṣadě je řečeno, že Śrī Kṛṣṇa je božským synem Devakī. Proto tato modlitba ze všeho nejdřív postuluje, že Śrī Kṛṣṇa je původní Pán. Existuje-li vhodné označení pro Absolutní Osobnost Božství, pak to je zajisté jméno Kṛṣṇa, znamenající “všepřitažlivý”. V mnohých statích Bhagavad-gīty Pán Sám o Sobě tvrdí, že On je původní Osobnost Božství. Potvrzuje to Arjuna a také velcí mudrci jako Nārada, Vyāsa a další. V Padma Purāṇě též najdeme zmínku o tom, že mezi nespočetnými jmény Pána je jméno Kṛṣṇa to hlavní. Vāsudeva se vztahuje na dokonalou část Osobnosti Božství. Veškeré podoby Pána jsou s Vāsudevem totožné, a tato śloka vlastně mluví o všech. Jméno Vāsudeva se specificky vztahuje na božského syna Vasudeva a Devakī. Paramahaṁsové, neboli ti, kteří v řádu odříkání dosáhli dokonalosti, stále meditují o Śrī Kṛṣṇovi.

Vāsudeva, Śrī Kṛṣṇa, je příčina všech příčin. Vše, co existuje, emanuje z Pána. Jakým způsobem se to děje, bude vysvětleno v pozdějších kapitolách tohoto díla. Toto dílo označil Mahāprabhu Śrī Caitanya jako bezeskvrnnou Purāṇu — vždyť je naplněno transcendentálním pojednáním, které se týká Osobnosti Božství Śrī Kṛṣṇy. Vskutku překrásné jsou též samotné dějiny Śrīmad-Bhāgavatamu. Dílo sestavil Śrī Vyāsadeva ve zralosti transcendentálního poznání. Sepsal ho pod vedením Śrī Nāradajīho, který byl jeho duchovním mistrem. Vyāsadeva obsáhl veškeré védské písemnictví, kam počítáme čtyři díly Ved, dále Vedānta-sūtry (neboli Brahma-sūtry), Purāṇy, Mahābhāratu atd. Přesto však nebyl spokojen. Vida Vyāsadevovu nespokojenost, doporučil mu Nārada, jeho duchovní mistr, aby psal o transcendentálních činnostech Śrī Kṛṣṇy. Tyto transcendentální skutky jsou přesně popsány v desátém zpěvu tohoto díla. Než však dojdeme k samotnému jádru, musíme projít všemi stupni a rozvíjet poznání všech kategorií.

Filozoficky založený člověk chce přirozeně znát pravdu o původu stvoření. Noční obloha posetá hvězdami jej nabádá uvažovat o jejích obyvatelích. Takovéto otázky jsou pro člověka zcela přirozené, protože člověk má vyvinuté vědomí, které je vyšší než vědomí zvířat. Na tyto otázky dává autor Śrīmad-Bhāgavatamu přímé odpovědi. Praví, že Śrī Kṛṣṇa je původem veškerého stvoření. Nejen že je Śrī Kṛṣṇa stvořitelem vesmíru; je též příčinou jeho zničení. Zjevený kosmos je vůlí Pána v určitém okamžiku stvořen, vůlí Pána je dočasně udržován a nakonec je též Jeho vůlí zničen. Vůle Pána je proto za vším. Existují samozřejmě rozliční ateisté, kteří ve stvořitele nevěří. To však je jen důkaz jejich ubohého poznání. Moderní věda například sestrojuje družice, které jsou určitým způsobem vyslány do vesmíru, a tam po určitý čas krouží pod vládou badatele, který se nachází daleko od nich. Vesmíry s nespočetnými hvězdami a planetami podobně krouží pod vládou inteligence Osobnosti Božství.

Védské písemnictví nás učí, že Absolutní Pravda, Osobnost Božství, je vůdce všech žijících osobností. Veškeré živé bytosti, počínaje první stvořenou bytostí Brahmou a konče nepatrným mravencem, jsou individuální. Nad Brahmou se nacházejí i jiné živé bytosti s individuálními schopnostmi. Osobnost Božství je podobnou živou bytostí. Je individuální osobností stejně jako ostatní živé bytosti. Jako Nejvyšší Pán čili nejvyšší živá bytost však vlastní největší inteligenci a obrovské, nepředstavitelné síly různých druhů. Když lidský mozek může vynalézt družici, lze si snadno představit, jaké nevídané a mnohem dokonalejší věci mohou vynalézt mozky, které jsou lepší než je mozek člověka. Kdokoliv, kdo má jen trochu rozumu, to snadno pochopí; zatvrzelý ateista však nikdy souhlasit nebude. Śrīla Vyāsadeva přijímá od samého začátku nejvyšší inteligenci jako parameśvaru. Vzdává své uctivé poklony nejvyšší inteligenci, kterou oslovuje jako para neboli parameśvara — Nejvyšší Osobnost Božství. Kṛṣṇa je parameśvara, jak je také uznáno v Bhagavad-gītě i v jiných písmech, která nám zanechal Śrī Vyāsadeva. Hlavně pak ve Śrīmad-Bhāgavatamu. V Bhagavad-gītě Pán praví: “Neexistuje jiná para-tattva (summum bonum) nežli Já.” Śrī Vyāsadeva proto uctívá přímo para-tattvu, Śrī Kṛṣṇu, Jehož transcendentální skutky popsal v desátém zpěvu.

Nesvědomití lidé se snaží bez přípravy číst hned v desátém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, a to především v pěti kapitolách popisujících Pánův tanec rāsa. Jedná se o nejdůvěrnější část tohoto velkolepého díla, a není-li člověk důkladně vyškolený v transcendentálním poznání Pána, zajisté špatně pochopí tyto transcendentální hry, které jsou hodny veškeré úcty. Nepochopí tento tanec zvaný rāsa a milostný poměr Pána s gopīmi. Jedná se zde o záležitosti vysoce duchovní a pouze osvobozené osobnosti, které postupně dosáhly stádia paramahaṁsa, jsou schopny tanec rāsa transcendentálně docenit. Śrīla Vyāsadeva proto čtenáři dává nejprve možnost postupným způsobem vyvinout duchovní realizace, a poté, co těchto realizací nabyl, je čtenář schopen ocenit jádro všech her a zábav Pána. Autor úmyslně nejdříve vzývá Gāyatrī mantru dhīmahi. Gāyatrī mantra je určena pro duchovně pokročilé. Recitujeme-li úspěšně Gāyatrī mantru, máme schopnost vstoupit na transcendentální úroveň Pána. Musíme tedy mít bráhmanské vlastnosti, to znamená dokonale spočívat v kvalitě dobra, abychom mohli s úspěchem recitovat Gāyatrī mantru a dosáhnout transcendentálního stupně realizace Boha, Jeho jména, Jeho slávu, Jeho vlastností atd.

Śrīmad-Bhāgavatam je pojednání o svarūpě Pána zjevené Jeho vnitřní silou. Tato síla se liší od síly, která zjevila námi vnímatelný vesmír. Śrīla Vyāsadeva činí v této śloce mezi dvěma uvedenými silami jasný rozdíl. Říká, že vnitřní zjevená síla je skutečná, zatímco vnější zjevená síla ve formě hmotné existence je dočasná a iluzorní, jako fata morgána na poušti. Ve fata morgáně ve skutečnosti žádná voda není. Jedná se o pouhou vidinu vody, není to ale skutečná voda. Opravdová voda je jinde. Zjevený vesmír se zdá být reálný, avšak opravdová realita, ve srovnání s kterou je náš vesmír pouhým stínem, se nachází v duchovním světě. Absolutní Pravda existuje v duchovním nebi a ne v hmotném. V hmotném nebi je vše na úrovni relativní pravdy. To znamená, že jedna pravda zde závisí na něčem jiném. Vesmírné stvoření je výsledkem vzájemně působících tří kvalit hmotné přírody. Dočasná stvoření, která z těchto interakcí vyplývají, jsou uspořádána takovým způsobem, aby pomatené mysli podmíněné duše poskytla iluzi reality. Podmíněné duše se nacházejí v rozličných životních druzích — dokonce i mezi vyššími polobohy, jako jsou Brahmā, Indra, Candra atd. Pravda však je, že v hmotném světě není nic skutečného. Skutečnost se tu zdá být proto, neboť skutečnost existuje v duchovním světě, kde Osobnost Božství věčně existuje se Svým transcendentálním příslušenstvím.

Vedoucí inženýr složité stavby není osobně přítomen na staveništi. Zná v něm však každý kout, protože stavba se provádí pod jeho vedením. Ví o stavbě všechno — přímo i nepřímo. Podobně Osobnost Božství zná každý kout tohoto vesmírného stvoření, jehož je svrchovaným strůjcem, ačkoliv činnosti v tomto stvoření vykonávají polobozi. Počínaje Brahmou a konče nepatrným mravencem — nikdo v hmotném světě není nezávislý. Všude je viditelná ruka Boha. Veškeré hmotné složky i veškeré duchovní jiskry pocházejí z Něho a z nikoho jiného. Vše stvořené v tomto hmotném světě je pouhou interakcí dvou sil — hmoty a ducha — které pocházejí z Absolutní Pravdy, z Osobnosti Božství, ze Śrī Kṛṣṇy. V chemické laboratoři může sloučením vodíku a kyslíku chemik vytvořit vodu, ale ve skutečnosti pracuje v laboratoři živá bytost pod vedením Svrchovaného Pána. A prvky samotné také dodává Bůh. Pán ví o všem — přímo i nepřímo. Je si vědom každého detailu a navíc je úplně nezávislý. Bůh je jako zlatý důl a vesmírná stvoření v různých podobách lze přirovnat k různým zlatým ozdobám, jako jsou zlaté náhrdelníky, prsteny atd. Zlatý prsten i zlatý náhrdelník jsou kvalitativně stejné jako zlato ve zlatém dole. Kvantitativně se však od nich zlato v dole liší. Z toho lze vidět, že Absolutní Pravda je současně totožná a lišící se. Nic není absolutně totožné s Absolutní Pravdou, současně však nic není na Absolutní Pravdě nezávislé.

Počínaje Brahmou, strůjcem celého vesmíru, a konče nepatrným mravencem, všechny podmíněné duše tvoří, ale žádná však není nezávislá na Svrchovaném Pánu. Materialista se mylně domnívá, že jiného stvořitele mimo něj není. Tomu se říká māyā, iluze. Jeho slabé poznání mu nedovoluje uzřít realitu, která se nachází dál než dosáhnou jeho omezené smysly. Má za to, že hmota se tvaruje automaticky, bez pomoci vyšší inteligence. To však v této śloce Śrīla Vyāsadeva vyvrací: “Protože úplná celistvost neboli Absolutní Pravda je zdrojem všeho, neexistuje nic, co by bylo na těle Absolutní Pravdy nezávislé.” Cokoli se s tělem děje, vtělená duše to okamžitě registruje. Stvoření je jako tělo absolutního celku. Absolutní si je proto přímo i nepřímo vědom všeho dění po celém stvoření.

Ve śruti-mantře je řečeno, že absolutní celek neboli Brahman je původním zdrojem všeho. Vše z Brahmanu vyplývá a vše je Jím udržováno a nakonec do Něj vše vstoupí. To je zákon přírody a také to śruti-mantra potvrzuje. Říká se v ní, že zdrojem, ze kterého všechno vyplývá na počátku Brahmovy éry, a stejně tak rezervoárem, do kterého se nakonec vše navrátí, je Absolutní Pravda neboli Brahman. Materialističtí vědci mají za to, že původem planetární soustavy je Slunce. Nemohou však vysvětlit původ Slunce. Zde je tento původ vysvětlen. Podle védských písem není Brahmā, kterého můžeme přirovnat ke Slunci, původním stvořitelem. V této śloce je jasně řečeno, že Brahmā dostal védské poznání od Osobnosti Božství. Můžeme namítnout, že pokud byl Brahmā první živou bytostí, není možné, aby ho někdo učil; vždyť mimo něj nikdo neexistoval. Śruti-mantra nám však jasně říká, že druhotného stvořitele Brahmu inspiroval Nejvyšší Pán. Jen tak mohl Brahmā vyplnit svůj úkol stvoření. Což ukazuje, že nejvyšší inteligencí za tímto stvořením je Absolutní Bůh, Śrī Kṛṣṇa. V Bhagavad-gītě Śrī Kṛṣṇa tvrdí, že On Sám má na starosti tvořivou sílu prakṛti, která je souhrnem veškeré hmoty. Proto Śrī Vyāsadeva neuctívá Brahmu, ale Svrchovaného Pána, který Brahmu v jeho tvoření vede. Význačnými slovy v této śloce jsou abhijñaḥ a svarāṭ. Tyto dva výrazy odlišují Svrchovaného Pána od všech ostatních živých bytostí. Žádná jiná živá bytost není abhijñaḥ a není svarāṭ; plně vědomá a zcela nezávislá. Dokonce i Brahmā musí nejprve meditovat o Svrchovaném Pánu, nežli je zplnomocněn ke tvoření. Co pak říci o takovém vědci, jakým byl Einstein! Mozky těchto výjimečných vědců zajisté nejsou stvořením člověka. Vědci nejsou s to takový mozek vyrobit. Co potom říci o hloupých ateistech, kteří autoritou Boha pohrdají? Ani neosobní māyāvādīni, kteří se chlubí tím, že jsou totožní s Bohem, nejsou abhijñaḥ nebo svarāṭ. Tito přívrženci neosobní filozofie se podrobují přísným pokáním s cílem, aby dosáhli poznání a splynutí s Bohem. Ale nakonec dosáhnou jen závislosti na nějakém bohatém stoupenci, který jim dá peníze na vybudování klášterů a chrámů. Ateisté jako byl Rāvaṇa nebo Hiraṇyakaśipu se museli podrobit velice přísnému pokání, nežli se mohli pyšně vysmívat autoritě Pána. Nakonec však byli bezmocní a nemohli zachránit ani sami sebe, když před nimi Pán stanul jako krutá smrt. Stejně tak pořídí moderní ateisté, kteří si také troufají vysmívat se autoritě Pána. Těmto ateistům se nepovede o nic lépe, neboť dějiny se opakují. Když lidé zanedbávají autoritu Boha, příroda a její zákony je potrestají. V Bhagavad-gītě tuto skutečnost potvrzuje známý verš yadā yadā hi dharmasya glāniḥ. “Kdykoliv ve společnosti upadá dharma a vzrůstá adharma, ó Arjuno, v té době Osobně sestoupím.” (Bg. 4.7)

Že Svrchovaný Pán je všedokonalý potvrzují všechny śruti-mantry. Śruti-mantry říkají, že všedokonalý Pán pohlédl na hmotu, a tím byly stvořeny veškeré živé bytosti. Živé bytosti jsou neodmyslitelně součásti Pána, který obšírné hmotné stvoření oplodňuje semeny duchovních jisker. A tak jsou tvořivé síly dány do pohybu a vzniká nekonečné množství obdivuhodných věcí. Ateista může namítnout, že Bůh není o nic lepší než hodinář. Samozřejmě, že je Bůh lepší, neboť On vytváří stroje dvojí podoby — samčí a samiččí. Tyto samčí a samiččí stroje všech životních druhů samy vyrábějí nespočet dalších takových strojů aniž musí Bůh dále zasahovat. Když se člověku podaří vyrobit takové stroje, které jsou schopny vyrábět další stroje bez jakéhokoliv zásahu, teprve potom se může přiblížit k inteligenci Boha. To však není možné. Každý stroj musí být nutně vyroben jednotlivě. Nikdo není schopen vytvářet věci tak dokonale jako Bůh. Další jméno Boha je asamaurdhva, což znamená, že nikdo není výše než On a nikdo Mu není roven. Paraṁ satyam, Nejvyšší Pravda, je Ten, který nemá Sobě rovného a komu není nikdo nadřazen. To śruti-mantra potvrzuje. Je řečeno, že před stvořením existoval pouze Pán a nikdo jiný. Je Pánem nade všemi. Tento Pán naučil Brahmu védskému poznání. Tohoto Pána je nutno poslouchat za všech okolností. Kdokoliv se chce zbavit hmotných pout, musí se odevzdat Jemu a nikomu jinému. To potvrzuje též Bhagavad-gītā.

Dokud se neodevzdáme lotosovým nohám Svrchovaného Pána, budeme zajisté zmateni. Odevzdá-li se inteligentní člověk lotosovým nohám Kṛṣṇy a ví-li bezpečně, že Kṛṣṇa je příčina všech příčin, jak dokládá Bhagavad-gītā, jen pak se stane mahātmou, velikou duší. Takováto veliká duše je velice vzácná. Jen mahātmā je schopen pochopit, že Nejvyšší Pán je prvotní příčinou všeho stvoření. Pán je parama, konečná pravda, neboť všechny pravdy Mu jsou podřazeny. Je vševědoucí. Pro Něho neexistuje iluze.

Určití māyāvādští učenci však mají za to, že Śrīmad-Bhāgavatam nesestavil Śrī Vyāsadeva. Někteří z nich dokonce tvrdí, že tato kniha je moderním dílem, které sepsal spisovatel jménem Vopadeva. Aby dokázal nesprávnost těchto názorů, poukazuje Śrī Śrīdhara Svāmī na skutečnost, že zmínky o Bhāgavatamu se nacházejí v mnoha nejstarších Purāṇách. První śloka Bhāgavatamu začíná Gāyatrī mantrou, a o tom je zmínka v Matsya Purāṇě, která je nejstarší ze všech Purāṇ. Matsya Purāṇa říká v souvislosti s Gāyatrī mantrou v Bhāgavatamu, že existuje mnoho vyprávění s duchovními pokyny, která začínají Gāyatrī mantrou. Je v ní též příběh o Vṛtrāsurovi. Kdokoliv daruje toto velkolepé dílo v době plného měsíce, dosáhne nejvyšší dokonalosti v životě — návratu zpět k Bohu. V jiných Purāṇách je také zmínka o skutečnosti, že Bhāgavatam byl dokončen ve dvanácti zpěvech, což znamená osmnáct tisíc ślok. Též v Padma Purāṇě je zmínka o Bhāgavatamu, v rozhovoru Gautamy a Mahārāje Ambarīṣe. Králi bylo doporučeno pravidelně číst Bhāgavatam, chce-li být vysvobozen z hmotného otroctví. Jak vidíme, o autenticitě Bhāgavatamu proto není pochyb. Během posledních pěti set let napsalo podrobné komentáře k Bhāgavatamu mnoho učenců a ācāryů, jako byli Jīva Gosvāmī, Sanātana Gosvāmī, Viśvanātha Cakravartī, Vallabhācārya a mnoho jiných význačných učenců i v době po odchodu Śrī Caitanyi. Zodpovědný student by se měl snažit tyto komentáře důkladně pročíst, aby byl schopen lépe ocenit transcendentální poslání tohoto díla.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura se zvláště zabývá otázkou původní a čisté psychologie sexuality (ādi-rāsa), oproštěné od jakékoliv hmotné nedokonalosti. Celé hmotné stvoření se pohybuje pod vládou sexu. V moderní civilizaci je sex ohniskem všeho konání. Kamkoliv se podíváme, vidíme, že sex dominuje. Sexualita proto není neskutečná. Její realita je i v duchovním světě. Hmotná sexualita je pouze zvráceným odrazem původní skutečnosti. Původní skutečnost se nachází v Absolutní Pravdě, a proto Absolutní Pravda nemůže být neosobní. Není možné být neosobní a zároveň obsahovat čistou sexualitu. Z toho vyplývá, že přívrženci neosobní filozofie nepřímo podněcují odpornou všední sexualitu tím, že kladou příliš veliký důraz na neosobní aspekt nejvyšší pravdy. Člověk, který nic neví o pravé duchovní formě sexu, propadne zvrácenému hmotnému sexuálnímu životu. Mezi sexualitou v tomto chorém, hmotném stavu života a sexualitou v duchovní existenci je veliký rozdíl.

Śrīmad-Bhāgavatam postupně povýší nepředpojatého čtenáře na nejvyšší transcendentální úroveň dokonalosti. Umožní mu transcendovat tři druhy hmotného konání: plodonosné činnosti, spekulativní filozofii a uctívání funkčních božstev podle pokynů védských veršů.

Náboženství se dělí na čtyři základní složky — zbožné činy, hospodářský vývoj, uspokojení smyslů a konečně vysvobození z otroctví hmoty. Bezbožný život je barbarství; lidský život začíná tam, kde začíná náboženství. Jíst, spát, strachovat se a pářit se — to jsou jen čtyři principy zvířecího života. Lidem i zvířatům jsou tyto životní principy společné, co však člověka od zvířete odlišuje, je právě religiozita neboli náboženství. Lidský život bez náboženství není o nic lepší, nežli život zvířete, a proto se v každé lidské společnosti nachází určitá náboženská nauka, která lidi vede k seberealizaci, k uskutečnění věčného vztahu člověka s Bohem.

Na nižším stupni lidské civilizace člověk stále bojuje o to, aby ovládl přírodu. Jedná se jednoznačně o soupeření v rámci uspokojení smyslů. Tento druh vědomí vede člověka k náboženství a s touhou po hmotném zisku pak člověk vykonává zbožné činy a jiné náboženské obřady. Je-li však možné dosáhnout hmotného zisku jiným způsobem, pak člověk na takzvané náboženství úplně zapomene. To je nejlépe vidět na dnešním tzv. civilizovaném světě. Protože dnes člověk žije v hospodářském blahobytu, většina lidí se o náboženství příliš nezajímá. Kostely, mešity a chrámy zejí prázdnotou. Spíše než chodit do těchto míst, která vybudovali jejich předkové, chodí dnes lidé raději do továren, obchodů a kin. Tato situace je praktickým důkazem skutečnosti, že náboženství je pro lidi zajímavé jen tehdy, vede-li k hospodářskému vzestupu. Hospodářský vzestup je základní podmínka pro uspokojení smyslů. Často se také stává, že když se určitému člověku nepodaří dosáhnout uspokojení v tomto světě, snaží se dosáhnout vysvobození z něho a chce splynout se Svrchovaným Pánem. To vše jsou tedy jen různé druhy smyslového požitku.

Vedy doporučují, aby se člověk výše zmíněným čtyřem druhům činností věnoval podle určitých pravidel. Tím se omezí nežádoucí soupeření o smyslový požitek. Śrīmad-Bhāgavatam však všechny tyto otázky smyslového uspokojení jednoduše transcenduje. Jedná se o čistě transcendentální dílo, které pochopí jen ryzí oddaní Pána, oproštění od jakékoli žádosti po smyslovém uspokojení. Ve světě hmoty mezi sebou stále všichni neúprosně soupeří — zvíře se zvířetem, člověk s člověkem, společnost se společností, stát se státem. Oddaní Pána jsou však nad tímto či jiným soupeřením. S materialisty nemají proč soupeřit; jsou na cestě zpět k Bohu, do království Boha, kde je život věčný a blažený. Transcendentalista tohoto druhu je v srdci čistý a nezávistivý. V tomto hmotném světě každý závidí každému, a proto také existuje neustálé soupeření. Transcendentální oddaní Pána jsou nejen dokonale oproštěni od hmotné závisti, ale navíc jsou příznivě nakloněni všem. Jejich snahou je uspořádat společnost bez soupeření, s Bohem v jejím středu. Současná představa socialistického zřízení, kde by neexistovalo soupeření, nemá reálnou podstatu, neboť i v socialismu se soupeří o pozici diktátora. Ať už podle védského nebo všedního lidského stanoviska — základem hmotného života je smyslový požitek. Vedy se zmiňují o třech cestách. Jedna vede prostřednictvím plodonosných činů na lepší planety. Druhá vede prostřednictvím uctívání polobohů na planety polobohů, a konečně třetí se zaobírá realizací Absolutní Pravdy a neosobního aspektu Absolutního s cílem splynout s Ním.

Neosobní aspekt Absolutní Pravdy však není nejvyšší. Nad neosobním aspektem se nachází aspekt Paramātmy a nad Paramātmou se nachází osobní aspekt Absolutní Pravdy, Bhagavān. Śrīmad-Bhāgavatam poskytuje informace právě o tomto osobním aspektu Absolutní Pravdy, a proto stojí výše nežli literatura pojednávající o neosobním aspektu a část Ved zvaná jñāna-kāṇḍa. Śrīmad-Bhāgavatam doporučuje přímo uctívat Nejvyšší Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇu, a proto je na vyšší úrovni nejenom než část Ved zvaná karma-kāṇḍa, ale i než část zvaná upāsanā-kāṇḍa. Karma-kāṇḍa nabádá k soupeření za účelem dosáhnout nebeských planet, kde lze lépe uspokojovat smysly. Podobné soupeření je jak ve jñāna-kāṇḍě, tak i v upāsanā-kāṇḍě. Śrīmad-Bhāgavatam toto vše převyšuje, neboť je zaměřený na Nejvyšší Pravdu, na podstatu a kořen všech kategorií. Śrīmad-Bhāgavatam nás dovede k dokonalému poznání jak podstaty, tak i kategorií. Absolutní Pravda, Svrchovaný Pán, je podstatou a veškeré emanace jsou druhy energie.

Nic nemůže být od podstaty oddělené, současně se však energie od podstaty liší. Jedno neodporuje druhému. Śrīmad-Bhāgavatam jednoznačně potvrzuje tuto filozofii současné jednoty a rozdílu — filozofii Vedānta-sūtry, která začíná sūtrou “janmādy asya”.

Toto poznání skutečnosti, že energie Pána je současně totožná s Pánem a od Pána odlišná, je odpovědí na mentální spekulace všech těch, kteří se snaží dokázat, že Absolutno je energie. Pochopit dokonale tuto skutečnost znamená uvědomit si neúplnost jak filozofie monismu, tak i filozofie dualismu. Dalším vývojem tohoto transcendentálního vědomí, založeného na nauce současné jednoty a rozdílu, lze dosáhnout okamžité vysvobození ze trojího utrpení. Tři druhy utrpení jsou: 1) utrpení, které je způsobeno vlastním tělem nebo myslí, 2) utrpení způsobené jinými živými bytostmi a 3) utrpení, kterému jsme vystaveni příčinou přírodních katastrof, na něž nemáme vliv. Śrīmad-Bhāgavatam začíná tím, že se oddaný odevzdává Absolutní Osobě. Oddaný si je vědom jak své totožnosti s Absolutním, tak i odlišnosti od Absolutního v tom smyslu, že jeho věčným posláním je Absolutní Osobě sloužit. Hmotné chápání života znamená, že si člověk o sobě myslí, že je vládcem nad vším a nade všemi, a to dotyčnému člověku neustále přináší trojí utrpení. Sezná-li však pravdu o svém skutečném postavení transcendentálního služebníka, bude z těchto utrpení ihned vysvobozen. Dokud se ale živá bytost snaží panovat nad přírodou, nemá možnost stát se služebníkem Nejvyššího. Službu pro Pána lze vykonávat jedině s čistým vědomím své vlastní duchovní totožnosti. Taková služba vysvobozuje z tíže hmotné existence.

Śrīmad-Bhāgavatam je však především Vyāsadevovým komentářem k Vedānta-sūtře. Byl sepsán Śrī Vyāsadevem ve zralosti duchovního života milostí Nārady. Śrīla Vyāsadeva je zplnomocněnou inkarnací Nārāyaṇa, Osobnosti Božství. Není tudíž pochyb o jeho povolanosti. A přestože je autorem všech védských písem, doporučuje nade vše studovat Śrīmad-Bhāgavatam. Jiné Purāṇy učí uctívat různými metodami polobohy, Śrīmad-Bhāgavatam však výhradně uvádí uctívání Svrchovaného Pána. Svrchovaný Pán je jako celé tělo, zatímco polobozi jsou jen částmi tohoto těla. Z toho plyne, že jakmile uctíváme Svrchovaného Pána, nemusíme uctívat polobohy. Svrchovaný Pán je tímto způsobem okamžitě pevně ustanoven v srdci oddaného. Caitanya Mahāprabhu doporučil Śrīmad-Bhāgavatam jako bezeskvrnnou Purāṇu, výjimečnou mezi ostatními.

Správným postupem při přijímání tohoto transcendentálního poselství je pokorně naslouchat. Vyzývavý postoj při realizaci transcendentálního poselství nikomu neprospěje. Slovo śuśrūṣu v tomto verši obzvlášť poukazuje na správné vedení. Člověk by měl dychtit po poslechu transcendentálního poselství — upřímná touha naslouchat tomuto poselství je prvořadou kvalifikací.

Lidé, kterým štěstí nedopřálo, se o naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu nezajímají. I když je to metoda tak jednoduchá, její aplikace bývá obtížná. Nešťastní lidé si vždy najdou dostatek času k poslouchání nesmyslných rozhovorů sociálně politického rázu, jsou-li však pozváni na schůzku s oddanými, kde se přednáší Śrīmad-Bhāgavatam, nemají najednou čas ani náladu. Někdy se také stává, že placení recitátoři Bhāgavatamu čtou přímo z kapitol, které se týkají nejdůvěrnějších zábav Svrchovaného Pána, a tímto způsobem se snaží Bhāgavatam interpretovat jako dílo sexuálního charakteru. Śrīmad-Bhāgavatam je však nutné vyslyšet od začátku. V tomto verši jsou definováni ti, kterým je dáno toto dílo vskutku pochopit: “K poslechu Śrīmad-Bhāgavatamu je způsobilý člověk, který vykonal mnoho zbožných činů.” Inteligentní člověk, který je schopný uvažovat, může prostřednictvím poslechu Śrīmad-Bhāgavatamu realizovat přímo Nejvyšší Osobnost. Tím se zaručil sám autor, veliký mudrc Vyāsadeva. I bez postupného procesu realizace, jak je uveden na stranách Ved, může člověk okamžitě dosáhnout postavení paramahaṁsy, pokud souhlasí přijmout poselství Bhāgavatamu.

Předešlé dvě śloky jasně prokázaly, že Śrīmad-Bhāgavatam je posvátné písmo, které svou transcendentální povahou převyšuje ostatní díla védského písemnictví. Je to dílo, které transcenduje jak pozemské konání, tak i pozemské poznání. Tato śloka dále poukazuje na skutečnost, že Śrīmad-Bhāgavatam je nejenom dílo vyšší povahy, ale navíc je zralým plodem veškerého védského písemnictví. Jinými slovy, jedná se o smetanu védského poznání. Proto je vskutku nezbytné trpělivě a pokorně naslouchat. Poselství a učení, jež nám Śrīmad-Bhāgavatam zvěstuje, bychom měli přijmout s úctou a velice pozorně.

Vedy jsou přirovnávány ke stromu, který dokáže splnit všechna přání, neboť Vedy obsahují vše, co kdy člověk může poznat. Naučíme se v nich jak pozemským věcem, tak i duchovní realizaci. Obsahují usměrňující pravidla poznání, která se vztahují na nauky sociální, politické, náboženské, hospodářské, vojenské, lékařské, chemické, fyzikální a metafyzické, jakožto na vše, co je nutné k uchování těla a duše pohromadě. Nejdůležitější je však jejich nauka o duchovní realizaci. Usměrňovací poznání znamená povýšit živou bytost postupně na duchovní úroveň. Nejvyšší duchovní realizace je poznání o tom, že Osobnost Božství je zdrojem všech duchovních chutí neboli všech ras.

Všechny živé bytosti, počínaje prvorozenou živou bytostí Brahmou a až po nepatrného mravence, touží vychutnat určitou chuť, vyplývající ze smyslového vnímání. Tyto smyslové požitky se odborně nazývají rasy. Existují rasy různých druhů; ve zjevených písmech je jich vyjmenováno dvanáct: 1) raudra (hněv), 2) adbhuta (údiv), 3) śṛṅgāra (milostná láska), 4) hāsya (smích), 5) vīra (rytířství), 6) dayā (milosrdenství), 7) dāsya (služba), 8) sakhya (přátelství), 9) bhayānaka (hrůza), 10) bībhatsa (šok), 11) śānta (neutralita), 12) vātsalya (rodičovství).

Souhrn všech těchto ras se nazývá náklonnost nebo láska. Prvořadě se tyto znaky lásky projevují zbožňováním, službou, přátelstvím, rodičovskou náklonností a manželskou láskou. V nepřítomnosti těchto pěti je pak láska projevena nepřímým způsobem, např. hněvem, údivem, smíchem, rytířstvím, strachem, šokem atd. Když kupříkladu muž miluje ženu, tento vztah, rasa, se nazývá manželská láska. Pokud je však takový milostný vztah narušen, vzniká rasa jiného druhu, jako je údiv, hněv, šok nebo dokonce hrůza. Často se stává, že milostné poměry končí hroznými sváry, které někdy vyústí i ve vraždu. Tyto rasy slučují člověka s člověkem nebo zvíře se zvířetem, nikoli však člověka a zvíře nebo člověka a jiné stvoření hmotného světa. Výměny rasy jsou možné pouze mezi příslušníky stejného životního druhu. Duše je však kvalitativně stejná jako Svrchovaný Pán, a původní rasy proto nalezneme ve výměně vztahů mezi duchovními částmi a duchovním celkem, Nejvyšší Osobností Božství. Duchovní výměna těchto ras mezi živými bytostmi a Svrchovaným Pánem je dokonale projevená v duchovní existenci.

Svrchovaný Pán se proto ve śruti mantrách, védských hymnech, nazývá “pramen všech ras”. Výměna přirozené rasy ve společenství Pána živou bytost dokonale uspokojí.

Tyto śruti-mantry nás učí, že každá živá bytost je ve svém základním postavení obdařena jistým druhem rasy, která určuje její vztah k Osobnosti Božství. Dokonale uskutečnit tuto původní rasu může živá bytost pouze tehdy, když je osvobozená. V hmotné existenci se setkáváme se zkreslenou a dočasnou podobou rasy. Proto se rasy hmotného světa projevují v podobě hmotného hněvu (raudra) atd.

Dokonalé poznání těchto rozličných ras, které jsou základními složkami všeho konání, umožňuje chápat nepravé, zvráceně projevené rasy v hmotném světě, a rozpoznat je od původních duchovních ras. Vzdělaný učenec touží vychutnat tyto opravdové, duchovní rasy v duchovní podobě. Zpočátku touží splynout s Nejvyšším. To znamená, že méně inteligentní transcendentalista se nemůže vzdát představy splynutí s duchovním celkem, dokud nepozná pravdu o těchto různých rasách.

Tato śloka jednoznačně potvrzuje skutečnost, že duchovní rasa, kterou lze vychutnat v osvobozeném stavu, je přístupná ve Śrīmad-Bhāgavatamu, protože toto dílo je zralým plodem védského poznání. Pokorným vyslyšením tohoto transcendentálního díla lze dosáhnout úplného štěstí a spokojenosti srdce. Je však důležité, abychom jeho poselství obdrželi ze správného zdroje. Śrīmad-Bhāgavatam původně přinesl Nārada Muni z duchovního světa. Nārada ho pak předal svému učedníku Śrī Vyāsadevovi, a on jeho poselství sdělil svému synu Śukadevovi Gosvāmīmu. Śukadeva Gosvāmī ho přednesl Mahārājovi Parīkṣitovi sedm dní před jeho smrtí. Śrīla Śukadeva Gosvāmī byl od narození osvobozená duše. Byl osvobozený již v lůně své matky, a po narození se tedy nemusel podrobovat duchovnímu výcviku. Nikdo nevlastní své kvalifikace, pozemské ani duchovní, hned po narození. Śukadeva Gosvāmī se však žádnému postupu duchovní realizace věnovat nemusel, neboť byl dokonale osvobozenou duší. Ale i přesto, že byl osvobozenou duší a že transcendoval tři kvality přírody, přitahovala ho transcendentální rasa Nejvyšší Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy, kterého osvobozené duše opěvují védskými hymny. Zábavy Nejvyššího Pána jsou přitažlivější pro osvobozené duše nežli pro všedního pozemšťana. Nejvyšší Pán tedy nemůže být neosobní, protože výměna transcendentální rasy je možná pouze s osobou.

Śrīmad-Bhāgavatam pojednává o transcendentálních zábavách Pána. Śrīla Śukadeva Gosvāmī pak tato pojednání systematickým způsobem krásně vypráví, čímž je Bhāgavatam přitažlivý pro veškeré lidstvo; včetně těch, které zlákalo osvobození, a těch, kteří dychtí po splynutí s nejvyšším celkem.

Slovo śuka znamená v sanskrtu “papoušek”. Když svým červeným zobákem takový pták naklovne ovoce, ovoce zlahodní a ještě více zesládne. Vyzrálé ovoce védského poznání vyšlo z úst Śrīly Śukadeva Gosvāmīho, který je přirovnán k papouškovi, nikoliv proto, že přesně opakoval, co slyšel od svého otce, ale protože jeho přičiněním se Bhāgavatam stal oblíbeným dílem pro všechny vrstvy lidí.

Vše vyšlo z úst Śrīly Śukadeva Gosvāmīho tak krásně, že každý, kdo s upřímností a pokorou naslouchá, bude okamžitě schopen vychutnat transcendentální příchutě, které nemají nic společného se zvrácenými příchutěmi tohoto hmotného světa. Zralý plod nespadl z nejvyšší planety Kṛṣṇaloky najednou. Byl opatrně předán, beze změny a bez újmy, řetězem posloupnosti učedníků. Hloupí lidé, kteří nepatří do učednické posloupnosti, se dopouštějí velikých prohřešků, když se snaží pochopit nejdůvěrnější transcendentální rasu (tanec rāsa), aniž by kráčeli ve šlépějích Śukadeva Gosvāmīho, který toto téma důkladně probírá prostřednictvím postupné transcendentální realizace. Je velice důležité, abychom závažnost Śrīmad-Bhāgavatamu viděli z hlediska osobností jako je Śukadeva Gosvāmī, který vše důkladně probírá. Zásada učednické posloupnosti bhāgavatské školy je nutná i pro budoucí studenty Śrīmad-Bhāgavatamu. Śrīmad-Bhāgavatamu lze porozumět pouze je-li vysvětlen povolaným zástupcem Śukadeva Gosvāmīho. Nepovolaný, ziskuchtivý recitátor, který si z recitace Bhāgavatamu dělá jen obchod, zástupcem Śukadeva Gosvāmīho zajisté být nemůže. Takovýto člověk si jen vydělává na živobytí, a proto naslouchat Bhāgavatamu od něj je zcela nežádoucí. Tito lidé většinou předčítají rovnou z nejdůvěrnějších částí tohoto díla, aniž se podrobili výše uvedenému postupu předepsanému k porozumění tak závažnému námětu. Ponoří se většinou do důvěrné látky tance rāsa, a jako většina hloupých lidí ničemu správně neporozumí. Někteří mají dokonce za to, že tanec rāsa je věc nemorální, a jiní zase tanec rāsa znehodnocují svými nesmyslnými výklady. Nikterak se však nesnaží kráčet ve šlépějích Śrīly Śukadeva Gosvāmīho.

Závěrem lze proto podotknout, že upřímný student rasy by měl obdržet poselství Bhāgavatamu v posloupnosti učedníků začínající Śrīlou Śukadevem Gosvāmīm, který vyučuje Śrīmad-Bhāgavatam od samého počátku, a nemá zájem náladově přeskakovat, aby tím uspokojil zvědavost světských lidí, kteří nemají o transcendentální vědě ani ponětí. Śrīmad-Bhāgavatam je natolik pečlivě vypracován, že vážný a upřímný čtenář může okamžitě okusit tento zralý plod védského poznání, a vychutnat tak nektarovou šťávu, která plyne z úst Śukadeva Gosvāmīho nebo jeho povolaného zástupce.

Předešlé tři śloky jsou úvodem ke Śrīmad-Bhāgavatamu, a nyní se představuje hlavní námět tohoto významného díla. Poté, co ho poprvé přednesl Śukadeva Gosvāmī, byl Śrīmad-Bhāgavatam v Naimiṣāraṇyi přednesen podruhé.

Z Vāyavīya Tantry se dozvídáme, že Brahmā, strůjce našeho vesmíru, dumal o obrovském kole, které by obepínalo celý vesmír. Osa tohoto velikého kruhu prochází bodem, který se nazývá Naimiṣāraṇya. Další pojednání o lese Naimiṣāraṇyi najdeme ve Varāha Purāṇě, kde je řečeno, že vykonáváním oběti na tomto místě lze zmenšit sílu démonských lidí. Brāhmaṇové proto k vykonávání těchto obřadů a obětování využívají nejraději tohoto místa.

Oddaní Viṣṇua vykonávají pro Jeho potěšení různé obřady a obětování. Oddaní lpí na službě, kterou pro Pána vykonávají, zatímco pokleslé duše lpí na štěstí v hmotné existenci. V Bhagavad-gītě je řečeno, že vše, co v tomto hmotném světě vykonáme s jiným cílem, nežli je uspokojení Viṣṇua, způsobuje jen poddanství. V tomto smyslu je tu i přikázání, abychom veškeré činy vykonávali jako obětování pro uspokojení Viṣṇua a Jeho oddaných. Tak lze pro všechny docílit míru a blahobytu.

Velcí světci se stále snaží dělat dobro pro celé lidstvo, a z tohoto důvodu se tito mudrci pod vedením Śaunaky shromáždili na posvátném místě Naimiṣāraṇyi s předsevzetím vykonat nepřetržitou oběť. Zapomnětliví lidé neznají správnou cestu, která by je dovedla k míru a blahobytu. Mudrci však tuto cestu dobře znají, a pro všeobecné blaho se neustále snaží vykonávat činnosti, které by na světě nastolily mír. Jsou to dobrodinci a přátelé všech živých bytostí. Na úkor vlastního pohodlí se pro blaho všech lidí neustále zaměstnávají ve službě Pánu. Viṣṇu je jako strom, zatímco všichni — polobozi, lidé, Siddhové, Cāraṇové, Vidyādharové a ostatní živé bytosti — jsou jako větve, výhonky a listy tohoto stromu. Zalévání kořene stromu automaticky prospěje také všem ostatním částem stromu. Jen ty větve a listy, které jsou od stromu odděleny, nemohou být uspokojené. Oddělené větve a listy časem usychají, přes veškerou snahu, kterou vynaložíme na jejich zalévání. Stejně je to s lidskou společností, která je oddělená od Osobnosti Božství jako větve a listy od stromu. Takováto společnost není schopna oživení, a kdokoli se o to pokouší, ztrácí jak energii, tak i prostředky.

Moderní materialistická společnost se Svrchovanému Pána zcela odcizila a veškeré plánování jejích ateistických vůdců se setkává s neúspěchem na každém kroku. Ani to je ale neprobudí.

Předepsaným postupem k probuzení je v tomto věku zpěv svatých jmen Pána. Śrī Caitanya Mahāprabhu vědecky předložil, jak toho docílit. Inteligentní lidé by k dosažení opravdového míru a blahobytu měli Jeho učení využít. Śrīmad-Bhāgavatam nyní předkládáme za stejným účelem, což bude náležitě vysvětleno později.

Ráno je nejlepší dobou k vykonávání duchovní služby. Velicí mudrci nabídli přednášejícímu Śrīmad-Bhāgavatamu na projev úcty vyvýšené místo k sezení, které se nazývá vyāsāsan, sedátko Śrī Vyāsadeva. Śrī Vyāsadeva je původní učitel všech lidí a ostatní učitelé jsou jeho zástupci. Zástupcem může být jen ten, kdo je schopen Śrī Vyāsadevovo učení dokonale předložit. Śrī Vyāsadeva vštípil poselství Śrīmad-Bhāgavatamu Śukadevovi Gosvāmīmu, a od něho se pak učil Śrī Sūta Gosvāmī. Všichni zplnomocnění zástupci Śrī Vyāsadeva v učednické posloupnosti jsou gosvāmī. Gosvāmī je člověk schopný opanovat své smysly a držet se cesty, kterou vytyčili předešlí ācāryové. Gosvāmī nemohou dávat přednášky o Bhāgavatamu jen tak podle svého umínění. Naopak. Pečlivě se snaží vykonat svou službu následováním svého předchůdce, který jim duchovní poselství předal tak, jak je.

Ten, kdo naslouchá Bhāgavatamu, je samozřejmě oprávněn klást otázky, aby správně porozuměl významu. Nelze je však klást vyzývavě. Je nutno se tázat se vší úctou k vypravěči i k námětu. Bhagavad-gītā tento pokorný postoj též doporučuje. Transcendentálním věcem se jednoduše musíme naučit pokorným nasloucháním ze správného zdroje. Z tohoto důvodu se mudrci s patřičnou úctou obrátili na Sūtu Gosvāmīho.

Gosvāmī, neboli zplnomocněný představitel Śrī Vyāsadeva, musí být oproštěn od všech neřestí. Kali-yuga se vyznačuje čtyřmi hlavními neřestmi: 1) neoprávněným stykem se ženami, 2) masovým zabíjením zvířat, 3) požíváním omamných látek a 4) provozováním spekulativních hazardních her všeho druhu. Nežli se opováží usednout na vyāsāsan, musí být gosvāmī oproštěn od všech neřestí, ale navíc se musí vyznat ve zjevených textech Ved. I Purāṇy jsou součástí Ved, a stejně tak i Mahābhārata a Rāmāyaṇa. Ācārya nebo gosvāmī musí být zběhlý ve všech těchto textech, neboť jejich poslouchání a vysvětlení je důležitější než pouhá četba. Vštípit si toto poznání je možné pouze posloucháním a patřičným vysvětlováním. Naslouchat je śravaṇa a vysvětlovat je kīrtana. Metody śravaṇa a kīrtana jsou těmi nejdůležitějšími faktory při rozvoji duchovního života. Danou látku je schopen správně vysvětlit jen ten, kdo transcendentální poznání plně a dokonale pochopil pokorným posloucháním pravé autority.

Śrīmad-Bhāgavatam je přirozený komentář k Brahma-sūtře neboli Bādarāyaṇi Vedānta-sūtrám. Jako “přirozený komentář” ho označujeme proto, že Vyāsadeva je autorem jak Vedānta-sūter, tak Śrīmad-Bhāgavatamu, což je podstatou všeho védského písemnictví. Kromě Vyāsadeva existují i jiní mudrci, kteří založili šest odlišných filozofických nauk. Jedná se o Gautamu, Kaṇādu, Kapilu, Patañjaliho, Jaiminiho a Aṣṭāvakru. Vedānta-sūtra dokonale vysvětluje teismus, zatímco ostatní nauky filozofické spekulace se o konečné příčině všech příčin téměř vůbec nezmiňují. Na vyāsāsan může usednout pouze ten, kdo plně ovládá veškeré filozofické nauky a zná metodu, jak dokonale vyložit teistické učení Bhāgavatamu, které ostatní filozofické nauky převyšuje. Śrīla Sūta Gosvāmī byl takovýmto povolaným učitelem a mudrci v Naimiṣāraṇyi ho proto povýšili, aby usedl na vyāsāsan. O Śrīlovi Vyāsadevovi je zde zmínka, že je Osobností Božství, neboť je autorizovanou a zplnomocněnou inkarnací.

Tajemství úspěchu v duchovním životě tkví v uspokojení duchovního mistra, čímž lze obdržet jeho upřímné požehnání. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura zpívá ve svých proslulých osmi strofách na počest duchovního mistra: “Vzdávám své uctivé poklony svému duchovnímu mistru. Pouze jeho uspokojením lze uspokojit Osobnost Božství. Není-li však spokojen, způsobí to na jeho cestě k duchovní realizaci jenom zmatek.” Z toho vyplývá, že je v první řadě důležité, aby učedník svého povolaného duchovního mistra poslouchal a aby mu byl ve všem odevzdán. Śrīla Sūta Gosvāmī měl všechny tyto kvalifikace učedníka; proto od svých učených seberealizovaných mistrů, jako byl Śrīla Vyāsadeva a další, dostal všechna požehnání. Mudrci v Naimiṣāraṇyi měli důvěru v povolanost Śrīly Sūty Gosvāmīho, a proto také s napětím očekávali jeho výroky.

Bhagavad-gītā doporučuje uctívat ācāryu. Ācāryové a gosvāmī jsou nepřetržitě zaneprázdněni myšlenkami na to, jak dosáhnout všeobecného štěstí pro lidstvo jako takové, s důrazem na duchovní blahobyt. Duchovnímu blahu následuje automaticky blaho hmotné. Ācāryové se proto soustředí především na duchovní blaho obyvatelstva. Protože mudrci předvídali neblahé účinky věku Kali, železného věku svárů, na obyvatele této planety, požádali Sūtu Gosvāmīho, aby shrnul poselství všech zjevených písem, neboť lidé jsou v tomto věku zatraceni ve všech ohledech. Mudrci chtěli proto vědět, co je konečné dobro pro lidstvo. V jakém nešťastném stavu se lidstvo v tomto věku nachází je popsáno následovně.

Oddaní Pána nepřetržitě usilují o duchovní povznesení lidstva. Když mudrci z Naimiṣāraṇyi analyzovali současný stav lidstva ve věku Kali, již předvídali, že se člověk tohoto věku nedožije velkého stáří. Věk člověka v Kali-yuze nezkrátí to, že by neměl dostatek potravy. Jeho věk zkrátí především nepravidelné životní návyky. Pravidelnými návyky a jednoduchým jídelníčkem si kdokoliv udrží pevné zdraví. Když se však člověk přejídá, když holduje požitkářství, když žije v příliš velké závislosti na milosti jiných lidí a když má nepřirozená životní měřítka — to vše vede ke ztrátě vitality a lidské síly jako takové. Tímto způsobem se dnes zkracuje délka života.

Lidé tohoto věku jsou též nadmíru leniví, a to nejen z hlediska materialistického, ale hlavně ve věcech seberealizace. Lidský život je určen k seberealizaci. Jinými slovy, člověk má poznat sám sebe, poznat co je svět, poznat nejvyšší pravdu. Lidský život je jedinečná možnost, jak může živá bytost ukončit všechno utrpení a krutý zápas o život v tomto hmotném světě. Živá bytost má možnost vrátit se zpět k Bohu, zpět do svého věčného domova. Vinou špatného systému výchovy však lidé o seberealizaci nejeví zájem. I když se o něčem takovém jako je seberealizace dozví, jsou většinou svedeni falešnými a nepovolanými učiteli na scestí.

Nejenom že se člověk v tomto věku stal obětí různých politických přesvědčení, ale navíc je stále obklopen pokušením a reklamou na smyslový požitek, ať už v podobě kin, sportu, hazardních her, klubů, všedních knihoven nebo dokonce zlozvyků jako je kouření, pití, podvádění, krádeže, rvačky atd. Mysl dnešního člověka je nepřetržitě neklidná. Ve jménu takzvaného náboženství provozují v Kali-yuze bezohlední šarlatáni zcestná učení, která nejsou v souladu se žádnými zjevenými písmy. Lidé bažící po smyslovém požitku těmto institucím často holdují. Ve jménu náboženství lidé propadají mnoha hříšným činnostem a není proto divu, že v životě nenacházejí mír pro svou rozrušenou mysl, ba ani zdraví pro tělo. Na život mladých mužů v celibátu (brahmacārīnů) se již neklade pražádný důraz a manželské páry většinou nedodržují pravidla zbožné domácnosti (gṛhastha-āśramu). Tím pádem takzvaní vānaprasthové a sannyāsīni, kteří opouštějí takové gṛhastha-āśramy, jsou snadno svedeni z cesty přísného pokání. Atmosféra Kali-yugy jen hýří neznabožstvím. O duchovní hodnoty se už nikdo nezajímá. Zato uspokojování smyslů se stalo takřka měřítkem civilizovanosti. Tato hmotná civilizace vytváří státy a společnosti, a ty se rozdělují do rozličných, více či méně nepřátelských bloků, které pak hrozí studenými i horkými válkami. V takovéto situaci, kdy se ideály lidské společnosti ztrácejí v materialismu, je nesmírně složité pozdvihnout duchovní standard. Mudrci z Naimiṣāraṇyi nicméně upřímně usilují o to, aby pokleslé duše tohoto věku měly příležitost k polepšení. S tímto na mysli se také obrátili na Śrīlu Sūtu Gosvāmīho, aby jim poradil.

Ātmā neboli já se liší od hmoty a hmotných prvků. Je svou povahou duchovní, a proto jej nelze uspokojit žádným množstvím materialistického plánování. Veškerá písma a duchovní pokyny jsou určeny k tomu, aby toto já, ātmā, dosáhlo dokonalého uspokojení. Existuje samozřejmě mnoho různých pokynů, které se vztahují na živou bytost v daném čase a místě. Z tohoto důvodu také existuje nespočetné množství zjevených písem. Každé z nich obsahuje jinou metodu a doporučuje jiné povinnosti. Mudrci z Naimiṣāraṇyi však uvážili, že ve věku Kali jsou lidé značně pokleslí, a proto měl Śrī Sūta Gosvāmī vybrat pouze to, co je ve všech těchto písmech podstatné.V tomto neblahém věku je totiž pro pokleslé duše zcela nemožné prostudovat a probádat veškerá učení těchto písem, která se vztahují na systém vareṇ a āśramů.

Společnost vareṇ a āśramů byla v minulosti považována za nejlepší sociální zřízení, které umožňovalo všem dosáhnout duchovní úrovně. Dnešní situace je však jiná. V Kali-yuze již nelze pravidla a usměrnění této ideální společnosti používat. Rovněž pro většinu lidí není možné přerušit rodinné svazky, jak to řád varṇāśramy přikazuje. Ovzduší tohoto věku je nasycené protiklady a duchovní osvobození pro všedního člověka se proto jeví jako těžko dostupné a málo pravděpodobné. Proč tento námět mudrci předložili Śrī Sūtovi Gosvāmīmu bude vysvětleno v následujících ślokách.

Slovo bhagavān označuje Všemohoucího Boha, který je vládcem veškerého bohatství, vší síly, slávy, krásy, poznání a odříkání. Je ochráncem Svých čistých oddaných. Bůh projevuje svou náklonnost všem stejnou měrou; přesto však jeví zvláštní náklonnost Svým oddaným. Sat znamená Absolutní Pravda. Ti, kteří jsou služebníky Absolutní Pravdy, se nazývají sātvatové. Osobnost Božství, ochránce těchto čistých oddaných, se proto nazývá “ochránce sātvatů”. Slova bhadraṁ te, “budiž požehnán”, prozrazují skutečnost, že mudrci chtěli, aby jim přednášející (Śrī Sūta Gosvāmī) objasnil Absolutní Pravdu. Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, se nejprve zjevil Devakī, ženě Vasudeva. Vasudeva je symbolem transcendentální situace, při které se Svrchovaný Pán zjevuje.

Zde jsou uvedeny podmínky úspěšného poslechu transcendentálního poselství Absolutní Pravdy. První podmínkou je, že posluchači mají být upřímní. Musí opravdu chtít poslouchat. Co se týče přednášejícího, musí náležet k učednické posloupnosti uznaných ācāryů. Lidé, kteří jsou materialisticky zaneprázdnění, nikdy transcendentální poselství Absolutního nepochopí. Mohou být očištěni, ale jen pod vedením pravého duchovního mistra. Proto je nutné zapojit se do učednické posloupnosti, kde se naučíme duchovnímu umění pozorného a pokorného poslechu. V případě Sūty Gosvāmīho a mudrců z Naimiṣāraṇyi jsou všechny tyto podmínky splněny. Śrī Sūta Gosvāmī patří k posloupnosti Śrīly Vyāsadeva a mudrci z Naimiṣāraṇyi jsou upřímné duše, které skutečně hledají pravdu. Všechny požadavky jsou splněny a je tedy jisté, že pochopení transcendentální povahy Śrī Kṛṣṇy, Jeho nadlidského jednání, Jeho inkarnací, Jeho narození, zjevení a odchodu, Jeho podoby, Jeho jména atd. bude proto snadné. Rozhovory tohoto druhu přispívají všem k pokroku na cestě k duchovní realizaci.

Vāsudeva, Kṛṣṇa, Absolutní Osobnost Božství, je svrchovaným vládcem nad vším. V celém stvoření se nenajde jediný, který by neměl strach z hněvu Všemohoucího. Pán zabil všechny velké asury, jako byl Rāvaṇa, Hiraṇyakaśipu, Kaṁsa a četné jiné nadmíru silné živé bytosti. Všemohoucí Vāsudeva zplnomocnil Svými vlastními silami také Své jméno. Vše má s Ním spojení a vše má v Něm svou totožnost. V této śloce je řečeno, že jména Kṛṣṇy se bojí i zosobněný strach. To znamená, že Kṛṣṇovo jméno se od Kṛṣṇy neliší. Kṛṣṇovo jméno má stejnou sílu jako Śrī Kṛṣṇa Osobně. Není mezi nimi rozdílu. Každý proto může využít svatých jmen Pána Śrī Kṛṣṇy i v tom největším nebezpečí. Transcendentální jméno Kṛṣṇy, vyslovené i nevědomě nebo pod vlivem okolností, pomůže komukoliv dosáhnout vysvobození ze sítí rození a smrti.

Čistí oddaní jsou duchovně silnější nežli voda posvátné řeky Gangy. Dlouhodobým užíváním vody z Gangy je možno dosáhnout duchovního očištění. Tohoto očištění však lze dosáhnout okamžitě milostí čistého oddaného Pána. Bhagavad-gītā nám dává pokyny o tom, že kdokoliv, bez ohledu na to, zda se narodil jako śūdra, jako žena nebo jako kupec, může nalézt útočiště u lotosových nohou Pána a vrátit se tak zpět k Bohu. Nalézt útočiště u lotosových nohou Pána znamená nalézt útočiště u čistých oddaných. Čistí oddaní, jejichž jediným úkolem je sloužit, jsou velebeni jmény Prabhupāda a Viṣṇupāda. Tyto tituly označují zástupce lotosových nohou Pána. To znamená, že každý, kdo se odevzdá lotosovým nohám čistého oddaného a přijme ho za svého duchovního mistra, může být okamžitě očištěn. Tito oddaní Pána jsou ctěni stejně jako Pán, neboť se zaměstnávají v nejdůvěrnější službě Pánu. Vysvobozují z hmotného světa pokleslé duše a podle přání Svrchovaného jim umožňují návrat domů, zpět k Bohu. Tito čistí oddaní se v souladu se zjevenými písmy nazývají zplnomocněnci Pána. Upřímný učedník čistého oddaného uctívá svého duchovního mistra stejně jako Pána, sebe však vždy považuje za nepatrného sluhu sluhy Pána. Tak vypadá cesta čisté oddanosti.

Věk Kali je velice špatný, hlavně proto, že v tomto věku stále dochází ke svárům. I pro nepatrné nedorozumění dochází k obrovským bitvám, neboť Kali-yuga je nasycená neřestnými zvyky. Avšak ti, kteří se zaměstnávají v oddané službě Pánu, kteří nikterak netouží po zveličování sebe sama a jsou osvobozeni od vlivu plodonosné práce a suché filozofické spekulace, jsou schopni odcizení tohoto složitého věku uniknout. Vůdci lidstva usilují o mír a o přátelství. O snadné metodě naslouchání příběhům o slávě Pána však nemají ani ponětí. Naopak se snaží propagaci této slávy zastavit. Ve své nestoudnosti dokonce existenci Pána zapírají. Každoročně připravují ve jménu sekularizace nové a nové návrhy. Tyto tzv. pokrokové návrhy jsou však nepřekonatelným vlivem hmotné přírody Pána (navzdory všem pokusům je prosadit) pokaždé zmařeny. Protože jsou tito vůdci zaslepení, nechápou, že jejich pokusy o mír a přátelství jsou prostě neúspěšné. Zde je však dobrá rada: chceme-li skutečný mír, snažme se poznat Svrchovaného Pána Śrī Kṛṣṇu. Vzdávejme Mu hold za Jeho velkolepé činy, o kterých se na stránkách Śrīmad-Bhāgavatamu pojednává.

Nejvyšší Pán není nikdy nečinný, jak se někteří méně inteligentní lidé domnívají. Jeho činy jsou velkolepé a vznešené. Jeho stvoření, jak hmotná, tak i duchovní, jsou obdivuhodná a oplývají neuvěřitelnou různorodostí, o které se dozvíme z nádherných popisů od osvobozených duší jako jsou Śrīla Nārada, Vyāsa, Vālmīki, Devala, Asita, Madhva, Śrī Caitanya, Rāmānuja, Viṣṇusvāmī, Nimbārka, Śrīdhara, Viśvanātha, Baladeva, Bhaktivinoda, Siddhānta Sarasvatī a mnoho jiných seberealizovaných duší. Hmotná i duchovní stvoření jsou naplněna bohatstvím, krásou a poznáním. Duchovní říše je však krásnější, neboť zde existuje úplné poznání, blaženost a věčnost. Hmotná stvoření jsou dočasným a převráceným stínem duchovní říše. Lze je přirovnat ke kinu. Do kina většinou chodí lidé méně uvážliví, kteří tam hledají uspokojení v iluzorních obrázcích. Tito hloupí lidé se o realitu nezajímají. Raději se nechají uchlácholit falešnými představami, které považují za velmi velmi důležité. Lidé, kteří uvažují, by se spíše měli nechat vést velikými mudrci jako je Vyāsa a Nārada. Tak dospějí k závěru, že věčné království Boží je mnohem příjemnější a větší, nežli jsou hmotná stvoření. Navíc je království Boží stále naplněno blahem a poznáním. Ti, kteří činnosti Pána a Jeho transcendentální říši neznají, získávají milost Pána, když sestupuje jako inkarnace a Svými dobrodružnými činy projevuje věčnou blaženost Své společnosti v transcendentální říši. Když se zjevuje v tomto světě, činí tak především proto, aby na Sebe upoutal pozornost podmíněných duší hmotného světa. Některé z nich se marně snaží užívat falešného smyslového požitku, zatímco jiné čistě popírají svou opravdovou existenci v duchovním světě; tyto méně inteligentní osoby spadají do kategorií ploduchtivých pracovníků (karmīch) a spekulujících myslitelů (jñānīnů). Nad těmito dvěma kategoriemi jsou transcendentalisté, známí též pod názvem sātvatové neboli oddaní. Oddaný se nezabývá nezřízeným hmotným konáním a nestojí ani o hmotné spekulace. Zato se stále zaměstnává v pozitivní službě Pánu. Tímto způsobem dosáhne nejvyššího duchovního prospěchu, o kterém karmī a jñānī ani nesní.

Protože je Pán svrchovaným vládcem nad hmotnými a duchovními světy, projevuje se také v různých inkarnacích, kterých je prakticky nekonečné množství. Inkarnace jako Brahmā, Rudra, Manu, Pṛthu a Vyāsa jsou inkarnace v rámci hmotného stvoření. Naproti tomu inkarnace jako Rāma, Narasiṁha, Varāha a Vāmana jsou čistě transcendentální. Śrī Kṛṣṇa je však zdrojem veškerých inkarnací a je proto uznáván jako příčina všech příčin.

Svrchovaný Pán, Osobnost Božství, se zjevuje v tisíci podobách a inkarnacích. Účelem těchto inkarnací je tvořit, udržovat a ničit hmotné světy a jelikož jsou tyto inkarnace transcendentální, jsou jejich dobrodružství plná přízně a všem přinesou prospěch. Nejen těm, kteří byli při nich osobně přítomni, ale dokonce i těm, kteří mají to štěstí o těchto transcendentálních skutcích naslouchat.

Mezi všedními příběhy a historkami a mezi transcendentálními skutky Pána je velký rozdíl. V popisech dějin vesmíru se často setkáváme s odkazy na skutky jednotlivých inkarnací Pána. Rāmāyaṇa, Mahābhārata a Purāṇy jsou vlastně záznamy toho, co se dělo v dávných dobách v souvislosti se zábavami těchto inkarnací. Proto jsou tato díla stále svěží; i když jsme je četli již několikrát. Čteme-li si například po celý život z Bhagavad-gīty nebo ze Śrīmad-Bhāgavatamu, stále budeme v této četbě nacházet nové a nové informace. Všední věci mají stále stejnou povahu—jsou statické. Avšak transcendentální věci jsou svojí samotnou podstatou dynamické; duch je totiž dynamický, zatímco hmota je statická. Kdo tedy jednou vyvine chuť pro pochopení transcendentálních věcí, není poslechem těchto vyprávění nikdy unaven. Pozemské náměty nás brzy unaví, zatímco náměty transcendentální nebo náměty o oddané službě jsou stále čerstvé. Slovo uttama-śloka se vztahuje na literaturu, která není zdrojem nevědomosti. Světská literatura se vyznačuje kvalitou nevědomosti, ale transcendentální literatura je jiná, neboť je nad touto kvalitou temna. A její světlo září čím dál více, čím více ji budeme číst a získávat duchovní realizace. Osoby, které mají za to, že jsou již osvobozené, nikdy neuspokojí, když si budou pouze opakovat ahaṁ brahmāsmi. Takto si uměle namlouvat totožnost s Brahmanem se časem změní v otřepanou frázi, a tak pro opravdové uspokojení se tyto osoby obracejí k vyprávění Śrīmad-Bhāgavatamu. Ti, kteří nemají toto štěstí, většinou obracejí svou pozornost na dobrodinství a lidumilnost. Z toho plyne, že māyāvādská filozofie je světská, zatímco filozofie Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu jsou vskutku transcendentální.

Na Śrī Kṛṣṇu, na Osobnost Božství, se v žádném případě nevztahuje nauka o antropomorfismu a zoomorfismu. Teorie, podle které se člověk může stát Bohem prostřednictvím pokání a odříkání, je dnes značně rozšířená, především v Indii. Pán Rāma, Pán Kṛṣṇa, Pán Caitanya Mahāprabhu — ti všichni jsou Osobnost Božství. K tomuto závěru dospěli mudrci a svatí na základě zjevených písem. Té skutečnosti však také využívají někteří nesvědomití lidé k tomu, aby si sami vyrobili vlastní inkarnace. Vymýšlet si inkarnace se stalo všedním jevem, hlavně v Bengálsku. Člověk potřebuje jen nepatrně mystických sil a nějakým kouzlem se může snadno stát Boží inkarnací. Pán Śrī Kṛṣṇa nebyl takovouto inkarnací. Byl opravdu Osobností Božství již od samého počátku Svého zjevení. Před Svou “matkou” se zjevil jako čtyřruký Viṣṇu. Na její žádost pak na Sebe vzal podobu lidského dítěte a ihned se vypravil do Gokuly ke Svému dalšímu oddanému. Stal se tam synem Nandy Mahārāje a Yaśody Māty. Podobně to bylo se Śrī Baladevem, který je protějškem Pána Śrī Kṛṣṇy. I On byl považován za lidské dítě, které se narodilo další ženě Śrī Vasudeva. V Bhagavad-gītě Pán praví, že Jeho zrození a činy jsou transcendentální a že kdo má to štěstí a porozumí transcendentální povaze zrození a činů Pána, bude osvobozen a dostane se zpět do Božího království. To znamená, že už samo poznání o transcendentální povaze zrození a činů Pána Śrī Kṛṣṇy stačí k osvobození. Bhāgavatam popisuje v devíti zpěvech transcendentální povahu Pána a v desátém zpěvu se dozvíme o Jeho vlastních zábavách. To vše poznáme postupnou četbou tohoto díla. Je však důležité, abychom si na samém počátku uvědomili skutečnost, že Pán Svou božskou identitu projevil už na klíně Své matky, že Jeho skutky jsou vždy nadlidské (jako sedmiletý zdvihl horu Govardhan) a že všechny Jeho činy svědčí o tom, že On je Nejvyšší Osobnost Božství. Jeho takzvaný otec, matka a příbuzní Ho přesto vlivem Jeho mystického zahalení považovali za obyčejné lidské dítě. I když vykonal nějaký herkulovský čin, otec a matka si to vysvětlovali po svém. Věrni své rodičovské lásce zůstávali spokojeni v přesvědčení, že On je jejich syn. Mudrci z Naimiṣāraṇyi proto říkají, že zdánlivě se podobá lidské bytosti, ale ve skutečnosti je nejvyšší, všemohoucí Osobností Božství.

Věk Kali není vhodným věkem pro seberealizaci. Mnohem vhodnější byla Satya-yuga, zlatý věk, Tretā nebo Dvāpara-yuga, věk stříbrný a věk měděný. Lidé v Satya-yuze žili sto tisíc let a seberealizaci se mohli věnovat prostřednictvím dlouhých meditací. V Tretā-yuze, kdy se člověk mohl dožít až deseti tisíc let, dosahovali seberealizace vykonáváním obrovských obětí. Ve Dvāpara-yuze, kdy život trval tisíc let, se seberealizace dosáhlo uctíváním Pána. Ale v Kali-yuze, ve věku, který se vyznačuje nejen tím, že se člověk dožije jen sta let, ale i jinými nesnázemi, jsou doporučenými prostředky pro dosažení seberealizace poslech a opěvování svatého jména, slávy a zábav Pána. Mudrci z Naimiṣāraṇyi započali s touto metodou na místě určeném zvláště pro oddané Pána. Rozhodli se, že budou naslouchat zábavám Pána po dobu jednoho tisíciletí. Lidé se z jejich příkladu mají poučit o tom, že pravidelně číst a poslouchat Bhāgavatam je vskutku jediná cesta k seberealizaci. Jiné cesty ke kýženému cíli nevedou a jen s nimi ztrácíme čas. Tento systém Bhāgavata-dharmy kázal Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu a vyjevil přání, že každý, kdo se narodí v Indii, by na sebe měl také vzít tu zodpovědnost a šířit poselství Pána Śrī Kṛṣṇy, zejména poselství Bhagavad-gīty. Jakmile se člověk seznámí s učením Bhagavad-gīty, může začít studovat Śrīmad-Bhāgavatam. To ho dále osvítí v seberealizaci.

Kali-yuga je pro člověka velmi nebezpečným věkem. Ačkoliv je seberealizace vlastně lidským posláním, vlivem neblahého věku člověk na tento vznešený cíl zcela zapomíná. Lidský život se nyní čím dál víc zkracuje. Člověk bude postupně ztrácet paměť, jemnější cit, tělesnou sílu a lepší vlastnosti; soupis nesrovnalostí, které s sebou věk Kali přináší, je ve dvanáctém zpěvu tohoto díla. Pro ty, kteří chtějí tohoto života využít k seberealizaci, se tedy situace jeví jako velice obtížná. Lidé jsou tak zaneprázdněni uspokojováním smyslů, že na seberealizaci ani nepomyslí. Jako nepříčetní mají za to, že žádná seberealizace není zapotřebí. Neuvědomují si, že tento život je jen krátkou chvílí na dlouhé pouti za seberealizací. Celý vzdělávací systém nyní směřuje ke smyslovému požitku. Když se nad tím trochu zamyslíme, dojdeme k závěru, že děti se v tomto věku prakticky úmyslně posílají na jatka takzvaného vzdělání. Obezřetný člověk by se tedy měl mít před vlivem tohoto věku na pozoru, a chce-li opravdu překonat nebezpečný oceán věku Kali, pak je nutné, aby kráčel ve šlépějích mudrců z Naimiṣāraṇyi a stejně jako oni přijal Śrī Sūtu Gosvāmīho či jeho pravého zástupce za kapitána lodi. Touto lodí je vlastně poselství Pána Śrī Kṛṣṇy v podobě Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu.

Náboženství je v podstatě soubor předpisů, které určil Bůh Sám. Kdykoliv se stane, že jsou tyto předpisy hrubě zneužívány či zanedbávány, Nejvyšší Pán se Sám zjevuje, aby předpisy náboženství znovu zavedl. To praví Bhagavad-gītā. Zde se mudrci z Naimiṣāraṇyi po těchto zásadách táží a v průběhu dalších pojednání nalezneme na jejich otázku odpověď. Śrīmad-Bhāgavatam je transcendentální zvuková podoba Osobnosti Božství, a z toho důvodu je také představitelem úplného transcendentálního poznání a náboženských zásad.