Skip to main content

Kapitola čtyřicátá sedmá

Soucit a hněv

Soucit

Když extáze oddané služby vytváří ve spojitosti s Kršnou určitý druh nářku, nazývá se to oddaná služba v soucitu. Podněty pro takovou oddanou službu jsou Kršnovy transcendentální vlastnosti, podoba a činnosti. Tuto extázi oddané služby někdy provází příznaky lítosti, těžkého dýchání, naříkání, padnutí na zem a bití se do prsou. Někdy jsou viditelné příznaky jako lenost, zklamání, ponížení, pokora, úzkost, zasmušilost, dychtivost, neklid, šílenství, smrt, zapomnětlivost, nemoc a iluze. Když oddaný cítí v srdci obavy, že se Kršnovi může stát nějaká nehoda, nazývá se to oddaná služba v zármutku. Takový zármutek je dalším příznakem oddané služby v soucitu.

V desátém zpěvu, šestnácté kapitole, 10. verši Šrímad Bhágavatamu je následující popis: Když Kršna trestal v Jamuně Kálijanágu, velký had se Kršnovi omotal kolem těla, a jakmile všichni pasáčci viděli Kršnu v této situaci, velice je to rozrušilo. Zármutek, rozrušení a strach je zmátly a začali padat na zem. Pasáčci byli pod vlivem iluze, že se Kršnovi může přihodit nějaká nehoda, a proto není divu, že na nich byly vidět tyto příznaky, vždyť Kršnovi věnovali své přátelství, své vlastnictví, své touhy a sami sebe.

Když Kršna vstoupil do řeky Jamuny, kterou Kálija otrávil, matka Jašódá se bála nějakého neštěstí a měla horký dech. Slzy z jejích očí se jí vpíjely do šatů a téměř omdlévala.

Když démon Šankhásura napadal Kršnovy královny jednu po druhé, Pán Baladéva stále více modral.

V Hansadútě je popsána následující událost: Gópí požádaly Hansadútu, aby hledal známky Kršnových lotosových nohou a aby je přijal jako je přijal Brahmá na svou helmici, když ukradl všechny Kršnovy pasáčky. Brahmá litoval své výzvy, poklonil se Kršnovi a jeho helmici poznamenaly otisky Kršnových nohou. Gópí připomněly Hansadútovi, že někdy i velký světec Nárada přichází při pohledu na tyto šlépěje do veliké extáze, a někdy je touží vidět i velcí osvobození světci. „Měl by ses proto velice nadšeně snažit najít otisky Kršnových nohou,“ naléhaly. To je další příklad oddané služby v soucitu.

Zde je příklad, kdy Sahadévu, mladšího bratra Nakuly, velice potěšil pohled na oslnivou zář Kršnových šlépějí: Začal plakat a hlasitě volat, „Matko Mádrí! Kde jsi? Otče Pándu! Kde jsi? Je mi velice líto, že tu nejste a nevidíte otisky Kršnových nohou!“ To je další příklad oddané služby v soucitu.

Oddanou službou bez silného pouta k Pánovi někdy provází smích a jiné příznaky, ale nikdy je neprovází napětí či nářek, což jsou příznaky oddané služby v soucitu. Základem takového soucitu je vždy extatická láska. O předtuše, že se přihodí nějaké neštěstí Kršnovi nebo Jeho milovaným královnám, jsme se již zmínili v souvislosti s Baladévou a Judhišthirou. Takovou předtuchu nezpůsobuje neznalost Kršnových nepochopitelných energií, ale spíše silná láska k Němu. Předtucha neštěstí se ze všeho nejdříve projeví nářkem, ale postupně se vyvine v tak soucitnou láskyplnou extázi, že dostane nový směr a přinese transcendentální potěšení.

Hněv

Objektem extatické láskyplné služby v hněvu je vždy Kršna. V druhém ději, 37. verši Vidagdha-mádhavy vyjadřuje Lalitá-gópí svůj hněv, který způsobil Kršna, když oslovuje Šrímatí Rádhárání následovně: „Má drahá přítelkyně, mé niterné touhy se znečistily. Přijdu proto do Jamarádžových končin. Je mi jen líto, že se Kršna ještě nepřestal smát tomu, jak Tě podvádí. Nevím, jak jsi mohla vložit všechnu svou lásku do tohoto chtivého mladého chlapce z prostředí pastevců.“

Když Džaratí spatřila Kršnu, někdy říkala: „Ó Ty zloději věcí mladých dívek! Jasně na Tobě vidím šaty mé snachy.“ Pak velice hlasitě křičela a obracela se na všechny obyvatele Vrndávany, aby jim řekla, že syn krále Nandy založil požár v rodinném životě její snachy.

Podobnou extatickou lásku v hněvu bylo vidět na Róhiní-déví, když zaslechla zvuk dvou padajících ardžunových stromů, ke kterým byl Kršna přivázán. Všichni v okolí se hned vydali k místu, kde se to přihodilo, a Róhiní-déví využila příležitosti, aby pokárala Jašódu následovně: „Je možné, že umíš dobře dát svému synovi za vyučenou tím, že Ho svážeš provazem, ale proč se nedíváš, je-li tvůj syn na nebezpečném místě? Stromy padají na zem a On se mezi nimi potuluje!“ Hněv Róhiní-déví na Jašódu je příklad extatické lásky v hněvu, který zapříčinil Kršna.

Jednou, když byl Kršna s pasáčky na pastviskách, Jeho přátelé Ho požádali, aby šel do tálavanského lesa, kde sídlil Gardabhásura, démon v podobě osla, a působil tam nepokoje. Kršnovi přátelé chtěli jíst ovoce z lesních stromů, ale nemohli tam jít ze strachu před démonem. Požádali Kršnu, aby tam šel a Gardabhásuru zabil. Kršna to udělal a když se všichni vrátili domů, zpráva o jejich denních činnostech matku Jašódu velice rozrušila, protože chlapci poslali Kršnu samotného do takového nebezpečí v lese Tálavana. Dívala se na hochy velice nahněvaně.

Zde je další příklad hněvu u jedné Rádháráníny přítelkyně: Když Rádhárání nebyla spokojená s Kršnovým chováním a přestala s Ním mluvit, Kršna toho litoval, padl k Jejím lotosovým nohám a prosil o odpuštění. Ani poté však Rádhárání nebyla spokojená a s Kršnou nemluvila. Tehdy Ji jedna Její přítelkyně pokárala následujícími slovy: „Má drahá přítelkyně, dovoluješ, aby Tě míchala měchačka nespokojenosti, co ti tedy mám říci? Jediná rada, kterou Ti mohu dát, je, abys odsud raději okamžitě odešla, protože Tvé špatné chování mi přináší příliš mnoho bolesti. Nemohu snést pohled na Tvé chování, protože máš stále zarudlý obličej, i když se Kršnovo paví pero dotklo Tvých nohou.“

Výše zmíněné stavy nespokojenosti a hněvu v oddané službě se nazývají īrṣyu.

Když Akrúra opouštěl Vrndávanu, některé starší gópí ho káraly následovně: „Ó synu Gándiní, tvá krutost je věhlasnější než dynastie krále Jadua. Odvážíš Kršnu pryč a necháváš nás bez Něho v žalostném stavu. Ještě jsi ani neodjel a životní dech všech gópí již téměř zmizel.“

Když na shromáždění Rádžasúja-jadžni, kterou pořádal Mahárádža Judhišthira, Šišupála urážel Kršnu, nastal rozruch mezi Pánduovci a Kuruovci včetně praotce Bhíšmy. Nakula tehdy řekl velice rozhněván: „Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství a nehty na Jeho nohou zkrášluje světlo zářící z drahokamů na helmicích védských autorit. Ponižuje-li Ho někdo, prohlašuji zde jako Pánduovec, že kopnu do jeho helmice svojí levou nohou a prostřelím ho šípy, které budou stejně dobré jako yama-daṇḍa, Jamarádžovo žezlo!“ To je příklad extatické lásky ke Kršnovi v hněvu.

V transcendentálním hněvu člověk někdy říká sarkastické poznámky, urážlivá slova a vrhá nepříznivé pohledy. Někdy jsou vidět jiné příznaky, jako mnutí rukou, cvakání zubů, sevření rtů, pohybování obočí, škrábání paží, svěšení hlavy, rychlé dýchání, pronášení silných slov, přikyvování, žluto v koutcích očí a třesení rtů. Oči někdy zčervenají a někdy vyblednou. Někdy přijde pokárání a tichost. Všechny příznaky hněvu se mohou rozdělit na dvě skupiny: příznaky základní a vedlejší, neboli stálé a dočasné. Někdy se také jako vedlejší příznaky projeví citové pohnutí, zmatení, pýcha, zklamání, iluze, neschopnost, závist, obratnost, nedbalost a známky těžké práce.

Ve všech těchto náladách extatické lásky se pocit strachu přijímá jako stálý činitel.

Když rozhněvaný Džarásnadha napadl město Mathuru, díval se na Kršnu sarkastickými pohledy. Baladéva tehdy vzal svůj pluh, svou zbraň, a díval se po Džarásnadhovi se zabarvenýma očima.

Ve Vidagdha-mádhavě je pasáž, ve které Šrímatí Rádhárání v rozhněvané náladě oslovuje svou matku Paurnamásí, když Ji obvinila, že chodí za Kršnou. „Má drahá matko,“ řekla Rádhá, „co ti mám říci? Kršna je tak krutý, že Mě často napadne na ulici, a když chci hlasitě křičet, ten chlapec s pavím perem na hlavě Mi okamžitě zakryje ústa, abych nemohla volat o pomoc. A když chci ze strachu před Ním odejít, okamžitě roztáhne paže, aby Mi zabránil v cestě. Když žalostně padnu k Jeho nohám, tak Mě tento nepřítel démona Madhua v hněvivé náladě udeří do obličeje! Matko, pokus se pochopit Mou situaci a nehněvej se na Mne zbytečně. Místo toho Mi prosím řekni, jak se mám chránit před těmito hroznými Kršnovými přepady!“

Mezi současníky se někdy objevují známky hněvivé extáze z lásky ke Kršnovi. Příklad takového hněvu byl vidět v hádce mezi Džatilou a Mukharou. Džatilá byla Rádháránína tchyně a Mukhará byla její prababička. Obě hovořily o Kršnově zbytečném napadení Rádhárání, když šla po ulici. Džatilá řekla: „Ty Mukharo s krutou tváří! Když slyším tvá slova, cítím, jako by mé srdce hořelo v ohni!“ Mukhará dopověděla: „Ty hříšná Džatilo, z tvých slov mám bolení hlavy! Nemůžeš nijak dokázat, že Kršna napadl Rádhárání, dceru mé vnučky Kírtidy.“

Když si jednou Rádhárání sundávala náhrdelník, který Jí dal Kršna, Její tchyně Džatilá řekla přítelkyni: „Má drahá přítelkyně, podívej se na překrásný náhrdelník, který Kršna věnoval Rádhárání. Nyní ho nosí na krku, ale přesto nám chce říkat, že nemá s Kršnou žádné styky. Jednání této dívky přineslo ostudu celé naší rodině!“

Přirozenou závist vůči Kršnovi lidí jako je Šišupála nemůžeme přijímat jako hněvivou extatickou lásku ke Kršnovi.