KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ: Lhostejnost a odloučení

Velký oddaný Uddhava jednou napsal Kršnovi dopis: “Můj drahý Kršno, právě jsem dokončil studium všech druhů filozofických knih a védských veršů o cíli života a za své studie jsem nyní získal jakousi pověst. Mé vědomosti však přes tuto pověst nemají žádný užitek, neboť přestože jsem vychutnal záři védského poznání, nedovedl jsem ocenit zář, vycházející z nehtů na prstech Tvých nohou. Čím dříve má pýcha a védské poznání zmizí, tím lépe!” To je příklad lhostejnosti.

Jiný oddaný se velice toužebně vyjádřil: “Má mysl je velice těkavá a nemohu ji soustředit na Tvé lotosové nohy. Při pohledu na svou neschopnost se začínám stydět a celou noc nemohu spát, protože jsem tím popuzen.”

V Kršna-karnámrtě vysvětluje Bilvamangala Thákura svou roztěkanost následovně: “Můj drahý Kršno, Tvá nezbednost v dětství je tou nejúžasnější věcí ve třech světech. Ty samotný víš, co Tvá nezbednost je, a tak můžeš snadno porozumět mé roztěkané mysli. Víš to Ty a já. Toužím jen vědět, jak mohu soustředit svou mysl na Tvé lotosové nohy.”

Další oddaný vyjádřil svou nestoudnost slovy: “Můj drahý Pane, nehledě na své nízké postavení, se Ti musím přiznat, že mé oči jsou jako černé vosy, které touží být u Tvých lotosových nohou.”

V sedmém zpěvu, čtvrté kapitole, 37. verši Šrímad Bhágavatamu říká velký mudrc Nárada Mahárádžovi Judhišthirovi o Prahládovi Mahárádžovi, který byl oddaným od samého počátku svého života. Důkazem Prahládovy přirozené oddanosti je, že ani když byl malé dítě, nehrál si se svými kamarády, nýbrž neustále chtěl kázat slávu Pána. Bylo to nečinné dítě, protože místo aby se připojil k rozmarným hrám byl neustále v tranzu, kdy meditoval o Kršnovi. Nebylo možné, aby se ho vnější svět dotkl.

Následující citát je o oddaném bráhmanovi: “Tento bráhman je velký odborník v nejrůznějších činnostech. Nevím však, proč se dívá vzhůru, a nehýbe očima. Vypadá to, že jeho tělo je bez pohybu jako loutka. Myslím, že ho okouzlila krása dokonalého hráče na flétnu, Šrí Kršny, a přitahován k Němu jen zírá na černý mrak a vzpomíná na barvu Kršnova těla.” To je příklad, jak oddaný může znetečnět z extatické lásky.

V sedmém zpěvu, čtvrté kapitole, 40. verši Šrímad Bhágavatamu říká Prahláda Mahárádža, že už ve svém dětství, když hlasitě mluvil o slávě Pána, tančil jako nestydatý blázen. A někdy, zcela ponořen v myšlenkách na zábavy Pána, tyto zábavy napodoboval. To je příklad, kdy se oddaný choval téměř jako šílený. Říká se také, že velký světec Nárada miloval Kršnu tak extaticky, že někdy tancoval nahý a někdy celé jeho tělo ustrnulo. Někdy se velice hlasitě smál, někdy hlasitě naříkal, někdy zůstával potichu a někdy se zdálo, že trpí nějakou chorobou, třebaže nemocný nebyl. To je další příklad, kdy se oddaný v extázi oddanosti chová jako blázen.

V Hari-bhakti-sudhódaji se říká, že když si Prahláda Mahárádža myslel, že není hoden předstoupit před Nejvyšší Osobnost Božství, trápil se v tomto velkém oceánu neštěstí. Ronil slzy a ležel na podlaze, jako by byl v bezvědomí.

Studenti velkého oddaného mezi sebou jednou mluvili: “Moji drazí duchovní bratři, když náš duchovní mistr spatřil lotosové nohy Pána, vrhl se do ohně naříkání a kvůli ohni se voda jeho života téměř vypařila. Nalijme nyní do jeho uší nektar svatého jména, ať labuť jeho života může znovu ožít.”

Když Pán Kršna odešel do města Šónitapury bojovat s Bánou, synem Baliho, a usekat mu všechny ruce, Uddhava v odloučení od Kršny myslel na Jeho boj a téměř zcela ustrnul v bezvědomí.

Když oddaný miluje Nejvyšší Osobnost Božství plně, z pocitů odloučení od Pána se mohou projevit následující příznaky: horečnatý stav těla, chřadnutí těla, nedostatek spánku, nepřipoutanost, netečnost, nemocný vzhled, šílenství, bezvědomí a někdy smrt.

O horečnatých stavech těla jednou Uddhava řekl Náradovi: “Můj drahý velký světče, lotosový květ, který je přítelem slunce, nám může způsobit utrpení, oheň v oceánu nás může pálit a démonův přítel Indívara nás může trápit nejrůznějšími způsoby. To nám však nevadí. Nejhorší je, že nás všichni upomínají na Kršnu a to nám způsobuje příliš velké utrpení!” To je příklad horečnatého stavu z odloučení od Kršny.

Někteří oddaní šli navštívit Kršnu v Dvárace. Když byli zastaveni u dveří, řekli: “Můj drahý Kršno, ó příteli Pánduovců, jako labutě milují potápět se ve vodě mezi liliovými květy a zemřely by, kdyby je někdo z vody odnesl, tak si my přejeme být pouze s Tebou. Naše údy se zmenšují a hynou, když nám jsi vzdálen.”

Král Bahuly si i uprostřed pohodlí svého paláce začal myslet, že noci jsou z odloučení od Kršny příliš dlouhé a sužující.

Král Judhišthira jednou řekl: “Kršna, vozataj Ardžuny, je mým jediným příbuzným ve třech světech. Má mysl proto začíná šílet dnem i nocí z odloučení od Jeho lotosových nohou a já nevím, jak se zařídit nebo kam jít, aby se má mysl uklidnila.” To je další příklad nedostatku spánku.

Nějací pasáčci, Kršnovi přátelé, řekli: “Drahý Kršno, ó nepříteli démona Mury, pomysli jen na svého osobního služebníka Raktaku. Při pouhém pohledu na paví pero zavírá oči a již nevěnuje žádnou pozornost kravám. Nechal je na vzdálené pastvině a ani se neobtěžoval, aby vzal svoji hůlku a hlídal je.” To je příklad nevyrovnanosti mysli z odloučení od Kršny.

Když Pán Kršna odešel do hlavního města krále Judhišthiry, Uddhavu tak zasáhl oheň odloučení od Šrí Kršny, že mu z rozpáleného těla tekl pot a slzy z jeho očí, a takto zcela ustrnul.

Když Šrí Kršna opustil město Dváraku hledat drahokam Sjamantaka a pozdě se vracel domů, Uddhava byl tak sklíčený, že se na jeho těle začínaly objevovat známky nemoci. O Uddhavovi se pro jeho intenzívní extatickou lásku ke Kršnovi začalo ve Dvárace říkat, že je šílený. K jeho velkému štěstí se toho dne Uddhavova pověst blázna pevně zakořenila. Jeho šílenství bylo prakticky dokázáno, když odešel na horu Raivataku, aby nepřetržitě pozoroval zhuštěné černé mraky. V rozrušení se k nim začal modlit a svou radost vyjadřoval tím, že se jim klaněl.

Uddhava řekl Kršnovi: “Můj drahý vůdče jaduovské dynastie, Tvoji služebníci ve Vrndávaně na Tebe v noci myslí a nemohou spát. Nyní všichni leží na břehu Jamuny téměř ochrnutí. Zdá se, že jsou téměř mrtví, protože jejich dýchání je velice pomalé.” To je příklad bezvědomí z odloučení od Kršny.

Kršnovi bylo jednou řečeno: “Jsi životem a duší obyvatel Vrndávany, a protože jsi je opustil, všichni služebníci Tvých lotosových nohou trpí. Je to jako kdyby jezera plná lotosových květů vyschla ve žhnoucím horku odloučení od Tebe.” Obyvatelé Vrndávany jsou zde přirovnáváni k jezerům plným lotosových květů, která vyschla za žhnoucího žáru odloučení od Kršny spolu s lotosovými květy jejich životů, a labutě v jezerech, které jsou přirovnávány k vitalitě obyvatel Vrndávany, tam již netouží déle žít. Labutě opouštějí jezera při přílišném teplu. Tato metafora popisuje stav oddaných v odloučení od Kršny.