Skip to main content

Kapitola třicátá sedmá

Podněty ke službě Kršnovi

Kršnova bezpříčinná milost, prach z Jeho lotosových nohou, Jeho prasádam a společnost Jeho oddaných jsou některými podněty k tomu, aby se oddaný zaměstnal v transcendentální láskyplné službě Pánu.

Kršna ukázal svou bezpříčinnou milost, když byl přítomný při odchodu praotce Bhíšmy. Ardžunův děd Bhíšmadéva během bitvy na Kurukšétře ležel před svým odchodem ze světa smrtelníků na posteli z šípů. Když Pán Kršna, Mahárádža Judhišthira a ostatní Pánduovci k Bhíšmadévovi přišli, byl Kršnovi velice vděčný a oslovil bráhmanského vojenského velitele Krpáčárju: „Můj drahý Krpáčárjo, podívej se na úžasnou bezpříčinnou milost Pána Kršny! Jsem nanejvýš ubohý a nemám žádné dobré vlastnosti. Postavil jsem se proti Kršnovu nejdůvěrnějšímu příteli Ardžunovi, a dokonce jsem se ho snažil zabít ! Mám tolik špatných vlastností, ale Pán je ke mně přesto tak laskavý, že za mnou přišel v posledním okamžiku mého života. Je hoden toho, aby Ho uctívali všichni velcí mudrci, a přesto je tak milostivý, že se přišel podívat na ohavného člověka jako jsem já.“

Zvuk Kršnovy flétny, Jeho troubení, Jeho úsměv, otisky Jeho nohou na zemi, transcendentální vůně Jeho těla a nový mrak na obloze jsou také někdy podněty k extatické lásce ke Kršnovi.

Ve Vidagdha-mádhavě je psáno: „Když Kršna hrál na flétnu, Baladéva pohnutě zvolal: ,Jen se podívejte, jak Indra, král nebes, když zaslechl transcendentální zvuk Kršnovy flétny, pláče ve svém nebeském království! Jeho slzy padají na zem a díky nim Vrndávana vypadá, jako by se stala nebeským sídlem polobohů.̀“

Extatickou lásku ke Kršnovi, známou jako anubhāva, doprovázejí následující příznaky: člověk se začne věnovat výhradně službě Pánu a pozorně a věrně vykonává Jeho nařízení; přestane být rozrušovaný a závistivý v naprosté transcendentální láskyplné službě Pánu a začne se přátelit s oddanými Pána, kteří Pánu věrně slouží. Všechny takové příznaky se nazývají anubhāva, extatická láska.

Prvním příznakem anubhávy je zaměstnat se určitým druhem služby a dobrým příkladem je Kršnův služebník Dáruka, který ovívá Kršnu čámarou, vějířem z ohonu. Při této službě ho naplňovala extatická láska a její příznaky se projevily na jeho těle. Dáruka však bral svou službu tak vážně, že všechny projevy extatické lásky potlačil a považoval je za překážky své službě. Příliš se o tyto projevy nestaral, třebaže se objevily samy od sebe.

V desátém zpěvu, osmdesáté šesté kapitole, 38. verši Šrímad Bhágavatamu stojí, jak Šrutadévu, bráhmana z Mithily v severní Indii, přemohla taková radost jakmile uviděl Kršnu, že se okamžitě po pokloně Jeho lotosovým nohám postavil a začal tančit s rukama nad hlavou.

Jeden z Kršnových oddaných Ho jednou oslovil takto: „Můj drahý Pane, třebaže nejsi profesionální tanečník, svým tancem jsi nás tak ohromil, že jsme poznali, že jsi mistrem tanečnického umění. Musel ses tanci naučit přímo od bohyně lásky.“ Když oddaný tančí v extatické lásce, projeví se příznaky nazývané sāttvika. Sāttvika znamená, že přicházejí z transcendentální úrovně. Nejsou to příznaky hmotných pocitů, pocházejí skutečně od duše.

V desátém zpěvu, osmdesáté páté kapitole, 38. verši Šrímad Bhágavatamu říká Maharádža Paríkšit, že Bali Mahárádža po odevzdání všeho lotosovým nohám Vámanadévy okamžitě uchopil lotosové nohy Pána a přitiskl si je k srdci. Přemožen radostí projevil všechny příznaky extatické lásky, měl slzy v očích a zalknutý hlas.

Tyto projevy extatické lásky zahrnují také mnoho vedlejších příznaků, jako je radost, chřadnutí, tichost, zklamání, zasmušilost, úcta, zamyšlenost, vzpomínání, pochybovačnost, důvěra, dychtivost, lhostejnost, roztěkanost, nestoudnost, stydlivost, netečnost, iluze, šílenství, hrůza, rozjímání, snění, nemoc a příznaky smrti. Když oddaný potká Kršnu, objeví se příznaky radosti, pýchy a vytrvalosti, a když cítí velké odloučení od Kršny, začnou převažovat příznaky hrůzy, nemoci a smrti.

V prvním zpěvu, jedenácté kapitole, 5. verši Šrímad Bhágavatamu stojí, že když se Pán Kršna vrátil z Kuruovského bitevního pole do svého domova ve Dvárace, všichni její obyvatelé s Ním začali mluvit, stejně jako děti láskyplně mluví se svým otcem po jeho návratu z cizích zemí. To je příklad radosti.

Když Bahulášva, král Mithily, uviděl Kršnu ve svém paláci, rozhodl se projevit svou úctu tak, že se Mu alespoň stokrát pokloní, ale pocity lásky ho tak přemohly, že při první pokloně zapomněl na své postavení a nemohl se znovu zvednout.

Ve Skanda Puráně říká oddaný Kršnovi: „Můj drahý Pane, jako žár slunce vypařuje vodu ze země, tak stav mé mysli kvůli odloučení od Tebe vysušil půvab mé tváře a těla.“ To je příklad chřadnutí v extatické lásce.

Když král nebes Indra uviděl boha Slunce, vyjádřil své zklamání: „Můj drahý bože Slunce, tvá sluneční záře je velice slavná, protože dosahuje na lotosové nohy Pána Kršny, vládce jaduovské dynastie. Mám tisíc očí, ale ukázalo se, že jsou k ničemu, protože nemohou ani na okamžik spatřit lotosové nohy Pána.“

Uctivá oddanost k Pánu postupně vzroste a přemění se v extatickou lásku, pak v náklonnost a pak v pouto. V desátém zpěvu, třicáté osmé kapitole, 6. verši Šrímad Bhágavatamu Akrúra říká: „Dnes jdu navštívit Pána Kršnu, a proto vše nepříznivé již bylo překonáno. Nyní je můj život úspěšný, protože budu moci složit poklony lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství!

Jiný oddaný v uctivé extatické náklonnosti jednou řekl: „Kdy přijde den, kdy budu moci jít na břeh Jamuny a spatřit Šrí Kršnu, jak si tam hraje jako pasáček?“

Neubývá-li extatické lásky a je-li očištěna od všech pochybností, oddaný dosáhne úrovně nazývané stálá láska ke Kršnovi. Na této úrovni se všechny projevy zármutku oddaného nazývají anubhāva neboli extatické láskyplné příznaky.

Bali Mahárádža cítil příznaky extatické náklonnosti s úctou a vyjádřil je následovně: „Můj drahý Pane, potrestal jsi mě a zároveň jsi mi ukázal svou bezpříčinnou milost. Můj závěr je takový, že když jsem se odevzdal Tvým lotosovým nohám, nebudu nikdy rozrušen žádnými životními podmínkami. Dáš-li mi příležitost užívat si všech jógových dokonalostí nebo uvrhneš-li mě do nejhrůznějších podmínek pekelného života, nikdy nebudu rozrušen.“

Poté, co Kršna navštívil Baliho Mahárádžu, řekl Uddhavovi: „Můj drahý příteli, jak mohu popsat slavnou povahu Baliho Mahárádži, syna Viróčany? Proklel i krále surů (polobohů) a Já jsem ho oklamal v inkarnaci Vámany, připravil ho o nadvládu nad vesmírem a ještě jsem ho kritizoval, že nesplnil svůj slib, ale i přesto jsem ho právě nyní viděl v Jeho království, jak vroucně vyjadřuje svou lásku ke Mně.“

* Bali byl král démonů, kteří vyhráli bitvu proti polobohům a dobyli téměř celý vesmír. Když se polobozi modlili o pomoc, Pán se zjevil jako Vámanadéva, trpasličí bráhman, a požádal Baliho o tři kroky země. Bali souhlasil a Vámana svými prvními dvěma kroky překročil všechny světy. Pak chtěl vědět, kam má šlápnout svým třetím krokem. Bali sklonil vlastní hlavu pod Pánovu nohu a tak se z něj stal mahājana neboli velký oddaný.

Když pocity lásky zesílí, říká se jim pouto. V takovém stavu náklonnosti člověk nemůže snést odloučení od Kršny ani na okamžik.

Jeden oddaný řekl Kršnovu sluhovi Dárukovi: „Můj drahý Dáruko, není to nic zvláštního, když z odloučení od Kršny celý zdřevěníš. Pokaždé, když jakýkoliv oddaný spatří Kršnu, jeho oči se naplní slzami a v odloučení od Něj ustrne a stojí jako dřevěná loutka, podobně jako ty. Na tom není nic neobvyklého.“

Jeden citát se zmiňuje o Uddhavových příznacích lásky. Když viděl Pána Kršnu, v jeho očích se objevily slzy a vytvořily řeku, která stékala do moře Kršny složit poklonu, jako manželka skládá poklonu svému manželovi. Když mu naskákala husí kůže, vypadal jako květ kadamba, a když začal skládat modlitby, vypadal zcela odlišně než ostatní oddaní.

Když se náklonnost projeví přímou radostí a utrpením, nazývá se přitažlivost. Je-li člověk takto přitahován v extatické lásce, může se chladně postavit všemožným nepřízním osudu. Takový oddaný se nenechá připravit o transcendentální láskyplnou službu Pánu ani za cenu smrti. Slavným příkladem takové extatické lásky je král Paríkšit. Byl připraven o celé království, které se rozprostíralo po celém světě, a během sedmi dnů, které mu zbývaly do jeho smrti, nevypil ani kapku vody, ale přesto nebyl ani v nejmenším rozrušen, protože se oddával naslouchání o transcendentálních zábavách Pána od Šukadévy Gósvámího. Právě naopak — ve společnosti Šukadévy Gósvámího pociťoval přímou transcendentální extatickou radost.

Jeden oddaný se důvěrně svěřil: „Obdržím-li kapku milosti Šrí Kršny, budu zcela bezstarostný i v ohni nebo uprostřed oceánu. Budu-li však o Jeho bezpříčinnou milost připraven, pak budu jen terčem popichování, i kdybych se stal králem Dváraky.“

Extatické pouto oddaných jako Maharádža Paríkšit a Uddhava se zakládá na náklonnosti, a ve stavu náklonnosti se projeví pocity přátelství. Když byl Uddhava zbaven všeho hmotného znečištění a spatřil Pána, zalklo se mu hrdlo a nemohl mluvit. Objímal Pána pouhými pohyby obočí. Velcí učenci rozdělují takovou extatickou lásku na dvě skupiny — přičítání a odčítání. Nestýká-li se oddaný s Pánem přímo, nazývá se to odčítání. V tomto láskyplném stavu člověk neustále upoutává svou mysl na lotosové nohy Pána. Oddaný začne velice toužit, aby se dozvěděl o transcendentálních vlastnostech Pána. Nejdůležitější věcí pro takového oddaného je dosáhnout Pánovy společnosti.

V Nrsinha Puráně je prohlášení o králi Ikšvákuovi, které znázorňuje tuto úroveň extatické lásky. Krále Ikšvákua začal kvůli jeho velké náklonnosti ke Kršnovi velice přitahovat černý mrak, černý srnec, srncovy černé oči a lotosový květ, který se vždy přirovnává k očím Pána. V desátém zpěvu, třicáté osmé kapitole, 10. verši Bhágavatamu Akrúra uvažuje: „Jelikož se Pán nyní zjevil, aby zmenšil utrpení světa, a Jeho transcendentální tělo je nyní viditelné očima všech; není to snad naprostá dokonalost našich očí, když Ho vidíme před sebou?“ Jinými slovy Akrúra poznal, že dokonalost očí je dovršena, když člověk může spatřit Pána Kršnu. Když byl Kršna přítomný na Zemi, všichni, kteří Ho spatřili, jistě dosáhli dokonalosti zraku.

V Kršna-karnámrtě, kterou napsal Bilvamangala Thákura, je projev touhy v extatické lásce: „Jaká bída, můj drahý Kršno, ó příteli těch, kteří již nemají naději! Ó milostivý Pane, jak mohu přežít tyto nevděčné dny, kdy Tě nemohu vidět?“ Podobné pocity vyjádřil Uddhava, když psal dopis Kršnovi. Řekl: „Můj drahý Nejvyšší králi Vradži, pohled na Tebe je nektar pro oči a jsem neustále mrzutý, nemohu-li spatřit Tvé lotosové nohy a zář Tvého těla. V této situaci se mi nedostává klidu. Každý okamžik odloučení od Tebe pociťuji jako mnoho dlouhých let.“

V Kršna-karnámrtě se také říká: „Můj drahý Pane, jsi oceánem milosti. S rukama položenýma na hlavě se před Tebou klaním se vší pokorou a upřímností. Modlím se k Tobě, můj Pane. Pokropil bys mě laskavě trochou vody svého pohledu? To mi přinese velké uspokojení.“

Oddaný Pána Kršny řekl: „Když dokonce ani Šašišékhara (Šiva) Tě nemůže spatřit, jakou možnost mám já, jenž jsem nižší než obyčejný červ? Dělal jsem jen samé špatnosti. Vím, že nejsem hoden skládat Ti své modlitby, ale protože jsi znám jako Dínabandhu, přítel pokleslých, pokorně se modlím, abys mě laskavě očistil paprskem svého transcendentálního pohledu. Vykoupu-li se důkladně ve Tvém milostivém pohledu, pak mohu být zachráněn. Proto Tě prosím, můj Pane, abys na mě milostivě pohlédl.“