Zaplavující extatickou lásku (vyabhicāri-bhāva) vyjadřují určité tělesné příznaky. Co do počtu je jich třicet tři a jsou následující: zklamání, naříkání, pokora, pocit viny, únava, omámení, pýcha, pochyby, obavy, citové pohnutí, šílenství, zapomnětlivost, nemoc, zmatek, smrt, lenost, netečnost, ostych, zatajování, vzpomínání, argumentativnost, úzkost, zamyšlenost, odolnost, štěstí, dychtivost, násilí, domýšlivost, závist, nestoudnost, závrať, ospalost a bdělost.

Když je člověk nucen udělat něco zakázaného nebo nemůže-li jednat správným způsobem, lituje toho a cítí se zahanben. Tehdy se dostaví pocit zklamání. Při takovém zklamání člověk začne být velice úzkostlivý, roní slzy, mění se mu barva pleti, cítí pokoru a těžce dýchá.

Když se zdálo, že se Kršna při trestání hada Káliji utopil v otrávené vodě Jamuny, Nanda Mahárádža oslovil Jašódu déví: „Má drahá choti, Kršna zmizel hluboko pod vodou a nám již není zapotřebí udržovat dál svá těla, která jsou plná hříšných činností! Skočme také do otrávené vody Jamuny a odčiňme tím hříšné činy svých životů!“ To je případ silného otřesu, kdy oddaný cítí velké zklamání.

Když Kršna opustil Vrndávanu, Jeho důvěrný přítel Subala se rozhodl odejít také. Subala odcházel a myslel na to, že bez Kršny již ve Vrndávaně není žádná radost. Včely odletí z květiny, která již nedává žádný med, a Subala podobně opustil Vrndávanu, když shledal, že zde již nemůže vychutnávat žádnou transcendentální radost.

V Dána-kéli-kaumudí oslovuje Šrímatí Rádhárání jednu ze svých přítelkyň: „Má drahá přítelkyně, když nemohu naslouchat o transcendentálních činnostech Kršny, bylo by pro Mě lepší, abych ohluchla, a když Ho nyní nemohu spatřit, bylo by lepší, abych byla slepá.“ To je další případ zklamání z odloučení od Kršny.

V Hari-vanše říká Satjabhámá, jedna z Kršnových královen ve Dvárace, svému manželovi toto: „Můj drahý Kršno, když jsem slyšela, jak před Tebou Nárada opěvoval Rukminí, chápu, že o mně není zapotřebí vůbec mluvit!“ To je případ zklamání způsobeného závistí. Rukminí a Satjabhámá měly stejného manžela a jelikož byl Kršna manželem obou, přirozeně cítily nějakou ženskou závist. Když Satjabhámá uslyšela o slávě Rukminí, záviděla jí a byla zklamaná.

V desátém zpěvu, padesáté první kapitole, 47. verši Šrímad Bhágavatamu stojí: „Můj drahý Kršno, nemohu říci, že pouze ostatní jsou pohroužení do hmotného bytí. I já jsem velice spoutaný hmotným pojetím života. Mám vždy velkou starost o svou rodinu, domov, manželku, bohatství, zemi a království. Tolik jsem tímto hmotným ovzduším zešílel — říkám si nyní, že jsem si jednoduše zničil život.“ Tento citát dává příklad zklamání způsobeného nářkem.

Podle Bharaty Muniho je zklamání nepříznivé, ale jiní učenci uvádějí, že zklamání je v náladě neutrálnosti a je ochranou extatické oddané lásky.

Nedosáhne-li člověk vytouženého životního cíle, nedokončí-li své povinnosti, nachází-li se v nepříjemných podmínkách a cítí-li se vinen — v takových případech se říká, že člověk naříká.

Naříkající člověk se začne dotazovat, být zamyšlený, uplakaný, lítostivý a těžce dýchat. Jeho tělesná barva se změní a vyschne mu v ústech.

Jeden starší Kršnův oddaný Ho oslovil: „Můj drahý Kršno, ó hubiteli démona Aghy, mé tělo je nyní stářím churavé. Nemluvím příliš plynně, hlas se mi chvěje, má mysl není silná a často zapomínám. Můj drahý Pane, ty jsi však jako měsíční svit a jediné, co mne skutečně rmoutí, je, že nemám dostatečnou touhu ochutnat Tvoji příjemnou zář a nepokročil jsem proto ve vědomí Kršny.“ Je to případ nářku z neschopnosti dosáhnout vytouženého cíle.

Jeden oddaný řekl: „Dnešní noci jsem snil o tom, jak trhám v zahradě různé květiny a zamýšlím udělat Kršnovi girlandu. Jsem ale nešťastný — můj sen znenadání skončil a já jsem nemohl dosáhnout svého vytouženého výsledku!“ Tento citát je příkladem nářku plynoucího z nesplnění vlastních povinností.

Když Nanda Mahárádža uviděl svého nevlastního syna Kršnu v rozpacích při Kansově oběti, řekl: „Jsem nešťastný, že jsem nedržel svého syna zavřeného v pokoji. Naneštěstí jsem Ho přivezl do Mathury a nyní vidím, že se musí vypořádat s ohromným slonem jménem Kuvalaja. Je to jako by Měsíc Kršny zatemnil stín Země.“ To je příklad nářku způsobeného nepříznivými podmínkami.

V desátém zpěvu, čtrnácté kapitole, 9. verši ve Šrímad Bhágavatamu říká Brahmá: „Můj drahý Pane, podívej se na mou zpupnost! Jsi neomezený, jsi původní Osobnost Božství a Nadduše. Vládneš nejdokonalejším iluzorním energiím! Jen pohleď na mou zpupnost! Chtěl jsem Tě předčít svou vlastní silou a na své mizivé schopnosti jsem byl velice pyšný. Stejně tak jako pouhá jiskra z ohně nemůže ohni nijak uškodit, ani má iluzorní síla neměla žádný účinek, když soupeřila s Tvou vyšší iluzorní silou. Teď vidím, že jsem nanejvýš nedůležitý, a myslím, že jsem ta nejzbytečnější bytost.“ To je příklad nářku způsobeného dopuštěním se přestupku.

Pocit slabosti způsobený utrpením, strachem nebo přestupky se nazývá pokora. V pokorném rozpoložení začne být člověk hovorný, malého srdce, nečisté mysli, plný úzkosti a nečinný.

V desátém zpěvu, padesáté první kapitole, 57. verši Šrímad Bhágavatamu říká král Mučukunda: „Můj drahý Pane, věčně se trápím za své špatné činy v minulosti. Neustále trpím kvůli svým hmotným touhám, ale hmotné požitky přesto mé smysly nikdy neuspokojí. Díky Tobě se teď však nacházím v mírumilovném rozpoložení, neboť jsem se odevzdal Tvým lotosovým nohám, kde není nářek, strach a smrt. Ó nejvyšší ochránče, nejvyšší duše! Ó nejvyšší vládče! Ochraň mě prosím. Jsem ve velikých rozpacích.“ Mučukundův citát je příkladem pokory pramenící z velice nepříjemných podmínek hmotného bytí.

Když Uttaru zasáhla brahmástra Ašvatthámy, začala se bát, že ztratí své dítě — Mahárádžu Paríkšita, který byl v jejím lůně. Okamžitě se odevzdala Kršnovi a řekla: „Můj drahý Pane, zachraň laskavě mé dítě! Nevadí mi, zabije-li Ašvatthámova brahmástra mě.“ To je případ pokory způsobené strachem.

V desátém zpěvu, čtrnácté kapitole, 10. verši Šrímad Bhágavatamu Brahmá říká: „Ó neomylný! Narodil jsem se v kvalitě vášně, a proto jsem zpyšněl z toho, že jsem stvořitelem hmotného světa. Má falešná pýcha byla jako temnota, ve které jsem oslepl. Ve své zaslepenosti jsem soupeřil s Tebou, s Nejvyšší Osobností Božství. Můj drahý Pane, přestože jsem stvořitelem vesmíru, jsem Tvůj věčný služebník. Měj se mnou proto prosím vždy soucit a odpusť mi.“ To je další případ pokory, pramenící z toho, že se Brahmá dopustil přestupku.

Někdy přijde pokora z ostychu. Když například Kršna ukradl šaty gópím, které se koupaly v řece, prosily Ho všechny, aby na nich nepáchal takové bezpráví. Gópí Ho oslovily: „Drahý Kršno, víme, že jsi synem Nandy Mahárádži a že jsi nejmilovanější z celé Vrndávany, a i my Tě máme velice rády! Proč nám však způsobuješ takové nepříjemnosti? Vrať nám laskavě naše šaty. Podívej, jak se třeseme a jak je nám zima!“ Tuto pokoru způsoboval stud, že byly nahé před Kršnou.

When a person blames himself for committing an inappropriate action, his feeling is called guilt.

Šrímatí Rádhárání jednoho dne stloukala pro Kršnu smetanu. Náramky na Jejích rukou se při tom točily a zpívala svaté jméno Kršny. Znenadání si pomyslela: „Zpívám svaté jméno Kršny a Moji nadřízení — Má tchyně a Má švagrová — Mě mohou slyšet!“ Při těchto myšlenkách přišla na Rádhárání velká úzkost. Je to případ pocitu viny z oddanosti ke Kršnovi.

Šrímatí Rádhárání s nádhernýma očima šla jednoho dne do lesa natrhat nějaké květiny a připravit pro Kršnu girlandu. Když sbírala květy, začala se bát, že Ji někdo může vidět, a pocítila trochu únavu a slabost. To je případ pocitu viny způsobeného prací pro Kršnu.

V Rasa-sudhákaře je pasáž, kde se říká, že když Rádhárání strávila noc s Kršnou, zeslábla tak, že nebyla schopna vstát z postele. Když Ji Kršna uchopil za ruku, aby Jí pomohl, Rádhárání se cítila vinná, že s Ním strávila noc.

Člověk cítí únavu po dlouhé cestě pěšky, po tanci a po sexuální činnosti. Tento druh únavy provázejí závratě, pocení, nečinnost údů, zívání a těžké dýchání.

Jašódá jednoho dne honila Kršnu po dvorku, protože se dopustil přestupku. Po chvíli se velice unavila, potila se a vlasy se jí rozpustily. To je případ únavy, kterou způsobilo příliš mnoho práce.

Všichni Kršnovi přátelé-pasáčci někdy i s Balarámou tančili při různých obřadech. Na krku se jim houpaly girlandy a začali se potit. Z extatického tance jim zvlhla celá těla. To je případ únavy způsobené tancem.

V desátém zpěvu, třicáté třetí kapitole, 20. verši Šrímad Bhágavatamu se říká, že gópí se po milostných pletkách s Kršnou a po tančení, objímání a líbání někdy cítily velice unavené a Kršna jim ze své bezpříčinné milosti hladil svýma lotosovýma rukama tváře. To je případ únavy způsobené námahou při tanci rāsa.

Když člověk začne být domýšlivý a pyšný z pití omamných nápojů nebo z velkého chtíče, začne mu selhávat hlas, oči mu otečou a na těle se objeví příznaky zrudnutí. V Lalita-mádhavě je napsáno, že Šrí Balaráma omámený pitím přílišného množství medu začal jednou oslovovat mravence: „Ó králové mravenců! Proč se schováváte v dírách?“ Oslovil tehdy také krále nebes: „Ó králi Indro! Hračko v rukách Sačí! Proč se směješ? Jsem teď připraven zničit celý vesmír a vím, že se na Mě Kršna hněvat nebude.“* Pak oslovil Kršnu: „Můj drahý Kršno, řekni Mi okamžitě, proč se celý svět třese a proč se měsíc protáhl! Ó vy členové Jaduovské dynastie, proč se Mi smějete? Vraťte Mi prosím Mé nápoje vyrobené z medu květu kadamba!“ Šríla Rúpa Gósvámí se modlí k Pánu Balarámovi, aby byl s námi všemi potěšen, když mluví jako opilý.

Opilý Balaráma se cítil unaven a ulehl ke spánku. Když se vznešené osobnosti cítí omámené, obvykle ulehnou, zatímco obyčejní lidé se v opilosti smějí a zpívají a nízcí lidé používají vulgárního jazyka a někdy křičí. Omámení se projeví různě podle věku a mentality. Šríla Rúpa Gósvámí již v dalších podobných popisech nepokračuje, protože nejsou zapotřebí.

Dále je uveden popis příznaků omámení u Šrímatí Rádhárání, když spatřila Kršnu. Někdy chodila sem a tam, někdy se smála, někdy si zakrývala obličej, někdy mluvila aniž to dávalo nějaký smysl, a někdy se modlila ke svým společnicím gópím. Když gópí na Rádhárání tyto příznaky uviděly, začaly si mezi sebou říkat: „Rádhárání je omámená z toho, že viděla Kršnu!“ To je případ extatické lásky v omámení.

Pýcha se může v extatické lásce projevit následkem přílišného bohatství, vytříbené krásy, přepychového sídla nebo dosažení vysněného cíle. Člověk se také považuje za pyšného tehdy, když se nestará o to, že ho ostatní zavrhují.

Bilvamangala Thákura řekl: „Můj drahý Kršno, opouštíš mě a silou se dostáváš z mých pout. Tvá síla na mě však zapůsobí jedině tehdy, budeš-li schopen odejít i z mého srdce.“ To je příklad pocitu pýchy v extatické lásce ke Kršnovi.

Během tance rāsa, když Rádhárání odešla a Kršna se Ji vydal hledat, Ho jedna drahá přítelkyně Rádhárání oslovila: „Můj drahý Kršno, velice ses věnoval naší Rádhárání a nyní jsi opustil všechny ostatní gópí, abys Ji hledal. Dovol mi se Tě zeptat, jak chceš, aby se k Tobě chovala?“ To je případ pocitu pýchy na ojedinělou krásu.

Rádhárání v sobě někdy cítila pýchu a řekla: „Ačkoliv pasáčci dělají pro Kršnu pěkné květinové girlandy, když Mu předložím girlandu Já, strne v údivu, okamžitě ji přijme a položí si ji na srdce.“

Podobně v desátém zpěvu, druhé kapitole, 33. verši Šrímad Bhágavatamu říká Brahmá: „Můj drahý Madhusúdano, Tvoji čistí oddaní skutečně cítí Tvé extatické přátelství a tak je nikdy neporazí nepřátelé. Vědí, že je vždy chráníš, a tak se mohou přenést nad hlavami svých nepřátel bez nejmenších starostí.“ Jinými slovy: kdo se zcela odevzdal lotosovým nohám Pána, je vždy pyšný, že je schopen porazit všechny nepřátele.

Jeden tkadlec v Mathuře oslovil Kršnu následovně: „Můj drahý králi Vrndávany, tolik jsem zpyšněl ze Tvé bezpříčinné milosti, kterou mi dáváš, že ani nepočítám s milostí Pána Vaikunthy, kterou mnozí světci hledají v hluboké meditaci.“ Jinak řečeno, ačkoliv jógíni a velcí světci sedí a meditují o Pánu Višnuovi na Vaikuntě, oddaný Kršny je tak pyšný, že nepovažuje takovou meditaci za příliš hodnotnou. Pocit pýchy způsobuje to, že člověk dosáhl nejvyššího životního cíle — Kršny.

Když Brahmá ukradl Kršnovi všechna telata, krávy a pasáčky, snažil se odejít pryč. Znenadání však začal o celé své krádeži pochybovat a začal se svýma osmi očima rozhlížet do všech stran. Brahmá má čtyři hlavy, a proto má osm očí. To je příklad pochybností v extatické lásce, které byly způsobené kradením.

Podobně Akrúra jen pro potěšení Kršny ukradl syamantaka maṇi, kámen, který může vytvořit neomezené množství zlata, ale později své krádeže litoval. Je to další případ extatické lásky ke Kršnovi v pochybnostech způsobených kradením.

Když král nebes Indra způsobil, že na vradžskou zemi tekly proudy deště, dostal radu, aby se odevzdal lotosovým nohám Kršny. V tom okamžiku Indrův obličej ztemněl pochybnostmi.

Když je člověk rozrušen v srdci při pohledu na blesk na nebi nebo na divoké zvíře nebo při zaslechnutí hřmotného zvuku, říká se, že má obavy. Má-li člověk obavy, snaží se uchýlit k někomu do bezpečí. Mohou mu vstávat vlasy na hlavě, jeho tělo se může třást, někdy se dopouští chyb a někdy ustrne.

Následující citát je z Padjávalí: „Můj drahý příteli, Kršna žije v Mathuře v démonské společnosti pod nadvládou krále démonů Kansy; způsobuje mi to velké obavy.“ Je to případ obav v extatické lásce, že Kršnovi hrozí nějaké nebezpečí.

Když se Vršásura objevil ve Vrndávaně jako býk, všechny gópí měly veliký strach. Byly zmatené a začaly objímat stromy tamāla. To je případ strachu způsobeného divokým zvířetem, hledání úkrytu a současného vzpomínání na Kršnu v extatické lásce. Když matka Jašódá zaslechla ve vrndávanském lese řev šakalů, začala být velice opatrná, aby měla Kršnu neustále pod dozorem, neboť měla strach, že mohou Kršnu napadnout. To je případ strachu v extatické lásce ke Kršnovi způsobeného hrozivým zvukem. Tento druh strachu se poněkud liší od skutečného strachu. Když se člověk něčeho bojí, může ještě myslet na minulost a na budoucnost, ale je-li to extatický druh obav, není na takové myšlenky čas.

Silné pocity způsobuje něco velice drahého, něco velice odporného, oheň, silný vítr, prudký déšť, přírodní pohromy, pohled na velkého slona nebo na nepřítele. Způsobuje-li tyto pocity pohled na něco velice drahého, člověk mluví velmi rychle a užívá laskavá slova. Způsobuje-li vzrušení pohled na něco odporného, pak člověk hlasitě křičí. Způsobuje-li vzrušení pohled na oheň, snaží se utéci. Může se také dostavit třesení těla, zavírání očí a slzení. Způsobuje-li emoce silný vítr, člověk se snaží velice rychle utíkat a mne si oči. Je-li člověk rozrušen deštěm, vezme si deštník a jeho tělo je v napětí. Při vzrušení z nenadálé pohromy ztratí tvář člověka barvu, ustrne údivem a třese se mu tělo. Způsobuje-li jeho neklid zahlédnutí slona, člověk skáče, projevuje různé známky strachu nebo se neustále ohlíží. Způsobuje-li tento pocit přítomnost nepřítele, hledá smrtící zbraň a snaží se uniknout.

Když se Kršna vrátil z vrndávanského lesa, pro matku Jašódu znamenal pohled na syna tak silné citové pohnutí, že jí z ňader začalo téci mléko. To je případ rozrušení způsobeného pohledem na někoho velice drahého.

V desátém zpěvu, dvacáté třetí kapitole, 18. verši Šrímad Bhágavatamu poučuje Šukadéva Gósvámí krále Paríkšita: „Můj drahý králi, manželky bráhmanů velice poutalo opěvování Kršny a vždy si přály dostat možnost Ho vidět. Když zaslechly, že je Kršna nedaleko, toužily Ho spatřit a okamžitě opustily své domovy.“ To je příklad vzrušení způsobeného přítomností někoho velice drahého.

Když Kršna povalil démonskou čarodějnici Pútanu a zabil ji, matka Jašódá se velice podivovala a začala bědovat: „Co se děje? Co se děje?“ Když uviděla, že Kršna, její drahé dítě, si hraje na hrudi mrtvé démonice, nevěděla, co má dělat, a začala chodit sem a tam. To je případ vzrušení způsobeného pohledem na něco hrůzného.

Když Kršna vyvrátil dva ardžunové stromy a Jašódá uslyšela zvuk padajících stromů, přemohlo ji vzrušení a jen upřeně hleděla vzhůru, jelikož byla příliš zmatená a nevěděla, co má dělat. To je případ citového pohnutí po zaslechnutí hřmotného zvuku.

Když ve Vrndávaně došlo k lesnímu požáru, všichni pastevci se shromáždili a zoufale žádali Kršnu, aby je ochránil. To je případ vzrušení způsobeného ohněm.

Jednou se přihnal démon Trnávarta v podobě větrné smrště a spolu s velice těžkými stromy odnášel Kršnu pryč. V té chvíli neviděla matka Jašódá svého syna a tak ji to rozrušilo, že začala chodit sem a tam. To je příklad pohnutí způsobeného prudkým větrem.

V desátém zpěvu, dvacáté páté kapitole, 11. verši Šrímad Bhágavatamu je popis toho, jak Indra spustil prudké přívaly deště na Vrndávanu. Všechny krávy a pastevce tak sužoval vítr a zima, že se všichni sešli, aby se uchýlili k lotosovým nohám Kršny. To je příklad rozrušení prudkým deštěm.

Když byl Kršna ve vrndávanském lese, strhlo se prudké krupobití a starší lidé Mu nakázali: „Kršno, teď se nehýbej! Dokonce ani lidé silnější a starší než jsi Ty, se nemohou pohnout a Ty jsi jenom malý chlapec. Prosíme, zůstaň stát!“ To je příklad vzrušení způsobeného prudkým krupobitím.

Když Kršna trestal Káliju v otrávené vodě Jamuny, matka Jašódá začala vzrušeně mluvit: „Ó pohleďte, zdá se, že se třese zem! Vypadá to jako zemětřesení a po obloze létají kapky sem a tam! Můj drahý syn skočil do otrávené vody Jamuny. Co mám teď dělat?“ To je případ vzrušení pramenícího z přírodní katastrofy.

Když při Kansově oběti napadli Kršnu velcí sloni, všechny přítomné ženy Ho oslovily: „Můj drahý chlapče — prosím, okamžitě uteč! Uteč, prosím! Nevidíš, jak sem jdou velcí sloni, aby Tě napadli? Tvůj nevinný pohled na ně pro nás znamená příliš velké vzrušení!“ Kršna pak řekl matce Jašódě: „Má drahá matko, nenech se rozrušit tím, že sem přicházejí sloni a koně, že víří prach a způsobují slepotu ženám s lotosovýma očima. Ať ke Mně přijde třeba i démon Kéší. Mé ruce stačí k vítězství. Tak se prosím neboj.“

V Lalita-mádhavě říká přítelkyně matce Jašódě: „Jak podivuhodné; když démon Šankhačúda — ohromný a silný jako hora — napadl tvého překrásného syna, nebyl ve Vrndávaně nikdo, kdo by Mu pomohl. Tvůj malý syn však přesto démona zabil. Zdá se, že tvé pokání a odříkání z minulých životů způsobilo, že byl zachráněn.“

V Lalita-mádhavě je také popis, jak Kršna unesl Rukminí na jejím královském svatebním obřadu. V té době začali všichni přítomní princové mezi sebou mluvit: „Máme slony, koně, vozy, luky, šípy, meče — tak proč bychom se měli bát Kršny? Na Něj! Je to pouze chtivý pastevec! Nemůže takto unést princeznu! Všichni na Něj!“ To je příklad vzrušení způsobeného přítomností nepřátel.

Šríla Rúpa Gósvámí se snaží na výše uvedených příkladech dokázat, že ve vztahu ke Kršnovi nepřipadá v úvahu impersonalismus. Vztah ke Kršnovi zahrnuje všechny osobní činnosti.

Šríla Bilvamangala Thákura se ve své knize modlí následovně: „Nechť Šrímatí Rádhárání očistí celý svět, protože se zcela odevzdala Kršnovi. Ze své extatické lásky k Němu někdy jednala jako pomatená a snažila se stloukat jogurt, třebaže v nádobě žádný jogurt neměla. Když to Kršna uviděl, Rádhárání Ho tak okouzlila, že začal dojit býka místo krávy.“ To jsou některé příklady duševní nenormálnosti neboli šílenství ve spojení s milostnými záležitostmi Rádhy a Kršny. Ve Šrímad Bhágavatamu se říká, že když se Kršna ponořil do otrávených vod řeky Jamuny, Šrímatí Jašódá déví se zbláznila. Místo aby hledala léčivé rostliny, začala mluvit ke stromům, jako by to byli zaklínači hadů. Se sepjatýma rukama se klaněla stromům a žádala je: „Jaká léčivá bylina může zachránit Kršnu před otravou z jedovaté vody?“ To je příklad nenormálnosti způsobené velkým nebezpečím.

Desátý zpěv Šrímad Bhágavatamu, 4. verš třinácté kapitoly, popisuje, jak může oddaný z extatické lásky zešílet na příkladu, kdy gópí hledají Kršnu ve vrndávanském lese. Gópí hlasitě zpívaly o Kršnově slávě a jak Ho hledaly, toulaly se z jednoho lesa do druhého. Věděly, že Kršna není na jednom určitém místě; že je všepronikající. Je na obloze, ve vodě, ve vzduchu a je také Nadduší v srdcích všech. Gópí se tudíž začaly ptát všech stromů a rostlin na Nejvyšší Osobnost Božství. To je příklad extatického šílenství oddaných.

Existují také příznaky nemoci způsobené extatickou láskou. Vzdělaní učenci prohlašují, že se jedná o stav mahābhāva. Tomuto velice vznešenému postavení se také někdy říká divyonmāda neboli transcendentální šílenství.

V době, kdy byl Kršna pryč z Vrndávany a pobýval v Mathuře, Mu Šrímatí Rádhárání poslala zprávu, že Jeho matka, královna Vradži, cítí od Něho takové odloučení, že jí z úst vychází pěna, stejná jako je pěna na břehu oceánu. Někdy zvedala ruce jako vlny oceánu a ze silného pocitu odloučení se válela po zemi a vydávala křiklavé zvuky. Někdy zase byla zcela klidná jako tiché moře. Těmto příznakům odloučení od Kršny se říká apasmāra neboli zapomnětlivost. Když se tyto příznaky extatické lásky projeví, člověk zcela zapomene na své postavení.

Jednou Kršna dostal další zprávu, že když zabil Kansu, jeden z Kansových démonských přátel se pomátl na rozumu. Měl pěnu u pusy, mával pažemi a válel se po zemi. Tento démonský projev ve vztahu s Kršnou spadá do nálady, která se nazývá hrůza. Tato nálada neboli chuť je jedním z nepřímých vztahů s Kršnou. Prvních pět vztahů je přímých a ostatních sedm je nepřímých. Démon musel mít ke Kršnovi nějaký vztah, protože jakmile uslyšel, že Kršna již zabil Kansu, objevily se u něho tyto příznaky. Šríla Rúpa Gósvámí poznamenává, že i tyto příznaky mají určitou transcendentální vznešenost.

Když Kršna odešel z Vrndávany do Mathury, jeden Jeho přítel Ho informoval: „Drahý Kršno, kvůli odloučení od Tebe jsou obyvatelé Vradži tak sklíčení, že vypadají jako nemocní. Jejich těla jsou horečnatá a nemohou se náležitě pohybovat. Leží na zemi a těžce dýchají.“

V desátém zpěvu, dvanácté kapitole, 44. verši Šrímad Bhágavatamu se Maharádža Paríkšit ptá na Šrí Anantu a když Šukadéva Gósvámí otázku zaslechl, začal omdlívat. Přesto se však ovládl a na otázku krále Paríkšita milým hlasem odpověděl. Takové omdlévání je horečnatým stavem pramenícím z extatické radosti.

Ve Šrímad Bhágavatamu je další pasáž, která popisuje setkání dívek z Vradži s Kršnou na posvátném místě Kurukšétra mnoho let po jejich dětských zábavách. Když se setkali na posvátném místě, jakmile nastalo zatmění slunce, všechny gópí ustrnuly. Dýchání, mrkání očí a všechny podobné činnosti se jim zastavily a stály před Kršnou jako sochy. To je další příklad chorobného stavu následkem překypující transcendentální radosti.