Velmi dávno se na břehu řeky Sarasvatí shromáždili vznešení mudrci, kteří prováděli velkou oběť zvanou Satra. V takových shromážděních vznešení mudrci obvykle probírají védská a filosofická témata a právě na tomto setkání byla vznesena tato otázka: tři božstva vládnoucí tomuto hmotnému světu-Pán Brahmá, Pán Višnu a Pán Šiva-řídí veškeré dění v tomto vesmíru, ale kdo z nich je Nejvyšší? Po dlouhé rozpravě o této otázce byl pověřen vznešený murdc jménem Bhrigu, syn Pána Brahmy, aby všechna tři božstva vyzkoušel a oznámil shromáždění, kdo z nich je nejvznešenější.

Vybraný vznešený mudrc Bhrigu Muni se nejprve odebral do sídla svého otce na Brahmalóku. Tato tři božstva vládnou třem hmotným kvalitám-dobru, vášni a nevědomosti. Mudrci se dohodli na plánu, podle něhož měl Bhrigu vyzkoušet, které z božstev v plné míře oplývá kvalitou dobra. Proto když Bhrigu přišel za svým otcem, Pánem Brahmou, záměrně mu nevzdal úctu, a to ani poklonami ani modlitbami, jelikož chtěl zjistit, zda je Brahmovi vlastní kvalita dobra. Povinností syna nebo žáka, který přijde za otcem nebo duchovním mistrem, je vzdát mu úctu a pronést příslušné modlitby. Bhrigu Muni však záměrně žádnou úctu nevzdal, jen aby viděl reakci Pána Brahmy na jeho nedbalost. Pána Brahmu synova drzost velmi rozzlobila a projevil známky, které to jednoznačně potvrdily. Byl dokonce připraven Bhrigua zavrhnout kletbou, ale protože šlo o jeho syna, Pán Brahmá svojí vysokou inteligencí hněv ovládl. To znamená, že i když v Pánu Brahmovi převládala kvalita vášně, dokázal ji ovládnout. Hněv Pána Brahmy a schopnost ho ovládnout jsou jako oheň a voda. Voda vzniká z ohně na počátku stvoření, ale oheň může být vodou uhašen. Ačkoliv se Pán Brahmá vlivem kvality vášně velmi rozzlobil, přesto dokázal vášeň ovládnout, neboť Bhrigu Muni je jeho syn.

Po vyzkoušení Pána Brahmy se Bhrigu Muni odebral přímo na horu Kailása, kde sídlí Pán Šiva. Bhrigu Muni je shodou okolností jeho bratr. Proto jakmile Pán Šiva uviděl Bhrigua přicházet, měl radost a vstal, aby ho objal. Když k němu však přistoupil, Bhrigu Muni ho odmítl obejmout. “Můj milý bratře, řekl, “jsi neustále znečištěn, protože si potíráš tělo popelem. Prosím, nedotýkej se mě.” Když Bhrigu Muni odmítl obejmout svého bratra kvůli tomu, že je nečistý, Pán Šiva se na něho velmi rozzlobil.

Uvádí se, že přestupek lze spáchat tělem, myslí nebo řečí. První přestupek Bhrigua Muniho, vůči Pánu Brahmovi, byl přestupek myslí. Druhý přestupek, kritika Pána Šivy za jeho nečisté zvyky, byl přestupek řečí. Vzhledem k tomu, že v Pánu Šivovi převládá kvalita nevědomosti, po vyslechnutí Bhriguovy urážky mu okamžitě zrudly oči hněvem. V záchvatu neovladatelného vzteku uchopil trojzubec a chystal se Bhrigua Muniho zabít. Tehdy tam byla přítomná i manželka Pána Šivy, Párvatí. Její osobní povaha, tak jako povaha Pána Šivy, je směsí tří kvalit, a proto se jí říká Trigunamají. V tomto případě zachránila situaci tím, že v Pánu Šivovi probudila jeho kvalitu dobra. Padla k nohám svého manžela a sladkými slovy mu zabití Bhrigua Muniho rozmluvila.

Poté, co byl Bhrigu Muni zachráněn před hněvem Pána Šivy, vydal se přímo na planetu Švétadvíp, kde Pán Višnu leží na loži z květin ve společnosti své manželky, bohyně štěstí, která Mu masíruje lotosové nohy. Tam se Bhrigu Muni úmyslně dopustil toho největšího hříchu tím, že Pána Višnua urazil svým tělesným jednáním. Jeho první přestupek byl mentální povahy, druhý byl slovní a třetí tělesný. Závažnost těchto přestupků v tomto pořadí vzrůstá. Přestupek spáchaný v mysli je přestupkem, tentýž přestupek spáchaný slovem je vážnější, a je-li spáchán tělem, je nejhorší. Bhrigu Muni se tedy dopustil největšího přestupku tím, že v přítomnosti bohyně štěstí kopl Pána do hrudi. Pán Višnu je samozřejmě svrchovaně milostivý, a tak Ho chování Bhrigua Muniho nerozzlobilo, protože šlo o vznešeného bráhmanu. Bráhmanovi je třeba odpustit, i když se někdy dopustí přestupku, a Pán Višnu v tom šel příkladem. Uvádí se však, že od této události není bohyně štěstí Lakšmí příznivě nakloněna bráhmanům, a protože jim upírá požehnání, bráhmanové jsou obvykle velmi chudí. To, že Bhrigu Muni kopl Pána Višnua do hrudi, byla jistě vážná urážka, ale Pán Višnu je tak vznešený, že Mu to nevadilo. Takzvaní bráhmanové v Kali-juze jsou někdy velmi pyšní na to, že se vznešený bráhmana, jako byl Bhrigu Muni, mohl dotknout nohou hrudi Pána Višnua. Ve skutečnosti však šlo o ten největší přestupek, třebaže to Pán Višnu díky své ušlechtilosti nebral příliš vážně.

Místo aby se Pán Višnu na Bhrigua Muniho rozzlobil nebo ho proklel, okamžitě vstal ze svého lůžka i se svojí manželkou, bohyní štěstí, uctivě se bráhmanovi poklonil a oslovil ho: “Můj milý bráhmano, tvůj příchod sem je mé největší štěstí. Posaď se tedy prosím na pár minut na tento polštář. Můj drahý bráhmano, velmi lituji, že když jsi poprvé přišel ke Mně domů, nedokázal jsem tě řádně přivítat. Dopustil jsem se vážného přestupku a prosím tě o prominutí. Jsi tak čistý a ušlechtilý, že voda, která omyla tvé nohy, dokáže očistit i poutní místa. Proto tě žádám, abys očistil Vaikunthu, kde žiji se svými společníky. Můj drahý otče, ó vznešený mudrci, vím, že tvé nohy jsou velmi měkké, jako lotosový květ, a Má hruď je tvrdá jako blesk. Proto se obávám, že ti mohlo způsobit bolest, když jsi Mě kopl do hrudi. Dovol mi dotknout se tvé nohy a ulevit ti od bolesti, kterou jsi utrpěl.” Pán Višnu pak začal masírovat Bhriguovi Munimu nohy.

Pán mu dále řekl: “Můj milý pane, Moje hruď je nyní posvěcena dotekem tvé nohy a jsem si jist, že bohyně štěstí Lakšmí na ní bude velmi ráda trvale sídlit.” Jiné jméno Lakšmí je Čaňčalá, což znamená, že nezůstává dlouho na jednom místě. Proto vidíme, že rodina bohatého člověka někdy po několika generacích zchudne a jindy rodina chudáka velmi zbohatne. Lakšmí, bohyně štěstí, je v tomto hmotném světě Čaňčalá, zatímco na Vaikunthách věčně žije u lotosových nohou Pána. Protože je Lakšmí známá jako Čaňčalá, Pán Nárájan naznačil, že by nemusela trvale žít na Jeho hrudi, ale protože se Jeho hrudi dotkla noha Bhrigua Muniho, Jeho hruď byla posvěcena a nebylo možné, aby ji bohyně štěstí opustila. Bhrigu Muni však znal své i Pánovo postavení a chování Nejvyšší Osobnosti Božství ho přivádělo k úžasu. Z vděčnosti se mu zalkl hlas a nedokázal na Pánova slova odpovědět. Z očí mu kanuly slzy a nebyl schopen nic říci. Jen před Pánem tiše stál.

Po vyzkoušení Pána Brahmy, Pána Šivy a Pána Višnua se Bhrigu Muni vrátil do shromáždění vznešených mudrců na břehu řeky Sarasvatí a vylíčil svůj zážitek. Mudrci ho pozorně vyslechli a pak učinili závěr, že ze všech vládnoucích božstev je Pán Višnu nepochybně nejvyšší. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu jsou tito mudrci popsáni jako brahma-vādinām, což znamená ti, kdo hovoří o Absolutní Pravdě, ale ještě nedospěli k závěru. Obvykle to označuje impersonalisty nebo ty, kdo studují Védy. Je tedy zřejmé, že všichni shromáždění mudrci byli seriózní studenti védské literatury, ale nedosáhli jednoznačného závěru, kdo je Nejvyšší Absolutní Osobnost Božství. Po vyslechnutí zážitků Bhrigua Muniho ze setkání se všemi třemi vládnoucími božstvy-Pánem Šivou, Pánem Brahmou a Pánem Višnuem-však mudrci dospěli k závěru, že Pán Višnu je Nejvyšší Pravda, Osobnost Božství. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu se uvádí, že po vyslechnutí podrobností od Bhrigua Muniho mudrci užasli, protože i když se Pán Brahmá a Pán Šiva ihned rozzlobili, Pán Višnu, třebaže Ho Bhrigu Muni kopl, se nerozzlobil ani v nejmenším. Uvádí se příklad, že malé lampy může rozechvět i lehký vánek, ale největší lampou neboli největším zdrojem světla, sluncem, nepohne ani nejsilnější hurikán. Vznešenost je třeba hodnotit podle schopnosti snášet nepříjemné situace. Mudrci shromáždění na břehu řeky Sarasvatí učinili závěr, že ten, kdo chce skutečný mír a zbavit se veškerého strachu, by se měl uchýlit k lotosovým nohám Pána Višnua. Jelikož Pán Brahmá a Pán Šiva ztratili klid při nepatrné provokaci, jak mohou zajišťovat mír a klid svým oddaným? Pokud však jde o Pána Višnua, Bhagavad-gītā uvádí, že každý, kdo přijme Pána Višnua nebo Krišnu jako svrchovaného přítele, dosáhne nejvyšší dokonalosti pokojného života.

Mudrci tak dospěli k závěru, že následováním zásad vaiṣṇava-dharmy osoba dosáhne dokonalosti. Pokud však následuje všechny náboženské zásady určité skupiny, ale nezíská přitom hluboké poznání o Nejvyšší Osobnosti Božství, Višnuovi, je veškeré láskyplné úsilí marné. Následovat náboženské zásady znamená dosáhnout úrovně dokonalého poznání. Pokud jí někdo dosáhne, ztratí zájem o hmotné záležitosti. Dokonalé poznání znamená poznání vlastního já a Nejvyššího Já. Nejvyšší Já a individuální já, třebaže kvalitativně totožné, se liší kvantitou. Toto analytické poznání je dokonalé. Pouze pochopit, že “nejsem hmota, jsem duše”, není dokonalé poznání. Skutečná náboženská zásada je oddaná služba neboli bhakti. To potvrzuje Bhagavad-gītā, kde Pán Krišna říká: “Zanech všech ostatních náboženských zásad a jen se odevzdej Mně.” Proto se pojem dharma týká jen vaiṣṇava-dharmy, čili bhagavad-dharmy, jejíž následování automaticky vede k dosažení všech dobrých vlastností a pokroku v životě.

Nejdokonalejším poznáním je poznání Nejvyššího Pána. Nelze Ho poznat žádným jiným náboženským procesem než oddanou službou; proto se okamžitého výsledku dokonalého poznání dosáhne oddanou službou. Po dosažení poznání se osoba přestane zajímat o hmotný svět. To však není výsledek suché filosofické spekulace. Oddaní ztrácejí zájem o hmotný svět nejen na základě pouhého teoretického poznání, ale díky praktické zkušenosti. Když oddaný na vlastní kůži pocítí účinek sdružování se s Nejvyšším Pánem, přirozeně získá odpor k takzvané společnosti, přátelství a lásce. Tato odpoutanost není suchá, ale je výsledkem dosažení vyšší úrovně života pomocí vychutnávání transcendentálních nálad. Śrīmad-Bhāgavatam dále uvádí, že po dosažení tohoto poznání a odpoutanosti od hmotného uspokojování smyslů se bez vedlejšího úsilí dosáhne pokroku v rozvoji osmi vznešených vlastností, jako jsou aṇimā, laghimā a prāpti siddhi, dostupných prostřednictvím mystické jógové praxe. Dokonalým příkladem je Mahárádž Ambaríš. Nebyl to mystický jógí, ale vznešený oddaný, a přesto v rozepři s Mahárádžem Ambaríšem mystik Durvásá podlehl králově oddanosti. Jinak řečeno, oddaný nemusí praktikovat systém mystické jógy, aby získal moc. Moc stojí za ním milostí Pána, tak jako když malé dítě závisí na mocném otci, veškerá otcova moc stojí za ním.

Když se osoba proslaví jako oddaný Pána, její věhlas nikdy nepomine. Pán Čaitanja v rozhovoru s Rámánandou Rájem položil otázku: “Jaká sláva je největší?” Rámánanda Ráj odpověděl, že dokonalá sláva je být znám jako čistý oddaný Pána Krišny. Závěr tedy je, že viṣṇu-dharma, neboli náboženství oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství, je určena přemýšlivým osobám. Správným využitím přemýšlivosti osoba dosáhne úrovně, kdy myslí na Nejvyšší Osobnost Božství. Tím se zbaví znečištění nevhodnou společností hmotného světa, a tak dosáhne klidu. Svět je plný zmatku, protože ve společnosti chybějí takoví vyrovnaní oddaní. Neoddaný nemůže být nestranný vůči všem živým bytostem. Oddaný však přistupuje stejně ke zvířatům, lidem a všem ostatním živým bytostem, protože vidí každou z nich jako nedílnou část Nejvyššího Pána. Īśopaniṣad jasně uvádí, že ten, kdo dosáhl této úrovně, vůči nikomu necítí nenávist ani náklonnost. Oddaný netouží vlastnit více, než potřebuje. Oddaní jsou proto akiñcana, spokojení v každé životní situaci. Říká se, že oddaný je vyrovnaný v pekle i v nebi. Je lhostejný ke všemu, co nesouvisí s jeho oddanou službou. Tento způsob života představuje nejvyšší dokonalost, z níž je možné být povznesen do duchovního světa, domů, zpátky k Bohu. Oddané Nejvyšší Osobnosti Božství zvláště přitahuje nejvyšší hmotná kvalita, dobro, které symbolicky představuje kvalifikovaný bráhmana. Oddaného tedy přitahuje bráhmanský život. Vášeň a nevědomost ho příliš nezajímají, i když tyto vlastnosti také pocházejí z Nejvyššího Pána, Višnua. Śrīmad-Bhāgavatam oddané popisuje jako nipuṇa-buddhayaḥ, což znamená, že tvoří nejinteligentnější skupinu lidí. Oddaného neovlivňuje připoutanost a nenávist, žije velmi pokojně a nerozrušuje ho vliv vášně a nevědomosti.

Zde je možné položit otázku, proč by měl být oddaný připoutaný ke kvalitě dobra v hmotném světě, když je transcendentální všem hmotným kvalitám. Odpověď zní, že v kvalitách hmotné přírody se nacházejí různé druhy lidí. Ti v kvalitě nevědomosti se nazývají rákšasové, ti v kvalitě vášně asurové a ti v kvalitě dobra surové, neboli polobozi. Hmotná příroda tvoří tyto tři skupiny lidí pod vedením Nejvyššího Pána, ale ti v kvalitě dobra mají větší šanci být povzneseni do duchovního světa, domů, zpátky k Bohu.

Tak se všichni mudrci, kteří se shromáždili na břehu řeky Sarasvatí, aby se pokusili rozhodnout, které božstvo je svrchované, zbavili veškerých pochyb o uctívání Višnua. Všichni se poté začali věnovat oddané službě, a tak dosáhli vytouženého výsledku a vrátili se zpátky k Bohu.

Ti, kdo opravdu touží po vysvobození z pout hmoty, by udělali dobře, kdyby bez otálení přijali závěr Šrí Šukadévy Gósvámího. Na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu předneseného Šukadévou Gósvámím se uvádí, že naslouchání Śrīmad- Bhāgavatamu velmi napomáhá osvobození. Totéž nyní potvrzuje Súta Gósvámí: pokud má ten, kdo bezcílně putuje tímto hmotným světem, zájem naslouchat nektarovým slovům Šukadévy Gósvámího, zajisté dospěje ke správnému závěru, kterým je, že pouhou oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství je možné ukončit neustálé únavné převtělování z jednoho hmotného těla do druhého. Jinak řečeno, tomu, kdo se neochvějně soustředí na láskyplnou oddanou službu Pánu Višnuovi, se nepochybně dostane úlevy od tohoto putování hmotným životem. Je to velmi jednoduché: naslouchat sladkým slovům Šukadévy Gósvámího v podobě Śrīmad-Bhāgavatamu.

Další závěr zní, že bychom nikdy neměli stavět polobohy, dokonce ani Pána Šivu a Pána Brahmu, na stejnou úroveň s Pánem Višnuem. Pokud to uděláme, v tu chvíli se podle Padma Purāṇy ocitáme v kategorii ateistů. Ve védském písmu zvaném Hari-vaṁśa se uvádí, že uctívat se má pouze Nejvyšší Osobnost Božství, Višnu, a má se neustále zpívat Hare Krišna mahá-mantra či nějaká jiná viṣṇu-mantra. Ve druhém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu Pán Brahmá říká: “Pánu Šivovi i mně Nejvyšší Osobnost Božství přiděluje různé funkce pod Jeho vedením.” Také v Caitanya-caritāmṛtě se uvádí, že jediným vládcem je Krišna a všichni ostatní na všech úrovních života jsou pouze Jeho služebníci.

V Bhagavad-gītě Pán potvrzuje, že Krišnu žádná pravda nepřevyšuje. Šukadéva Gósvámí vyprávěl o události z doby, kdy zde byl přítomen Pán Krišna, aby upozornil na skutečnost, že mezi všemi viṣṇu-tattvami je Pán Krišna stoprocentní Nejvyšší Osobnost Božství.

Jednou ve Dvárace bráhmanova žena porodila dítě, které však naneštěstí zemřelo ihned poté, co se narodilo a dotklo se země. Bráhmana vzal dítě a šel přímo do králova paláce. Velmi se hněval, protože dítě předčasně zemřelo před očima svého mladého otce a matky. Jeho mysl tím byla velmi rozrušená. V dřívějších dobách, kdy žili zodpovědní králové, až do Dvápara-jugy, kdy byl přítomen Pán Krišna, král nesl vinu za předčasnou smrt dítěte v přítomnosti svých rodičů. Tatáž zodpovědnost platila v době Pána Rámačandry. V prvním zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu jsme vysvětlili, že král zodpovídal za pohodlí občanů do té míry, že musel dohlížet, aby nebylo dokonce ani přílišné horko nebo chladno. Nyní bráhmana, jehož dítě zemřelo a jenž si myslel, že se žádné chyby nedopustil, okamžitě odešel k bráně paláce s mrtvým dítětem v náruči a takto obvinil krále.

“Současný král, Ugraséna, je zaujatý vůči bráhmanům!” Přesné slovo použité v této souvislosti je brahma-dviṣaḥ. Ten, kdo je zaujatý vůči Védám, kvalifikovanému bráhmanovi nebo bráhmanské varně, se nazývá brahma-dviṣ. Král byl tedy nařčen, že je brahma-dviṣ, a také śaṭha-dhī, falešně inteligentní. Výkonný vládce státu musí být velmi inteligentní, aby mohl dohlížet na pohodlí občanů, ale podle tohoto bráhmany král nebyl vůbec inteligentní, ačkoliv seděl na královském trůně. Bráhmana ho tedy označil také slovem lubdha, což znamená “chamtivý”. Jinými slovy, král nebo výkonný vládce státu by neměl zastávat vysoké místo prezidenta nebo krále, je-li chamtivý a sleduje-li pouze vlastní zájem. Je však přirozené, že výkonný vládce státu začne sledovat vlastní zájem, když lpí na hmotném požitku. Proto další zde použité slovo je viṣayātmanaḥ.

Bráhmana také krále obvinil, že je kṣatra-bandhu, což označuje osobu narozenou v rodině kšatrijů či královského původu, ale postrádající královské kvalifikace. Král by měl chránit bráhmanskou kulturu a velmi pečlivě dbát na pohodlí svých občanů. Neměl by být chamtivý následkem připoutanosti k hmotnému požitku. Pokud se osoba bez kvalifikací vydává za kšatriju nebo člena královského stavu, nenazývá se kšatrija, ale kṣatra-bandhu. Podobně osoba narozená bráhmanskému otci, ale bez bráhmanské kvalifikace, se nazývá brahma-bandhu či dvija-bandhu. To znamená, že bráhmana či kšatrija není přijímán jako takový pouze na základě původu. Musí se pro určité postavení kvalifikovat; jen pak je považován za bráhmanu či kšatriju.

Tak bráhmana vznesl obvinění, že jeho novorozeně zemřelo kvůli nekvalifikovanosti krále. Bráhmana to považoval za nanejvýš nepřirozené, a tak za to vinil krále. Z védské historie také vidíme, že když byl kšatrijský král nezodpovědný, někdy ho svrhla rada bráhmanů, kterou monarchie vydržovala. S přihlédnutím ke všem těmto bodům se zdá, že postavení vládce ve védské civilizaci s sebou nese velkou zodpovědnost.

Bráhmana proto řekl: “Nikdo by neměl uznávat nebo uctívat krále, který je plný zášti. Takový král tráví čas buď lovem a zabíjením zvířat v lese, nebo zabíjením občanů za jejich zločiny. Nedokáže se ovládat a má špatný charakter. Pokud občané takového krále uctívají či ctí, nikdy nebudou šťastní. Vždy zůstanou chudí, plní úzkosti a zármutku a nešťastní.” V moderní politice byl úřad krále zrušen a prezident nenese odpovědnost za pohodlí občanů. V tomto věku Kali výkonný vládce státu nějak získá volební hlasy a je zvolen do vysokého úřadu, ale občané jsou i nadále plní úzkosti, chudí, nešťastní a nespokojení.

I bráhmanovo druhé dítě po narození zemřelo a třetí také. Měl devět dětí, které všechny po narození zemřely, a pokaždé přišel k bráně paláce, aby za to krále žaloval. Když bráhmana přišel obvinit krále Dváraky podeváté, stalo se, že tam byl Ardžuna s Krišnou. Když Ardžuna slyšel, že bráhmana obviňuje krále za to, že ho nedostatečně chrání, vzbudilo to jeho zvědavost a přišel k bráhmanovi. Řekl: “Můj milý bráhmano, proč říkáš, že neexistují řádní kšatrijové, kteří by chránili občany tvé země? Což tu není ani osoba, která se může za kšatriju vydávat a nosit luk a šípy, aby ochranu alespoň předstírala? Myslíš si, že všichni členové královského rodu v této zemi jen konají oběti s bráhmany, ale postrádají udatnost rytířů?” Tím Ardžuna naznačil, že kšatrijové by si neměli jen užívat pohodlí pod záminkou, že provádějí védské obřady, ale musejí prokazovat velkou statečnost při ochraně občanů. Bráhmanové se věnují duchovním činnostem a nemají dělat nic, co vyžaduje tělesnou námahu. Proto potřebují ochranu kšatrijů, aby nebyli při výkonu svých vyšších povinností rušeni.

“Pokud bráhmanové pociťují nežádoucí odloučení od svých manželek a dětí,” pokračoval Ardžuna, “a kšatrijští králové se o ně nestarají, pak tyto kšatriji nelze považovat za nic víc než za pouhé herce. V divadelním dramatu může herec hrát roli krále, ale od tohoto předstíraného krále nikdo žádný prospěch neočekává. Podobně pokud král nebo výkonný vládce státu nedokáže poskytnout ochranu hlavě společenské struktury, je považován za obyčejného podvodníka. Tito výkonní představitelé si vysokým postavením vládců státu pouze zajišťují vlastní živobytí. Můj pane, slibuji, že ochráním tvé děti, a pokud toho nebudu schopen, vstoupím do planoucího ohně, abych odstranil znečištění hříchem, který na mně ulpěl.”

Když bráhmana slyšel Ardžunu hovořit tímto způsobem, odpověděl: “Můj milý Ardžuno, Pán Balaráma je přítomen, ale ochránit moje děti nedokázal. Pán Krišna je také přítomen, avšak ani On to nedokázal. Je zde také mnoho dalších hrdinů s luky a šípy jako Pradjumna a Aniruddha, ale mé děti ochránit nedovedli.” Bráhmana přímo naznačil, že Ardžuna nemůže dokázat to, co je nemožné pro Nejvyšší Osobnost Božství. Měl pocit, že Ardžuna slibuje něco, co je nad jeho síly. Řekl: “Považuji tvůj slib za slib nezkušeného dítěte. Nemohu do něho vkládat svou víru.”

Ardžuna pak pochopil, že bráhmana ztratil veškerou důvěru v kšatrijské krále. Proto, aby ho povzbudil, promluvil, jako by kritizoval i svého přítele Pána Krišnu. Zatímco Pán Krišna a další naslouchali, napadl zvláště Krišnu slovy: “Můj milý bráhmano, nejsem ani Sankaršan, ani Krišna, ani jeden z Krišnových synů jako Pradjumna či Aniruddha. Jmenuji se Ardžuna a nosím luk známý jako Gándíva. Nemůžeš mě urážet, protože jsem svojí statečností potěšil i Pána Šivu, když jsme oba lovili v lese. Bojoval jsem s Pánem Šivou, jenž se přede mnou zjevil jako lovec, a když jsem ho uspokojil svou chrabrostí, dal mi zbraň zvanou Pášupata. Nepochybuj o mé udatnosti. Přivedu tvé syny zpět, i kdybych musel bojovat se zosobněnou smrtí.” Bráhmanu tak vznešená Ardžunova slova uklidnila a přesvědčila, a tak se vrátil domů.

Když měla bráhmanova manželka porodit další dítě, bráhmana začal volat: “Můj milý Ardžuno, prosím, přijď a zachraň mé dítě.” Jakmile ho Ardžuna uslyšel, okamžitě se připravil-dotkl se posvěcené vody a pronesl posvátné mantry, aby ochránil své luky a šípy před nebezpečím. Specificky vzal šíp darovaný Pánem Šivou a při odchodu vzpomínal na Pána Šivu a jeho velkou přízeň. Tak se objevil před domem rodičky vyzbrojen lukem známým jako Gándíva a různými dalšími zbraněmi.

Ardžuna, který zjevně neopustil Dváraku, protože měl splnit slib daný bráhmanovi, byl zavolán v noci, když měla bráhmanova manželka porodit dítě. Cestou do domu rodičky, kde chtěl být přítomen porodu bráhmanovy ženy, Ardžuna vzpomínal na Pána Šivu, a ne na svého přítele Pána Krišnu; myslel si, že když Krišna nedokázal bráhmanu ochránit, bude lepší přijmout útočiště u Pána Šivy. To je další případ toho, jak se osoba uchyluje k polobohům. Je to vysvětleno v Bhagavad-gītě: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ. “Osoba, která vlivem chamtivosti a chtíče ztratila inteligenci, zapomene na Nejvyšší Osobnost Božství a přijme útočiště u polobohů.” Ardžuna samozřejmě nebyl obyčejná živá bytost, ale kvůli svému přátelství s Krišnou si myslel, že Krišna nedokáže bráhmanu ochránit a že bude lepší vzpomínat na Pána Šivu. Později se Ardžunovo přijetí útočiště u Pána Šivy místo u Krišny ukázalo jako zcela bez úspěchu. Ardžuna však udělal vše, co mohl-pronesl různé mantry a střílel šípy nahoru a dolů, aby chránil dům rodičky ze všech stran. Bráhmanova manželka porodila chlapce, a ten začal jako obvykle plakat. Znenadání však během několika minut dítě i Ardžunovy šípy zmizely v obloze.

Vypadá to, že bráhmanův dům stál blízko Krišnova sídla a že se Pán Krišna bavil vším, co se zdánlivě navzdory Jeho autoritě dělo. To On pomocí triku odnesl bráhmanovo dítě i šípy včetně toho, který Ardžunovi daroval Pán Šiva a na nějž byl Ardžuna tak pyšný. Anta-vat tu phalam teṣāṁ tad bhavaty alpa- medhasām: “Lidé s nízkou inteligencí se pod vlivem klamu uchylují k polobohům a spokojí se s dočasnými výsledky, které udělují.”

Před Pánem Krišnou a dalšími začal bráhmana obviňovat Ardžunu: “Všichni vidí moji pošetilost! Uvěřil jsem slovům Ardžuny, který je neschopný a ovládá jen umění falešných slibů. Jak hloupý jsem byl, že jsem mu věřil. Slíbil ochránit moje dítě, když ani Pradjumna, Aniruddha, Pán Balaráma a Pán Krišna neuspěli. Jelikož ani tak vznešené osobnosti nedovedly ochránit moje dítě, kdo jiný to tedy dokáže? Proto Ardžunu za jeho falešný slib zavrhuji, i s jeho proslulým lukem Gándívou a jeho drzostí, s níž se prohlásil za lepšího než Pán Balaráma, Pán Krišna, Pradjumna a Aniruddha. Jak může někdo zachránit mé dítě, které již bylo přemístěno na jinou planetu? Jen z čiré pošetilosti si Ardžuna myslel, že by mohl moje dítě přivést z jiné planety.”

Ardžuna, jehož bráhmana takto zavrhl, se vybavil mystickou jógovou dokonalostí, aby mohl cestovat na kteroukoliv planetu a najít bráhmanovo dítě. Nejprve se vypravil na planetu známou jako Jamalóka, kde žije vládce smrti, Jamarádža. Hledal tam bráhmanovo dítě, ale nepodařilo se mu ho najít. Pak se okamžitě odebral na planetu, kde žije král nebes, Indra. Když nedokázal dítě najít ani tam, odebral se na planetu poloboha ohně, pak na planetu poloboha Nirrtiho a poté na planetu Měsíc. Potom se vydal na Vájulóku a Varunalóku. Když na těchto planetách dítě nenalezl, sestoupil na planetu Rasátala, nejnižší ze všech planet. Poté, co navštívil všechny tyto planety, nakonec odcestoval na Brahmalóku, kam nemohou ani mystičtí jógí. Milostí Pána Krišny Ardžuna tuto schopnost měl a vypravil se nad nebeské planety na Brahmalóku. Když se mu nepovedlo najít dítě ani po prohledání všech možných planet, pokusil se vrhnout do ohně, jak bráhmanovi slíbil, že učiní, pokud se mu nepodaří jeho dítě přivést zpět. Pán Krišna však byl k Ardžunovi velmi laskavý, protože to je Jeho nejdůvěrnější přítel. Přesvědčil Ardžunu, aby neskákal kvůli hanbě do ohně. Krišna naznačil, že kdyby Ardžuna skočil v beznaději do ohně, nepřímo by to poškodilo i Jeho, protože je Jeho přítel. Pán Krišna proto Ardžunu zadržel a ujistil ho, že dítě najde. Řekl Ardžunovi: “Nepáchej z pošetilosti sebevraždu.”

Pán Krišna tímto způsobem oslovil Ardžunu a pak zavolal svůj transcendentální kočár. Nastoupil na něj s Ardžunou a vyrazil na sever. Pán Krišna, všemocná Osobnost Božství, mohl přivést dítě zpět bez jakékoliv námahy, ale musíme mít stále na paměti, že hrál roli lidské bytosti. Jako se člověk musí o dosažení určitých výsledků snažit, Pán Krišna jako obyčejný člověk či jako Jeho přítel Ardžuna opustil Dváraku, aby přivedl bráhmanovo dítě zpět. Tím, že se Krišna zjevil mezi lidmi a projevil své zábavy jako lidská bytost, jednoznačně ukázal, že Ho žádná osobnost nepřevyšuje. “Bůh je velký.” To je definice Nejvyšší Osobnosti Božství. Když byl tedy Krišna přítomen v tomto hmotném světě, prokázal, že ve vesmíru neexistuje žádná větší osobnost.

Krišna sedící na svém kočáře s Ardžunou pokračoval k severu a míjel mnoho planetárních soustav. Śrīmad-Bhāgavatam je popisuje jako sapta-dvīpa. Dvīpa znamená “ostrov”. Tyto planety jsou někdy popsány ve védské literatuře jako dvīpy. Planeta, na které žijeme, se nazývá Džambúdvípa. Vesmír se považuje za velký oceán vzduchu, v němž je mnoho ostrovů, což jsou různé planety. Na každé planetě jsou také oceány. Na některých jsou oceány slané vody a na jiných oceány mléka. Na dalších jsou oceány alkoholu, ghí či oleje. Existují tam také různé druhy hor. Každá planeta má odlišný druh atmosféry.

Krišna minul všechny tyto planety a dojel k obalu vesmíru. Śrīmad-Bhāgavatam jej popisuje jako velkou temnotu. Hmotný svět jako celek se popisuje jako temný. V meziplanetárním prostoru září sluneční světlo, ale v obalu je kvůli nepřítomnosti slunečního svitu přirozená temnota. Když se Krišna přiblížil k obalové vrstvě tohoto vesmíru, čtyři koně táhnoucí Jeho kočár-Šaibja, Sugríva, Méghapušpa a Baláhaka-se zdráhali do temnoty vstoupit. Toto zdráhání je také částí zábav Pána Krišny, protože Krišnovi koně nejsou obyčejní. Není možné, aby obyčejní koně procestovali celý vesmír a pak vstoupili do vnějších obalových vrstev. Tak jako je Krišna transcendentální, Jeho kočár, koně a vše, co se Ho týká, je také transcendentální, mimo kvality tohoto hmotného světa. Měli bychom mít stále na paměti, že Krišna hrál roli obyčejné lidské bytosti, a Jeho koně Krišnovou vůlí také hráli role obyčejných koní tím, že váhali vstoupit do temnoty.

Krišna je známý jako Jógéšvara, jak se uvádí v poslední části Bhagavad-gīty. Yogeśvaro hariḥ: ovládá veškeré mystické síly. Z vlastní zkušenosti známe mnohé lidské bytosti, které mají mystickou jógovou sílu a někdy konají velmi úžasné činy, ale Krišna je považován za vládce veškeré mystické síly. Proto když viděl, že Jeho koně váhají vstoupit do temnoty, okamžitě vypustil svůj disk známý jako Sudaršana-čakra, který ozařoval oblohu tisíckrát jasněji než sluneční světlo. Temnota obalu vesmíru je také výtvor Krišny a Sudaršana-čakra je Krišnův stálý společník. Krišna tedy pronikl temnotou se Sudaršana-čakrou před sebou. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí, že Sudaršana-čakra pronikla temnotou, tak jako šíp vypuštěný z luku Šárnga Pána Rámačandry pronikl Rávanovou armádou. Su znamená “velmi pěkný” a darśana znamená “pozorování”. Milostí disku Pána Krišny, Sudaršany, lze vše velmi dobře vidět a nic nemůže zůstat v temnotě. Tak Pán Krišna s Ardžunou překonali rozsáhlou oblast temnoty pokrývající hmotné vesmíry.

Ardžuna pak spatřil záři známou jako brahmajyoti. Nachází se vně obalů hmotných vesmírů, a protože ji nelze vidět našima současnýma očima, nazývá se někdy avyakta. Tato duchovní záře je konečným cílem impersonalistů známých jako védántisté. Brahmajyoti je také popisována jako ananta-pāram, neomezená a nezměrná. Když Pán Krišna s Ardžunou dospěli do této oblasti brahmajyoti, Ardžuna tuto oslňující záři nesnesl a zavřel oči. To, jak Pán Krišna s Ardžunou dospěli do oblasti brahmajyoti, popisuje Hari-vaṁśa. V tomto védském písmu Pán Krišna oznamuje Ardžunovi: “Můj drahý Ardžuno, oslňující záře, transcendentální světlo, které vidíš, jsou paprsky Mého těla. Ó nejpřednější z Bharatových potomků, tato brahmajyoti jsem Já sám.” Tak jako nelze oddělit sluneční kotouč a sluneční záři, nelze oddělit ani Krišnu od Jeho tělesných paprsků, brahmajyoti. Krišna tedy prohlašuje, že brahmajyoti je On sám. To je jasně uvedeno v Hari-vaṁśe, když Krišna říká ahaṁ saḥ. Brahmajyoti je spojení nepatrných částic známých jako duchovní jiskry neboli živé bytosti zvané cit-kaṇa. Védský pojem so 'haṁ neboli “jsem brahmajyoti” lze aplikovat i na živé bytosti, které mohou rovněž tvrdit, že patří do brahmajyoti. V Hari-vaṁśe Krišna dále vysvětluje: “Tato brahmajyoti je expanzí Mé duchovní energie.”

Krišna řekl Ardžunovi: “Brahmajyoti existuje mimo oblast Mé vnější energie známé jako māyā-śakti.” Ten, kdo žije v hmotném světě, nemůže tuto záři Brahmanu vnímat. Jinak řečeno, v hmotném světě není tato záře projevena, zatímco v duchovním světě projevena je. To je význam slov vyakta-avyakta v Hari-vaṁśe. V Bhagavad-gītě je řečeno: avyakto 'vyaktāt sanātanaḥ: obě tyto energie jsou věčně projeveny.”

Potom Krišna s Ardžunou vstoupili do nezměrných duchovních vod, které se nazývají oceán Kárana. To znamená, že tento oceán je původem stvoření hmotného světa. Toto místo je také známo jako Viradžá, protože je prosté vlivu tří kvalit hmotného světa. Ve védském textu Mṛtyuñjaya-tantra je příhodný popis tohoto oceánu Kárana neboli Viradži. Uvádí se tam, že nejvyšší planetární soustava v tomto hmotném světě je Satjalóka neboli Brahmalóka, nad níž je Rudralóka a Mahá-Višnulóka. Brahma-saṁhitā o této Mahá-Višnulóce říká: yaḥ kāraṇārṇava-jale bhajati sma yoga-nidrām ananta-jagad-aṇḍa-sa-roma-kūpaḥ: “Pán Mahá-Višnu leží na oceánu Kárana. Když vydechuje, vznikají nesčetné vesmíry, a když opět vdechuje, tyto nesčetné vesmíry vstupují do Něho.” Tak hmotné stvoření střídavě vzniká a zaniká. Když Pán Krišna s Ardžunou vstoupili do těchto vod, zuřil tam silný hurikán transcendentální záře a voda oceánu Kárana byla velmi rozbouřena. Milostí Pána Krišny měl Ardžuna jedinečný zážitek, že mohl spatřit překrásný oceán Kárana.

Ardžuna, jehož doprovázel Krišna, ve vodě spatřil velký palác. Měl mnoho tisíc sloupů z drahých kamenů a jejich oslňující záře Ardžunu okouzlila svojí krásou. V paláci Ardžuna a Krišna viděli obrovského Anantadévu, který je také známý jako Šéša. Pán Anantadéva, neboli Šéša-nága, měl podobu velkého hada s tisícovkami hlav a každou z nich zdobily cenné a překrásně zářící drahokamy. Všechny Anantadévovy hlavy měly dvě hrozivě vyhlížející oči. Jeho tělo bylo bílé jako vrchol hory Kailása, který je neustále pokryt sněhem. Jeho krky byly namodralé, stejně jako Jeho jazyky. Tak Ardžuna viděl podobu Šéša-nágy a viděl i to, že na Jeho velmi měkkém a bílém těle pohodlně leží Pán Mahá-Višnu. Vypadal jako všepronikající a velmi mocný a Ardžuna pochopil, že Nejvyšší Osobnost Božství je v této podobě známý jako Purušóttama. Jako Purušóttama, svrchovaná či nejlepší Osobnost Božství, je známý proto, že z této podoby v hmotném světě emanuje další podoba Višnua známá jako Garbhódakašájí Višnu. Pánova podoba Mahá-Višnua se také nazývá Purušóttama (Puruša-uttama), protože existuje mimo hmotný svět. Tama znamená “temnota” a ut znamená “nad, transcendentální”; uttama tedy znamená “nad nejtemnější oblastí hmotného světa”. Ardžuna viděl, že barva Purušóttamova, Mahá-Višnuova, těla je tmavá jako čerstvý mrak v období dešťů. Byl oblečen do velmi pěkného žlutého oděvu, překrásně se usmíval a Jeho oči podobné okvětním lístkům lotosu byly nesmírně přitažlivé. Přílba Pána Mahá-Višnua byla poseta drahokamy a Jeho nádherné náušnice zdůrazňovaly krásu Jeho kadeřavých vlasů. Pán Mahá-Višnu měl osm paží, dlouhých až ke kolenům. Jeho krk zdobil drahokam Kaustubha a hruď znak Šrívatsa, který znamená “sídlo bohyně štěstí”. Pán měl na sobě girlandu z lotosů dlouhou až po kolena, která je známá jako Vaidžajantí.

Kolem Pána stáli Jeho osobní společníci, Nanda a Sunanda, a také zosobněný disk Sudaršana. Védy uvádějí, že Pán má nesčetné energie, a ty tam také stály ve svých osobních podobách. Nejdůležitější z nich jsou: Pušti, energie pro výživu; Šrí, energie krásy; Kírti, energie věhlasu, a Adžá, energie hmotného stvoření. Všemi těmito energiemi jsou obdařeni správci hmotného světa, jmenovitě Pán Brahmá, Pán Šiva a Pán Višnu a také Indra (král nebeských planet), Čandra, Varuna a bůh Slunce. Jinými slovy, všichni tito polobozi zmocněni Pánem různými energiemi se věnují transcendentální láskyplné službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Mahá-Višnu je expanzí Krišnova těla. Brahma-saṁhitā potvrzuje, že Mahá-Višnu je částí Krišnovy úplné expanze. Žádná z těchto expanzí se neliší od Osobnosti Božství, ale protože se Krišna zjevil v tomto hmotném světě, aby projevil svoje zábavy jako lidská bytost, okamžitě se spolu s Ardžunou Pánu Mahá-Višnuovi poklonil. Podle Śrīmad-Bhāgavatamu skutečnost, že se Pán Krišna poklonil Mahá-Višnuovi, znamená, že Krišna se nepoklonil nikomu jinému než Sobě, protože Pán Mahá-Višnu se neliší od Krišny Samotného. Tyto Krišnovy poklony Mahá-Višnuovi však nepředstavují uctívání známé jako ahaṅgrahopāsanā, které se někdy doporučuje osobám, jež se snaží dostat do duchovního světa prováděním oběti poznání. Tyto osoby jsou také zmíněny v Bhagavad-gītě: jñāna-yajñena cāpy anye yajanto mām upāsate.

I když se Krišna nemusel klanět, protože je mistr, učil Ardžunu, jak vzdávat Pánu Mahá-Višnuovi úctu. Ardžuna se však při spatření obrovské podoby všehomíra, která nepřipomínala žádnou hmotnou zkušenost, vyděsil. Když viděl Krišnu klanět se Pánu Mahá-Višnuovi, ihned Ho následoval a potom stanul před Pánem se sepjatýma rukama. To obrovského Mahá-Višnua velmi potěšilo, takže se mile usmál a řekl:

“Můj drahý Krišno a Ardžuno, velmi jsem dychtil vás oba spatřit, a proto jsem zařídil únos bráhmanových dětí a držím je zde. Očekával jsem vás oba v tomto paláci. Zjevili jste se v hmotném světě jako Mé inkarnace, abyste omezili sílu démonských osob, které zatěžují svět. Nyní, po zabití všech těchto nežádoucích démonů, se laskavě vraťte sem ke Mně. Vy dva jste inkarnace vznešeného mudrce Nara-Nárájana. Přestože jste oba sami o sobě úplní, kvůli ochraně oddaných, záhubě démonů a zvláště ustanovení náboženských zásad učíte základní zásady pravého náboženství, aby vás světští lidé mohli následovat, a tím dosáhnout míru a blahobytu.”

Pán Krišna s Ardžunou se pak Pánu Mahá-Višnuovi poklonili a s bráhmanovými dětmi se stejnou cestou, kterou vstoupili do duchovního světa, vrátili do Dváraky. Všechny bráhmanovy děti samozřejmě patřičně vyrostly. Po návratu do Dváraky předal Pán Krišna s Ardžunou bráhmanovi všechny jeho syny.

Ardžuna však po návštěvě transcendentálního světa milostí Pána Krišny nevycházel z údivu. Díky Krišnově milosti také chápal, že sebevětší majestát, který se může vyskytnout v tomto hmotném světě, pochází z Něho. Každé vznešené postavení, které osoba může v tomto hmotném světě mít, je výsledek Krišnovy milosti. Měli bychom si tedy být neustále vědomi Krišny v naprosté vděčnosti Pánu, protože vše, co máme, dává On.

Ardžunův úžasný zážitek umožněný Krišnovou milostí je jedna z mnoha tisíců zábav, které Pán Krišna za svého pobytu v tomto hmotném světě provedl. Všechny byly jedinečné a v dějinách světa nemají obdoby. Všechny tyto zábavy plně dokazují, že Krišna je Nejvyšší Osobnost Božství. Přesto hrál v tomto hmotném světě roli obyčejného člověka s mnoha světskými povinnostmi. Hrál roli dokonalého hospodáře s více než 16 000 manželkami, 16 000 paláci a 160 000 dětmi. V této roli provedl mnoho obětí, jen aby učil královský stav, jak žít v hmotném světě pro blaho lidstva. Jako dokonalá Svrchovaná Osobnost splnil tužby všech, od bráhmanů, nejvýše postavených osob v lidské společnosti, po obyčejné živé bytosti včetně nejníže postavených lidí. Tak jako má král Indra na starost příděly deště po celém světě, aby postupně uspokojil všechny, Pán Krišna uspokojuje každého přívalem své bezpříčinné milosti. Jeho posláním bylo chránit oddané a zabíjet démonské krále. Proto zabil mnoho stovek a tisíců démonů. Některé osobně a jiné zabil Ardžuna, jehož tím Krišna pověřil. Postupně dosadil do čela světa mnoho zbožných králů, jako je Judhišthira. Tak svým božským řízením vytvořil dobrou vládu krále Judhišthiry a výsledkem byl mír a klid.