Po Kansově smrti se z jeho dvou manželek staly vdovy. Ve védské společnosti není žena nikdy nezávislá. Prochází třemi životními stádii: v dětství žije pod ochranou svého otce, v mládí by ji měl chránit manžel, a jakmile ten zemře, měli by jí poskytovat ochranu dospělí synové. Nemá-li žádné, musí se vrátit ke svému otci a žít pod jeho ochranou jako vdova. Kansa zřejmě žádné dospělé syny neměl, neboť jeho ovdovělé manželky se uchýlily ke svému otci. Obě královny, Asti a Prápti, byly dcerami krále Džarásandhy, panovníka bihárské provincie (tehdy nazývané Magadha). Po návratu domů popsaly, v jak těžké situaci se ocitly kvůli Kansově smrti. Král magadhský se cítil pokořen, když slyšel o žalostném stavu svých dcer. Jakmile byl zpraven o Kansově smrti, na místě rozhodl, že sprovodí ze světa všechny členy jaduovské dynastie. Rozhodl, že by celá dynastie Jaduovců měla být vyhlazena, protože Krišna zabil Kansu.

Začal s rozsáhlými přípravami k zaútočení na mathurské království se svými početnými vojskými oddíly, které se skládaly z mnoha tisíců válečných vozů, koní, slonů a pěších vojáků. Aby pomstil Kansovu smrt, sestavil Džarásandha třináct takovýchto oddílů. S celým svým vojskem zaútočil na Mathuru, hlavní město jaduovských králů, a obklíčil ji ze všech stran. Šrí Krišna, který se jevil jako obyčejný člověk, viděl Džarásandhovo obrovské vojsko, jež připomínalo oceán, který se chystá každým okamžikem pohltit pláž. Také si všiml, že obyvatele Mathury zachvátil strach. V duchu začal uvažovat o svém poslání na Zemi a jak se vypořádat se situací, která před Ním vyvstala. Přemýšlel, že nemá smysl zabít Džarásandhu, krále Magadhy, protože se nechystal dobýt jeho království. Jeho posláním bylo snížit počet obyvatelstva přetíženého světa, a proto využil příležitosti postavit se tolika mužům, vozům, slonům a koním najednou. Džarásandhovo vojsko se před Ním objevilo a Krišna se rozhodl, že ho celé pobije, aby se Džarásandha vrátil a shromáždil nové.

Zatímco Pán Krišna uvažoval tímto způsobem, přijely před Něho z nebe dva vozy i s vozataji, zbraněmi, vlajkami a dalším vybavením. Když před sebou Krišna tyto vozy uviděl, oslovil svého staršího bratra Balarámu, který je také známý jako Sankaršan: “Můj milý bratře, nejlepší z Árjů, jsi Pán vesmíru a zvláště jsi ochránce jaduovské dynastie. Členové jaduovského rodu nyní cítí velké nebezpečí, které jim hrozí od Džarásandhových vojáků, a velice je to sužuje. Zde je Tvůj válečný vůz vybavený zbraněmi pro jejich ochranu. Žádám Tě, abys nasedl do vozu a pobil všechny tyto vojáky, celé nepřátelské vojsko. Oba jsme sestoupili na Zem, abychom odstranili právě takové zbytečné bojechtivé síly a ochránili zbožné oddané. Zde se naskýtá příležitost ke splnění Našeho poslání. Využijme ji!” Takto se Krišna a Balaráma, potomci Dašárhovi, rozhodli zlikvidovat třináct Džarásandhových vojenských jednotek.

Poté, co si oblékli válečnické brnění, nasedli na vozy. Krišna jel na kočáře, který řídil Dáruka. Zatroubili na své lastury a s malou skupinkou vojáků vyjeli před brány Mathury. I když byli útočníci ve veliké přesile, jakmile zaslechli Krišnovu lasturu, jejich srdce se kupodivu roztřásla strachy. V Džarásandhovi se při pohledu na Balarámu a Krišnu probudilo trochu soucitu, protože s ním byli spřízněni jako vnuci. Oslovil Krišnu jako Purušádhamu, což znamená “nejnižší z lidí”. Ve všech védských textech je Krišna ve skutečnosti nazývaný Purušóttamou, nejvyšším z lidí. Džarásandha nechtěl oslovovat Krišnu jako Purušóttamu, ale velcí učenci došli k závěru, že skutečný význam slova puruṣādhama je “ten, který snižuje velikost všech ostatních”. Nikdo se nemůže vyrovnat Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a nikdo nemůže být větší než On.

Džarásandha řekl: “Bude to hanba, jestliže budu bojovat s takovými chlapci, jako je Krišna a Balaráma.” Jelikož Krišna zabil Kansu, Džarásandha Ho oslovil jako vraha vlastních příbuzných. Kansa zabil mnoho svých synovců, avšak to Džarásandha pominul; ale protože Krišna zabil bratra své matky, pokoušel se Ho kritizovat. Takové je démonské jednání. Démoni nehledají chyby na sobě nebo na svých přátelích, hledají je však na svých nepřátelích. Džarásandha také vytýkal Krišnovi, že ani není kšatrija. Jelikož Ho vychoval Mahárádž Nanda, Krišna nebyl kšatrijou, nýbrž vaišjou. Vaišjové se obvykle nazývají guptové a slovo gupta se také dá použít ve významu “skrytý”. Krišnu tedy zároveň ukrýval i vychovával Nanda Mahárádž. Džarásandha obvinil Krišnu ze tří chyb: že zabil svého strýce z matčiny strany, že nebyl ani kšatrija a že se v dětství skrýval. Proto se s Ním styděl bojovat.

Pak se otočil k Balarámovi a oslovil Jeho: “Ty, Balarámo! Chceš-li, můžeš bojovat po Jeho boku, a máš-li tu trpělivost, počkej si, až Tě usmrtí moje šípy. Tak se můžeš dostat do nebe.” V Bhagavad-gītě je řečeno, že kšatrija může mít z bitvy prospěch dvojím způsobem: pokud zvítězí, těší se z výsledků boje, ale i když zahyne, bude moci vstoupit do nebeského království.

Krišna odpověděl na Džarásandhova slova následovně: “Můj milý králi Džarásandho, hrdinové příliš nemluví; spíše ukazují svoji chrabrost. Jelikož hodně mluvíš, asi počítáš s tím, že v této bitvě zemřeš. Tvoje povídání nás už nezajímá, protože umírajícího nebo zoufalého člověka nemá cenu poslouchat.” Džarásandha obklíčil Krišnu svými mnoha vojenskými jednotkami ze všech stran. Stejně jako mohou mraky a prach zakrýt slunce, zakrylo Krišnu, nejvyšší slunce, vojsko Džarásandhy. Krišnův kočár byl označený obrázkem Garudy a Balarámův obrázkem palem. Mathurské ženy stály na střechách domů, paláců a bran, aby zhlédly úžasnou bitvu, ale když Džarásandhovy vojenské oddíly obklíčily Krišnův vůz a ženy ho ztratily z očí, naplnila je taková úzkost, že některé z nich omdlely. Krišna viděl, jak se na Něho valí Džarásandhovo vojsko a jak napadá Jeho malou skupinu vojáků, a proto se okamžitě chopil svého luku zvaného Šárnga.

Vytahoval šípy z toulce a jeden po druhém je nasazoval na tětivu a vypouštěl na nepřítele. Létaly tak přesně, že Džarásandhovým slonům, koním i pěšákům přinášely rychlou smrt. Nepřetržitý proud Krišnových šípů vypadal jako ohnivý vír, pobíjející všechny, kdo za Džarásandhu bojovali. Krišnovy šípy oddělovaly hlavy od těl slonům, kteří tak postupně padali na zem. I koně padali s přesekanými krky a kočáry se hroutily se zlámanými vlajkovými stožáry a usmrcenými bojovníky i vozataji. Téměř všichni pěšáci padli na bojišti s usekanými hlavami, pažemi i nohama. Tak bylo pobito mnoho tisíc slonů, koní i mužů a jejich krev proudila jako řeka. V této řece plavaly useknuté ruce mužů, které vypadaly jako hadi, a jejich hlavy, které připomínaly želvy. Mrtvá těla slonů vypadala jako malé ostrovy a mrtví koně jako žraloci. Řízením osudu vznikla velká řeka krve, která unášela různé předměty. Ruce a nohy pěšáků v ní plavaly jako různé ryby, jejich vlasy jako chaluhy a tráva a plovoucí luky vojáků byly jako říční vlny. Všechny šperky z těl vojáků a velitelů vypadaly jako četné oblázky plynoucí v řece krve.

Pán Balaráma, který je také známý jako Sankaršan, bojoval svým kyjem tak mocně, že se řeka krve, vytvořená Krišnou, změnila v záplavu. Zbabělci se při pohledu na hrůzné výjevy třásli strachy a hrdinové nadšeně rozmlouvali o hrdinství obou bratrů. Přestože Džarásandha disponoval nesmírnou vojenskou silou, boj Pána Krišny a Balarámy proměnil celou situaci v příšerný výjev, který dalece překonal obyčejnou bitvu. Obyčejní lidé nedokáží pochopit, jak je to možné, ale jsou-li tyto činnosti brány jako zábavy Nejvyššího Pána, jehož vůlí je možné všechno, pak tomu lze porozumět. Nejvyšší Osobnost Božství tvoří, udržuje a ničí vesmírný projev svojí pouhou vůlí. Vytvořit takovýto výjev zkázy při boji s nepřítelem není pro Pána nic těžkého. Jelikož ale Krišna a Balaráma bojovali s Džarásandhou jako obyčejní lidé, vypadalo to úžasně.

Když všichni Džarásandhovi vojáci padli a on jediný zůstal naživu, byl z toho velice sklíčený. Šrí Balaráma ho okamžitě s velkou silou zajal, jako když se jeden lev zmocní druhého. Když ho však svazoval provazem Varuny a také obyčejnými provazy, Pán Krišna Ho požádal, aby tak nečinil, neboť měl v plánu něco většího. Krišna potom Džarásandhu propustil. Džarásandha byl velký bojovník a cítil se pokořen. Rozhodl se, že již nebude kralovat, že se zřekne královského postavení a odejde do lesa provozovat meditaci v asketických podmínkách.

Cestou domů ho však jeho královští přátelé přesvědčovali, aby se nevzdával trůnu, ale aby obnovil své síly a v blízké budoucnosti se vydal znovu s Krišnou bojovat. Spřátelení princové Džarásandhovi vysvětlovali, že za normálních okolností by ho jaduovští králové nemohli porazit, že jeho porážku zavinil nepříznivý osud. Takto ho povzbuzovali. Řekli, že jeho boj byl bezesporu hrdinský, a proto by neměl brát porážku příliš vážně, neboť ta byla pouze následkem jeho dřívějšího špatného jednání. V jeho boji ovšem nebylo chyb.

Džarásandhovi, králi magadhské provincie, který ztratil celé vojsko a který byl ponížen uvězněním a následným propuštěním, tedy nezbývalo, než se znovu vrátit do svého království. Takto Pán Krišna porazil Džarásandhovy vojáky. I když byla Jeho armáda ve srovnání s Džarásandhovou nepatrná, ani jeden její příslušník nezahynul, zatímco všichni Džarásandhovi muži byli zabiti.

Potěšení obyvatelé nebes vzdávali Pánovi úctu tím, že Ho opěvovali a zasypávali deštěm květů; přijali vítězství s velkým vděkem. Džarásandha se vrátil do svého království a město Mathurá bylo zachráněno před nebezpečným napadením. Mathurští obyvatelé vyslali profesionální zpěváky, kterým se říká sūtové a māgadhové, společně s básníky, kteří dokázali skládat pěkné básně, a ti začali zpívat na počest Krišnova vítězství. Když Pán Krišna vstoupil po bitvě do města, rozeznělo se mnoho trubek, lastur a kotlů a zvuky nástrojů, jako je bhérí, túrja, vína, flétna a mridanga, společně vytvořily nádherné přivítání. Když se Krišna vracel, bylo celé město důkladně uklizené, všechny cesty a silnice byly pokropené vodou a obyvatelé s radostí vyzdobili své domy a obchody vlajkami a girlandami. Bráhmanové na mnoha místech recitovali védské mantry. Na začátku každé uličky a ulice lidé postavili křižovatky a vstupní brány. Když Pán Krišna radostně vcházel do města Mathury, ženy a dívky připravily květinové girlandy, aby slavnost byla co nejpříznivější. Podle védského zvyku vzaly jogurt smíchaný s čerstvou zelenou trávou a rozházely ho kolem sebe, aby oslava vítězství byl ještě slavnostnější. Na Krišnu procházejícího ulicemi všechny ženy hleděly zamilovanýma očima. Krišna a Balaráma přinesli různé ozdoby, drahokamy a jinou válečnou kořist sebranou na bojišti a předali to vše králi Ugrasénovi. Takto Krišna projevil úctu svému dědovi, protože Ugraséna byl tehdy korunovaným králem jaduovské dynastie.

Džarásandha, král magadhský, neobléhal Mathuru jen jednou, ale sedmnáctkrát, pokaždé vybavený stejným počtem vojenských jednotek, a pokaždé se musel vrátit s nepořízenou. Krišna ho vždy porazil a pobil všechny jeho vojáky. Pokaždé ho princové jaduovské dynastie zajali a znovu ponižujícím způsobem propustili. Džarásandha se pokaždé bezostyšně vrátil domů.

Když se připravoval na osmnáctý útok, přilákalo bohatství jaduovské dynastie javanského krále, který žil na jih od Mathury, a na město zaútočil i on. Je řečeno, že krále Javanů, známého jako Kálajavana, k útoku pobídl Nárada. Tento příběh je vylíčen ve Viṣṇu Purāṇě. Gargovi Munimu, knězi jaduovské dynastie, se jednou posmíval jeho švagr. Když králové jaduovské dynastie slyšeli posměšné narážky, smáli se mu, a Garga Muni se na ně rozzlobil. Rozhodl se přivést někoho, z koho budou mít Jaduovci strach, a proto uspokojil Pána Šivu a získal od něho požehnání v podobě syna. Tohoto syna, Kálajavanu, zplodil s manželkou krále Javanů. Kálajavana se později dotazoval Nárady: “Kteří králové jsou na světě nejmocnější?” Nárada odpověděl, že Jaduovci, a proto Kálajavana zaútočil na Mathuru, právě v době, kdy se ji poosmnácté pokoušel obléhat Džarásandha. Kálajavana si velice přál vyhlásit válku světovému králi, který by mu byl důstojným soupeřem, ale žádného nenašel. Když mu však Nárada řekl o Mathuře, vydal se na toto město zaútočit s třiceti milióny javanských vojáků.

Když byla Mathurá takto obklíčená, Pán Šrí Krišna začal uvažovat a radit se s Balarámou o tom, v jakém nebezpečí se Jaduovci ocitli, když je ohrožovali dva silní nepřátelé, Džarásandha a Kálajavana. Času nebylo nazbyt. Kálajavana již obklíčil Mathuru ze všech stran a očekávalo se, že během dvou dnů dorazí i Džarásandha se stejným počtem vojenských oddílů, jako při svých předešlých sedmnácti pokusech. Krišna si byl jistý, že Džarásandha bude chtít využít příležitosti zmocnit se Mathury v době, kdy ji obléhal také Kálajavana, a proto považoval za rozumné zavést preventivní opatření, aby mohl v případě útoku na Mathuru vést obranu ze dvou strategických bodů. Kdyby Krišna i Balaráma bojovali s Kálajavanou na jednom místě, Džarásandha by se mohl objevit na jiném a napadnout celou jaduovskou dynastii, aby se pomstil. Džarásandha byl velice silný, a jelikož byl sedmnáctkrát poražen, mohl by ze msty pobít členy jaduovského rodu nebo je zajmout a odvést si je do svého království. Krišna se proto rozhodl, že postaví silnou tvrz, kam se žádné dvounohé zvíře — ani člověk, ani démon — nebude moci dostat. Rozhodl se, že tam ukryje své příbuzné, aby měl volné ruce pro boj s nepřítelem. Zdá se, že Dváraká byla původně také částí mathurského království. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že Krišna postavil tvrz uprostřed moře. Zbytky této pevnosti dodnes existují ve Dvárackém zálivu.

Ze všeho nejdřív Krišna postavil v moři velice silnou zeď, která ohradila dvě stě čtyřicet osm čtverečných kilometrů. Byla to úžasná stavba, jejímž architektem byl Višvakarmá. Žádný obyčejný stavitel by takovou pevnost v moři nedokázal postavit, ale Višvakarmá, který je považován za nejlepšího stavitele polobohů, dokáže vytvořit takové mistrovské dílo kdekoli ve vesmíru. Jestliže se obrovské planety mohou řízením Nejvyšší Osobnosti Božství beztížně vznášet v prostoru, pak pevnost zaujímající 248 čtverečných kilometrů v moři není ničím úžasným.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu stojí, že toto nově postavené město v moři mělo pravidelně rozvržené silnice, ulice a uličky. Byly tam pečlivě naplánované parky a zahrady, ve kterých rostly stromy plnící všechna přání — kalpa-vṛkṣa. Tyto stromy přání nejsou jako obyčejné stromy hmotného světa; rostou v duchovním světě. Svrchovanou vůlí Krišny je možné všechno, takže stejné stromy byly vysázeny i ve Dvárace, městě, které Krišna postavil. Bylo v něm také mnoho paláců a velkých bran, kterým se říká gopury. Podobné vstupní brány mají ještě i dnes některé větší chrámy. Jsou velmi vysoké a postavené s vytříbeným uměleckým citem. Věže těchto paláců a bran nesly zlaté nádoby na vodu (kalaśe). Takové nádoby na špicích bran a paláců jsou považovány za příznivá znamení.

Téměř všechny paláce byly mrakodrapy. Každý dům měl své sklepení, kde se uskladňovalo zrní ve velkých zlatých a stříbrných nádobách. V jednotlivých místnostech bylo mnoho zlatých nádob s vodou. Všechny ložnice zdobily drahokamy a podlahy byly posázené mozaikou z drahých kamenů zvaných marakata. V každém domě ve městě bylo instalované Božstvo Višnua, které Jaduovi potomci uctívali. Obytné domy byly postavené tak, že různé kasty — bráhmanové, kšatrijové, vaišjové a šúdrové — měly své vlastní čtvrti. Z toho je zřejmé, že kastovní systém popsaný v Bhagavad-gītě existoval i v této době. Uprostřed města stál palác krále Ugrasény, který byl nejskvostnější ze všech budov.

Když polobůh Indra viděl, že si Krišna staví město podle svého vkusu, poslal z nebeských planet slavný páridžátový strom, aby ho mohli v novém městě vysadit, a také poslal sněmovní budovu zvanou Sudharmá. Zvláštností této budovy bylo, že každý, kdo se v ní zúčastnil sněmu, překonal vliv nemohoucnosti způsobené stářím. Polobůh Varuna nabídl jako dar koně, který byl kromě černých uší celý bílý a který dokázal běžet rychlostí mysli. Kuvéra, strážce pokladů polobohů, daroval schopnost nabýt osmi dokonalých druhů hmotného bohatství. Všichni polobozi takto přinášeli dary podle svých možností. Existuje třicet tři miliónů polobohů a každý z nich má na starosti určitou oblast řízení vesmíru. Všichni polobozi využili příležitosti, že si Nejvyšší Pán staví město, a dali Mu své dary, díky nimž se Dváraká stala městem nemajícím obdoby v celém vesmíru. To dokazuje, že žádný z polobohů, kterých je nespočetně mnoho, není nezávislý na Krišnovi. V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno, že Krišna je nejvyšší pán a všichni ostatní jsou Jeho služebníci. Všichni polobozi tedy využili příležitosti, když byl Krišna osobně přítomný v tomto vesmíru, aby Mu posloužili. Všichni, a zvláště lidé vědomí si Krišny, by měli následovat tento příklad a sloužit Krišnovi podle svých schopností.

Když bylo nové město dokončeno podle plánu, Krišna tam přemístil všechny obyvatele Mathury a Šrí Balarámu jmenoval starostou. Po poradě s Balarámou pak vyšel z města, ověnčený girlandou z lotosových květů, ale neozbrojený, aby se utkal s Kálajavanou, který již oblehl Mathuru.