Īśo 12

Sanskrtské slovo asambhūti označuje bytosti, jejichž existence není nezávislá. Sambhūti je Absolutní Osobnost Božství, Nejvyšší Pán, který nezávisí na ničem. Absolutní Osobnost Božství, Šrí Kršna, praví v Bhagavad-gítě:

“Ani zástupy polobohů, ani velcí mudrci neznají Můj původ nebo Mé vlastnosti, vždyť i oni mají v každém ohledu svůj počátek ve Mně.” (Bg. 10.2) Kršna je tedy původcem sil, jichž se dostalo polobohům, velkým mudrcům a mystikům. Přestože jsou obdařeni velkými silami, mohou velmi těžko pochopit, jakým způsobem se Kršna svou vlastní, vnitřní silou projevuje v lidské podobě.

Všichni filozofové a ršiové nebo mystici se pokoušejí svými nepatrnými rozumovými schopnostmi odlišit absolutní od relativního. Mohou se tak dopracovat pouze k popírání všeho relativního, aniž by při tom realizovali cokoliv pozitivního z Absolutna. Definice Absolutna negací není úplná. Takovéto negativní definice vedou k vytváření vlastních představ, například že Absolutno musí být bez tvaru a vlastností. Negativní vlastnosti jsou pouze opakem vlastností pozitivních a jsou tedy také relativní. Člověk, který si představuje Absolutno, může dospět nanejvýše k neosobní záři Boha, známé jako Brahman, avšak nemůže dosáhnout realizace Bhagavána, Osobnosti Božství.

Tito mentální spekulanti nevědí, že Kršna je Absolutní Osobnost Božství, že neosobní Brahman je oslňující září Jeho transcendentálního těla, a že Paramátmá, Nadduše, je Jeho všepronikajícím aspektem. Nevědí ani to, že Kršna je věčnou podobou Boha s transcendentálními vlastnostmi věčné blaženosti a poznání. Podřízení polobozi a velcí mudrci Ho mylně považují za mocného poloboha a zář Brahmanu za Absolutní Pravdu. Kršnovi oddaní, kteří Mu jsou zcela odevzdáni, však vědí, že je Absolutní Osobou a že vše emanuje z Něho. Takovíto oddaní nepřetržitě prokazují Kršnovi, zdroji všeho, láskyplné služby.

V Bhagavad-gítě (7.20) se rovněž praví, že pouze zmatení lidé, poháněni silnou touhou po smyslových požitcích, uctívají polobohy, aby vyřešili své dočasné problémy. Dočasné zmírnění jistých obtíží uctíváním některého poloboha je řešením, jež vyhledávají pouze méně inteligentní lidé. Lidská bytost je spoutána hmotou, a má-li dosáhnout věčného vysvobození na duchovní rovině, kde vládne věčná blaženost, život a poznání, musí být úplně oproštěna od materiálního otroctví.

V Bhagavad-gítě (7.23) též stojí, že uctívači polobohů mohou přijít na planety polobohů. Uctívači Měsíce mohou přijít na Měsíc, uctívači Slunce na Slunce atd. Moderní vědci se snaží dostat raketami na Měsíc, ale ve skutečnosti to nejsou žádné nové pokusy. Lidské bytosti mají pokročilé vědomí, a proto mají též přirozený sklon k cestám po dalekém vesmíru a na jiné planety pomocí kosmických lodí, mystických sil nebo uctíváním polobohů vládnoucích příslušným planetám. Ve védských spisech se praví, že kterýmkoliv z těchto způsobů je možno dostat se na jiné planety, ale nejobvyklejší metodou je uctívání poloboha, který vládne nad vytouženou planetou. Všechny planety tohoto hmotného vesmíru jsou však pouze dočasná sídla; jediné stálé planety jsou Vaikunthalóky. Nalézají se v duchovním světě a panuje na nich sám Nejvyšší Pán. Jak stojí v Bhagavad- gítě:

“Všechny planety v hmotném světě, Brahmalókou počínaje a nejnižší planetou konče, jsou místa utrpení a opakovaných rození a smrtí. Ale ten, kdo dosáhne Mého sídla (duchovního světa), ó synu Kuntí, se znovu nenarodí.” (Bg. 8.16)

Šrí Íšópanišad poukazuje na to, že člověk, který jakýmkoliv způsobem přelétá z jedné planety na druhou, zůstává v hluboké temnotě. Celý vesmír je pokrytý obrovskými hmotnými prvky, stejně jako kokosový ořech, do poloviny naplněný vodou. Protože skořápka je vzduchotěsná, je uvnitř hustá tma, a je třeba planet jako je Slunce a Měsíc, aby ji osvětlily. Vně vesmíru je nesmírná a neomezená expanze brahmadžjóti s mnoha Vaikunthalókami. Nejvyšší a největší planetou v brahmadžjóti je Kršnalóka neboli Gólóka Vrndávana, kde sídlí Nejvyšší Osobnost Božství, Šrí Kršna. Kršna nikdy neopouští Kršnalóku, kde žije se svými společníky, a zároveň je všudypřítomný v celém hmotném i duchovním stvoření. Tato skutečnost již byla vyložena ve čtvrté mantře. Pán je všudypřítomný jako Slunce, které svítí všude, i když se vždy nachází přesně na svém orbitu.

Problémy života nelze vyřešit cestou na Měsíc. Mnozí lidé se stávají rádoby zbožnými jen pro slávu a jméno. Tito pseudonábožní lidé si nepřejí odejít z tohoto vesmíru a dostat se do duchovního světa. Pod rouškou zbožňování Pána chtějí zůstat v hmotném světě. Ateisté a impersonalisté zavádějí takové lidi hlásáním ateismu do nejtemnějších končin. Ateisté přímo popírají existenci Nejvyšší Osobnosti Božství a impersonalisté podporují ateisty zdůrazňováním neosobního aspektu Nejvyššího Pána. Doposud jsme v Šrí Íšópanišadě nenarazili na žádnou mantru, která by popírala Osobnost Božství. Je řečeno, že může běžet rychleji než kdokoliv jiný. Ti, kteří se honí za jinými planetami, jsou zajisté osoby, a jestliže Pán umí běžet rychleji než tyto osoby, jak může být pokládán za neosobního? Neosobní pojetí Nejvyššího Pána je jen jiný druh nevědomosti, který má svůj počátek v nedokonalém pojetí Absolutní Pravdy.

Nevědomí pseudonábožní lidé a výrobci tzv. inkarnací, kteří tím přímo porušují příkazy Véd, se dostanou do nejtemnějších končin vesmíru, neboť zavádějí na scestí ty, kdo je následují. Tito impersonalisté se před hlupáky, kterým chybí znalost védské moudrosti, většinou sami vydávají za inkarnace Boha. Mají- li tito pošetilci vůbec nějaké znalosti, pak jsou v jejich rukou nebezpečnější než sama nevědomost. Tito impersonalisté neuctívají ani polobohy, jak je doporučeno v písmech. Písma radí, jak za určitých okolností uctívat polobohy, ale současně podotýkají, že toho není zapotřebí. V Bhagavad-gítě (7.23) je jasně řečeno, že výsledek dosažený uctíváním polobohů není trvalý. Poněvadž ani tento hmotný vesmír není trvalý, není trvalé nic, čeho je dosaženo v temnu hmotné existence. Otázkou zůstává, jak dosáhnout skutečného, věčného života.

Pán praví, že jakmile Ho člověk dosáhne prostřednictvím oddané služby, která je jedinou cestou, jíž se lze přiblížit Nejvyššímu Pánu, bude zcela vysvobozen z otroctví rození a umírání. Cesta vysvobození z pout hmoty je tedy zcela závislá na poznání a odpoutanosti. Pseudonábožným lidem chybí jak znalosti, tak odpoutanost od hmotných záležitostí. Většina z nich chce pod rouškou altruistické a filantropické činnosti a ve jménu falešných náboženských zásad i nadále žít ve zlatých poutech hmotného otroctví. Předstírají náboženské city a oddanou službu Bohu, ale současně se oddávají různým druhům nemorálních činností, a přesto jsou považováni za duchovní mistry a oddané Bohu. Tito porušovatelé náboženských zásad nemají žádnou úctu k áčárjům, svatým učitelům v přímé učednické posloupnosti. Aby svedli lid, prohlásí se sami za takzvané áčárji, aniž by následovali zásady pravých áčárjů.

Tito podvodníci jsou nejnebezpečnějšími živly lidské společnosti. Poněvadž neexistuje žádná náboženská vláda, unikají trestům státních zákonů. Nemohou však uniknout zákonu Nejvyššího, který v Bhagavad-gítě (16.19-20) jasně prohlásil, že závistiví démoni, vydávající se za šiřitele náboženství, budou svrženi do nejtemnějších končin pekla. Šrí Íšópanišad potvrzuje, že když tito pseudonábožní lidé skončí se svým duchovním učitelováním, jemuž se věnují čistě jen pro uspokojení smyslů, dostanou se rovnou do nejodpornějších končin vesmíru.