Skip to main content

Śrī caitanya-caritāmṛta Madhya 24.330

Verš

guru-lakṣaṇa, śiṣya-lakṣaṇa, doṅhāra parīkṣaṇa
sevya — bhagavān, sarva-mantra-vicāraṇa

Synonyma

guru-lakṣaṇa — znaky pravého duchovního mistra; śiṣya-lakṣaṇa — znaky pravého žáka; doṅhāra — obou; parīkṣaṇa — zkoušení; sevya-bhagavān — Nejvyšší Osobnost Božství je hodna uctívání; sarva-mantra-vicāraṇa — úvaha o různých druzích manter.

Překlad

„Tvoje kniha by měla popisovat vlastnosti pravého gurua a pravého žáka. Předtím, než žák přijme duchovního mistra, si musí být jistý jeho postavením, a podobně by se měl duchovní mistr ujistit o postoji žáka. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, by měl být popsán jako objekt hodný uctívání, a měl bys také vysvětlit bīja-mantru pro uctívání Kṛṣṇy, jakož i Rāmy a dalších expanzí Nejvyšší Osobnosti Božství.“

Význam

V Padma Purāṇě jsou popsány vlastnosti gurua, pravého duchovního mistra:

mahā-bhāgavata-śreṣṭho
brāhmaṇo vai gurur nṛṇām
sarveṣām eva lokānām
asau pūjyo yathā hariḥ
mahā-kula-prasūto ’pisarva-yajñeṣu dīkṣitaḥ
sahasra-śākhādhyāyī ca
na guruḥ syād avaiṣṇavaḥ

Guru se musí nacházet na nejvyšší úrovni oddané služby. Jsou tři druhy oddaných a gurua bychom měli přijmout z té nejvyšší třídy. Prvotřídní oddaný je duchovním mistrem pro všechny druhy lidí. Je řečeno: gurur nṛṇām. Slovo nṛṇām znamená „všech lidských bytostí“. Guru není omezený na jednu určitou skupinu. V Upadeśāmṛtě Rūpy Gosvāmīho se uvádí, že guru je gosvāmī neboli ten, kdo ovládl své smysly a mysl. Takový guru může přijímat žáky po celém světě. Pṛthivīṁ sa śiṣyāt. To je zkouška gurua.

V Indii je mnoho takzvaných guruů, jejichž působnost je omezena určitým okresem či provincií. Necestují dokonce ani po Indii, ale přesto se prohlašují za jagad-gurua, gurua celého světa. Takoví podvodníci by neměli být přijímáni jako guru. Každý může vidět, jak pravý duchovní mistr přijímá žáky po celém světě. Guru je kvalifikovaný brāhmaṇa, proto zná Brahman i Parabrahman. Svůj život tak odevzdává službě Parabrahmanu. Pravý duchovní mistr, který přijímá žáky po celém světě, je také po celém světě uctíván pro svoje vlastnosti. Lokānām asau pūjyo yathā hariḥ. Lidé celého světa ho uctívají stejně jako Nejvyšší Osobnost Božství. Všechna tato úcta je mu prokazována proto, že přísně následuje brāhmaṇské zásady a učí je své žáky. Takové osobě se říká ācārya, protože zná zásady oddané služby, chová se podle nich a své žáky vede k tomu, aby následovali jeho příklad. Potom je to ācārya neboli jagad-guru. Dokonce ani člověk narozený v brāhmaṇské rodině a zkušený v provádění obětí nemůže být uznán jako guru, není-li přísným vaiṣṇavou. Guru je brāhmaṇou na základě svých vlastností a dokáže dělat brāhmaṇy i z druhých podle zásad śāster a brāhmaṇských kvalifikací. Bráhmanství není dědičnou záležitostí. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.11.35) říká Śrī Nārada Muni Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi, co to znamená brāhmaṇa. Řekl, že bychom měli jako brāhmaṇu uznat i kṣatriyu, vaiśyu, a dokonce i śūdru, pokud u nich vidíme vlastnosti brāhmaṇy. Śrīla Śrīdhara Svāmī v této souvislosti komentuje: śamādibhir eva brāhmaṇādi-vyavahāro mukhyaḥ, na jāti-mātrādīty āhayasyeti. yad yadi anyatra varṇāntare 'pi dṛśyeta, tad-varṇāntaraṁ tenaiva lakṣaṇa-nimittenaiva varṇena vinirdiśet, na tu jāti-nimittenety arthaḥ – „Nejdůležitějším měřítkem při rozhodování, zda s někým jednat jako s brāhmaṇou, či příslušníkem jiné třídy, je přítomnost či nepřítomnost sebeovládání a podobných brāhmaṇských vlastností. Na prvním místě by nemělo být posuzování podle povrchních znaků, jako je původ. To je řečeno i ve verši začínajícím slovem yasya (Śrīmad-Bhāgavatam 7.11.35). Pokud vidíme vlastnosti jedné varṇy u někoho, kdo se narodil v jiné varṇě, měli bychom jej označit varṇou jeho vlastností, ne původu.“

Nīlakaṇṭha, komentátor Mahābhāraty, se vyjadřuje podobně: śūdro 'pi śamādy-upeto brāhmaṇa eva brāhmaṇo 'pi kāmādy-upetaḥ śūdra eva. „Pokud má někdo vlastnosti brāhmaṇy počínaje śamou (ovládáním mysli), musí být uznán za brāhmaṇu, i kdyby se narodil v rodině śūdrů. A pokud se někdo narodil v rodině brāhmaṇů, ale jeho vlastnosti přitom začínají kāmou (chtíčem), musí být považován za śūdru.“ Nikdo by se neměl vydávat za brāhmaṇu pouze na základě zrození v brāhmaṇské rodině. Brāhmaṇa se musí kvalifikovat brāhmaṇskými vlastnostmi, které jsou vyjmenovány v śāstrāch, konkrétně v Bhagavad-gītě (18.42):

śamo damas tapaḥ śaucaṁ
kṣāntir ārjavam eva ca
jñānaṁ vijñānam āstikyaṁ
brahma-karma svabhāva-jam

„Mírumilovnost, sebeovládání, askeze, čistota, snášenlivost, pravdomluvnost, poznání, moudrost a zbožnost jsou přirozené vlastnosti, kterými se vyznačují brāhmaṇové.

Dokud člověk nemá všechny tyto vlastnosti, nelze ho přijmout jako brāhmaṇu. Není to otázka pouhého zrození v rodině brāhmaṇů. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává, že i když se Narottama dāsa Ṭhākura a Śyāmānanda Gosvāmī nenarodili v rodinách brāhmaṇů, byli přijímáni jako praví duchovní mistři, protože měli brāhmaṇské vlastnosti. Osobnosti jako Śrī Gaṇgā-nārāyaṇa, Rāmakṛṣṇa a mnoho dalších, kteří se narodili v rodinách brāhmaṇů, přijali Narottama dāse Ṭhākura a Śyāmānandu Gosvāmīho za své duchovní mistry.

Mahā-bhāgavata je ten, kdo své tělo zdobí tilakem a jehož jméno ho slovem dāsa označuje za služebníka Kṛṣṇy. Je také zasvěcený od pravého duchovního mistra, je odborníkem na uctívání Božstev, správné pronášení manter, provádění obětí, přednášení modliteb Pánu a provádění saṅkīrtanu. Ví, jak sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství a jak projevovat úctu vaiṣṇavům. Ten, kdo dospěl na nejvyšší úroveň mahā-bhāgavaty, musí být označován jako guru a uctíván stejně jako Hari, Osobnost Božství. Jedině taková osoba může zastávat roli gurua. Ten, kdo není vaiṣṇava, se však nemůže stát guruem, i kdyby byl vysoce kvalifikovaný. Dokud člověk není vaiṣṇava, nemůže být ani brāhmaṇou. A je-li vaiṣṇavou, je také brāhmaṇou. Guru plně kvalifikovaný jako vaiṣṇava musí být přijímán jako brāhmaṇa, i v případě, že se nenarodil v brāhmaṇské rodině. Kastovní způsob rozlišování, kdo je a není brāhmaṇa podle původu, nelze v případě pravého duchovního mistra použít. Duchovní mistr je kvalifikovaný brāhmaṇa a ācārya. Ten, kdo není kvalifikovaným brāhmaṇou, nemůže být odborníkem na studium védské literatury. Nānā-śāstra-vicāraṇaika-nipuṇau. Každý vaiṣṇava je duchovní mistr a duchovní mistr je automaticky zběhlý v brāhmaṇském chování i v chápání védských śāster.

Podobně musí duchovní mistr sledovat vlastnosti žáka, nežli ho přijme za žáka. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je požadavkem zřeknutí se čtyř pilířů hříšného života, jimiž jsou nedovolený sex, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování. Zvláště v západních zemích nejdříve sledujeme, je-li aspirující žák připraven dodržovat tyto usměrňující zásady. Potom dostane jméno vaiṣṇavského služebníka a je zasvěcen do zpívání alespoň šestnácti kol Hare Kṛṣṇa mahā-mantry denně. Tímto způsobem žák oddaně slouží pod vedením duchovního mistra nebo jeho zástupce alespoň šest měsíců až jeden rok. Potom je doporučen pro druhé zasvěcení, při kterém dostává posvátnou šňůru a je uznán za pravého brāhmaṇu. Tento systém udílení posvátné šňůry pravým vaiṣṇavům zavedl Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura a my kráčíme v jeho stopách. Vlastnosti pravého žáka jsou popsány ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.10.6) takto:

amānya-matsaro dakṣo
nirmamo dṛḍha-sauhṛdaḥ
asatvaro 'rtha-jijñāsur
anasūyur amogha-vāk

Žák musí mít následující kvalifikace: Musí se přestat zajímat o hmotné tělesné pojetí. Musí se vzdát hmotného chtíče, hněvu, chamtivosti, iluze, šílenství a závisti. Měl by se zajímat pouze o pochopení vědy o Bohu a být připravený zvážit veškeré body v tomto ohledu. Už by si nikdy neměl myslet „Jsem toto tělo,“ a „Toto mi patří.“ Musí milovat duchovního mistra s neochvějnou vírou a musí být stálý a upevněný. Pravý žák musí mít zájem pochopit transcendentální témata. Nesmí vyhledávat chyby mezi dobrými vlastnostmi a neměl by se již zajímat o světská témata. Jeho jediným zájmem by měl být Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství.

Co se týče vzájemného zkoušení mezi duchovním mistrem a žákem, Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvětluje, že pravý žák musí být dychtivý klást dotazy k pochopení transcendentálních témat. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.3.21) se uvádí:

tasmād guruṁ prapadyeta
jijñāsuḥ śreya uttamam

„Ten, kdo je zvídavý ohledně pochopení nejvyššího cíle a prospěchu v životě, musí přijít k duchovnímu mistrovi a odevzdat se mu.“ Vážný žák musí být při výběru pravého duchovního mistra obezřetný. Musí si být jistý, že mu duchovní mistr může předat veškeré transcendentální nezbytnosti. Duchovní mistr zase musí sledovat, jak je žák zvídavý a jak dychtí po pochopení transcendentálních témat. Duchovní mistr by měl žákovu zvídavost zkoumat nejméně šest měsíců nebo jeden rok. Neměl by dychtit po přijetí nějakého žáka jen proto, že je hmotně bohatý. Někdy může s žádostí o zasvěcení za duchovním mistrem přijít nějaký velký podnikatel či statkář. Ti, kdo mají hmotné zájmy, se nazývají viṣayī (karmī), což znamená, že velmi dychtí po smyslovém požitku. Takoví viṣayī někdy přijdou za slavným guruem a jen z módy se chtějí stát jeho žáky. Někdy se viṣayī vydávají za žáky známého duchovního mistra jen proto, aby zakryli své skutečné činnosti a vešli ve známost jako lidé pokročilí v duchovním poznání. Jinými slovy, chtějí dosáhnout hmotného úspěchu. Duchovní mistr musí být v tomto ohledu velmi opatrný. Dochází k tomu na celém světě. Duchovní mistr takového po hmotné stránce bohatého žáka nepřijímá jen proto, aby rozhlašoval, jak velkého žáka má. Ví totiž, že ve společnosti takových viṣayī žáků může poklesnout. Ten, kdo přijme žáka z řad viṣayīch, není pravý duchovní mistr. A dokonce i když je, společnost takového bezcharakterního viṣayīho může poškodit jeho postavení. Pokud takzvaný duchovní mistr přijme žáka pro svůj vlastní prospěch či hmotný zisk, stane se ze vztahu mezi duchovním mistrem a žákem hmotná záležitost, a takový duchovní mistr je jako smārta-guru. Je mnoho kastovních gosvāmīch, kteří jako profesionálové zasvěcují nějaké žáky, již se nezajímají ani o ně, ani o jejich pokyny. Takoví duchovní mistři se spokojí s tím, když od svých žáků získají nějaký hmotný prospěch. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura takový vztah odsuzuje a společnost takových duchovních mistrů a žáků nazývá společností podvodníků a podvedených. Říká se jim také bāulové nebo prākṛta-sahajiyové. Jejich cílem je zvrátit vztah duchovního mistra a žáka v lacinou záležitost. Nemají skutečný zájem o pochopení duchovního života.

V tomto verši z Caitanya-caritāmṛty jsou velmi důležitá slova sevya bhagavān. Bhagavān znamená Nejvyšší Osobnost Božství, Pán Viṣṇu. Pouze Pán Viṣṇu je hoden uctívání. Uctívat polobohy není nutné, což potvrzuje Bhagavad-gītā (7.20):

kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ
prapadyante 'nya-devatāḥ
taṁ taṁ niyamam āsthāya
prakṛtyā niyatāḥ svayā

„Ti, jež hmotné touhy připravily o inteligenci, se odevzdávají polobohům a uctívají je podle pravidel, která odpovídají jejich povahám.“

Také ve Skanda Purāṇě se uvádí:

vāsudevaṁ parityajya
yo 'nya-devam upāsate
sva-mātaraṁ parityajya
śva-pacīṁ vandate hi saḥ

„Člověk, který zanechá uctívání Pána Vāsudevy, aby uctíval polobohy, je jako člověk, který se vzdá ochrany své matky, aby se uchýlil pod ochranu nějaké čarodějnice.“

Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (9.23) také říká:

ye 'py anya-devatā-bhaktā
yajante śraddhayānvitāḥ
te 'pi mām eva kaunteya
yajanty avidhi-pūrvakam

„Ti, kdo jsou oddáni jiným bohům a s vírou je uctívají, ve skutečnosti uctívají pouze Mě, ó synu Kuntī, ale špatným způsobem.“

Polobozi jsou také živé bytosti a Kṛṣṇovy nedílné části. V určitém smyslu proto člověk uctíváním polobohů uctívá Kṛṣṇu, ale nesprávně. Strom je potřeba zalévat správným způsobem a to u kořene. Pokud místo toho někdo zalévá větve a listy, jen ztrácí svůj čas. Pokud někdo uctívá polobohy na úkor Pána Viṣṇua, výsledky, které získá, budou pouze hmotné. To potvrzuje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (7.23):

anta-vat tu phalaṁ teṣāṁ
tad bhavaty alpa-medhasām
devān deva-yajo yānti
mad-bhaktā yānti mām api

„Lidé s chabou inteligencí uctívají polobohy a výsledky, které tím získávají, jsou omezené a dočasné. Ti, kdo uctívají polobohy, jdou na planety těchto polobohů, ale Moji oddaní nakonec dospějí na Mou svrchovanou planetu.“

Uctívání polobohů je určeno neinteligentním lidem, protože výsledky získané takovým uctíváním jsou pouze hmotné, dočasné a mohou jim být odebrány. V Padma Purāṇě se uvádí:

yas tu nārāyaṇaṁ devaṁ
brahma-rudrādi-daivataiḥ
samatvenaiva vīkṣeta
sa pāṣaṇḍī bhaved dhruvam

„Každý, kdo staví Pána Viṣṇua a polobohy na stejnou úroveň, musí být, co se duchovního chápání týče, okamžitě považován za darebáka.“

V hmotném světě působí tři kvality přírody, ale ten, kdo je na duchovní úrovni, se nachází nad hmotnými kvalitami, i když žije v tomto hmotném světě. V Bhagavad-gītě (14.26) Pán Kṛṣṇa říká:

māṁ ca yo 'vyabhicāreṇa
bhakti-yogena sevate
sa guṇān samatītyaitān
brahma-bhūyāya kalpate

„Ten, kdo Mi slouží s naprostou oddaností a za žádných okolností se neodchýlí, okamžitě překoná kvality přírody a tak se dostává na úroveň Brahmanu.“ Na úrovni hmotného vědomí se však dokonce i člověk, který dosáhl kvality dobra, musí obávat znečištění kvalitami vášně a nevědomosti. Pokud se kvalita dobra mísí s kvalitou vášně, člověk uctívá boha Slunce, Vivasvāna. Když se kvalita dobra mísí s kvalitou nevědomosti, uctívá Gaṇapatiho neboli Gaṇeśe. Když se kvalita vášně mísí s kvalitou nevědomosti, člověk uctívá Durgu neboli Kālī, vnější energii. Ten, kdo je pouze pod vlivem kvality nevědomosti, se stává oddaným Pána Śivy, protože Pán Śiva je vládnoucím božstvem kvality nevědomosti v tomto hmotném světě. Pokud je však někdo zcela prostý vlivu všech kvalit hmotné přírody, stane se čistým vaiṣṇavou na úrovni oddanosti. Śrīla Rūpa Gosvāmī říká v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11):

anyābhilāṣitā-śūnyaṁ
jñāna-karmādy-anāvṛtam
ānukūlyena kṛṣṇānu-
śīlanaṁ bhaktir uttamā

„Transcendentální láskyplnou službu Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi je třeba vykonávat s příznivým postojem a bez touhy po hmotném prospěchu či zisku z plodonosných činností nebo filosofické spekulace. Tomu se říká čistá oddaná služba.“

Postavení viśuddha-sattvy je postavení neznečištěného dobra. Na této úrovni lze pochopit: ārādhyo bhagavān vrajeśa-tanayas tad-dhāma vṛndāvanam – „Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, syn Nandy Mahārāje, má být uctíván společně se svým transcendentálním sídlem, Vrindávanem.“

Slovo sarva-mantra-vicāraṇa v tomto verši Śrī Caitanya-caritāmṛty znamená „vzít v úvahu všechny druhy manter“. Pro různé druhy oddaných jsou určeny různé druhy manter. Existuje mantra známá jako dvādaśākṣara mantra, skládající se z dvanácti slabik, a také mantra složená z osmnácti slabik. Podobně existují Narasiṁha mantra, Rāma mantra, Gopāla mantra a tak dále. Každá mantra má svůj duchovní význam. Duchovní mistr musí pro svého žáka vybrat mantru podle žákovy schopnosti určité mantry zpívat.