Skip to main content

Śrī caitanya-caritāmṛta Madhya 15.108

Verš

dīkṣā-puraścaryā-vidhi apekṣā nā kare
jihvā-sparśe ā-caṇḍāla sabāre uddhāre

Synonyma

dīkṣā — zasvěcení; puraścaryā — činnosti předcházející zasvěcení; vidhi — usměrňující zásady; apekṣā — spoléhání na; — ne; kare — činí; jihvā — jazyk; sparśe — dotekem; ā-caṇḍāla — i caṇḍāla, nejnižší z lidí; sabāre — každého; uddhāre — osvobodí.

Překlad

„Není třeba podstupovat zasvěcení nebo činnosti potřebné k zasvěcení. Je pouze třeba svými rty pronášet svaté jméno. Tak může být osvobozen dokonce i člověk nejnižší třídy (caṇḍāla).“

Význam

Śrīla Jīva Gosvāmī vysvětluje, co je dīkṣā, ve své knize Bhakti-sandarbha (283):

divyaṁ jñānaṁ yato dadyātkuryāt pāpasya saṅkṣayam
tasmāt dīkṣeti sā proktā
deśikais tattva-kovidaiḥ

Dīkṣā je proces, kterým lze probudit své transcendentální poznání a zničit všechny reakce způsobené hříšným jednáním. Lidé zběhlí ve studiu zjevených písem znají tento proces jako dīkṣu.“ Usměrňující zásady dīkṣi jsou vysvětleny v Hari-bhakti-vilāse (2.3–4) a v Bhakti-sandarbě (283):

dvijānām anupetānāṁsvakarmādhyayanādiṣu
yathādhikāro nāstīha
syāc copanayanād anu
tathātrādīkṣitānāṁ tu
mantra-devārcanādiṣu
nādhikāro ’sty ataḥ kuryād
ātmānaṁ śiva-saṁstutam

„I kdyby se člověk narodil v rodině brāhmaṇů, nemůže vykonávat védské obřady, dokud není zasvěcen a nemá posvátnou šňůru. I když se někdo narodí v brāhmaṇské rodině, stává se brāhmaṇou až po zasvěcení a obřadu předání posvátné šňůry. Dokud není zasvěcen jako brāhmaṇa, nemůže správně uctívat svaté jméno.“

Podle vaiṣṇavských usměrňujících zásad musí být člověk zasvěcen jako brāhmaṇa. Hari-bhakti-vilāsa (2.6) cituje následující pokyn z Viṣṇu-yāmaly:

adīkṣitasya vāmorukṛtaṁ sarvaṁ nirarthakam
paśu-yonim avāpnoti
dīkṣā-virahito janaḥ

„  ,Dokud člověk není zasvěcen pravým duchovním mistrem, jsou všechny jeho oddané činnosti k ničemu. U toho, kdo není správně zasvěcen, je stále možné, že opět sestoupí do zvířecích druhů.̀  “

Hari-bhakti-vilāsa (2.10) dále cituje:

ato guruṁ praṇamyaivaṁsarva-svaṁ vinivedya ca
gṛhṇīyād vaiṣṇavaṁ mantraṁ
dīkṣā-pūrvaṁ vidhānataḥ

„  ,Povinností každé lidské bytosti je odevzdat se pravému duchovnímu mistrovi. Člověk by mu měl odevzdat vše – tělo, mysl a inteligenci – a přijmout od něho vaiṣṇavské zasvěcení.̀  “

Bhakti-sandarbha (298) uvádí následující citát z Tattva-sāgary:

yathā kāñcanatāṁ yātikāṁsyaṁ rasa-vidhānataḥ
tathā dīkṣā-vidhānena
dvijatvaṁ jāyate nṛṇām

„  ,Stejně jako lze chemickým procesem ze zvonoviny přidáním rtuti vyrobit zlato, může člověk, který byl náležitě zasvěcen, získat vlastnosti brāhmaṇy.̀  “

Hari-bhakti-vilāsa (17.11–12) cituje v části, kde se rozebírá puraścaryā, následující verše z Agastya-saṁhity:

pūjā traikālikī nityaṁjapas tarpaṇam eva ca
homo brāhmaṇa-bhuktiś ca
puraścaraṇam ucyate
guror labdhasya mantrasyaprasādena yathā-vidhi
pañcāṅgopāsanā-siddhyai
puraś caitad vidhīyate

„  ,Ráno, v poledne i večer by měl člověk uctívat Božstvo, zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, obětovat, provádět ohňovou oběť a sytit brāhmaṇy. Z těchto pěti činností se skládá puraścaryā. Aby člověk při zasvěcení duchovním mistrem dosáhl plného prospěchu, musí nejprve vykonat tyto postupy zvané puraścaryā.̀  “

Slovo puraḥ znamená „předtím“ a caryā znamená „činnosti.“ Tyto činnosti jsou potřeba, a tak žáky této Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy nezasvěcujeme okamžitě. Uchazeč o zasvěcení se musí po šest měsíců zúčastňovat ārati a přednášek ze śāster, dodržovat usměrňující zásady a sdružovat se s dalšími oddanými. Pokud v puraścaryā-viddhi opravdu pokročí, doporučí ho místní chrámový prezident pro zasvěcení. Nikdo nemůže být zasvěcený okamžitě, aniž by splnil potřebné předpoklady. Pokud oddaný díky každodennímu zpívání šestnácti kol Hare Kṛṣṇa mantry, následování usměrňujících zásad a zúčastňování se přednášek pokročí dále, obdrží po dalších šesti měsících posvátnou šňůru (je uznán za brāhmaṇu).

V Hari-bhakti-vilāse (17.4–5, 7) je řečeno:

vinā yena na siddhaḥ syānmantro varṣa-śatair api
kṛtena yena labhate
sādhako vāñchitaṁ phalam
puraścaraṇa-sampannomantro hi phala-dhāyakaḥ
ataḥ puraṣkriyāṁ kuryāt
mantra-vit siddhi-kaṅkṣayā
puraṣkriyā hi mantrāṇāṁpradhānaṁ vīryam ucyate
vīrya-hīno yathā dehī
sarva-karmasu na kṣamaḥ
puraścaraṇa-hīno hi
tathā mantraḥ prakīrtitaḥ

„Bez vykonávání činností puraścaryā se člověk nezdokonalí ani po mnoha stech letech zpívání této mantry. Avšak ten, kdo postup puraścaryā-vidhi podstoupil, může úspěchu dosáhnout velmi snadno. Pokud si někdo přeje své zasvěcení přivést k dokonalosti, musí nejprve podstoupit činnosti puraścaryā, které jsou životní silou úspěšného zpívání mantry. Bez životní síly nelze nic dělat a ani žádnou mantru nelze použít dokonale bez životní síly – puraścaryā-vidhi.

Ve své Bhakti-sandarbě (283–84) popisuje Śrīla Jīva Gosvāmī důležitost uctívání Božstev a zasvěcení (dīkṣi) následovně:

yadyapi śrī-bhāgavata-mate pañcarātrādi-vat arcana-mārgasya āvaśyakatvaṁ nāsti, tad vināpi śaraṇāpattyādīnām ekatareṇāpi puruṣārtha-siddher abhihitatvāt, tathāpi śrī-nāradādi-vartmānusaradbhiḥ śrī-bhagavatā saha sambandha-viśeṣaṁ dīkṣā-vidhānena śrī-guru-caraṇa-sampāditaṁ cikīrṣadbhiḥ kṛtāyāṁ dīkṣāyām arcanam avaśyaṁ kriyetaiva.

yadyapi svarūpato nāsti, tathāpi prāyaḥ svabhāvato dehādi-sambandhena kadarya-śīlānāṁ vikṣipta-cittānāṁ janānāṁ tat-tat-saṅkocī-karaṇāya śrīmad-ṛṣi-prabhṛtibhir atrārcana-mārge kvacit kvacit kācit kācin maryādā sthāpitāsti.

„Názorem Śrīmad-Bhāgavatamu je, že uctívání Božstev není ve skutečnosti nezbytně nutné, tak jako není nutné následovat určité činnosti doporučené Pañcarātrou a dalšími písmy. Bhāgavatam učí, že i bez uctívání Božstev může člověk dosáhnout plného úspěchu lidského života jakýmkoliv jiným způsobem oddané služby, jako například uchýlením se pod ochranu Pánových nohou. Vaiṣṇavové jdoucí cestou Śrī Nārady a jeho následovníků se však přesto snaží ustanovit osobní vztah s Pánem přijetím milosti pravého duchovního mistra prostřednictvím zasvěcení. V této tradici jsou oddaní v okamžiku zasvěcení zavázáni začít se věnovat uctívání Božstev.“

„I když uctívání Božstev není to nejpodstatnější, hmotné podmínění většiny uchazečů o oddanou službu vyžaduje, aby tuto činnost vykonávali. Pokud zvážíme jejich tělesný a mentální stav, zjistíme, že jejich povaha je nečistá a jejich mysl rozrušená. K nápravě tohoto hmotného podmínění proto velký mudrc Nārada a další doporučili v různých dobách různé druhy pravidel pro uctívání Božstev.“

Rāmārcana-candrikā říká:

vinaiva dīkṣāṁ viprendrapuraścaryāṁ vinaiva hi
vinaiva nyāsa-vidhinā
japa-mātreṇa siddhi-dā

„Ó nejlepší z brāhmaṇů, samotným zpíváním svatého jména Pána může člověk dosáhnout dokonalosti v oddané službě, i když není zasvěcený, nepodstoupil přípravné postupy či nepřijal stav odříkání.“

Zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry je jinými slovy tak mocné, že nezávisí na oficiálním zasvěcení. Pokud je však někdo zasvěcen a následuje pañcarātra-vidhi (uctívání Božstev), jeho vědomí Kṛṣṇy se brzy probudí a jeho ztotožňování se s hmotným světem zmizí. Čím více se člověk oprošťuje od ztotožňování se s hmotou, tím více může zrealizovat, že duše je kvalitativně stejně dobrá jako Nejvyšší Duše. Tehdy, když je na absolutní úrovni, může pochopit, že svaté jméno Pána a Pán samotný se od sebe neliší. Na této úrovni realizace není svaté jméno Pána, Hare Kṛṣṇa mahā-mantra, ztotožňováno s žádným hmotným zvukem. Pokud někdo chápe Hare Kṛṣṇa mahā-mantru jako hmotný zvuk, poklesne. Svaté jméno Pána je třeba uctívat a zpívat s pochopením, že je to samotný Pán. Každý by proto měl být řádně zasvěcen podle zjevených písem pod vedením pravého duchovního mistra. I když je zpívání svatého jména dobré jak pro podmíněné, tak pro osvobozené duše, je zvláště prospěšné pro duše podmíněné, protože se jeho zpíváním mohou osvobodit. Když je člověk pronášením svatého jména osvobozen, dosáhne konečné dokonalosti, kterou je návrat domů, zpátky k Bohu. Śrī Caitanya-caritāmṛta (Ādi 7.73) říká:

kṛṣṇa-mantra haite habe saṁsāra-mocana
kṛṣṇa-nāma haite pābe kṛṣṇera caraṇa

„Pouhým zpíváním svatého jména Kṛṣṇy se lze vysvobodit z hmotného bytí. A nejen to, pouhé zpívání Hare Kṛṣṇa mantry umožní uzřít Pánovy lotosové nohy.“

Zpívání svatého jména bez přestupků nezávisí na zasvěcení. Zasvěcení může záviset na puraścaryi neboli puraścaraṇě, ale samotné zpívání svatého jména na puraścaryā-vidhi, neboli usměrňujících zásadách, nezávisí. Pokud někdo pouze jednou vysloví svaté jméno bez přestupků, dosáhne veškerého úspěchu. Při pronášení svatého jména musí být v pohybu jazyk. Pouhým pronášením svatého jména je člověk okamžitě osvobozen. Jazyk je sevonmukha-jihvā – ovládaný službou. Ten, jehož jazyk ochutnává hmotné věci a také o nich hovoří, není schopen jazyk použít pro absolutní realizaci.

ataḥ śrī-kṛṣṇa-nāmādina bhaved grāhyam indriyaiḥ
sevonmukhe hi jihvādau
svayam eva sphuraty adaḥ

„Transcendentální svaté jméno Pána či Jeho podobu, činnosti a zábavy nelze pochopit hmotnými smysly. Pokud se však někdo opravdu zaměstná oddanou službou za použití jazyka, Pán se mu zjeví.“ V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 17.134) se říká:

ataeva kṛṣṇera ‘nāma’, ‘deha’, ‘vilāsa’,
prākṛtendriya-grāhya nahe, haya sva-prakāśa

„Svaté jméno Kṛṣṇy, Jeho tělo a zábavy nelze pochopit tupými hmotnými smysly. To vše se projevuje nezávisle.“