Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 7.115

Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī vysvětluje, že různorodý osobní aspekt Absolutní Pravdy je viṣṇu-tattva a že hmotná energie, která vytváří tento vesmírný projev, je energie Pána Viṣṇua. Tato tvořivá síla není nic jiného než Pánova energie, ale hlupáci docházejí k závěru, že Pán postrádá oddělenou existenci, protože se přeměnil do neosobní podoby. Neosobní Brahman však nemůže vlastnit žádné energie, ani se ve védské literatuře neuvádí, že by byla māyā (matoucí energie) pokryta další māyou. Naopak existují stovky a tisíce odkazů na viṣṇu-māyu (parāsya śaktiḥ) neboli energii Pána Viṣṇua. V Bhagavad-gītě (7.14) Kṛṣṇa říká mama māyā („Moje energie“). Māyu ovládá Nejvyšší Osobnost Božství, a ne že On je zahalen māyou. Pán Viṣṇu proto nemůže být výtvorem hmotné energie. Na začátku Vedānta-sūtry se říká janmādy asya yataḥ, což znamená, že hmotná energie také pochází z Nejvyššího Brahmanu. Jak by potom mohl být hmotnou energií zahalen? Kdyby to bylo možné, byla by hmotná energie mocnější než Nejvyšší Brahman. Māyāvādští filosofové však nejsou schopni pochopit ani tyto nejjednodušší argumenty, a proto se na ně naprosto přesně hodí termín māyayāpahṛta-jñāna, kterým jsou označeni v Bhagavad-gītě. Každý, kdo si myslí, že Pán Viṣṇu je výtvorem hmotné energie, jak to vysvětluje Sadānanda Yogīndra, by měl být okamžitě považován za duševně chorého, protože jeho poznání unesla iluzorní energie.

Pán Viṣṇu nemůže být zařazen do kategorie polobohů. Ti, kdo jsou opravdu pomateni māyāvādskou filosofií a setrvávají stále v temnotě nevědomosti, považují Pána Viṣṇua za poloboha, čímž se dostávají do rozporu s mantrou z Ṛg Vedy: oṁ tad viṣṇoḥ paramaṁ padam („Viṣṇu je vždy v nadřazeném postavení“). Tato mantra je potvrzena v Bhagavad-gītě: mattaḥ parataraṁ nānyat – není vyšší pravdy, než je Pán Kṛṣṇa neboli Viṣṇu. Tak pouze ti, jejichž poznání bylo zmateno, považují Pána Viṣṇua za poloboha, a tak navrhují, že můžeme uctívat Pána Viṣṇua, bohyni Kālī (Durgu), nebo kohokoliv jiného, a vždy dosáhneme stejného výsledku. Tento závěr pochází z nevědomosti. Bhagavad-gītā (9.25) jej nepřijímá a jasně říká: yānti deva- vratā devān ... yānti mad-yājino 'pi mām – uctívači polobohů se dostanou na planety těchto polobohů, ale oddaní Nejvyššího Pána půjdou zpátky domů, zpátky k Bohu. V Bhagavad-gītě (7.14) Pán Kṛṣṇa zcela jasně vysvětluje, že Jeho hmotnou energii je velmi těžké překonat: daivī hy eṣā guṇa-mayī mama māyā duratyayā. Vliv māyi je tak silný, že zahaluje i vzdělané učence a duchovně založené lidi, a ti si potom myslí, že jsou stejně dobří jako Nejvyšší Osobnost Božství. Pokud se však někdo chce z vlivu māyi vysvobodit, musí se Nejvyšší Osobnosti Božství odevzdat, jak také Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.14): mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te. Závěr je, že Pán Viṣṇu nepatří do tohoto hmotného stvoření, ale do duchovního světa. Mylně se o Pánu Viṣṇuovi domnívat, že má hmotné tělo, nebo Jej srovnávat s polobohy jsou vůči Němu ty nejhorší urážky a ti, kdo se jich dopouštějí, nemohou v duchovním poznání pokročit. Nazývají se māyayāpahṛta-jñāna neboli „ti, jejichž poznání odnesla iluze“.

Ten, kdo si myslí, že je nějaký rozdíl mezi tělem a duší Pána Viṣṇua, se nachází v nejtemnějších končinách nevědomosti. Mezi tělem Pána Viṣṇua a duší Pána Viṣṇua žádný rozdíl není, protože jsou advaya-jñāna, jedno poznání. V tomto světě je rozdíl mezi hmotným tělem a duchovní duší, ale v duchovním světě je vše duchovní a tyto rozdíly tam neexistují. Největší přestupek, kterého se māyāvādští filosofové dopouštějí, je považovat Pána Viṣṇua a živé bytosti za totožné. V této souvislosti Padma Purāṇa říká: arcye viṣṇau śilā-dhīr guruṣu nara-matir vaiṣṇave jāti-buddhiḥ ... yasya vā nārakī saḥ – „Ten, kdo považuje arcā-mūrti, uctívané Božstvo Pána Viṣṇua za pouhý kámen, duchovního mistra za obyčejnou živou bytost a vaiṣṇavu za příslušníka určité kasty nebo vyznání má pekelnou inteligenci.“ Ten, kdo následuje tyto závěry, je ztracen.