Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 7.114

Māyāvādští filosofové velice pyšně předvádějí svoji znalost vedānty tím, že si pohrávají s gramatikou, ale v Bhagavad-gītě je Pán Śrī Kṛṣṇa označuje jako māyayāpahṛta-jñāna neboli ty, které māyā zbavila skutečného poznání. Māyā má dvě energie, které plní dvě funkce. Prakṣepātmikā-śakti je síla, jež uvrhá živou bytost do oceánu hmotné existence. Āvaraṇātmikā-śakti je síla halící poznání živé bytosti. Funkce āvaraṇātmikā-śakti je v Bhagavad-gītě vysvětlena slovy māyayāpahṛta-jñānāḥ.

Proč daivī-māyā neboli Kṛṣṇova matoucí energie bere māyāvādským filosofům poznání, je v Bhagavad-gītě také vysvětleno, pomocí slov āsuraṁ bhāvam āśritāḥ, jež označují toho, kdo neuznává Pánovu existenci. Māyāvādī, kteří nesouhlasí s tím, že Pán existuje, mohou být rozděleni do dvou skupin – na stoupence neosobní Śaṅkarovy školy z Váránasí a na buddhisty ze Sárnáthu. Obojí jsou māyāvādī a Kṛṣṇa jim kvůli jejich ateismu odebírá veškeré poznání. Ani jedna z těchto skupin nechce přijmout existenci osobního Boha. Buddhističtí filosofové jasně popírají existenci duše a Boha, a přestože śaṅkarovci nepopírají Boha otevřeně, říkají, že Absolutní je nirākāra neboli bez podoby. Proto jsou jak buddhisté, tak śaṅkarovci aviśuddha-buddhayaḥ neboli nedokonalí, s nečistým poznáním a inteligencí.

Nejpřednější ze všech māyāvādských učenců, Sadānanda Yogīndra, napsal knihu zvanou Vedānta-sāra, ve které vysvětluje filosofii Śaṅkarācāryi, a všichni následovníci Śaṅkarovy filosofie jeho výrokům přikládají velký význam. V této knize Sadānanda Yogīndra definuje Brahman jako sac-cid-ānandu spojenou s poznáním a prostou duality, zatímco nevědomost (jaḍa) definuje jako poznání čehokoliv jiného, toho, co je sat a asat. Tato nevědomost je téměř nepochopitelná, ale jedná se o výtvor tří kvalit hmotné přírody. Všechno ostatní s výjimkou čistého poznání tedy považuje za hmotné. Centrum nevědomosti je někdy považováno za všudypřítomné a někdy za individuální. Podle jeho názoru jsou tedy všudypřítomný Viṣṇu i individuální živé bytosti výtvory nevědomosti.

Jednoduše řečeno, Sadānanda Yogīndra zastává názor, že když je všechno nirākara (beztvaré), je jak pojetí Viṣṇua, tak pojetí individuální duše výtvorem nevědomosti. Vysvětluje také, že vaiṣṇavské pojetí viśuddha-sattvy není nic jiného než pradhāna, hlavní princip stvoření. Dále tvrdí, že když se všudypřítomné poznání znečistí viśuddha-sattvou, což je proměna kvality dobra, vzniká pojetí Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jenž je všemocný, vševědoucí nejvyšší vládce, Nadduše, příčina všech příčin, nejvyšší īśvara a tak dále. Podle Sadānandy Yogīndry je īśvara, Nejvyšší Pán, zdrojem veškeré nevědomosti, a proto sice může být nazván sarva-jña neboli vševědoucí, ale ten, kdo existenci všemocné Nejvyšší Osobnosti Božství popírá, je více než īśvara neboli Pán. Jeho závěrem tedy je, že Nejvyšší Osobnost Božství (īśvara) je přeměnou hmotné nevědomosti a že živá bytost (jīva) je zahalena nevědomostí. Tak popisuje kolektivní i individuální existenci v temnotě. Podle māyāvādských filosofů je vaiṣṇavské pojetí Pána jako Nejvyšší Osobnosti Božství a jīvy neboli individuální duše jako Jeho věčného služebníka projevem nevědomosti. Přijmeme-li však mínění Pána Kṛṣṇy z Bhagavad-gīty, musíme māyāvādī považovat za māyayāpahṛta-jñāna neboli zbavené veškerého poznání, protože existenci Nejvyšší Osobnosti Božství buď neuznávají, nebo tvrdí, že je výtvorem hmotných představ (māyi). To jsou příznačné rysy asurů neboli démonů.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ve svých rozhovorech se Sārvabhaumou Bhaṭṭācāryou řekl:

Vyāsadeva sestavil Vedānta-sūtru, aby vysvobodil podmíněné duše z tohoto hmotného světa, ale Śaṅkarācārya velice uškodil lidské společnosti tím, že představil Vedānta-sūtru svým vlastním způsobem, neboť každý, kdo jeho māyāvādskou filosofii následuje, je ztracen. Ve Vedānta-sūtře se jasně pojednává o oddané službě, ale māyāvādští filosofové odmítají uznat duchovní tělo Nejvyšší Absolutní Osoby a živé bytosti nechtějí přiznat individuální existenci oddělenou od existence Nejvyššího Pána. Po celém světě tak způsobili ateistickou spoušť, protože tyto závěry jsou v rozporu s vlastní povahou transcendentálního procesu čisté oddané služby. Neuskutečnitelná ambice māyāvādských filosofů splynout s Nejvyšším na základě popírání existence Osobnosti Božství ústí v nejnešťastnější zkreslování duchovního poznání a ten, kdo tuto filosofii následuje, je odsouzen zůstat věčně v tomto hmotném světě. Māyāvādī se proto nazývají aviśuddha-buddhayaḥ neboli „ti, kdo mají nečisté poznání“. Kvůli jejich nečistému poznání končí veškerá jejich askeze frustrací. I když mohou být zprvu uznáváni jako nesmírně vzdělaní učenci, nakonec poklesnou na úroveň hmotných činností, jako je politika, sociální práce a podobně. Místo aby dosáhli totožnosti s Nejvyšším Pánem, ztotožní se opět s těmito hmotnými činnostmi. To je vysvětleno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32):

Māyāvādští filosofové velmi přísně dodržují odříkání duchovního života, a tak se dostávají na úroveň neosobního Brahmanu, ale kvůli tomu, že ignorují lotosové nohy Pána, poklesnou znovu do hmotné existence.