Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 14.29

Zde je vyložena māyāvādská filosofie, která říká, že je všechno jedno. Tělesné potřeby, jako je jedení, spaní, pohlavní styk a obrana, jsou v duchovním životě zbytečné. Je-li někdo na duchovní úrovni, nemá tělesné potřeby, a na tělesných činnostech není nic duchovního. Jinými slovy, čím více jíme, spíme, máme sex a snažíme se bránit, tím více se věnujeme hmotným činnostem. Māyāvādští filosofové naneštěstí považují oddané činnosti za tělesné. Nechápou jednoduché vysvětlení Bhagavad-gīty (14.26):

„Každý, kdo se věnuje duchovní oddané službě bez osobní motivace a slouží jen pro uspokojení Pána, je okamžitě povýšen na duchovní úroveň a všechny jeho činnosti jsou duchovní.“ Brahma-bhūyāya se vztahuje na činnosti na úrovni Brahmanu (duchovní činnosti). I když māyāvādští filosofové dychtí splynout se září Brahmanu, neprovádějí žádné činnosti Brahmanu. Do jisté míry sice činnosti Brahmanu, což pro ně znamená studium vedānty a sāṅkhyi, doporučují, ale jejich výklady nejsou nic než suchá spekulace. A jelikož postrádají duchovní činnosti, nemohou na této úrovni pouhého studia vedānty a sāṅkhyi zůstat dlouho.

Život je určen k různorodým požitkům. Živá bytost má přirozeně silné sklony k požitkářství, jak uvádí Vedānta-sūtra (1.1.12): ānanda-mayo 'bhyāsāt. Činnosti v oddané službě jsou různorodé a přinášejí mnoho požitku. Bhagavad-gītā (9.2) uvádí, že všechny oddané činnosti se snadno vykonávají (su-sukhaṁ kartum) a jsou věčné a duchovní (avyayam). Māyāvādī tomu však nejsou schopni porozumět, a tak jsou přesvědčeni, že všechny činnosti oddaného (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam a tak dále) jsou hmotné a tudíž māyā. Za māyu považují i Kṛṣṇovo sestoupení do tohoto vesmíru a Jeho činnosti. Protože vše považují za māyu, jsou známí jako māyāvādī.

Ve skutečnosti jsou všechny činnosti vykonané pro potěšení Pána a pod vedením duchovního mistra duchovní. Māyā však je, když nedbáme na pokyny duchovního mistra, jednáme podle vlastních výmyslů, a ještě tyto nesmyslné činnosti považujeme za duchovní. Přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství musíme získat skrze milost duchovního mistra. Nejdříve bychom tedy měli uspokojit duchovního mistra, a když on je potěšen, můžeme vědět, že je potěšen také Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Je-li však duchovní mistr s našimi činnostmi nespokojen, potom nejsou duchovní. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura to také potvrzuje: yasya prasādād bhagavat-prasādo yasyāprasādān na gatiḥ kuto 'pi. Činnosti, které těší duchovního mistra, musí být považovány za duchovní a je třeba vědět, že těší Pána.

Pán Caitanya Mahāprabhu jako nejvyšší duchovní mistr poučil svoji matku o māyāvādské filosofii. Když řekl, že tělo je hlína a jídlo je také hlína, chtěl naznačit, že všechno je māyā. To je filosofie māyāvādy. Māyāvādská filosofie je chybná, protože tvrdí, že všechno je māyā – s výjimkou nesmyslů, které říkají. Když māyāvādský filosof říká, že vše je māyā, ztrácí možnost vykonávat oddanou službu, a tak je jeho život odsouzen ke zkáze. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto radí: māyāvādi-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa (Cc.Madhya 6.169). Pokrok toho, kdo přijme māyāvādskou filosofii, je navždy zmařen.